Obyčejný den, obyčejná rutina. Na Imantě zrovna pršelo. Umělci, kteří obvykle nenávidí řád a všednost, se probouzeli ve svých ateliérech, vylézali z nocleháren a hledali něco ke snídani. Žižkovská Díra nikdy nezavírala, ale touhle dobou se v ní alespoň střídala stráž opilých štamgastů za hladové studenty.
Náměstí samotné nikdy nespalo. Na Táňu dolehlo, že je vlastně všechno stále při starém. Patnáct let se na budovách sotva podepsalo. Přesto jí tu skoro nikdo neznal a ani ona skoro nikoho. Jako první samozřejmě vyhledala starodávný Opsův dům - býval novogotickou dominantou náměstí, takže by to nemělo být těžké jenže se asi přeci jenom něco změnilo. Starý sirotčinec tu nebyl a na jeho místě stála moderní kolej. Jestli byl dům zdemolován, mohl ten spis být teď kdekoliv. Samozřejmě tu byla taky možnost, že stará budova zchátrala a tak jí někdo pouze přesunul. Na náměstí budovy mizely jako ranní mlha. Pak by ho nejspíš našla v jedné z bočních uliček, jenže náměstí nebylo jako Poutníkova Knihovna. Nemělo vlastní mysl a jeho labyrint nedržel nad člověkem ochranou ruku. Táňa nechtěla na slepo bloudit uličkami, dokud jí někdo nepobodá pro peníze na drogy, nebo jí neunese nějaký z místních lidožroutů. Musela si připomínat, že není místní a kdyby se jí něco stalo, neměla na koho se obrátit.
Ostatně tu vlastně ani neměla co dělat. Oficiálně měla zákaz návratu na Imantu.
Jako by to nebylo málo, téměř okamžitě se dostavil ten starý známý paranoidní instinkt. Neustále se otáčela za vlastním stínem a nervózně hledala v davu lidí někoho, kdo by jí mohl ublížit. Starou známou tvář, která by mohla probudit to nejhorší. Čekala, že tenhle pocit dostane, ale zapomněla jaké to je. Lekat se když obličej člověka na ulici jenom vzdáleně připomíná někoho známého. Samozřejmě, všichni její známí na Imantě byli o patnáct let starší. Nevypadali by stejně a navíc si dost možná nepamatovala přesně jak vypadali. Lidská mysl se mohl plést…
Takže kde začít, kde začít? Inu, bylo tu několik lidí, které znala, ale na to nebyla dost odvážná. Setkání s nimi by znamenalo smrt, nebo hůř. O tom bylo její podvědomí přesvědčeno. Snad jenom jedna osoba z jejíjo starého života, by jí mohla pomoct.
Jakmile se na Imantu dostala starým dobrým vstupem na Ládví, vyptala se v Díře na tu jedinou osobu, která by jí mohla chtít pomoct. Byl to přinejmenším výstřel do tmy, protože Táňa všechny své vztahy spálila, přestřihla a odešla do noci jako vzpomínka. Iracionálně se částí mysli držela myšlenky, že si jí ani nikdo nebude pamatovat, ale spíš než to čekala že její návštěva způsobí problémy.
I tak se k ní ale dostala adresa bydliště. Takže tu přeci jenom ještě někde ta rudovláska byla. I po patnácti letech. Jak se asi má? A poznají se vůbec navzájem?
Nezbývalo než postavit se čelem minulosti a najít ten sochařský salón, o kterém se výčepní v Díře zmínil jen slovem "groteskní". Pravda, Ester byla vždycky trochu divná, ale Táňa by nikdy neřekla, že se z ní stane sochařka. Takže se nakonec dostala na Muchovku a našla si tu své místo. To je dobře. Táňa před patnácti lety měla strach, že si lidi, které opustila, nenajdou cestu bez ní. To byla samozřejmě hloupost.
Sochařský salón našla bez problémů, ale protože neměla žádný deštník, ani pláštěnku, byla brzy promočená a vychladlá. Svetřík byl vlhký a dlouhá sukně jí dodávala vzhled zplihlého poupěte. Nějaký ten minimální make-up se jí roztekl a Táně to setkání připadalo jako stále horší nápad.
Nevěřila na osud, už dávno ne, ale něco se v ní kroutilo při představě, že tohle všechno nebyla náhoda. Že zkusila utéct před minulostí a ta jí přeci jenom zastihla nepřipravenou a odtáhla sem.
Zazvonila.
Chvíli se nic nedělo a pak se ozvalo hlasité zabzučení. Někdo jí pustil dovnitř.
