Major Tom
hodnocení: +8+x
blank.png
Table of Contents

1

Mezi zvlněnými kopci v Nebrasce, ostnatým drátem a bodláky, ozařovalo měsíční světlo mladého chlapce jedoucího na koni skrze řádky prérijní trávy a zavlažovací stoky plné vody z narezlých trubek. Jeho mladší bratr, který si ještě nezvykl na koňský hřbet a třásl se před temnotou, jež je obklopovala, před kravami a vůbec před vším, co neosvětloval světlomet jeho bratra, se tiše ale křečovitě držel staršího chlapce za košili. Nedokázal si připustit porážku, ale dokázal přiznat to, co bylo očividné:

"Ztratili jsme se." Slova z něj vyšla ještě dětským pisklavým hlasem. Byl tmavovlasý a měl světle olivovou pleť, nebyl jedním z těch, kteří by si užívali čas strávený venku, a byl zaměřený na aktuální situaci. Jeho inteligentní oči odrážely světlo LED svítilny a oblačnou zář měsíce.

Starší chlapec byl v sedle rozhodně víc doma. Rychlým pohybem utáhl otěže. Zrzavý chlapec v kovbojských botách s farmářským opálením se vydal náhodným směrem. Dělal dobrá rozhodnutí, ale nebyl nejlepší v řešení problémů. Pozemek byl pro něj v mnoha směrech nový a nekonečně ohromný, což bylo vše, co si za svůj krátký život přál. Ale byl mladé dítě prérie a často chyboval. Nic neřekl. Tvrdohlavost měli v rodině.

"Ztratili jsme se, že jo?"

"Ne, já vím přesně, kde jsme."

"Ne, nevíš."

"Jo, vím."

Mladší kluk uhnul pohledem do trávy. Byla to výška a i když věděl, že by se mu nic nestalo, kdyby spadl, nehodlal zkoušet padaní z koně. I když s ním nesouhlasil, chytil se pevněji svého bratra a rozhodl se věřit jeho sebejistotě.

Oba nějakou dobu zůstali zticha, zatímco starší bratr naváděl koně přes kopce a kolem stromů. Až když měli měsíc vysoko nad hlavou a naplno jim zpívali cvrčci, přerušil mladší kluk ticho a promluvil.

"Myslíš, že mamka už porodila?" I když to byla zdaleka nejzajímavější událost v obyčejných životech obou chlapců, byly v jeho hlase slyšet smyšlené pocity. Sestra. Všichni tři chlapci, i ten nejmladší, kterého nechali na farmě u Jamieho, majitele ranče, nevěděli co si o tom mají myslet. Tři bylo dost. Tři znamenalo sdílet místnost a probouzet se když někdo leze kolem a hraje si s vašimi hračkami. Ale být čtyři, to bylo něco jiného. Bavili se o tom posledních devět měsíců. Čtyři už jsou polovina vlastního fotbalového týmu. A navíc to bude holka.

Aby se připravili na sestru, všichni tři dali hlavy dohromady, aby přišli na to, co mají holky rády. Panenky. Růžové věci. Nejstarší z bratrů měl ve třídě holku, která měla ráda zbraně, takže je taky přidali na seznam, jenom pro jistotu. Vzájemně se shodli, že panenky a růžové věci nebyly něco, co by se jim líbilo, ale zbraně byly docela fajn, takže to možná nebude tak hrozné. Bavili se o tom, jestli bude novému dítěti dovolen vstup do jejich pevnosti, ale debata dopadla tak, že bylo příliš brzy na to, aby bylo jasné, že mu můžou věřit a hlasování se tak muselo odložit na později. Krátce uvažovali i nad tím, kde bude dítě spát, načež došli k rozhodnutí, že zatím zůstane v ložnici u rodičů, nebo že bude spát v posteli u nejmladšího bratra. Jak se porod blížil, jejich rodiče byli čím dál nadšenější, zatímco jejich tři kluci si nebyli jistí. Zažívali zvláštní formu melancholie, která nastávala při představě, že budou muset sdílet své životy s naprostým cizincem.

A teď ta noc nastala.

Jejich matka zařídila, že budou ten večer trávit noc na ranči u Jamieho, kde nejstarší bratr často pracoval. Mladší bratr, který nebyl pořádně zvyklý na pobyt venku a rozhodně ne na farmářskou práci, která s tím byla spjatá, z toho nebyl příliš nadšený, ale rozhodl se nahánět krávy na koni se svým starším bratrem, jako lepší alternativu, než bylo hraní Monopoly s Jamiem a nejmladším chlapcem. I když neměl tmavovlasý chlapec moc zkušeností s manuální prácí, raději by pracoval, než umřel nudou.

A tak teď byli ztracení uprostřed noci. Říct, že byl prostřední bratr zatrpklý by byl jenom slabý odvar.

"Nevím." Odfrkl si nejstarší. "Co ti říkala máma?"

"Deset." Odpověděl. "Kolik je hodin?"

"Jak to mám vědět?"

Prostřední bratr pokrčil rameny. Nejstarší většinou uměl tyhle věci, jako odhadnutí času podle slunce. Kůň přešel přes další kopec z malého hájku stromů.

Náhle starší bratr zatáhl za otěže a kůň se zastavil.

"Jacku." Zamumlal starší z nich. "Podívej na tohle."

Mladší chlapec se narovnal, přičemž se stále držel svého bratra jako opory, a podíval se přes jeho levé rameno.

