Záblesk Inspirace
hodnocení: +3+x
blank.png

Uplynulo několik měsíců a můj život nabral docela jiný směr. Pryč byly dny, kdy pánem mého času byl flám. Jak vzdálené se zdály chvíle, kdy veškerou mou mysl obklopovalo tuze černé, tuze mrazivé nic.

Očekával bych, že mi mé předchozí já bude chybět, ale ve skutečnosti jsem v civilním životě byl docela šťastný. Znovu jsem začal chodit na univerzitu. Dával jsem dětem zbohatlíků kurzy řečtiny a pronajal si malý podkrovní byt.

Ačkoliv jsem se stranil umění, zjisitl jsem, že mě můj kreativní duch docela neopustil. Projevoval se nicméně jinak než doposud. Pompézní instalace vystřídala drobná klavírní menueta. Mou múzou byl Philip Glass. Ztrácel jsem se v jeho hudbě. Dávné obrazy v mých snech se měnily na tenké linky nakreslené jemnymi štětci. Na čas jsem našel útěchu a pokoj v dobré práci a rutině všedního života.

Dvacátý třetí rok mého života byl jako dlouhý, nerušený spánek, z něhož mě probudily až události počátku roku následujícího.

Začalo to na jedné docela všední přednášce, při níž jsem dle svého zvyku seděl vpředu. Nebylo to nic zajímavého a kdybyste se mě zeptali, o čem byla, odpovědil bych po pravdě, že nevím. Na co však nezapomenu už nikdy v životě… byl on. Majitel neznámé tváře, který seděl na druhé straně auly. Ačkoliv jsem ho nikdy předtím neviděl, nemohl jsem se zbavit pocitu, že mě upřeně pozoruje. Nepřikládal bych tomu takovou důležitost, vždyť obzvlášť v univerzitním prostředí potkáte spoustu zvláštních lidí. A přesto se mě jímaly pocity, jež jsem neznal a které jsem neuměl pojmenovat, jejichž zdrojem byl jeho upřený pohled.

Chtěl jsem vzhlédnout, prohlédnout si toho muže beze jména, ale nemohl jsem. Upíral jsem oči do země a nechápal důvod svého handicapu. Nezbývalo mi než čekat — ale na co? Oslovil mě přednášející. Byl to profesor ze staré školy, zvyklý se nepozorovaně přiblížit k dřímajícím studentům a budit je údery ukazovátka o jejich stoly — zvuk, který, jak jsem si uvědomil, tentokrát patřil mně.

"Nudím vás, studente Ignáte?" "Ne, pane, profesore, omlouvám se, pane profesore." Zabrblal jsem v rychlosti a sklopil oči na jeho nemožnou kravatu. Profesor něco nespokojeně zabručel a odbelhal se zpět do středu auly. Jakmile jeho forma vystoupila z mého zorného pole, zjistil jsem k svému zděšení, že si s oním neznámým hledíme přímo do očí.

Opět jsem pocítil onu neobvyklou směsici emocí, tentokrát však umocněnou do té míry, že se mi zdálo, že jejich planoucí záře musí začít vystřelovat z mých očí a úst. Pokusil jsem se sklopit zrak a s nemalým údivem zjistil, že nemůžu. Byl jsem odsouzen opětovat cizincův pohled, dokud si neusmyslí jinak. A jak se zdálo, neměl v tu chvíli na práci nic jiného…


Osvobozením mi byl až konec přednášky a spěšně odcházející studenti. Jejich pohyb rozptýlil mého věznitele a já byl odhodlán při vší rychlosti opustit aulu. Jakého překvapení se mi dostalo, když člověk, jemuž jsem se snažil utéci, stál venku a na někoho čekal? Zdálo se mi, že vím, kdo ten šťastlivec je.

Neoslovil mě a ani se na mě nepodíval. Přesto jsem z lesku jeho očí a cukajících koutků úst vyčetl, že vnímá mou frustraci, a co víc, že má co dělat, aby se jí nezačal nahlas smát.

Chvíli jsme na sebe nepromluvili. Chvíli, během níž jsem si připravil odpovědi, s nimiž jsem se mohl vytasit na jakékoliv hloupé otázky, jimiž mě mohl zahrnout. Když ale otevřel ústa, seznal jsem, že za prvé, ten muž není ani v nejmenším hloupý a za druhé, nechystal se mi položit otázku. Později jsem měl pochopit, že s výjimkou řečnických otázek se nikdy na nic neptal. Věděl vždy vše a nebylo nic, co by bylo možné před jeho nitrozpytem skrýt.

"Jak vzácný květ." Řekl nakonec a odmlčel se.

"Prosím? …

"Ta přednáška," řekl, aniž by se mi podíval do očí: "byla dílem lajdáka. Znuděné duše, která utopila příliš mnoho let v akademickém prostředí. A přesto měl ten člověk, ten šosácký profesor, duši básníka."

Nevěděl jsem, co říci. Proto jsem jen odvětil něco ve smyslu, že je docela dobře možné, že má pravdu.

On pokračoval, jakoby nepotřeboval ujištění či jistoty, že je mu věnována pozornost: "Ve dvacáté sedmé minutě se zmínil o květech jistého vzácného leknínu, jenž vydá květy jenom jednou za deset let. Tolik úsilí kvůli něčemu tak nepatrnému. Přesto z jistoty, s níž promlouval o těchto květech, nelze než věřit tomu, že musí být překrásné. Krása a vzácnost. Existuje slovo, které popisuje jejich spojení. Strádání. Nedostatek něčeho, co jsme poznali, a co nám je neustále, krutě, odpíráno. My tak žijeme jen pro ony slastné momenty, kdy jsou naše touhy naplněny. Takový je totiž život umělce."