Budova měla jediný výtah na kartu, takže Táňa vzala schody. Podle schránky bylo studio v prvním patře, z čehož byly její utahané nohy nadšené.
Schod za schodem, mezipatro, schod za schodem.
Táňa stála před dalšími dveřmi. Stále měla možnost se otočit a zanechat to všechno za sebou. Pandora mohla nechat skříňku zavřenou. Eva nemusela kousat do jablka.
Něco jí postrčilo a zabrala za kliku.
V interiéru studia něco odporně zapáchalo. Ze zadní části bytu a studia v jednom se ozývala hlasitá hudba popsatelná jenom jako heavy metal.
Chraplavý ale pronikavý ženský hlas na moment přehlušil elektrickou kytaru. "Jestli jste z magistrátu, tak vás varuju že tady mám pilu na kosti!"
Táňa ztuhla. Snad ani ne strachem, ale čistě proto že její mozek se musel zamyslet jestli náhodou není z magistrátu. Nebyla.
Ve vzdáleném rohu prostorného bytu stála zády k ní zrzavá žena umazaná od hlavy k patě. Její oblečení bylo nasáklé rudou a hnědou a žlutou a žádná z nich nebyla barvivo. Zrzka se otočila a Táňa poprvé uviděla Ester Köhlerovou, které muselo být třicet let. Vypadala o tolik starší, než jako mladá holka. Její obličej byl trochu vrásčitější a kudrnaté vlasy měla krátké a stažené šátkem. S krvavou pilou v ruce ale stále vypadala tak, jak si jí Táňa představovala.
Sotva povšimnutelná pak proti jejím 163 centimetrům byla bezmála tří metrová věc z kůže, masa a šlach stojící opodál. Ta ale byla ve studiu normální a pohled na ní Táňu zdaleka tolik neděsil a nefascinoval, jako pohled na její dávnou kamarádku a svěřenkyni.
Nevěděla co říct, takže prostě nervózně začala. "Ahoj, Ester."
Očividně zmatená příchodem neznámé ženy do jejího studia, Ester pozdvyhla obočí a přehodila si v ruce pilu. "Kdo jste?"
"Já-" jak začít? Jak jí povědět všechno co se stalo za posledních 15 let? "Jsem ráda, že jsi šla za svým snem."
Ester ztuhla, očividně zaskočená situací. Její oči se zúžily a mozkové závity roztočily. Promočená ženská v jejím baráku, fuchsiová sukně, svetr. Wolfcut, tmavé obarvené vlasy. Choker. Kdo to je? A pak se u ní náhle objevilo pochopení. Všimla si třech pih ve vodorovné čáře pod levým okem. Jen jeden člověk má tak zapamatovatelný rys. Ale to znamenalo, že to byl právě on. "Stáňo?" Pilka na kosti zacinkala o zem a Ester doběhla obejmout svou starou známost.
Táňa jí to opětovala, ačkoliv byla jedna od slizu a vnitřností a druhá promoklá na kost. Obě budou potřebovat sprchu, ale to nevadilo. "Teď jsem spíš Táňa." Opravila jí, ale z jejího tónu bylo znát, že si klidně nechá říkat jakkoliv, dokud to bude s láskou.
"To vidím." Objímala jí silněji, jako kdyby měla znovu zmizet na patnáct let. "Tak ses přeci jen našla?"
Objímali se několik okamžiků, než se Ester rozesmála. "Vypadáme strašně. Co bys řekla tomu, že si dáme sprchu, postavím vodu na kafe a povíme si všechno."
Přikývla, skoro se slzami v očích. Sprcha zněla úžasně.
Horká voda dotekla. Táňa přešla zamlžené zrcadlo a rychle se zahalila ručníkem. Hrouda špinavého oblečení na zemi vypadala nevábně. Na jeho vrchu našla černý choker a okamžitě si ho nasadila. Způsob, kterým ten kožený pásek objímal její krk byl uklidňující. Zvykla si na ten pocit a nechtěla být bez něj.
"Našla jsem ti něco na sebe. S Jitkou máte podobnou velikost."
Esteřina ruka prošla přivřenými dveřmi s nějakým oblečením. Táně neušel nápadný stříbrný prsten se žlutým kamínkem. Převzala si s poděkováním oblečení. Šaty Esteřiny ženy nebyly úplně něco, co Táňa obvykle nosila, ale bylo to pohodlné. Krátká dvouvrstvá sukně v krémových odstínech. Černá flitrová blůza. Dlouhé rukávy. To půjde.