Měsíční svit zaplavoval planinku před nimi a mísil se s umělým světlem ze světlometu na čele staršího bratra. V tmavé trávě pohupující se do rytmu lehkého vánku, stálo po kotníky v zeleni stádo krav, které měli nahnat. Stály v jednotném kruhu, který se táhl od paprsku světla ze svítilny k tmavým tvarům půl míle daleko. Tiše a podivně tam stálo stádo 65 krav v perfektním kruhu. Cvrčci necvrkali. Žáby nekuňkaly.

Jack se zhluboka nadechl a o mnoho mil dál, ve státní nemocnici, se poprvé nadechla Claire.


2

Ráně chvíli trvá, než začne krvácet.

Nastal moment, kdy se Jack Bright podíval na zahradu ze svého místa u jídelního stolu a všechno se na chvíli zastavilo. Mikell ležel na chodníku a žebřík byl pořád opřený o střechu. Týdžej pohnul hlavou a svět se zpomalil, aby bylo možné pořádně slyšet prasknutí kosti nárazem o beton. Tělo se nepohlo. Slunce stále svítilo.

Mikell ležel na chodníku.

Jack vyskočil od stolu, ale Týdžej už byl na verandě a křičel na něj napůl ze starých dřevěných dveří, jež se poté s prásknutím zavřely. Mikell se nehýbal, jako kdyby usnul, a mezery v dlažbě začala zaplňovat krev jako hrnoucí se příliv ve světle slunce, horku léta, lesku Týdžejových zrzavých vlasů a zářivých pih. Staré dveře sebou praštily, Týdžej chytil Mikella za ruku a vykřikl.

Ráně chvíli trvá, než začne krvácet.

Nastal moment, kdy se Jack Bright, věk 17, podíval na zahradu ze svého místa u jídelního stolu a všechno se na chvíli zastavilo. Mikell ležel na chodníku a žebřík byl pořád opřený o střechu. Týdžejovi padá hlava do trávy s výrazem plným bolesti a zmatení.

Brzké paprsky jarního slunce dopadaly na chodník, odrážely se v louži tmavé krve a ztrácely v oranžových vlasech a hnědých pihách.

Mikell se probral s výrazem vratkosti a potom zmatení, potom obav. Týdžejova krev zbarvila trávník do ruda, když se zkácel do zeleně. Mraky pomalu táhly po nebi jako klubka bavlny v azurovém moři a nejmladší z Brightových synů ležel nehnutě v bolestech, jež patřily jeho bratru.


3

"Toto telefonní číslo bylo zrušeno." Stojící v telefonní budce před nemocnicí, hledal Jack v kapse svých kalhot zmačkaný kus papíru. Rozhlédl se, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje a namačkal sérii čísel.

"Prosím zavěste a zkuste zavolat znovu."

4 – 5 – 3 - 3- 8 – 4 - 7 - 4 – 4 – 4 – 5 – 1 - 0

Předem nahraná telefonní zpráva se usekla a přešla do táhlého elektrického pípání. Jack počítal sekundy a znovu se rozhlédl. Před vstupem zastavilo auto a dovnitř nastoupila matka se svým novým dítětem a s otcem v závěsu. Horký den zamlžil plast malé budky, zalezl mu pod tričko a Jack se kvůli němu zapotil. Tohle většinou dělával Mikell. Uvnitř měl strach, že něco pokazí. Jack si prohlédl psací pero svého otce, aby zkontroloval, že se na něm opravdu píše 128 sekund. Už to bylo tak dlouho? Možná by to měl zkusit znovu-

"Prosím, vyslovte svůj spojovací kód." Ozval se stejný hlas ženy, jako ten, který mu pokynul, aby zavolal znovu. Před nemocnicí vyrazil šedivý minivan značky Toyota z parkoviště a zmizel za kopcem.

"Ehm, ano, jo- Travis, starší, čtyřicet dva, šedesát šest nula osm, sekretář. Kondice červená."

Na chvíli Jack Bright ani nedýchá a čeká na potvrzení, které ví, že nepřijde. K jeho úžasu, však pípání telefonu ustalo. Znovu zkontroloval pero svého otce, kde stálo Zavolat v případě nouze. Kukuřice na sousedním poli tiše šustila v horkém větru.

"Operační, prosím sdělte svou žádost a typ spojení."

"A-Adam Bright, úroveň 4, rodinné spojení, nouzový kód šest deset nula pět? Tady Jack."

"Ou, kluku, hele-" Byl to ženský hlas, což ho nijak nepřekvapovalo. Jack nikdy nemluvil se svým otcem v práci, vždycky jenom s jednou z jeho asistentek. Jack něco tušil, stejně jako jeho bratři, ale neměli srdce na to, aby šestileté Claire řekli, že se jejich otec nejspíše domů, ke svým čtyřem dětem, už nevrátí. "-je zaneprázdněný. Můžu mu předat zprávu?"

"Jo, ehm. Řekněte mu, že je Týdžej v nemocnici-" Telefon začal skřípat a Jack zoufale zavřel oči, když uslyšel, jak se linka přerušuje.

"Ja-" Linka se přerušila a znovu uslyšel hluché pípání. Věděl, že po druhé by to nefungovalo. Muž v telefonní budce naštvaně praštil se sluchátkem a dal si chvíli na uklidnění a otření potu z krku, než vytáhl druhý čtvrťák, který vzal z prasátka Claire před 45 minutami právě pro tuhle příležitost, a zasunul minci dovnitř. Otec nezaplatil účet za hovor. Touhle dobou už si nikdo ze sourozenců ani nestěžoval, jenom improvizovali. Když byli jejich rodiče pryč, většinu času trávili Mikell a Jack takhle. Improvizací.

