Zamalovaná Osobnost

…se vzbudí.

Znova.

…se probere.

Cože?

…se zmateně posadí na posteli.

Proč si nepamatuje svoje jméno? Není to ta věc, co si zrovna má pamatovat? Praštila se do hlavy? Prohlédne si vlastní ruce; jako montáž fotek toho samého místa foceného každý den v tu samou dobu, stejné, ale s pomalu patrnými změnami. Nehty jsou dlouhé jsou krátké jsou trošku delší mají na sobě lak ten lak se odlupuje jsou najednou úplně holé. Její zápěstí má i nemá náramky a když je má tak ani tehdy nezůstanou úplně stejné, občas jí na prsteníčku levé ruky sedí hezký stříbrný kroužek, nechce na to myslet.

Prohrábne si rukama dlouhé krátké střední délky nakroucené a rovné zároveň vlasy. Rozkřičí se.

"Cos mi to udělal?!"


Rozmlátí všechna zrcadla v bytě. Z ranek tečou olejové barvy než se velmi rychle zhojí. Z každého střepu na podlaze se na ni zpátky dívá jiná podobná žena kromě těch případů, kdy se na ni zpátky dívá pár mužů, co vypadají trochu jako ona. Jen to přidá k jejímu hněvu.

Chce sebrat všechny ty střepy a nacpat mu je do krku.

Komu? No, tomu, co za to může.

Ale kdo za to může? No, on.

Kdo je on? No, tamten. Ví přece kdo. Ten co za to může

Ale kdo za to může?

Zvedne židli a mrští s ní o zeď.

Celý její byt vypadá jakoby se jím prohnalo tornádo a i přes veškerou tu práci po ní nestekla jediná kapička potu. Sedne si uprostřed toho všeho chaosu a pokusí se aspoň brečet. Po tváři jí steče jediná krásná slza a pak už nic.

Najde ho, zabije ho. Rozrthá jeho tělo, nakrmí jím psy. Možná to nebude stačit a bude pro jistotu muset zabít i ty psy. Zatne pěsti, ani jí nezbělají kloubky a to se snaží. Další vkusná slza jí dopadne do klína.

Prudce se postaví, přehodí přes sebe jeden z těch dlouhých těžkých kabátů, nasadí rukavičky, kolem hlavy si omotá šálu.

Na světě není tolik ateliérů, aby se jí dokázal schovávat věčně.


Uvelebí se v jedné zapadlé kavárničce a objedná si capuccino, co nijak nechutná. Umři. Pokusí se odemknout svůj telefon otiskem prstu. Nejde to, prohléne si opět svoje ruce, polštářky prstů jsou hladké jako čerstvý sníh. Kousne se do jazyka.

Prázdně zírá do stolu a nechá něco ve svém podvědomí bezmyšlenkovitě zadat pin. Mobil tiše cvakne a přivítá ji čistě bílé pozadí domovské obrazovky. Jak jako čistě bílá? Je si jistá, že tam měla nějakou strašně trapnou párovou fotografii s černobílým filtrem. Párovou… Ten bastard.

Otevře sociální média a přivítá ji přihlašovací okno. Stačí jen zadat email a… to by musela vědět jak se jmenuje. Začne prohmatávat kapsy. Vyloví peněženku. S vítězným úsměvem ji otevře, aby se mohla podívat na občanku a nenajde nic. Nebo najde něco, jen to něco vypadá jako vzor, do kterého se mají doplnit všechny ty údaje. Místo s fotografií je taky prázdné.

Přelomí kartičku napůl.

Bude na to teda muset jít víc systematicky. Kdyby byla umělec kam by šla? Zle se ušklíbne. Kdyby byla umělec tak v tomhle bodě umírá hlady v nějaký Díře, kreslení jí nikdy nešlo. Mohla by zkusit jít k nějaké umělecké škole a zeptat se tam, ale na co? Znáte mě? A pokud jo, znáte i mého… přítele? Ex-přítele?

Nikdy ráda nemluvila s umělci, má z nich dojem, že to je hromada vyjukaných nepraktických idiotů, co ti možná nakreslí hezký obrázek nebo složí básničku, ale když dojde na reálné výzvy tak jen smutně kňučí. Nebo začnou vyprávět o nějakém divném konceptu a místo toho aby si s tím jako slušný člověk došli za psychologem tak namalují dvacátou variaci obrazu s nějakou královnou, kde ta překvapivě dominantně vypadající žena podezřele připomíná jejich matku.

