Zrození
hodnocení: +3+x

Rozezněl se poplach.

„Co to je?“ Zeptal jsem se poručíka Krasta, který mě doprovázel.

„Nevím, ale o připravovaných cvičeních bych byl informován. Tohle plánované není.“ Odpověděl,
zatímco se rozhlížel po okolí.

Ne že by toho bylo moc vidět, zrovna jsme byli ve spojovací chodbě mezi dvěma bloky, takže kromě šedých zdí, světel a rovné cesty jste nic zvláštního neviděli.

„Jdeme dál, nebo se vrátíme?“ Zeptal se poručík pro změnu mě.

„Radši se vrátíme, nikde na nás nečekají, tak půjdeme zpátky a zjistíme co se děje.“

Tak jsme vyrazili. Celou dobu nás doprovázelo poblikávání červených výstražných světel a doprovodný alarm. Zpočátku jsme nepokládali poplachu příliš velkou důležitost, takže jsme místo sprintu zvolili svižnou chůzi místy proloženou krátkým během.

Za pár minut jsme dorazili na rozcestí chodeb, které se nacházelo kousek od východní hranice zadržovacího bloku C. Náš cíl byla zasedací místnost vedle kanceláře ředitele oblasti, pokud se něco stalo, tak právě tam se to dozvíme. Nacházela se vedle místnosti s monitory, na kterých se zobrazovaly záznamy z kamer. V této místnosti standardně pracují 3 členové ostrahy a mají pod dohledem většinu chodeb, místností a zadržovacích prostor.

Vyrazili jsme směrem k velínu. Už zbývala jedna odbočka a jedno rozcestí. Jak jsme postupovali, všiml jsem si, že podlaha není tak čistá, jak by měla být. Zastavil jsem. Poručík se na mě udiveně podíval, ale nic neříkal. Sklonil jsem se, abych si prohlédl podlahu. Kousky zdiva, větších i menších rozměrů a prach. Prach, kterého už začínalo být ve vzduchu tolik, že mě začaly štípat oči.

„Opatrně.“ Řekl jsem poručíkovi a ten přikývl.

Za dalším rohem se měly nacházet dveře, které měli vést k našemu cíli. Byl tu ale problém. Dveře chyběly. A nejen dveře. Chyběl ještě další metr zdiva. Podlaha byla lehce prohnutá, ale držela svůj tvar. Asi dobré podloží. Ale okolní zdi tak odolné nebyly. Praskliny se táhly jako nepovedená pavučina od centra exploze a čím se blížili nežádanému otvoru, tím více se zdivo rozpadalo nebo rovnou chybělo.

Chtěli jsme jít dovnitř a hledat přeživší, když nás zarazily hlasy.

„Tichá akce! Říkal jsem tichá! Kolik jsi tam tý nálože dal ty hovado!?“

„Tolik, kolik bylo potřeba, aby to omráčilo nebo zabilo lidi uvnitř.“

„Vždyť nás musela slyšet celá oblast.“

„Kdyby jo, tak už by tady někdo byl. Hádám, že v téhle části není moc vojenského personálu. Jediný, na koho jsme narazili byly přece akorát ti tři šmíráci.“

„Jo a ti další dva vojáci, které jsem po cestě musel vyřídit. Měl by ses naučit počítat lidi i objem nálože.“

To tam jsou jen tihle dva? To je blbost, pomyslel jsem si. S poručíkem jsme byli připravení rychle utíkat, kdyby bylo potřeba. V tom, jako na zavolanou promluvil třetí hlas.

„Nálož svůj účel splnila, ostatní týmy operují v dalších blocích a tahle oblast je bez vedení. Naříkání si můžeš prozatím odpustit.“

„Ano pane.“ Odpověděl jeden z hlasů.

„Tady jsme skončili. Jdeme do archivu, podle plánu.“ Pronesl pravděpodobný velitel skupiny.