Jack řádně vymačkal desetimístné telefonní číslo a vybral správný spojovací kód, který měl vytočit tu temnou prázdnotu, kam jeho rodiče tak často mizeli. Ani jeho matka většinou nezvedla telefon, ale kde Evelyn Brightová excelovala, nebylo ani tak udržování kontaktu, jako spíše starání se o věci. Nemocniční účet bude zázračně splacený, nebo možná Mikellovi někdo podstrčí ručně psaný dopis, až bude tankovat benzín. A to bylo lepší, než nic.

"Operační, prosím sdělte svou žádost a typ spojení."

"Evelyn Brightová, úroveň 4, rodinné spojení, nouzový kód pět nula nula sedm."

"Počkejte prosím."

Jack otevřel pusu, aby odpověděl, ale pak mu došlo, že nebylo na co odpovědět. Ptáci zpívali ve stromech za oknem, což mu nijak nepomáhalo s narůstající úzkostí.

Rodiče říkali, že budou pryč dva týdny na služební cestě.

Dva týdny uběhly, potom tři.

Uběhly měsíce. Halloween i Vánoce. Mikell začal platit účty z peněz, které si vydělával v práci, ať už to bylo kdekoliv. Nechtěl, aby vláda přišla na to, že už jsou skoro osm měsíců sami. Mikell věděl jak volat k rodičům do práce, protože to dělal každý středeční večer z telefonní budky u benzínové pumpy o dva bloky dál. Každý středeční večer jel Mikell zpátky na kole, zatímco Jack a Týdžej uložili Claire do postele. Mikell vešel každý středeční večer se slovy "ne, nezvedli to, tentokrát ne," a Mikell potom vždy vzal revolver jejich otce, který ležel nad lednicí, a zkontroloval, že byly všechny komory nabité. Cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, cvak, potom protočil zásobník jako dětskou hračku s prstem na spoušti. Jack u toho mezitím seděl v obýváku a říkal si, že jednoho středečního večera z revolveru vystřelí v kuchyni, do kachliček, nebo z okna, nebo do svojí horní čelisti a buse to do rytmu s cvrčky v sójových polích venku—

"Omlouvám se, můžu předat nějakou zprávu?" Na druhé straně se ozval muž, což Jacka vytrhlo z myšlenek.

"Jo! Jo. Ehm, řekněte jí-" Jack si v hlavě prošel příběh na kterém se s Mikellem dohodli. "-že Týdžej spadl ze střechy, když pomáhal Mikellovi a zranil se. Jsme v nemocnici a doktoři říkají, že bude v pořádku, ale potřebuje stehy a nechají si ho tu přes noc. Mikell je teď u něj a Claire je tu, pro jistotu, s námi."

Jack toho chtěl svojí matce říct víc. Možná aby se vrátila domů, nebo aby s nimi aspoň mluvila. Možná jí chtěl říct o tom, co se děje doma. O Claire, nebo Mikellovi. O čemkoliv. Chtěl aspoň slyšet její hlas.

Ale Jack zůstal zticha, když se ho asistent zeptal, jestli je to všechno, potom poděkoval a rozloučil se. Pověsil telefon, založil papír zpátky do kapsy a své srdce zpátky do hrudi. A potom se otočil a prošel zaprášenými otočnými dveřmi dovnitř.


4

"…Jacku."

"Mmm."

"Jacku."

Jack se pomalu probral na ztuhlé dřevěné nemocniční židli. Za oknem venku slyšel orchestr cvrčků a cítil, jak ho za tričko z Walmartu tahá šestileté dítě.

"Claire…" Jack si protřel oči rubem dlaně a ospale se podíval na digitální hodiny u Týdžejovy postele. 3:46 ráno. "…Kruci. Co se děje?"

"Potřebuju čůrat."

Jack se zachmuřil.

"Zeptej se Mikella, jestli s tebou nepůjde?"

"On tu není."

"…Co? Vždyť…" Jack se pořádně rozhlédl po temném nemocničním pokoji k rozloženému gauči, kde Claire trvala na tom, aby vedle ní spal Mikell. Byl prázdný.

"…Okej. Tak, ehm… fajn… tak pojď."

Jack se zvedl na nohy a natáhl před sebe ruku, kolem které ho chytily malinkaté prstíky.

"Buď potichu, ano? Nechceme vzbudit Týdžeje." Jack přejel pohledem po postavě spící na posteli a po slabé záři oranžových kadeří v paprscích měsíčního světla. Fialovo modro černé oči měl jeho nejmladší bratr oteklé a zavřené, protože se stále zotavoval z černých stehů na čele.

"Jo."

"Hele! Nech toho. Na to jsi už moc stará.",

Claire si vyndala palec z pusy a Jack jí odvedl prázdnou chodbou k toaletám. I když měl Jack s Claire své momenty, byla si jeho sestra nejbližší s Týdžejem, potom s Mikellem a nakonec s ním. Takový byl život s několika sourozenci. Věděli jste, kde na stupnici lásky jste a Jack, jakožto cynické prostřední dítě, které vyrábělo a prodávalo diskutabilní alkohol v garáži, se ze všech sil snažil, aby si z něj jeho mladší sourozenci nebrali příklad. Mikell dělal otcovské věci, jako opravování střech, nabíjení zbraní a pracování dlouho do noci. Jack se staral o to, aby množství peněz, které vydělal, nepřipadalo bance podezřelé. Mikell lovil jeleny, aby ušetřil na jídle. Na zahradě je potom stahoval z kůže, vařil a prodával parohy a kůže do obchodu u cesty. Zbytek masa vždy zmrazil, aby měli dost na později. Ukázal ostatním jak vařit, chytal králíky a veverky do pastí, sekal dříví na oheň sekerou jako Paul Bunion a vydělával si na to, o čem si myslel, že je poctivé živobytí, jako kdyby byl zrozený k tomu, aby ho v jednadvaceti opustili rodiče a on se měl starat o tři sourozence.

