,,Hhhhhhhhhh… Zabte mě…"
Byl další běžný den v útrobách Nadace, kdy se doktor Dickens snažil dokončit reporty ohledně vhodných nováčků. Běžný den, až na to, že dnešní den byl výjimečný. Den kdy, co se mohlo podělat, se podělalo.
Dostal starý seznam nováčků, takže si musel všechny zapsat ručně. Do toho mu přestalo psát pero, náhradní neměl a musel vyžebrat od nováčků. Byl to jenom začátek dne…
Při odchodu z posluchárny zakopnul o práh a rozsypal si všechny spisy a rozlil si svou termosku, ve které byl ještě zbytek drahocenného kávového nápoje, který jej držel při životě… Teď všechno kafe skončilo na většině listech. A Dickens na zemi… Od většiny nováčků si vyslechl tiché průpovídky a smích. Žádný z nich mu však nepomohl zpátky na nohy.
Jako poražená troska sbíral zlité papíry a vzlykal nad rozlitým kafem. To ho na srdci bolelo nejvíce. Neměl sílu je opětovně připisovat, ale při pomyšlení na naštvané výrazy nadřízených, kteří očekávají seznam zajímavých kandidátů… Dostal chuť si zapálit, jinak by musel někomu ublížit. A že by měl pár vytipovaných cílů.
Odhodil štos zničených spisů na svůj stůl a zjistil další nepříjemnou zprávu. Poslední krabička, poslední cigareta. Dnešek už nemůže být horší. Pomyslel si, když se šoural do kuřáckého koutku v 6. patře. Jestli by jej někdo potkal v takovém to stavu… Dickens za sebe neručil.
Už viděl rudě, když prošel kolem skupinky výzkumníků, kteří jej pozdravili a chtěli se s ním dát do řeči. Skupinkou prošel jako demoliční koule, div výzkumníci nespadli k zemi.
Musím.
Si.
ZAPÁLIT.
Z CESTY SAKRA!
Mimo provoz.
Stálo na vchodových dveřích. Dickens se rozklepal, div neměl pěnu u pusy. Zhluboka, velmi zhluboka se nadechnul. Nebylo mu to ničemu platné. Na pokraji smyslů se vrátil do výtahu a bez rozmyslu stisknul náhodné patro. Na dalším patře by měl být další kuřácký koutek, ale bylo nutné ponořit se do útrob Nadace hlouběji. Tam, kde s jeho prověrkou měl omezené možnosti.
Výtah se otevřel a Dickens přistoupil k plánku patra. Kuřácký koutek byl až na opačné straně patra. To bude zas nachozených kilometrů…
Jeho cestu doprovázela pomalu se rozsvěcející zářivky. Nikdo na patře nebyl. První dobrá zpráva dne. A zřejmě asi poslední.
Chodby nebyly označené, za to byly úplně stejné. Dickens měl chvílemi pocit, že chodí neustále dokola.
KDE TO SAKRA JE?!
Jeho kroky byly důraznější a hlasitější za každým rohem chodby, která nebrala konce. Čím déle vybíral uličku, aby se dostal ke svému cíli, tím víc mu docházela trpělivost.
,,Ztratil ses?"
Jemný hlas zazněl za Dickensem. V téhle díře neočekával nikoho. Zprudka se otočil. Nikde nikdo. Nedostatek kofeinu, hluboký nedostatek nikotinu a smůla, která se jej držela jako klíště…jasná dedukce. Už pomalu šílel.
Dejte mi někdo dveře, nebo za sebe neručím!
Za 23. rohem (ano, počítal to), nalezl první dveře. Přiložil ke čtečce svou ID kartu. Ta podivně pípla, ale dveře se otevřely. Další chodba. A na konci další dveře. Dickens si jenom hlasitě povzdechnul. Měl si vzít plánek. Další čtečka, další podivný zvuk a vzhůru kupředu.
Ocelové dveře. Bez čísla.
Takže už konečně?
Vešel dovnitř. Dveře se za ním uzamkly. Jediné světlo pocházelo z blikající LEDky hned vedle spínače. Bez váhání jej stisknul. Místnost zalilo prudké světlo ze zářivek.
„Vítej cizinče."
Doktora Dickense polil studený pot. Byl to ten samý hlas jako před několika málo minutami. Otočil hlavou směrem, odkud zazněl onen jemný hlas. Doktora a osobu dělilo sklo.
Lidská tvář, tmavé rozcuchané vlasy zdobené drobným korálkem. Oděv skromný, bílá beztvárná látka zahalující většinu těla oné osoby. Jediná ozdoba, velká spona, možná šperk ve tvaru…mořského tvora? A ze zad se mu táhly kosti…jako dvě holá křídla.