Otevře SMSky, kompletně prázdné, historie hovorů taky, na zkoušku klikne i na aplikaci se sudoku, kde si vágně pamatuje, že měla celkem vysokou úroveň. Začne se přehrávat tutoriál.

Skvělý.

Dopije, zaplatí a nechá servírce nějaké to dýško, aby se neřeklo.


Měla by si aspoň dočasně sehnat jméno. Lidi se ptají na jméno. Samozřejmě by jí přišlo v jejím hněvu až poetické se na někoho obrátit a s nenávistí v očích mu říct, že žádné nemá, ale takhle svět nefunguje a ona neví jak dlouho jí zabere toho hada najít.

Je tu ta jasná a mírně trapná volba si oprášit znalosti řecké mytologie ze základky a skončit s něčím jako Tália nebo Alektó. Na tím se musí pro sebe usmát, není jí šestnáct… s velkou pravděpodobností, a je to nepraktické. V hlavě si projde seznam ženských jmen, která si narychlo vybaví, rozhodne se pro Anežku, jelikož to zní hezky a sedí příjemně v puse.

Tak tedy Anežka hned na to schytá sprchu od kolem projíždějícího auta, co až moc rychle vletělo do kaluže. I když jí voda značně promočí kalhoty tak necítí nic. Další položka na rostoucí seznam jeho prohřešků.

Strategie je teď vypnout, nechat se vlastníma nohama nést ulicemi ve slepé naději, že najde něco nebo někoho, co jí něco připomene. U pinu to fungovalo. V kapse nahmatá vedle sirek sluchátka, aspoň nebude muset poslouchat hluk města. Může ještě více docenit to svoje nelegální stahování písniček, protože do žádné streamovací služby se teď rozhodně nedostane a nepředpokládá, že by tam měla i tak staženou hudbu. Ze sluchátek začne hrát něco pop-punkového.

Zavře oči, párkrát se nadechne a pak se vrhne do vlastní hlavy.


Ne, že by to grafiti nebylo překvapivě hezky provedený, ale že by na něj musela zírat tak dlouho.

Nečekala, že její procházka skončí po dvaceti minutách v zaplivaném podchodu se spalujícím pocitem, že teď se má něco stát. Pomalu mrkne na nasprejovanou kočku s přemrštěnými proporcemi. Kočka škubne vousky.

"Um, mňau?" Tohle je absurdní.

Kočka zamňouká zpátky. No tak dobře no. Proč jí tohle vůbec přijde normální? Vždyť na ni mňouká grafiti.

"Hele, asi jseš kouzelná… kouzelné?" Mluví na kočkou nebo grafiti? "Ale nevíš třeba koho hledám? Nebo kdo jsem?" Grafiti se přestane hýbat. Ale notak.

Tak znova. Kočka se začala hýbat, protože na ni mrkla, asi, a pak mňoukala. Takže to je asi nějaká sekvence, samozřejmě, že to grafiti není živý.

Znovu. Mrknout, zamňoukat. Kočka škube ocáskem a na něco čeká. Anežka nevyrůstala kolem koček, nebo má silný pocit, že to tak nebylo, takže jí značně dojdou nápady. Ale vždycky ji asi může podrbat.

Natáhne se a konečky prstů přejede kočce po bradě. Pod nohama se jí zhoupne chodník a spadne do květináčů.


Z lavičky pozoruje okolí. Znovu a znovu si rukama přejíždí po obličeji a zubech a přece se jí muselo něco stát, vždyť to cvaklo. Tlačí poštářky palce na všechna ta místa, co mají dobrou šanci skončit roztžená nebo s modřinou, jazykem kontroluje zuby a hledá krev nebo ulomený kus, který by ho rozříznul. Nic.

Po třech minutách to vzdá. Zadívá se na kamenou ženu na podstavci vysoko nad sebou, u jejích nohou leží bestie jako z nočních můr, a i tak se pořád není schopná tomu všemu divit, i když kámen samotný vypadá divně organicky a že jen čeká až se bude moct pohnout. Takový to tady prostě je. Jen kdyby věděla, co je tady.

Promne si rukama obličej. Do prdele. Vždyť ani neví jak se odsud dostat a je pořád moc zima na to spát venku. Tohle opravdu promyslela.