Jack kradl v obchodech, trochu sázel a minulý týden dostal dva dolary za to že snědl červa.

Rád nad tím uvažoval jako nad rovnou výměnou, protože, i když si připadal hrozně v porovnání se svým bratrem, na konci měsíce, kdy si spolu sedli, vydělávali skoro stejně co se týče legálně a nelegálně vydělaných peněz. Měli v tom systém. Mikell vzal peníze a řekl Jackovi, že "si tenhle týden ve své rozhodně legální špatně placené práci asi vedl dost dobře," a on mu na to odpověděl, "že už to tak bude" a podal Mikellovi pod stolem flašku toho, co mu zbylo.

Když Jacka přistihli před Týdžejem a Claire, Mikell to na oko zavrhl a Jack zahrál, že svých činů lituje a potom pokračoval ve vaření alkoholu a hazardních hrách, protože se z toho stal překvapivě stabilní zdroj příjmů za posledních několik měsíců, především když jim uprostřed prosince přestali dodávat elektřinu a museli dluh do týdne splatit. Na venek předstírali, že jsou dobří občané, ale vyžívali z toho, že nebyli. Takový byl život Brichtových sourozenců.

Po cestě zpátky, uprostřed chodby, ve světle fluorescenčních světel a popraskaných tapet, se Claire zastavila. To Jacka překvapilo a rovné ho to přimělo zastavit.

"Tak pojď."

Claire stála s palcem v puse a s prázdným výrazem hleděla do chodby. Pustila jeho ruku a v očích se jí objevily slzy.

"Ne."

Jack si povzdychnul. Ve tři hodiny ráno neměl na tohle sílu.

"No, tak kam jinam teda půjdeme?"

"Ne."

Jack si k ní klekl na koleno.

"Claire, notak. Co se děje? Notak." Jack k ní natáhl ruku, protože se rozbrečela. Jeho malá sestřička se ho chytila za obě předloktí.

"Nestane se nic."

"Co?"

"Neodcházej. Ne. Nechci, aby se ti něco stalo."

"Cože, ty myslíš, že chci někam jít?"

"Půjdeš."

"Claire, já nikam nejdu."

"Slib mi, že nebudeš nemocný."

"Co tím myslíš?"

"Slib mi to."

Jack si povzdychnul.

"Koukni, koukni na mě." Jack jí zvedl bradu prstem, aby se mu podívala do očí. "Jsem v pořádku. Vidíš? Budu v pohodě. Jsem v pořádku. Ano?"

"Slib mi to."

"Dobrá. Slibuju."

Claire vypadala spokojeně.

Jack jí znovu vzal za ruku a vedl jí zpátky do tmavé místnosti, kde doufal, že znovu usne. Když konečně usla vedle Jacka na gauči, zvedl se, odešel z místnosti a zavřel za sebou dveře. Potom vyšel ven před nemocnici.

Náhle se překvapením zarazil, když uviděl Mikella.

"Brácho, za tohle tě máma zabije."

"Ne, když se to nedozví." Jeho starší bratr vydechl obláček kouře z cigarety v ruce. "Nemám pravdu?"

"Ou." Neříct to mámě. "Jasně. Jo, jen…"

Mikell pozvedl obočí, což znamenalo, aby o tom mlčel. Jack to vzdal, polknul a postavil se vedle svého bratra, který znovu potáhl z levné camelky. Nějakou chvíli stáli v tichu a sledovali tmavá pole kukuřice a fazolí s jediným domem někde uprostřed. Hvězdy zářily a cvrčci cvrkali. Kouř vycházel staršímu z pusy, když vydechoval.

"Nějací chlapi přišli do Týdžejovy místnosti."

Jack se na něj podíval. Mikell vydechl.

"Ptali se na otázky. Zajímalo je, co se stalo."

"Vážně? Myslíš že to viděli?"

"Možná. Aspoň něco vidět museli. Když budeme všichni říkat to stejný, budeme v pohodě. Hlavně nikomu neříkej, co se stalo."

"Co myslíš, že by s ním udělali? Něco jako v Aktech X, nebo tak?"

Mikell se usmál.

"Víš, kde pracují máma s tátou?"

"Jo. Někde ve vládě." Jack se znovu zadíval dopředu na stíny na chodníku. "Nevím. Říkali, že mi nemůžou nic říct."

"Jo, tobě nemohli."

Jack sebou trhl a upřel svůj zrak na Mikella.

"Počkat, takže ty o tom něco víš?"

"Já tam taky pracuju." Mikell se usmál a podíval se na svého bratra. "Ale já nikam nepůjdu, neboj. Ale víš. Lidi jako Týdžej.. Chápeš."

"Ne, vlastně nechápu nic." Jackovi se do tváří nahrnula krev. Cítil vztek a úzkost.

"Ou…" Mikell se zahleděl na hvězdy a uvažoval. "Hele, víš jak se to říká. 'Když v lese spadne strom, ale nikdo není poblíž, udělá to zvuk?'"

"Jo."