Dickens byl v kontrolní místnosti, zatímco osoba byla v průměrné zadržovací cele. Takže SCP humanoid. Dickensovi ztuhnul úsměv na rtech, když si uvědomil, do jaké problému se právě dostal.
„Ano, on." Prohlásilo SCP, když naklonil hlavu nepatrně ke straně.
Dickens v panice prohledal celý kontrolní panel a stůl ve své stísněné kontrolní místnosti. Našel jednu složku kategorizující dané SCP.
CO TO JE? ČÍ TO JE? KDO TO MÁ NA STAROST?
Objekt #: SCP-096-CS
Třida Objektu: Euclid
Úroveň Hrozby: ● Červená
Zodpovědná osoba: Blake Dinnský
„To snad ne… To už snad nemůže být horší…" Dickens odhodil složku a promnul si tvář. „Jak tohle vysvětlím? Nejenom, že mi Rada půjde po krku, ještě k tomu tenhle… Co jsem komu kurva udělal?!" Dickens šílel. Všechno… Celý den se mu hroutil před očima. Tohle nebyla shoda blbých náhod a neštěstí, které mohly dostihnout kohokoliv… Tohle byl průser. A nejen ledajaký.
„Trápíš se, mé dítě. Tvé dny provází neštěstí… A tento den… Je tím, kdy jsi-" 096-CS přistoupilo ke sklu, které je dělilo. Zahledělo se svým vřelým úsměvem na ztrápeného doktora.
„Nenenenene! Ticho! Ty- vůbec na mě nemluv. Mlč! Tohle je průser! Pusť mě ven!" Čtečka však nereagovala na máchání Dickensovy ID karty.
„Au…" Povzdychlo si 096-CS s náznakem předstírané bolesti.
Dickens se napřímil a pokusil se přinutit dveře k pohybu. Místo toho si pořádně pohmoždil rameno. Hlasitě zaklel a vrátil se na židli u ovládacího panelu. Držel se za rameno a úporně se snažil nenavázat jediný kontakt s 096-CS.
„Rozumím tvým obavám, ale ty jsou zbytečné. Nehodlám ti ublížit." 096-CS postupovalo opatrně, vřele. Tak jako vždycky… A vždycky každý… Neodolal. ,,Bylo dáno, že se my dva střetneme. A jelikož jsi následoval svůj osud…"
Dickens pozvednul zrak. Už tak byl psychicky na dně. V danou chvíli už neměl příliš sil na to odporovat líbeznému hlasu, který v něm probouzel…cosi hřejivého. „Prosím ne… Nechci další problémy. Už tak jich mám dost."
„Já vím." 096-CS s ním soucítilo. Jemně k němu promlouvalo skrz sklo. Na kostěných křídlech se pomalu tvořila šedivá pírka. ,,A také vím, že si zasloužíš uznání za svou práci. A radost ze života." Dotklo se skla celou svou dlaní a vyčkávalo s hřejivým úsměvem.
Dickens se beze slov zvednul a přeměřil si 096-CS od hlavy k patě. Nechtěl naslouchat jeho slovům, ale hřejivá slova a vřelý úsměv stačily k tomu, aby jeho nedůvěra poklesla na minimum. Váhavě přiložil ruku ke sklu, tak aby se jejich ruce náznakem dotkly.
,,Přísun odsuzované neřesti, z chladné ruky. Na bílém porcelánu sladké pokušení. Upřímnost a spánek." 096-CS si s úsměvem povzdechlo, zrak neztrácelo ze zmateného výrazu doktora Dickense.
,,A buď obezřetný. Tři tečky… Sledují tě." 096-CS odstoupilo od skla. Uklonilo se, zatímco jedno kostěné křídlo bylo poseto bílými perutěmi. ,,Náš čas nadešel. A neměj obavy, mé dítě. Bude tě držet jenom chvíli." Jak dořeklo, oba je pohltila tma a chlad. LEDka poblikávala, dveře se odemknuly.
Dickens ještě chvíli hleděl do tmy. Nedokázal odtrhnout zrak z toho prázdna před sebou. Slova 096-CS nedávala smysl. Když z něj konečně opadlo zmatení a smysly se vrátily k chodu, divil se sám sobě, proč takovou dobu trpěl v takto divné pozici. Opět si promnul spánky a vyšel z místnosti. Blbý pocit z toho, že právě vycházel z místnosti s omezeným přístupem a on zrovna… S jeho úrovní prověrky…měl přístup.
„Užil sis pokec?"
„Huh?"
Ihned za dveřmi byl přivítán přiražením ke zdi a úchopem za tváře. Hlava se mu třásla, ale byl schopný rozpoznat…tři otvory.
