Pěna jako smutný sníh

Pěna jako smutný sníh

Byla tma. V celé Oblasti-91 vypadla elektřina. Francin se zvedl ze země a několikrát si promnul oči, aby zjistil, zda je má otevřené. Totální ticho se rozprostíralo po Oblasti, dokud jej nepřerušily
hlasy personálu, které povětšinou opakovaly tu samou otázku: "Co se stalo?"

"Co se stalo?" kladl si na mysl Francin, "Výpadek proudu? Závada v transformátorech? Výbuch v muničním skladu? Prolomení zadržení?"

Opatrně se zvedl ze Země. Zvířený prach jej dráždil v dýchacích cestách. Pokusil se našmátrat zeď, což se mu podařilo, a pomalu kráčel podél ní, s rukou na ni přitisklou. Musel dávat pozor, aby nezakopl o spadané kusy omítky nebo části ocelové konstrukce a světel.

Konečně uviděl v zatáčce zářit matné světlo a nějaké stíny postav. Přidal do kroku. Slyšel ustarané a překvapené hlasy, jakoby zjistily šokující příčinu toho, co se stalo nebo našly nějaký podivný důsledek.

U vysklených vchodových dveří stála skupinka zmatených vědců, které osvětlovalo podivně mdlé, ale přesto jakoby denní světlo. Některým z nich tekla z uší krev. Přistoupil k nim, aby se podíval, na co tak s překvapením hledí. Naskytl se mu šokující pohled:

Za prosklenými dveřmi byly rozpadající se zbytky širokých schodů. Tam, kde končily, bylo prázdno. Venku nebyly žádné stopy po okolí Oblasti-91. Všechno zahalovala jen neprostupná černota, tmavší než antracit. A přesto zde bylo světlo… Světlo odnikud.

Francin se musel podívat, co je dole a co nahoře. Beze slov otevřel dveře, což mu bylo oplaceno pouze nechápavými a částečně vyčítavými pohledy jeho kolegů. Rám dveří zavrzal, protože byla jeho konstrukce poškozena. Francin opatrně vyhlédl.

Nad ním bylo stejné černo jako všude kolem. A dole… hromada bílé pěny, pod kterou se občas zalesklo něco zabarveného do tmavě žluté až hnědé kvůli černému okolí. Každý by však poznal, že to bylo pivo. Moře piva. Podivné bylo, že se malé bublinky, které tvořily pěnu zdály velké jako talíře. Jakoby se na to Francin díval pod zvětšovacím sklem.

"Ne, to není možné… To…" Francin neměl slov, neboť si každou sekundou uvědomoval, že se dostal do největší noční můry, že tohle… je konec.

Zapotácel se a odstoupil od výhledu: "Ne, ne, ne, ne… To musí být jen sen. Zlý sen," ale nebyl.

Stejným způsobem, jak přišel ke dveřím, tak od nich odešel. Zastavil se za zatáčkou na hranici šera a tmy opírajíc se rukou a hlavou o zeď. Musel si v hlavě urovnat, co se stalo a co ho čeká.

"Někdo musel najít ten dárek a s největší pravděpodobností to byla Maruš," začal si pro sebe, "neměl jsem ho nechat doma, neměl."

"Pokud si dobře pamatuju, dostal jsem se s výrobou do fáze, kdy bylo potřeba pivo z něčeho vytvořit. Vyrobit něco z ničeho nedokážu ani já ani to, čeho jsem tvůrce."

"Před tím z toho ještě nikdo nepil, to místo, kde se pivo vytváří, muselo být prázdné. Musel se otevřít portál, respektive vstup. Výstup se nachází v půllitru a aktivuje se… přítomností ne… Pohledem? Ne. Ne. Naposledy, když jsem to upravoval, byl to dotyk"

"Půllitr se musel naplnit pivem, pokud místo, kde se pivo vytváří, bylo prázdné. Muselo se naplnit, otevřel se portál…"

"Proč se otevřel přímo v této Oblasti?" Co je tu?" jeho myšlenky utichly, ale pak mu to došlo:

"Jsem tu já," řekl nahlas a začaly mu kanout slzy.

Když na chvíli ustal jeho výkyv smutku, zase pokračoval v přemýšlení:

"Vzalo to, co jí bylo nejmilejší. A s tím i celé okolí. Aby bylo více piva."

"Je jisté, že to jsem já. Dá se ověřit, ano. Stačí definovat střed zmizelé části Oblasti. To, co je ve středu, je to, co milovala nejvíce."