"Okej. No, já to vidím takhle. Vždycky tu byli lidi, jako Týdžej. Můžeš si o nich přečíst ve starých spisech a tak. Čarodějnice a kouzelníci a tak. Tenkrát, když se stalo něco takového, lidi nevěděli co s tím a ten člověk šel žít do lesa a nic se nestalo. Jako jo, lidi to zajímalo, ale byla to magie, nebo někdo naštval Ježíše, nebo podobná blbost. Chápeš?"

"Asi."

"No a teď, když už nežijeme ve středověku, lidi jsou chytřejší. Když se narodí někdo, jako Týdžej, už se nedá jenom poslat pryč, aby žil v lese. Je to systematické odstraňování. Jako to dělá CIA, nebo FBI. Takže, když se něco takového stane, jako třeba jak jsem spadl ze střech a Týdžej byl ten, koho to zranilo, lidi si toho začnou všímat. Už to není jenom o tom, že co ja vím, Bůh nechtěl, abych se zranil. Tihle lidé to vidí a chápou, že je za tím něco víc. Že ten někdo opravdu je čarodějnice, nebo kouzelník a začnou toho člověka sledovat. A sledují ho dál. Sledují a sledují, dokud neuvidí, že je za tím něco víc a potom je seberou. Žádné další problémy. Situace je zajištěná, lidi jsou v bezpečí a budou v bezpečí i nadále, protože se to bude opakovat znovu a znovu. Tak to je. Takže, když se něco stane a nikdo není kolem, aby to viděl, je to v pohodě. Ale myslím, že na Týdžeje už si někdo dává pozor."

"Kam ti chlapi šli?"

Mikell pokrčil rameny.

"Ale to je fuk. Podle mě…" Zamávál cigaretou ve vzduchu. "Víš, Týdžej byl vždycky speciální."

"Počkat, cože?"

"Nevšimnul sis? Jako tenkrát, když byl mladší. Vždycky dokázal to, co chtěl udělá. Jako když ti bylo devět a spadl jsi z kola, pamatuješ?"

"Jo a co s tím?"

"Vyléčil tě."

"Ne, nevyléčil. Měl jsem štěstí. Spadl jsem do trávy."

"A jemu tekla krev."

Jack otevřel pusu, aby odpověděl, ale potom nic neřekl. Kruci.

"Prostě…" Začal Mikell a vydechl víc kouře. "… Myslím, že je to teď jiný. Tenkrát za tebe to zranění chtěl vzít. Bylo mu osm a bylu mu tě líto. Tak tě vyléčil. Ale tentokrát, myslím že se mi snažil pomoct a nějak to omylem vzal na sebe. Nemyslím si, že chtěl cítit mojí bolest, asi spíš chtěl, abych neumřel, víš? A potom se to stalo."

"Takže se změnil."

Mikell pokrčil rameny.

"Puberta. Co se dá dělat, vždycky mu tyhle věci trvaly."

"A co Claire?"

"Co a ní?"

"Je i ona speciální?"

"To nevím. Týdžej očividně je, takže to budeme muset zakrýt. Claire… Dávej na ní pozor, Jacku. Ona je… nevím, prostě občas ví věci."

Jack se zasmál.

"Blázníš. Poslouchej co říkáš, Mikelli, je jí sedm. Zbožňuje panenky a lízátka. Co podle tebe ví?"

"Budoucnost."

Jack zasupěl.

"Myslím to vážně, sakra, Jacku. Hele, taky jsem si myslel, že blázním, ale minulej tejden, zasranej minulej tejden, když si malovala, byl to obrázek mě na střeše."

Jack se přestal smát.

"Důležité události, Jacku. Nemyslím si, že ví, co znamenají, ale vidí je." Mikell zahodil cigaretu na chodník a zadupnul jí patou boty. "Hele, neříkej o tomhle nikomu, jasný? Je to jenom mezi náma. Postaráme se, aby byl Týdžej v bezpečí, aby byla Claire v bezpečí a postaráme se o to, aby se nic dalšího nestalo."


6

Týdžej byl bledé dítě s pihami a zrzavými vlasy jejich otce. Měl šlachovitou postavu, na které staré vytahané oblečení viselo. Kolemjdoucí často říkali, že připomínal Mikella, ale pro Jacka jeho bratři vypadali a byli úplně jiní lidé. Týdžejovi chyběla Mikellova široká opálená ramena, spálený krk a ruce, jeho železné odhodlání a kompetence. Týdžej je nesvůj, když se má rozhodnout, Mikell se v tom vyžívá. Týdžej má měkký hlas a něžnou povahu, zatímco Mikell je sebevědomý krátkovlasý kovboj, co lační po dobrodružství.

Jeho starší bratr byl vždycky jako jemná, ale přímá síla přírody, o které by se dalo říct, že byla přesná a rychlá (a smrtící), ale takové myšlenky ho tenkrát ještě nezajímaly.

Takže když se spolu Jack a Mikell hádali o problémů Tydžejových nových schopností, napřed se ujistili, že už spí ve vedlejší místnosti a potom zasedli k jídelnímu stolu. Jeho starší bratr pil levné pivo z plechovky a po chvíli si i Jack jedno vyndal z lednice. Sice ještě nebyl plnoletý, ale to bylo pouhou formalitou na farmách středozápadu, kde stály dřevěné stodoly a sluncem vybělené domy. Pivo chutnalo mizerně, ale on ho stejně pil. Alkohol plnil rozšiřující se jámu frustrace uvnitř něj. Uklidňoval mu nervy.