Archiv, archiv, archiv. Sakra! Zalezl jsem zpátky za roh dříve, než mě stačili zahlédnout. K archivům se jde naší chodbou! Popadl jsem poručíka za rameno a utíkali jsme dál chodbou. Strategicky byly chodby klikaté, aby se nemohlo střílet na vzdálený konec, takže jsme byli vizuálně chránění. Problém byl, že nás nesměli slyšet. Nejprve poklusem a potom během jsme se přesunuli o několik metrů dál.
„Kudy se to dá obejít k velínu, musíme se jim vyhnout a tam už znova nepůjdou.“ Optal jsem se opatrným, ale důrazným hlasem.

„Za mnou.“ Odvětil můj doprovod.

Za chvíli jsme se dostali zpět k velínu. Vstoupili jsme dovnitř a uviděli rozsah škod. Vnitřek zasedací místnosti a kancelář ředitele byly totálně zničeny. Nejspíš použili směrovou nálož, jelikož stěna naproti dveřím byla oproti prostorám, na které hleděla prakticky neporušená.

Za chvíli jsme zase odešli. Nebylo zde nic, co bychom mohli udělat. Těla, která byla ještě pohromadě měla v sobě otvory po kulkách. 8 mrtvých. Včetně Velitele oblasti, který seděl ve své židli v pracovně s prostřeleným obličejem.

„Co teď?“ Optal se nervózně poručík Krast.

Mlčel jsem. Odpověď mě nenapadala.

„Pane, nerad to říkám, ale myslím, že v okamžiku výbuchu v zasedací místnosti bylo veškeré vedení oblasti. Jeden z mých podřízených mě informoval, že pokud by byly u vrátnice problémy s vaším odchodem, tak budeme muset počkat, jelikož mají členové vedení zasedání.“
Zamrazilo mě.

„Máte tu teď nejvyšší stupeň prověření a vojenský personál včetně úderných jednotek je teď pod vaším velením.“ Pronesl Krast a hleděl na mě jako na spasitele.

Napadlo mě to samé, co mi teď řekl, akorát to že jsem to slyšel mě ujistilo, že moje myšlenkové pochody byly směrované správným směrem. Problém byl, že jsem se myšlenky snažil zastavit a nějak se z té situace vykroutit.

Nevykroutím.

„Proč podle vás šli do archivu?“ Zeptal jsem se polohlasně poručíka.

„Noo… jsou tam… seznamy SCP v oblasti.“ Odpověděl nervózně poručík.

„Takže předpokládejme, že chtějí nějaký z SCP objektů. Máme tu nějaké zvláště hlídané, důležité nebo nebezpečné?“

„Eh… no… né v tomhle bloku. Tady jsou kanceláře, sídlo velitele oblasti, a archiv.“

„Jo jasně… nebylo by dobré skladovat něco takového hned vedle takovýchto prostor.“ Doplnil jsem nahlas.

„Ale jak to, že naplánují útok na oblast Nadace, a neví, kde je jejich cíl?“ Zeptal jsem se nahlas. Ale spíš to bylo přemýšlení nahlas než přímá otázka na osobu, které teď stála přede mnou. Poručík i přes to odpověděl.

„Třeba byl jejich cíl splněn. Třeba ti „ostatní“ mají za úkol ukrást SCP a tihle měli zbavit oblasti očí a hlavy.“ Odpověděl promyšleně Krast.

„Jo. To dává smysl.“ Odpověděl jsem mu nepřítomně.

Zvažoval jsem možnosti.

„Kde jsou ubikace úderných oddílů? Budeme je potřebovat.“

„V bloku.. Pane! Alarm!“

Pak jsem si všiml. V tom spěchu jsme si ani nevšimli, že alarm ztichl a signální světla zhasla.

„Dobrá alarm je potichu. Ten blok poručíku.“

„A-ano. Blok F. Zrovna jsme se tam chystali jít, je tam i vrátnice.“

„Fajn. Takže cíl je blok F.“ Řekl jsem a vyrazili jsme.

Po několika minutách plížení, nakukování za roh a běhu, jsme se dostali do Bloku F.

„A ty ubikace? Nebo místo, kde bychom mohli oddíly najít?“

„Je to kousek tam za rohem a pak-“

Z ničeho nic se ozval výstřel. Uskočil jsem dopředu a zalehl za roh. Zpoza zdi jsem viděl poručíkovo tělo, jak leželo ve stále se zvětšující se kaluži krve.