„D-Dinnský…"
Chytil jej za zápěstí, ale nebylo mu to nic platné. Dinnského stisk byl silnější než jeho chabá snaha vymanit se z něj. Držel mu čelist o to silněji, když se jej snažil odtáhnout pryč. Dinnský neřekl nic, jenom čtyřikrát lusknul před Dickensem. Zrak mu ještě sloužil. Každé lusknutí zaznamenal jak sluchem, tak zrakem.
„To vypadá fajn. Co tu hledáš?" Test byl úspěšný. Jako odměnu za kooperaci si vysloužil ukončení stisku jeho utrápené čelisti. Dickens se chytil za tvář a začal syčet nadávky.
„Co si to dovoluješ?! Vyšší prověrka tě neopravňuje-" Huh? Dickens se zastavil v půlce myšlenky, kterou nedokončil. Místo toho se zmateně podíval na svou kostěnou dlaň. ,,Jak jsem se…"
„Slyšel jsi volání?" Zeptal se Dinnský s ledovým klidem.
„A-Asi jo… Nevím." Tohle se mu nikdy předtím nestalo. Proč se jej náhle zmocnila bezmoc a úzkost… Jen tak z ničeho. Proč se začal chvět? Dinnský naklonil hlavu ke straně a sáhl do kapsy. Vytáhl z ní malou krabičku. Cigarety.
„Takže absťák. Běž s tím smrdět do čtrnáctky. Tady nemáš co pohledávat." Vzal Dickense za zápěstí a do kostěné dlaně mu vložil krabičku cigaret. Nyní čekal, až se dá Dickens do pohybu. Ten ztěžka polknul a vydal se rychlým tempem k výtahu… Který našel okamžitě. Nervózně podupával, když vymačkával tlačítko k výtahu několikrát za sebou. V hlavě měl chaos a než mohl něco vstřebat, musel si zapálit. Stisknul tlačítko s číslem 14 a odvážil se naposledy otočit.
Doktor Dinnský stál na konci chodby a sledoval, jak se za Dickensem zavřely výtahové dveře. Teprve teď si Dickens uvědomil, co vlastně od Dinnského obdržel a jak studenou ruku Dinnský měl.
…
V poschodí čtrnáct se nacházelo několik agentů. Cesta do kuřáckého koutku proběhla bezchybně, žádný zbytečný kontakt, žádná zbytečná zahálka nebo ztráta na chodbách. Dickens si následně v kuřáckém koutku, zcela izolovaný od lidí a jiných existencí, vychutnal svou první cigaretu dne. Vykašlal se na nějakou skepsi a rozbalil balíček zcela nových cigaret.
Kde je jenom sebral? Asi zabavil nezbedným nováčkům… To by mu bylo podobné. Nesnáší kuřáky…
Když vyšel z cigaretové bubliny, praštila jej do nosu extrémně sladká vůně. Na čtrnáctce byla i kantýna. Sice menší, za to útulnější. A s malým…překvapením. Krom běžné průměrné stravy si vysloužil od vedoucí nejen nevrlý pohled…ale i malý porcelánový talíř s dezertem. Jahodový cheesecake. Jenom pro něj.
Ve sladkém opojení říznutým chutí nikotinu, s úsměvem se vydal zpátky do své malé pracovny. Přede dveřmi na něj čekal asistent dozorčí rady.
,,Doktore Dickensi, prosím, přijměte upřímnou omluvu od dozorčí rady. Vyskytla se chyba na naší straně, když jsem vám zanesl špatné dokumenty. Tady máte nové dokumenty a termín odevzdání vám byl prodloužen do konce následujícího týdne. Na shledanou."
Divné… Pomyslel si Dickens. Ve skromné pracovně jej nečekalo nic neobvyklého. Kontrolovaný chaos - prázdné zmačkané krabičky v koši i mimo něj, několik neumytých hrnků od kávy (přestal je počítat už dávno), a stohy a slohy složek, knih a neidentifikovatelných předmětů na pracovním stole.
Při pohledu na onen chaos se jej chopila únava. Těžká únava. Sednul si do něčeho, co připomínalo spíš lehátko než postel. Netrvalo to ani dvě minuty a padnul do polštáře.
Dvacet hodin jej nikdo nepostrádal. Za dvacet hodin dohnal svůj spánkový deficit. A jakoby se celý svět otočil vzhůru nohama. Následující dny šlo všechno hladce. Žádné nepříjemnosti, žádné nehody, žádné úrazy. Dokonce i někteří pracovníci mu vyšli vstříc…
Že by první narozeniny…které neskončily totální pohromou. A proč mě tak bolí rameno?