V kuchyni našla Ester, která s mokrými vlasy už připravovala nějaké občerstvení.
"Děkuju."
Zrzka se usmála. "Páni, sekne ti to. Všechno dobrý?"
Přikývla a posadila se na židli k řezanému kulatému stolu. Ester postavila dva šálky na stůl a sedla si proti Táně. "Takže?"
Povzdychla si. "Teď tak nějak nevím, co říct."
"Zkus začít tím, proč jsi tady?"
Proč jsi tu nebyla posledních 15 let?
"Potřebuju tvojí pomoc."
Ester jí něžně chytila za ruku. "Jasně a s čím?"
Odtáhla se. "Když jsem- tenkrát když jsem-" Odešla? Opustila všechny? Utekla?
"Zmizela… něco jsem napsala." Napila se z šálku. Nedošlo jí jak těžce se jí třásly ruce.
Ester na ní chvíli koukala a pak se zvedla. Patnáct let zpátky byla dlouhá doba, ale některé věci se jen tak nevyléčí ani časem. "Mám tu něco silnějšího, jestli to pomůže."
Táňa přikývla a pokračovala. "Někdo ten spis našel a použil to k tomu aby ublížil lidem."
Ohnutá Ester vytáhla ze skříňky matnou láhev něčeho ohnivého a nasládlého. Vzala k tomu dva panáky. Nalila Táně a až když se pálivá voda rozlila po jejím patře, otupilo se její myšlení natolik, že vnímala věci jasně.
"Huf, no, prostě jsem to tenkrát posrala a chci to spravit. A- a já vím, že jsem to měla udělat už dávno, ale ono to prostě nešlo. Nech- nechtěla jsem nikomu ublížit ale stalo se. Tenkrát se ze mě všechna ta bolest vylila do papíru. Určitě víš co myslím. Pamatuješ si, jaká jsem byla?"
Ester si moc dobře pamatovala naštvaného mladíka, o kterého se tehdy jako prakticky dítě ještě opírala. Neměla nikoho a on pak taky ne, dokud jednoho dne nezmizel. Takových dětí jako oni nebylo na Imantě hodně, ale ani ne málo. Děti které se zčista jasna objevily a nikdo nedokázal zjistit odkud. Pohozené a nechtěné děti ulice. Ester měla tu kliku, že starší děti, jako býval Stáňa, se ujaly vedení staré budovy na náměstí. Sirotčinec v Opsově domě byl teď už ale mnoho let zavřený, celá budova se uklidila do útrob Imanty a vedení náměstí by na jeho existenci nejraději zapomnělo. Děti bez domova v komunitě nikdy nevypadaly dobře. Škoda, že si žádný z těch snobů nevšiml dřív.
Ačkoliv Ester nedokázala často správně číst lidi, dovedla vycítit, že Táňa se ohledně celé věci cítila dost podobně. Chtěla by zapomenout. Chtěla by ten dům a všechny vzpomínky na něj odsunout do kouta, jako starou almaru. Teď ale hledala ten starý papír s pojistkou, který se někde v té almaře ztratil.
"Táňo, musíš začít od začátku. Chci ti pomoct, ale jestli si pamatuješ, tak jsem tak trochu natvrdlá."
Zadumaná žena se usmála. "Fajn, tak jo. Tak jo…" Táňa zatnula zuby a přiměla se zavzpomínat. "Pamatuješ si Lydiu?"
Lydia, plavovlasá a usměvavá, jedna ze starších dětí, co sirotčinec de facto vedly. Kdysi si byla se Stáňou hodně blízko, snad spolu něco měli už odnepaměti. Ester jí stále vzácně vnímala v Díře, nebo na okraji náměstí. Moc se o ní nestarala, přeci jen si nikdy nebyly tak blízko a od doby co se sirotčinec zavřel, starala se Ester jen o sebe. Osamostatnila se a přišlo jí to tak vždycky lepší. Čím víc nad tím teď přemýšlela, došlo jí že ani ona by se na to místo nechtěla vrátit, ačkoliv na něj obvykle vzpomínala v dobrém.
Její oči se střetly s Táninými. Čekala co řekne. Jediný pohled Ester pověděl všechno o tom, jaký vztah k Lydii teď Táňa měla. Jedním slovem komplikovaný. "Jo, ale pamatuju si jí jen trochu. Co s ní?"
"No, víš- tehdy jsme se, hodně špatně pohádaly." Táňa se instinktivně chytila za choker a posunula si ho stranou. Nechtěla zabíhat do detailů, věděla že se zasekne. Musela jít dál. "Pohádaly jsme se a řekly jsme si to, co nikdy předtím. Řekla mi, abych šel a já… já šla."