„Zatraceně poručíku!“ Procedil jsem v zoufalství a šoku mezi zuby.

Na truchlení nebyl čas. Slyšel jsem běh několika osob. Vyběhl jsem dál chodbou. Naštěstí směrem, kterým se mě poručík snažil navést. Né, že bych nad tím stihl přemýšlet.
Dvakrát jsem zabočil, když v tu es přede mnou zjevili čtyři zamaskovaní muži v plné zbroji. Okamžitě na mě namířili samopaly a velitel skupiny na mě vykřikl.

„Identifikujte se!“

„Operační důstojník Nadace-“ Než jsem stihl dokončit větu, probleskl mi hlavou důvod, proč sem běžím.

„Nepřítel za mnou! STŘÍLEJTE!“ Vyjekl jsem na oddíl a skočil na zem.

Záhy se za rohem vyrojilo pět ozbrojených mužů. Očividně překvapení, že před sebou vidí úderný oddíl, ani nestihli pořádně zamířit a vystřelit, když je zasypala dávka ze samopalů.

Stále jsem se krčil na zemi s rukama za hlavou. Když se několik vteřin nic nedělo, odvážil jsem se pohlédnout vzhůru. Nade mnou stále stáli moji ozbrojení zachránci. Ohlédl jsem se, a za mnou leželi moji pronásledovatelé. Všichni mrtví.

Ozbrojenci mě zvedli ze země a odvedli mě dál chodbami.

Dorazili jsme do obytných prostor. Můj doprovod mě předvedl před jiného ozbrojence, který zrovna rozmlouval s jiným oddílem. Představil se jako major Cuningham. Představil jsem se též a vyložil jsem mu svůj příběh. Major se nejprve zdráhal mi uvěřit.

„Nepřátelé byli zneškodněni, pokoušeli se napadnou osádku strážnice, avšak neúspěšně.“ Promluvil ke mně.

„Majore, tohle není šarvátka s fanatiky, ale promyšlený a cílený útok na oblast Nadace. Už jeden cíl se jim podařilo zneškodnit. Kdo ví, co provádí ve zbytku oblasti. V tomhle bloku jste je možná zadrželi, ale podle toho, co jsem slyšel, je právě zde umístěna většina vojenského personálu. Nemyslíte, že by přímý útok na tento blok byl značně neuvážený?“

Major Cunningham mě pozorně poslouchal a postupně z něj opadávala sebedůvěra. Když jsem mu řekl i o smrti vedení, k mé smůle jako správný důstojník uznal moji autoritu a začal se mě vyptávat na další postup. To mě opět trochu zarazilo. Sice jsem byl na tu roli předpřipravený díky rozhovoru s poručíkem, ale teď na mě zíralo dalších deset po zuby ozbrojených lidí a obyvatelé celé oblasti se měli řídit mými rozkazy. Tíha odpovědnosti mě drtila jako lis v kovošrotu.
Hlavou mi prolétl celý můj výcvik.

Nejsi všemocný. Nemusíš na to být sám.

„Majore, jsou tu další důstojníci?“

„Každá úderná jednotka má svého velícího, pokud vím, ti zde nejsou z těch, kteří by byli kompetentní řídit komplexní a rozsáhlé operace. Jsou vycvičeni velet svým určeným týmům a jednat na základě předchozích rozkazů nebo pod přímým dohledem.“ Odvětil Cunningham.

„Dobrá, zavolejte mi je. A taky velící důstojníky vojenského personálu, musíme získat oblast zpět.“
Po několika krátkých minutách se dostavil tucet velitelů Mobilních Úderných Jednotek oblasti. Pozorně poslouchali a čekali na rozkazy.

„Bezva, vůbec mě neznají, jsem tu chvíli a musejí mě poslouchat.“ Přemýšlel jsem nad svou nezáviděníhodnou situací.