"Ach, Marie…"

Nějakou dobu se nehýbal a mlčel, přičemž se sám sebe ptal, co má udělat teď.

Zvedl hlavu, když na to přišel. Odhodlán pohlédl do temné chodby a vyšel k nejbližším dveřím. Byly zamčené. Zkusil otevřít druhé dveře, které naštěstí již zavřené nebyly. Šmátral po naprosto tmavé místnosti, dokud nenašel tužku a papíry. Odtud odešel do další místnosti, kde hledal dál. Našel jen papíry. Následující dvoje dveře byly zamčené, třetí dveře vedly do kanceláře s oknem. Konečně se zde vyskytla změna světla v podobě šera oproti husté tmě v chodbách. Na zemi ležela rozbitá váza s květinami, které již nespatří světlo světa. Francin v této místnosti našel kalamář a pero. To si vzal a pokračoval dál, avšak nikoli do jiné místnosti, ale hlouběji do budovy strašidelnou chodbou.

Přišel na křižovatku se třemi železnými dveřmi s nápisy. Na stropě svítilo nažloutlé nouzové osvětlení z dieselového generátoru. Každé dveře vedly do určité části budovy, která zadržovala anomálie. Jedny vedly mezi obyčejné anomální artefakty, které bylo možno zavřít do trezoru. Druhé a třetí vedly k tomu, co se může hýbat. Protože bylo možné tyto dveře otevřít pouze za pomocí elektřiny a generátor je nepoháněl, byly pevně zavřené. Skrze ně cesta nevedla.

Francin se již chystal odejít, když si všiml vymontovaných mříží. Rozhlédl se, aby zjistil, kde se tu ty mříže vzaly. Ve výšce tří metrů se nacházela díra směřující do ventilační šachty o rozměru přesně takovém, aby se jím mohl Francin protáhnout. Posunul si pod ventilaci stůl a skříň, po nichž vystoupal až k zející díře podobné dychtivě otevřeným ústům.

Nejdřív tam strčil hlavu, pak ramena a nakonec celé tělo a už se plazil zaprášenou ventilací. Vnitřek byl jen mírně osvětlen žlutým světlem, které vycházelo ze žárovek stejných jako ta na křižovatce. I když se v místnostech pod ním nacházela různá SCP třídy Euclid, nezdálo se zprvu, že by tam nějaká byla. Avšak po asi deseti metrech od vstupu do šachty zaslechl pomalé těžké kroky pod ním. Brzy se mu naskytla příležitost se podívat, co se dole nachází, neboť nedaleko před ním byl otvor bez mříží, které byly odstraněny stejným způsobem, jako u díry na křižovatce.

Na chodbě pod nezamřížovanou dírou se promenádovala jakási kreatura se zavalitým tělem a čtyřmi krátkými tlustými končetinami. Bylo to zvrásněné, mělo to malá chlupatá ouška a z obličeje tomu visely dva stužkovité výrůstky sahající skoro až k zemi. Vysoké to bylo asi metr a půl.

"SCP-809…" zamumlal Francin.

Francin se teď musel dostat přes tento otvor. Nejdřív se připlazil tak, aby měl nad ní hlavu i ramena. Pak natáhl ruce na druhou stanu přes díru, opřel se a přitáhl se. Takhle to několikrát zopakoval, než se přes tuto díru dostal. Pak se pokusil ztišit svůj běžný posun šachtou, musel však zpomalit.

Toto prolézání bylo opravdu nepříjemné. Nejen že ho bolely končetiny a tvrdé stěny šachty tlačily na jeho tělo, jakoby byl zavalený kamením. K tomu se připojovaly obavy z toho, co se nacházelo pod ním, protože čím dál od vchodu do šachty byl, tím více prapodivných zvuků slyšel, a protože znal citoslovce všech anomálií zavřených v Oblasti-91, děsilo ho, kolik se jich dostalo ze své cely, nebo se o to pokoušelo.

Konečně se dosáhl cíle své cesty ventilací. Nacházela se zde křižovatka ve tvaru T a šachta vedoucí kolmo vzhůru na střechu, kam se chtěl Francin dostat. Avšak radost ho brzy přešla.

Věděl sice už předtím, že ve ventilacích se nacházejí mříže, ale jakoby na to zprvu zapomněl či doufal, že tomu tak v tomto případě nebude a že to něco odstranilo mřížoví i na tomto místě. Avšak cesta byla zablokována minimálně párem mříží a jednou vrtulí, která by vháněla dovnitř vzduch, kdyby byla zaplá.