(uklidňoval i nervy jeho otce kdysi dávno, než se narodili Týdžej a Claire, když byli na světě jenom dva bratři a jejich matka, zápach alkoholu a občerstvení ze setkání anonymních alkoholiků, ale oba dobře chápali, že o těch dobách nemají mluvit)

Konečně došli k rozhodnutí, nebo alespoň ke kompromisu. Jack dopil své pivo aa Mikell si vzal další z ledničky, ne protože by chtěl další, ale aby měl něco jiného na práci, co by ho zastavilo od namlácení trošky rozumu do jeho mladšího bratra. Jack šel spát. Mikell si hrál s revolverem v kuchyni, přestože nebyla středa a další týden, když se Týdžej dostatečně uzdravil, aby mohl do školy, ho Jack vystrojil do dlouhých rukávů, kalhot a rukavic. Do školy směl s jedinou instrukcí: na nikoho nešahat.


7

Na konci dubna Mikell přišel s tím, že ho povýšili. Když byli Týdžej s Claire v posteli, Jackův nejstarší bratr před ním otevřel ocelovou skříňku na kuchyňském stole a ukázal mu dvě kožená pouzdra s revolvery.

Jack věděl, že ty revolvery byly speciální, i když pro to ještě neznal slovo. Cítil z nich sílu a moc z jiného světa. Prohlédl si je zblízka. Tyhle revolvery byly jiné, než ten, který patřil jejich otci. Byly to staré zbraně, zmáčené potem mnoha generací uživatelů. Žlutá záře stropního světla v jídelně vrhala na rukojeti zvláštní bílé odlesky. Hlavně se lesky šedo zeleně a byly na nich vyřezávané rostlinné úponky ze zlata. Pásek byl ze staré hnědé kůže, která jako zázrakem stále držela dohromady, ale Jackovi připadalo, že ten nepříjemný pocit měl jenom ze stříbrných zbraní v pouzdrech. Mikell je zvednul a Jacka to překvapilo, jako kdyby nečekal, že s nimi půjde manipulovat tak snadno. Jeho bratrovi padly do rukou tak perfektně, až mu z toho vstávaly chlupy na krku.

"Ty nejsou z perleti." Řekl Jack. "Ty rukojeti."

Zůstávaly leskle bílé i když je Mikell držel v rukou, protože se neleskly přirozeně, ale kvůli tomu, že byly naleštěné. Když Mikell zabil jelena, uvařil dřeň do polévky a zbytek vyhodil. Zbývalo všechno možné. Stehenní kosti na kuchyňské lince. Lebky se kterými si Týdžej hrával.

Pro Jacka v budoucnosti, v jiném životě, slovo anomální znamená dech s vůní železa a kostní dřeně. Je to pozlacené slovo.


8

Koncem května Mikell vyrazil do práce a nevrátil se za dva dny, jak slíbil.

Jack trávil víc času spánkem, než kdy dříve. Jakožto muž vědy, který měl bohatou představivost, jako přežitek ze svého dětství plného knížek a hraní her s bratry o teplých letních nocích amerického středozápadu a kterou většinou nepotřeboval, ale nevadila mu, Jack snil víc, než kdy dříve. Snil o své matce a svém otci, o padajících stromech v lese, které nikdo neslyší. O opakování epizod Star Treku v televizi. O kravách stojících v těsném kruhu, jako by šlo o nějakou zvrácenou svatyni. Někdy snil o tom, že s nimi byla Claire sedící na hnusném koberci z jejich obýváku s panenkami, uprostřed jemné prérijní trávy. Nic takovýho, kovboji. Taky občas snil o vzteklých zvířatech a až příliš často měl sny o stádu 67 zvířat, třesoucích se a pochodujících trávou v nepříjemném, nerovném rytmu, točících se pomalu s neustálým hypnotizujícím tempem v kruhu. Kolem a kolem, zatímco se kruh zmenčoval a Jack měl potřebu seběhnout ze svého místa na kopci a vtrhnout tam, jak mu kázal jakýsi rodičovský instinkt, ale nemohl se pohnout.

Smůla, kovboji. O kousek, ale pozdě.

Jack se vždycky vzbudil se stejným líným pocitem nevolnosti a vinou, která ho tížila na břiše těsně pod žebry. Krevní cévy se mu třásly a on mělce oddechoval. Seděl u kuchyňského stolu s neklidnou energií, jež se mu množila v hrudi jako malé zvíře hlodající jeho hrudní kost, což ho přimělo znovu začít se starým zlozvykem z nervozity, skřípáním zubami. Přibližně po hodině zmateného, opileckého ticha, si Jack našel cestu do garáže, kde pokračoval ve svém ilegálním vaření pálenky. S rozklepanýma rukama se kondenzátor třásl, když se ho dotkl. Tolik práce pro tak málo. Frustrovalo ho, že to nešlo rychleji, ale vaření alkoholu hold chvíli trvalo. A platilo to účty.

"Jsi v pohodě, kámo?" Zeptal se vidlák s pupkem, kterému obvykle pálenku prodával. Dva galony za čtyřicet dolarů na ruku, jako obvykle. Jack seděl na schoulený na schodech garáže a připadal si, jako kdyby jeho tělo vedlo elektřinu. Nerad si jenom tak povídal. "Seš nemocnej, nebo tak něco?"

Jack přikývl a unaveně se usmál. "Hm. Něco takového, asi jo." V hrudi se mu tiskl iracionální hněv. Nechtěl o tom mluvit, ale cítil, že do jisté míry byly věci v pořádku. Vidlák by stejně nevolal sociální služby. Doufal, že nevypadá tak, jak se cítil, ale podle neupraveného strniště na tváři, na jehož holení byl příliš unavený, a podle toho jak zhubnul, asi nevypadal nejlépe. "To bude počasím."