Takřka, podíval se na mě, v očekávání — čeho? Co ode mě mohl chtít?

"Nerozumím, kam tím míříte. Chcete se—" snad jsem se chystal říci "bavit o botanice", ale znovu mě probodl pohledem a já nemohl říci vůbec nic.

"Jakkoliv byly ty květy krásné, nakonec uvadly. Zmizely s vidinou návratu za deset let. To je osmina lidského života. Příliš dlouhé čekání. Já měl při svých květech více štěstí a byl oddělen od zdroje nejvyšší krásy na pouhá dvě léta."

Vzhlédnul k nebi. Vycítil jsem svou příležitost.

"Podívejte, nemám čas si povídat o leknínech, upřímně vás neznám a vaše přítomnost mi působí příkoří."

Domluvil jsem a cítil se vyčerpaný. On však nemohl působit klidněji.

"Vy mě neznáte, to je pravda. Ale já znám vás, ačkoliv doposud jen skrze vaši práci."

"Mou práci?" Začalo mi svítat. Vše, co toho dne nemělo logické vysvětlení, se skutečně zakládalo na čemsi vyšším a docela jiném. "Pokud má místní anartistická komunita krizi, věřte, že vám nepomohu, tahle má práce je u konce, právě tak moje členství a mé působení v jakémkoliv smyslu. Ačkoliv teď už vím, kdo jste, nemám jakýkoliv zájem o kulturní rozpravy, spolupráci či podíl na čemkoliv, a už vůbec ne o hloupé žerty. Už mě nikdy nevyhledávejte. Sbohem."

Odcházel jsem, ale zastavil mě - nikoliv rukama či konkrétním slovem - zkrátka jen tím, že na mě promluvil; pojednou docela jinak a s pochopením a důvěrností, která mě přiměla se otočit a jít k němu tak blízko, že jsem slyšel, jak říká toto: "Říkáte, že je vaše práce u konce? Skutečně tomu věříte? Opravdu jste dovedl uhasit ten tvůrčí žár, který vám žhne v srdci? Nebo jen pohasl a vy jste se přiměl věřit, že zmizel docela? Překryl jej ve snaze se přichýlit slepcům, kteří nevidí podstatu světa? Ale to se vám nepodařilo, viďte? Stále ve vás, hluboko uvnitř, doutná ta vášeň, ta kompulze tvořit, co vám bylo vetkáno do mysli. Najít barvy ve svých snech a nechat plátno jimi dýchat, aby je svět mohl vidět?"

Uvědomil jsem si, že jsem velmi blízko něj a že mi téměř šeptá do ucha. Narovnal jsem se a odstoupil. On se na mě nepřestával dívat.

"Mohu vám pomoci. Z hluboké úcty k vašemu umění. Pro ideál vyšší krásy a pro váš odkaz vám doporučuji, abyste mou pomoc přijal."

To, co mi navrhnul, bylo v rozporu se vším, co jsem sám sobě slíbil udělat. A přesto bylo na tom setkání, v jeho hlase a slovech, cosi, co mě přimělo všechno tohle odložit stranou a chopit se paže, která se mi nabízela, ačkoliv jsem do té chvíle netušil, že se topím.

"Co po mně chcete?"

"Přijďte." Pousmál se a vsunul mi úzký proužek papíru do náprsní kapsy. "Možná ještě přeci není pozdě."

"Není pozdě na co?"

"Najít inspiraci jinde než ve skomírajících snech."

Takřka, otočil se na podpadku a zmizel, než jsem ze sebe stačil cokoliv vypravit. Jeho odchod byl tak náhlý, že jen umocnil pocit zmatení a neurčité, bezejmenné touhy, jež ve mně vířily od chvíle, kdy jsem se poprvé octnul v jeho přítomnosti.

Vydal jsem se domů a zvolil obzvlášť dlouhou cestu, abych měl čas přemýšlet. Kdo byl ten muž? Jak je možné, že mě poznal? Mohl to být jen hloupý žert? Ale pokud ano, jak si vysvětlit onen zdánlivě upřímný zájem o mé umění. Umění. Inspirace. Tato jeho poslední slova se mi v uších stáčela a protékala zvukovody jako med. Inspirace. Měl jsem ještě naději? Mohl jsem dále tvořit?

Neznal jsem odpověď, ale ta představa mě naplňovala pocity, které jsem nepocítil již víc než rok. Téměř zapomenuté barvy a tvary v mé mysli se probouzely a vystupovaly na povrch — a stále ne tak docela. V tu chvíli jsem již věděl, co musím udělat. Potřeboval jsem znát pravdu. Vylovil jsem z kapsy kousek papíru přeložený v půli a rozložil jej.

Sedm písmen a čtyři číslice, jež na něm stály, mi zprvu nedávaly smysl a na moment ve mně vzkřísily obavu, že jsem terčem vágního žertu. Po krátkém přemýšlení však pojem, jejž symbolizovaly, nabyl konkrétních rozměrů. Po zevrubném uvážení se v mé mysli rýsovala představa myšlenky, jež mi po následující dny měla být vším. Nyní, po měsících, vím, že mi měla převrátit život vzůru nohama a zahrnout mě kavalkádou událostí tak nevšedních, že musely vyústit revolucí… a nebo katastrofou.


Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License