Začal jsem se vyptávat jednotlivých velitelů na specializace jejich jednotek. Podle všeho to byly hlavně jednotky, které měly zasáhnout v případě úniku některého z SCP, ale jelikož tahle oblast byla určená primárně pro zadržování objektů třídy Safe, tak jsem tu nenašel jednotku specializovanou na nepřátelskou invazi na základnu. Jak příhodné. Tím se moje úloha ještě ztížila, jelikož jsem ani nevěděl, proti čemu stojím. Jediným pozitivem, že tu byly tři členové z úderné jednotky Ný-7 „Hammer Down“, jež zde měli provádět instruktáž a částečný výcvik.

„Ještě nějací specialisté?“ Zeptal jsem se lidí, kteří přede mnou stáli a analyzovali každé moje slovo a pohyb.

„Možná tak dva z… Théta… něco. Zahradníci, ale ti nám tady teď moc nepomůžou.“ Opověděl mi jeden důstojník.

„A co tady dělali? Taky instruktáž a výcvik? A proč nejsou?“ Dotázal jsem se ho.

„No podle všeho byli u vrátnice na odchodu, když na ni zaútočili. Byli jedněmi z obětí.“

„A co zbytek vojenského personálu? Ti mají svoje velící kde?“ Zeptal jsem s lehkým chvěním v hlase a nadějí, že by mě někdo s velením mohl pomoct.

„Obávám se, že byli na schůzce s vedením.“

Další oběti z vedení? Začíná to být podezřelé. Jak je mohli dostat všechny na jedno místo? Čekal bych, že oblast bude mít protokol, které by tomu zabránily. Nebo tady s tím nepočítali? Tolik otázek, a tak málo odpovědí.

„Dobrá, musíme to ukončit, detaily vyřešíme až budou útočníci pod zámkem. Je tu 5 bloků, 3 zadržovací, jeden personální a jeden administrativní. Tenhle je se všemi propojen, takže tudy by museli projít, kdyby se chtěli dostat ven, pokud se nebudou chtít prokopat až na povrch. Není tu někdo z Mole Rats?“

„Obávám se, že ne pane“ Ohlásil mi seržant Carlyle.

„Samozřejmě že ne.“ Utrousil jsem si bokem pro sebe.

„Rozdělíme se na týmy. Důstojníci z Hammer Down povedou hlavní úderné oddíly, které napadnou nepřátele. Posbírejte tolik z vojenského personálu, kolik budete potřeba, ale pamatujte, chodby tu nejsou příliš široké, tak s tím počítejte při výběru týmů. Vyrazte k průchozím chodbám do skladovacích bloků a čekejte na rozkaz.“

„Rozkaz!“ Odpověděli všichni tři současně a urychleně se vydali skládat úderné týmy.

„Vy jste z hackerů?“ Zeptal jsem se seržanta Carlyla.

„Ano. MTF Mý-4 Debuggers Pane.“ Odpověděl mi s hrdě.

„A vy tu jste kvůli čemu?“ Dotázal jsem se znovu seržanta.

„Nedávno sem přivezli scp, které dokáže-“ Zarazil se seržant.

„Co? Co dokáže?“

„Blokovat alarmy pane. Asi ho použili, abychom si mysleli, že útok skončil potyčkou u vrátnice.“

„No aspoň něco se vysvětlilo. Vy nám získáte zrak. Potřebuju, abyste se napíchli do systému kamer, nejlépe všech bloků, ať vidíme, co se kde děje.“

„Pane ale odtud to nepůjde, musíme do kontrolní místnosti.“

„Dobrá stejné instrukce jako u Hammer Down, vemte si potřebné lidi, a počkejte na hranici bloku. Počítejte, s tím, že tam určitě narazíte na nepřátele.“

„Ano pane.“ Odvětil seržant Carlyle a vyrazil.

„Vás šest zajistí, že se v tomhle bloku nebudou potulovat žádní nevítaní hosté, až provedete prohlídku, rozmístěte se se svými muži u spojovacích chodeb, pro případ, že by je úderné týmy přinutily k útěku do tohoto bloku.“

„Rozkaz.“ Řeklo mi šest mužů o hlavu větších než já a vyrazili pryč z místnosti.

Zbývali poslední dva důstojníci. Seržant Cunnigham, a kapitán Taranis. Oba personální důstojníci. Ti měli pomáhat velitelům vojenského personálu. Bohužel byli spíše podpůrní pracovníci než plnohodnotní velitelé.