"Už se vrátil tvůj brácha?" Flašky vidlák schovával pod dřevěná prkna v podlaze, ne že by to policii zajímalo, kdyby je našla.

"Ne." Jack nevěděl, co říkat. Kromě Claire a Týdžeje, to byla jeho první interakce s člověkem za poslední dva týdny. "Je na služební cestě."

Služební cesta. Jack si řekl, že to nebyla vlastně ani lež.

A Mikell se vrátil domů.

Domů dorazil v dešti uprostřed června. Zaparkoval pozdě v noci, když Jack seděl u jídelního stolu s flaškou piva v ruce a v polospánku. Jeho kůže byla bledá a pod očima měl pytle, v terénu budete muset zůstat vzhůru i celé dny ale pouzdra na zbraně měl stále kolem pasu. Silní a žářní, jste pravá ruka boží a budete pro něj zabíjet Zamumlal znavené a napůl zdvořilé ahoj po prvé je to vždycky nejhorší, zlato a padl do postele. Jack se za ním ani neohlédnul. Byl jenom rád, že dorazil domů.

Mikell spal. Spal až do odpoledne dalšího dne. Spal s nabitými zbraněmi za opaskem, kde slabě zářily matným leskem.

Potrvá to tisíc let, než budeš moci spočinout. Tak už to tady chodí.


9

Mikell pracoval na ranči od doby, co mu bylo 16 let a na koni uměl jezdit snad odjakživa. Jack sám nikdy nechápal, co mohlo jeho bratrovi připadat zábavného na celodenním nahánění krav z koňského hřbetu, ale co z toho opravdu dělalo zábavu, byly soutěže, kterých se Mikell účastnil.

Jeho starší bratr se vždy nadchnul, když šlo o soutěže v sedle. Jamie, vlastník ranče a Mikellův mentor v oboru kovbojství, vždy rád nechal Mikella a jeho koně Kaštana, aby objížděli kolečka v soutěžní ohradě, zatímco vidláci vše s jásotem sledovali.

Jack se vždy nakláněl ke kovové konstrukci plotu s reklamami od John Deere a sledoval jak Mikell, se svým koněm, kope v písku v těsném kruhu pod fluorescenčním osvětlením a za zvuků country. Jack u toho měl vždy na tváři spokojený úsměv, který přicházel, když člověk viděl, jak jeho sourozenec dělal něco hloupého. Přestože Jack nebyl žádný kovboj a osobně měl mnohem radši opakování Star Treku v televizi, než nahánění krav, věděl, že v tom byl Mikell dobrý podle toho, jak se jejich otec dmul pýchou, jak o něm mluvili porotci v soutěži a jak ho Jamie chválil.

Mikell byl skvělý. Mikell byl vždycky skvělý v práci na ranči.

Když bylo Mikellovi 16, Jamie ho naučil jemné umění jízdy na býkovi a podpořil ho, aby se zúčastnil svého prvního rodea.

Jackovi nikdy nepřipadaly práce jeho staršího bratra, ani žádný z jeho koníčků příliš zajímavé, ale rychle mu došlo, že vášnivě toužil po tom, aby mohl vidět, jak jeho starší bratr padá vysokou rychlostí z velkého zvířete před davem lidí, zatímco je oblečený v hloupém kostýmu, a tak se vždy zúčastnil jeho soutěží. Konec konců podle Jacka neexistoval hloupější sport, než jízda na býkovi po dobu osmi sekund.

Akorát že Mikell v tom byl dobrý.

A to Jacka, který přišel se specifickým přáním vidět svého staršího bratra, se kterým se neustále hádal, jak z něčeho spadne, nehorázně štvalo. Ne, Mikell by dobrý, až příliš dobrý. Jack sledoval s napětím v malých sportovních arénách několik hodin cesty od domu, jak se jeho bratr chytil plotu, utáhl si přilbu a vyčkával na zvonek s jednou rukou na otěžích, jenom aby se bez problému udržel déle, než osm sekund. Jeden za druhém jezdci kolem padali, ale on ne. Mikell nikdy nespadl a Jack se tak opět koupal v pocitu méněcennosti, který se vždy objevil, když jeho starší bratr v něčem uspěl.

Když bylo Mikellovi 19, vzali seboou Jack s otcem Claire, aby se poprvé podívala, jak Mikell jede rodeo. Když nastal čas, Mikell přehodil jednu nohu s třásněmi u kalhot přes plot a vyčkal, až mu zřízenci pokynuli. Ten býk byl obzvláště divoký a bylo jasné, že i Mikell byl nervózní, když viděl, jak rozzuřené zvíře předchozího jezdce nejen shodilo za tři sekundy, ale taky na něj několikrát šlápnulo.

Zřízenci na koních odvedli býka zpátky do ohrady za hlasitého posměchu davu a Claire zatahala Jacka za kalhoty.

"Co je?" Jack musel zakřičet přes nadšené a úzkostné hlasy diváků, kvůli kterým se Mikell držel kovového plotu pevněji, než kdy dřív.

"Neměl by tam jít." Vykřikla Claire. "Nenech ho tam jít!"

"Cože?"

Zřízenci pokynuli a on sledoval, jak jeho bratr přelezl plot, přidržoval se pevně rukama, nasadil si přilbu a chránič obličeje. Hlasatel přečetl jeho jméno a číslo, načež jejich otec zajásal. Claire se na něj podívala a v očích se jí zračila panika, potom se otočila k aréně a pevně sevřela kovový plot. Ozvalo se zazvonění, časovač se rozběhl, ohrada se otevřela a Mikell na zádech divokého zvířete vtrhnul do ringu.