Projde kolem ní hlouček řechtajících se mladých lidí. Pár z nich vypadá celkem směšně, jak se potýkají s velkými deskami s papíry, prostě umělci. Samozřejmě, že všechny holky mají nabarvenou hlavu a až moc připínáčků a oznáčků… no na všem. Divná stvoření, ale co od nich čekat. Zatímco kluci vypadají jako pohublý vyděšený myši a neuměj pít a i tak tě vezmou na první rande do baru-

Zajímavý, že tohle ví.

Počkat, umělci. Blbost ale jít za všema. Počká než skupinka trochu poodejde a pak se jakoby mimochodem vydá úplně stejným směrem. V jednom bodě se musí rozprchnout.


Přimáčkne ji ke zdi.

"Hej, hej, já ti ty prachy vrátím! Fakt. Dej mi ještě tak týden-"

Anežka umělkyni zmateně pustí. "Co?"

"Jo počkat, vy nejste… Pomoc!" Anežka jí okamžitě zacpe pusu.

Druhou rukou si stáhne šálu z hlavy. "Vidělas mě někdy?"

Mladá žena na ni chvíli zkoumavě kouká. Pak něco zahuhlá. Ah, jasně, ruka. "Možná?"

"Jak jako možná?!" Úplně ji pustí.

"No, na Imantě je celkem dost žen." Chce jí vykopat zuby.

"Nekecej, a kolik asi tak vypadá jako já?"

"Aspoň tři." Je snad sjetá? Typický…

"Dobře, a která z nich mi je nejvíc podobná?"

Umělkyně se zamyslí. Pak se jí rozsvítí oči. "Hej, jaks udělala to s těma vlasama? Je to dost hustý."

Anežce škubne v obličeji. "Kdo. Podle. Tebe. Jsem?"

Umělkyně znovu začne přemýšlet a něco si tiše mele pro sebe. Pak cvakne jazykem a nakrčí čelo. "To je zvláštní," protáhne nakonec, "jako by se mi to vypařilo z hlavy."

Zabij se. Křečovitě se na ni usměje. "Super."

"Ne jako fakt divný. Přísahala bych, že to mám na jazyku, ale ono nic. Rozhodně jsem tě ale viděla, mám pocit, že to bylo v Díře… byl tam takovej cápeček s notýskem a já jsem na něj jakože co si tam čmáráš, protože byl celkem hezkej, víš co, no a on že jako nic moc, a jak je zvykem mi ho dal, ať se můžu kouknout a většina skic byla kinda nudná, prostě takový to typický náměstíčko nebo strom, jako asi technicky hezký, ale nic extra, pak jsem se ale prokousala touhle nudou k trošku odvážnějším věcem, jako divím se, že mi to půjčoval, když tam má tohle, já bych nikdy, ale většina z těch odvážných skic byla celkem v obličeji podobná tobě, ale abych to dokázala líp posoudit tak by ses musela to, no, svlíknout."

Anežka ji překvapivě nepraští, jen zrudne. "To je hezké."

"On ti jako něco dluží nebo?"

Dramaticky si povzdechne. "Posledních pár let mýho života."


Ne, že by jí ta sjetá umělkyně dala něco jako adresu, ale aspoň ví do jaké hospody má zamířit, aby našla něco dalšího.

Jakmile vleze dovnitř, tak toho začne celkem rychle litovat. To místo je pro ni neskutečný pajzl.

Všichni vypadají pochybně, hudba je příšerná, jen z pohledu na nějaké stoly má pocit, že něco chytí. Barman za pultem vypadá otráveně a má kruhy pod očima tak tmavé, že vypadá, že ho někdo praštil.

Vybere si nejmíň ulepeně vypadající část baru a složí si kabát do klína. "Pivo." Oznámí obsluze a začne se rozhlížet po štamgastech.

Většina se zase zdá na umělce, akorát ne uřvaný studenty, ale spíš ty typy, co si něco píchaj a člověk neví jestli je ten záškub v koutku oka jen tik nebo něco, co povede k tomu, že se za deset minut bude nacházet s rozpáraným břichem u popelnic. Barman jí udělá čárku, napije se, aspoň, že je chlazený, když už bez chuti.

"Hej, nejseš ty od Toma?"

"Hm?" Podívá se na barmana.

"Jen vypadáš trochu jako z obrazů u něj doma." Anežka se okamžitě napne. Tomáš, konečně má pachatelovo jméno. Usměje se na něj.