Teď však nastala jejich chvíle a já měl pro ně speciální úkoly.

„Seržante, vy půjdete zjistit, co hledali nepřátelé v archivu. Požádejte o pomoc velitele úderného oddílu, aby vám připravil cestu. Budete je doprovázet a až budete na dohled archivu, oddělíte se. Běžte shánět tým, stačí čtyři ozbrojenci a jeden nebo dva lidé, kteří se dokáží orientovat v archivech. Zjistěte, co tu chtěli.“

„Rozkaz!“ Zasalutoval seržant Cunningham a vyrazil ven.

„Kapitáne, vy budete hlídat vrátnici. Ať už to byl krycí manévr nebo skutečný pokus o přípravu únikové cesty, budeme ji muset hlídat. Spojte se s tamním personálem a nenechte nepřítele projít.“

„Rozkaz veliteli!“ A s tím odběhl i poslední důstojník.

Je to tady.

Přešel jsem do prozatimní velící místnosti a s několika operátory sledoval rádiovou komunikaci.

„Úderný tým Hammer Down 1 připraven.“

„Úderný tým Hammer Down 2 připraven.“

„Úderný tým Hammer Down 3 připraven.“

Začaly se hlásit jednotlivé týmy. Byl jsem překvapen, že se dokázali zorganizovat za tak krátkou chvíli.

„Vrátnice zajištěna.“

„Centrální blok byl prohledán. Žádná nepřátelská aktivita. Útočné týmy připraveny.“ Tak se my ohlásily všechny útočné týmy.

„Tady seržant Cunningham, tým debuggers jsou připraveni vyrazit.“

Hnidopichům by asi vadilo moje označení týmů, ale na vymýšlení jmen nebyl čas.
„Dobrá. Všem týmům. Zahajte útok.“

První minuty byly nejdelší a nejvíce poklidné. Cloumala se mnou nervozita a strach, že jsem učinil nějaké špatné rozhodnutí. Hloubal jsem nad každým slovem, které jsem jim řekl.
Z nekonečného čekání mě vyrušilo hlášení Debuggers.

„Pane dorazili jsme ke kontrolní místnosti a začali s propojováním sledovacích kamer. Za chvíli bychom měli mít zpět oči.“

„Rozumím.“

„Tady Hammer Down 1 dorazili jsme k archivu, druhý tým se oddělil, jdeme prohledávat blok.“

„Rozumím.“

Obdobně se ohlásily i ostatní týmy. Stále žádný kontakt. Začal jsem přemýšlet, kde se stala chyba, něco tu nehraje.

„Hammer Down 3 kontakt! Nepřítel u ve skladovacích prostorách. Nejméně 5 ozbrojených mužů.“
„Ohlaste případné změny. Velín konec.“

Situace se postupně zhoršovala, všechny Hammer Down týmy narazily na ozbrojený odpor. Během bojů mi nemohli podávat informace, takže jsem čekal, jestli se s nimi vypořádají. Zavolal jsem útočným týmům, a sdělil jim přibližnou pozici nepřátel. Zanechali část mužů u spojovacích chodeb a vyrazili pomoct Napadeným týmům. Zdálo se, že s podporou by neměl být problém útočníky zneškodnit. Po chvíli se ohlásily Debuggers.

„Pane máme to! Většina kamer je zprovozněna. Můžeme sledovat nepřátele, pokud se dostanou do zorného pole.“

„Informujte naše oddíly, budou vás potřebovat. Pokud by se vyskytly potíže nebo něco neočekávaného okamžitě mi to ohlaste. Velín konec.“

Několik vteřin poté mi ohlásili, že několik nepřátel se snaží projít spojovací chodbou. Oznámil jsem to příslušnému týmu, aby byli připraveni. Teď už boje probíhaly takřka po celé oblasti s výjimkou centrálního bloku. Za což jsem byl velmi vděčný.

Po pár minutách se mi ohlásil tým Hammer Down 1, že blok je pravděpodobně zabezpečený. Skupina seržant Cunnigham mi poté ohlásila, že bylo odcizeno několik sešitů se záznamy zde zadržovaných SCP.