"Šla jsem a- a udělala jsem něco hrozného. Vylila jsem si pocity."
Zadumaná Ester se snažila pochopit, co Táňa vynechávala mezi řádky. Chtěla namítnout, že vypsat se z pocitů nebylo nic hrozného. Hromada umělců, včetně jí, dávala do svých děl špetku emocí. Občas víc než špetku, ale vzácně dost na to, aby taková věc mohla skutečně ublížit.
Ale to, co mezi řádky chybělo byla bolest a únava a frustrace. Věci které Ester chápala a dokázala si doplnit do rovnice, které Táňu přiměly změnit svou osobnost, odejít na patnáct let a rozklepat se při zmínce o minulosti.
Cokoliv se stalo, nebylo podstatné. Táňa toho očividně lituje.
Zabila snad někoho?
Ester se natáhla přes stůl, aby svou znovu nalezenou kamarádku objala.
Táňa popotáhla ale mluvila dál. "Tak moc jsem se styděla. Schovala jsem to v sirotčinci, ale ten je pryč. Musím ten text najít a spálit, než ublíží znovu někomu dalšímu."
"Říkala jsi, že to někdo našel, ne? Víš kdo by to mohl být?"
Táňa měla odpovědi, ale nevěděla jestli jsou správné. Stejně tak mohly být jen výsledkem její narušené psychiky. Obsese. Šílenství. Nikoliv logické vyvození.
"Musel- musel to být někdo ze sirotčince. Umělec, definitivně ohýbač. Ale zároveň to musel být někdo mladý. Jestli je ta budova už dávno zbouraná, tak-"
"Není zbouraná."
"Víš, co se s ní stalo?"
"Něco lepšího. Vím přesně, kde Opsův dům je."
Na Tánině tváři se objevila směsice úžasu a čiré hrůzy. "Takže ho opravdu přesunuli."
"Je v Prázdnotě."
Tánina naděje v ten moment zmizela. Když se podniky, budovy a prostory na Imantě nechaly chátrat, nebo nebyly používány, zpravidla se přesunuly z hlavního náměstí někam na okraj a potom dál do okolních uliček. Málokdo mimo místní ale věděl, že ty opravdu nepoužívané a staré budovy se strkaly ještě dál. Dál za hranice Imanty. Nemohly být vyšoupnuty do Prahy, to by samozřejmě nešlo. Strkaly se do prostoru mezi hranice vnějšího světa a vnitřku náměstí. Do místa, které bylo v místních legendách láskyplně nazýváno Prázdnotou. Místa, kde realita a čas splývají v jedno a rozcházejí se v nic. Kam se bez zvláštní přípravy nešlo dostat a bez ní se rozhodně nedalo dostat zpět.
Do Prázdnoty byl zakázaný vstup čistě pro bezpečí obyvatel. Jenom historky o něm stačily na strašení dětí z Imanty.
"Samozřejmě… kde taky jinde." Táňa se rezignovaně zasmála. Ruce se jí třásly.
"Nemohl ten tvůj text někdo najít ještě předtím, než sirotčinec zavřeli?"
"Ne. Schovala jsem ho tak, aby ho nebylo možné najít."
"Ale někdo ho přesto našel."
Na jazyku se jí pomalu formovala myšlenka, kterou se bála vyslovit. Táňa sbírala odvahu říct ta slova nahlas. "Musím se tam podívat."
"Táňo, to je šílenost."
"Já vím… ale já musím." Nespala, sotva jedla. Nedokázala by normálně fungovat dokud to nespraví. "Dohání mě to k šílenství."
Ester si vzpomněla na promoklou Táňu v jejím salónu. "No, rozhodně tam nepůjdeš teď hned. Dáme si nějaký oběd, popovídáme si a pak se můžeme jít nechat sežrat nicotou."
"Ty- ty půjdeš se mnou?"
"No jasně, od čeho jsme kamarádky?"
"Ale, co když se ti něco-"
Ester se jí podívala do očí a v jejích vlastních byl hořící plamen. "Nedokončuj tu větu. Jestli se mi něco stane, budu tě strašit a moje žena mě pomstí. A taky mě asi zabije, ale to je problém budoucí mrtvé Ester."
Táňa Ester objala přes stůl. Nedokázala uvěřit tomu, že tohle dělá. I po patnácti letech jí chce pomoct. Cítila se špatně, že Ester neřekla celou pravdu, ale nemohla si pomoct. Pravda jí děsila. Takhle to bude lepší.