"A co když jsem?" Teď jde o to se hloupě a sladce usmívat a červenat se. Je to jednoduchý tanec. Brzo jí věnuje většinu svojí pozornosti a snaží se jí oblbnout tím, jak dlouho neviděl hezčí modelku a jak má krásně expresivní obličej a že má tenhle Tomáš hrozný štěstí, že si ji našel a tak dále, vlastně ho ani neposlouchá, jen tupě kýve a snaží se z toho traktátu vytahat cokoliv, co by se dalo považovat za nějaké vodítko, kde toho idiota sehnat.

"Víš, vlastně jsem ho chtěla překvapit," udělá na barmana oči, "já vím, že toho asi má teď hodně, ale nevíš, kde by šel sehnat?" Pramínek vlasů je v tom okamžiku přesně tak dlouhý, aby šel kroutit na prst.

Barman se zamyslí, možná jí řekl svoje jméno, ale to ji nezajímá. "Asi v ateliéru? Vzhledem k tomu, že tu ještě není."

Anežka přitaká. "Uh huh, a ve kterým?" Neptej se na nic.

Dá jí adresu. Z usmívání jí brní obličej. K útratě mu přihodí pěkné dýško a oblékne si kabát.

"Jo a cool vlasy!" Zavolá za ní barman. Zamává mu

Před Dírou si odplivne a posměšně se zašklebí. Debil. Do uší si strčí sluchátka.


Váhá s prstem na zvonku. Neví proč, vždyť ho nesnáší. Ať už si dovolí mu udělat cokoliv, tak má právo.

Zmáčkne čudlík. Dveře se po chvíli s bzučením otevřou.

Sama ví, kde se zastavit. Dvakrát před dveřmi přešlápne, pak hlasitě zaklepe.

Muž, co jí otevře je až nechutně patetický. Mastné tmavé vlasy, jizvy po akné, vypadá neskutečně unaveně. Zírá na ni s otevřenou hubou.

Tohle bude dobrý. "Ahoj, tak jsem tady!" Procpe se kolem něj do potemnělého ateliéru. Pověsí si kabát na věšák, sundá rukavičky a šálu a protáhne se v zádech.

"Tak, co my dva?" Otočí se na něj. Stále na ni jen hloupě čumí. "Haló."

Odkašle si. "Um, co tady děláš? Nemělas jet za maminkou?" Pomalu zavře dveře.

Anežka se rozesměje. "Kdybych věděla kdo a kde to je, tak bych odjela, milej zlatej… Bylo to Tomáš, že jo? Mám pocit, že se někdo hrabal v mojí bytosti." Rázně si to vykročí do největší místnosti, kde se svítí. Jeho šoupavé kroky ji následují.

Rozmrká světlo a strne. Její vlastní podoba nebo nějaké její variace ji pozoruje ze všech koutů. Vypadá jako královna žebračka jedna z těch tichých myší svůdná bohyně tragédka. Každá až do poslední je perfektní. Žádné kruhy pod očima, co ji trápí od puberty, ať si spí jak dlouho chce. Strije na bocích nikde k nalezení. Nehezká spálenina na předloktí, když se tehdá při vaření opřela až moc blízko plotny, je pryč. Ukazují rovné bílé lesklé zuby, co nikdy nepoznaly rovnátka. Nikdo z nich není to, co byla.

Podívá se na stojan. Další žena ve svém vzhledu jako ona. Světlo z okna vykresluje její tělo rozvalené v dekách. Pozorovatel opravdu nemá moc, co by bylo ponecháno jeho představivosti. Chvíli na sebe s obrazem koukají, pak ji rozmaže, zvedne plátno a hodí ho do hromady jiných maleb. Hezky to bouchne.

"Co to děláš?!" Tomáš ji chytne za ruku. Otočí se a vrazí mu prsty do očí. Začne se zase smát, když hloupě dopadne se skučením na zem.

Přidřepne si k němu. "Máš dvě možnosti, buďto rychle zjistíš jak mě spravit a zničíš ty obrazy, nebo ti teď hrozně ublížím a zapálím do tady." Vytáhne z kapsy sirky.

Uslzeně k ní vzhlédne. "Co?"

"Urychleně."


Olejovky hoří celkem dobře.

Aneta s pobrukováním opustí místo činu. Aspoň, že něco jí byl schopný vrátit, bohužel to nebylo dost.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License