Otočit se nemohl, takže couval zase celou cestu zpátky, což bylo opravdu nepraktické a to hlavně, když se dostal k otvoru nad SCP-809.

"TŘÍSK!" ozvalo se, jak se padající skleněný kalamář z Francinovi kapsy roztříštil o tvrdou podlahu zrovna vedle SCP-809.

"Tam je!" zakřičelo SCP-809 svým bublavým a skřípavým hlasem. Tento výkřik mu byl opětován zavytím a zapištěním a rychlými kroky. Francin musel se musel dostat co nejrychleji odtud.

SCP-809 stále křičelo, že je tam, a ukazovalo svým hnusným tlustým prstem nahoru na ventilaci. Francinovi už bylo jedno, že jeho rychlé prudké pohyby se ozývaly celým zařízením. Překročil díru a pokračoval k výlezu. Protože couval, naskytl se mu pohled na to, co po něm šlo. Z otvoru, který před chvílí přelezl a od něhož se nacházel asi jen pět metrů vykoukl černý kulatý obrys se žlutými tečkami na místě očí. Instinktivně si zacpal uši a nezastavoval ve svém postupu šachtou.

Ta černá věc otevřela dokořán svou dosud nezpozorovatelnou tlamu, z níž vycházelo sytě zelené světlo, a kterou lemovala řada stovky maličkých, ale ostrých zoubků. Šachtou se začalo rozléhat tlumené syčení, které se stupňovalo do hlasitého praskání podobného sypání písku. S kombinací s prázdným symetrickým dutým kovovým prostorem šachty to trhalo uši.

K tomuhle zvuku se přidala rychle se zvyšující teplota, jakoby se šachta změnila v pec. Francinovi začal stékat horký pot z tváří, když konečně ucítil volný prostor za koncem ventilací. Ještě se párkrát posunul a pak se nechal sklouznout svou vahou až ven po hladké stěně ventilace. Neváhal však a hned, jak dopadl na křižovatku celý odřený, se tekl co nejdál od té pekelné díry.

Celý uřícený doběhl k výzkumníkům, kteří stále pozorovali ten prapodivný výhled z prosklených vstupních dveří a dohadovali se, co se stalo a co mají dělat. Francin se jejich hovory nezdržoval a jednoho z nich se otázal, zda nemá kalamář.

"Co se vám stalo, pane Novotný?" zeptal se ho mladší výzkumník když přišel s novým kalamářem.

Francin si promnul oběma rukama obličej: "Zaútočily na mě asi 3 SCP objekty, když jsem prolézal ventilací."

"Proč jste tama, pro pána, lezl?"

"Potřebuju se dostat na střechu, ale nemám čas na vysvětlování. Když tak tam za mnou později přijď." A vydal se do nejbližší kanceláře s oknem.

V této kanceláři otevřel okno a vylezl na jeho římsu, pak začal přelézat z jednoho okna na druhé. Mimo budovu Oblasti-91 nefoukalo. Nebylo ani možné říct zda je tu teplo či chladno. Bylo to vše takové nijaké. Pod ním se lesklo jezero piva, v němž se nejspíš všichni rozpustí.

Po nějaké době se dostal k žebříku, za což byl rád, neboť ho z toho přelézání již strašně bolely ruce. Než se vydal na střechu Oblasti, několik minut odpočíval zapříčený na žebříku, ale pak vyšplhal. Střecha Oblasti byla plochá, dalo se na ní pohodlně procházet. Francin se usadil u jednoho z komínů, kde začal psát za pomocí právě těch pomůcek, které získal. Když byl hotov, chvíli počkal, než inkoust zaschne, pak popsaný papír zmuchlal a vyhodil jej co nejvýš do vzduchu. Zmačkaný zpráva zpomalovala až nakonec zůstal viset ve vzduchu pár desítek metrů nad střechou.

Pak se dotknul svého skleněného náhrdelníku. Cítil v něm ohýbačovu přítomnost. Naposledy zabezpečil a obnovil vězení tohoto šperku, pak si jej sundal a zahodil do vzduchu stejně jako papír. Náhrdelník též zpomalil a pak už jen tak levitoval.

Francin se posadil a opřel se zády o cihlový komín:

"Miluju tě, Marie. Budu na tebe myslet do poslední sekundy mého života."


« Překvapení zavřené ve skle| Pěna jako smutný sníh | Pivem nasáklá zpráva »

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License