„Dobrá, Hammer Down 1 ještě jednou prohledejte blok, aby vám náhodou někdo neproklouzl, seržant Cunnigham a jeho muži vám budou k dispozici. Nesmí nám s těmi záznamy uniknout.“
„Potvrzuji.“ Ozvali se oba velitelé.

Postupně mi začaly chodit hlášení o zneškodněných vetřelcích. Kamerový systém byl na spoustě mást slepý, ale poskytoval našim mužům důležité taktické informace. Útočné skupiny 2 a 6 utrpěly těžké ztráty a musely se stáhnout. Oznámil jsem situaci dalším týmům a poslal jim podporu. Začal jsem být o něco pozitivnější. Netrvalo dlouho a ozvala se vrátnice.

„Veliteli! Kontakt! Jsme pod útokem! Napadli vrátnici!“

„Vydržte, pošlu vám pomoc!“ Zavolal jsem do vysílačky.

„Vy!“ ukázal jsem na přísedícího vojína. „Běžte pomoct vrátnici, seberte všechny vojáky, které potkáte, nesmí se dostat ven!“

„Ale já-“ Začal roztěkaně vojín.

„HNED! DĚLEJTE!“ Zařval jsem na něj.

Vojín okamžitě tryskem vyrazil k vrátnici.

„Zadržovací blok 1 vyčištěn.“ Ozval se mi důstojník.

„Dobrá Znovu prohledat. Jednomu z týmů už proklouzli, buďte opatrní.“

„Rozumím a potvrzuji.“ Odpověděl mi velitel útočné jednotky.

Když se dostali k vrátnici…

„Hammer Down 1 hlaste se.“

„Hammer Down 1 příjem.“

„Několik nepřátel se dostalo k vrátnici, Cunningham bude dál prohledávat blok, vy si vemte několik mužů a běžte k průchozí chodbě do centrálního bloku a napadněte nepřítele ze zálohy.“

„Potvrzuji.“ Odvětil mi velitel úderné jednotky.

To znamená, že ti, co hlídali chodbu jsou mrtví. Snad tu vrátnici ochrání.

Další týmy se ohlásili. Podpora pro útočných skupin 2 a 6 byla úspěšná. Všechny skladovací bloky byly prohledány a odpor zneškodněn. Situace se začala vyvíjet v náš prospěch.

„Pane vrátnice je zabezpečena, setkali jsme se s Hammer Down 1, ale vydrželi jsme jen díky posilám, které jste poslal. Děkuji moc.“ Ohlásil kapitán Taranis. „Také jsme je prohledali. Našli jsme chybějící dokumenty z archivu, a ještě několik personálních složek.“

„Díky bohu.“ Utrousil jsem s hlubokým výdechem a částečným uvolněním.

„Všem týmům, až skončíte obhlídku přesuňte se do centrálního bloku.

Teď už zbýval jen tým seržanta Cunninghama.

Poslední blok. Poslední nepřátelé. Snad se jim nic nestalo. Hlavou mi přelétaly myšlenky na všechny možné závěry jejich akce.

Uslyšel jsem střelbu.

Ne ve vysílačce, ale hned za rohem.

Ozvala se řada výstřelů z pistolí i automatických pušek. Stál jsem na místě jako opařený. Než jsem stačil vymyslet komplexnější krok, zpoza rohu vyskočil ozbrojenec, ale náš nebyl. Skočil jsem bokem. Ještě před dopadem jsem ucítil ostrou bolest v břiše. Když jsem po dopadu zvedl hlavu, abych se rozhlédl, uviděl jsem střelce ležet obličejem k zemi. Za ním stál jeden z našich. Neviděl do tváře. Ani jsem mu nestačil poděkovat. Neměl jsem sílu ani na to udržet se při vědomí, na tož mluvit. Rukou jsem si tlačil na zasažené místo. Můj poslední pohled byl věnován mé zakrvácené ruce. Pak jsem usnul hlubokým a temným spánkem.

Probuzení na nemocničním lůžku bylo to nejúžasnější v mém životě.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License