Ale býk nezuřil.

Když uběhla jedna sekunda na časovači, Mikell se tvářil zmateně a stále se pevně držel provazu. Býk ale nezuřil. Jenom tam obyčejně stál uprostřed arény, přestože ještě před chvílí vyrazil divoce z ohrady. Dvě sekundy. Tři sekundy. Obecenstvo bylo v šoku. Rozhodčí se díval na hlasatele.

Po čtyřech sekundách se býk znovu pohnul a Mikell se připravil na naráz, který nikdy nepřišel. Býk se rozešel zpátky k ohradě. Mikellův výraz v obličeji vykazoval čiré zmatení. Pět sekund. Šest sekund. V tu chvíli už si Jack spočítal, že i kdyby sebou býk začal házet, Mikell už by se poslední dvě sekundy určitě udržel a dokončil by kolo, pokud by se to vůbec počítalo. Býk došel zpátky k ohradě a hlasitě zabučel.

Sedm sekund. Dav se neodvážil vydat ani hlásek. Býk se otočil k brance ohrady a Mikell očekával, že ho vyhodí do vzduchu tím nejdivočejším výpadem v historii rodea.

Jakmile uběhlo osm sekund, ozval se zvonek. Obecenstvo stále mlčelo, jako kdyby ještě nebylo po všem. Když se branka znovu otevřela, zřízenci nemuseli nic dělat. Býk vešel dovnitř sám a branka se za ním zavřela. A Mikell, trochu rozhozený, z něj slezl, přelezl přes plot a doskočil na perfektně na obě nohy, zatímco Claire z nosu tekl pramínek krve.

(umřel by, kdybych to nezměnila)

Jack nad tím teď přemýšlel. Uvažoval nad tím, zatímco cvrčci cvrkali přes opar zlosti, který mu zatemňoval myšlenky. Jack nad tím přemýšlel, zrovna když za ním přišla Claire a zeptala se, jestli může spát u něj, protože měla noční můru. Jack nad tím přemýšlel, když nemohl usnout a ležel vedle ní. Uvažoval nad padajícími stromy v lese a přál si, aby toho mohl udělat víc.


10

V jiném životě se Jack naučí, jak důležité je mít se neustále na pozoru.

V jeho budoucnosti jsou tisíce bezpečnostních videí. Dokonce před sebou má budoucnost, kde se sám naučí pravidla uplatňovat. Bude zadržovat poruchy lidského světa na místě, které bude vždy muset být čisté, industriální a separované. Naučí se stavět zdi mezi lidmi a věcmi, které jako lidi pouze vypadají. Dokonce se jednou, v daleké budoucnosti, naučí sebeovládání, disciplíně a jak občas vypnout svůj smysl pro empatii. Bude si vybírat své boje a zachraňovat to, co půjde. Potom půjde dál a zatímco někteří mu budou říkat, že je bezcitný, klinický a tvrdohlavý, jiní mu budou říkat ředitel.

Ale Jack byl zatím jenom dítě a nemohl vnímat následky svých akcí. Nedokázal jednat dost rychle. Nepředvídal, co se bude dít a kdy dojde k nehodě. Neměl ve zvyku zajišťovat, zadržovat a chránit, protože takový nemusel být.

A tak, když se Týdžej rozběhl a obejmul Mikella, Jack ho nezastavil. Nezastavil ho, kdy se Mikellovi prsty dotkly Týdžejova holého krku. A možná kdyby věděl, že Mikell byl neobyčejně vysílený, protože se mu stále hojila střelná rána na rameni, kvůli které strávil v nadační nemocnici poslední dva týdny, možná že by jednal jinak, ale asi ne. Neopatrnost je vlastnost, již se těžko člověk vyhne.

A když Tydžejův dech zrychlil a on upadnul do Mikellovy náruče, jako hadrová panenka, Mikell udělal rychle rozhodnutí, tak jako to vždycky dělal. A rozhodl se, že svého mladšího bratra nenechá trpět. Někteří by to mohli považovat za barbarské a křičeli by na něj, nebo s ním bojovali, zatímco nakládal jejich čtrnáctiletého bratra do auta, jako to udělal Jack.

Jiní by to považovali za nezbytné zlo, jako Mikell, který odjel pryč a nevrátil se několik týdnů. Poslední, co Jackovi řekl, bylo: Nenech je, aby jí vzali, Jacku, ona má ještě naději.


11

Jeden horký letní den přecházel v další horký letní den. Jacka svědělo celé tělo. Claire si hrála venku se sousedovic dětmi, zatímco on seděl zamýšlený u jídelního stolu s pocitem chladu, ale pohodlí. Jeho myšlenky jsou jeden dlouhý provaz nesouvislých nápadů, které se smažily v letním horku, ale na dotek byly studené. Brzy v ranních hodinách, když se probouzel z hlubokého bezesného spánku, cítil tíhu svého těla. Claire potřebuje jíst. Jack ne, nebo má aspoň pocit, že nepotřebuje. Nemá chuť. Horko ho štve způsobem, jakým ho ještě nikdy nic neštvalo.

Za bouřných dnů byla voda horká a padala z nebe v množství, které zatemňovalo oblohu, zaplavovalo popraskanou silnici a staré cementové žlaby. Kapky dopadaly na chodník a Jack vyšel ven poprvé za několik týdnů. Zamrkal, tělo ho bolelo a dotáhnul se na sluncem vybělenou verandu, kde se posasil, zrovna když zpívali ptáci.

Dveře zavrzaly a otevřely se, přestože jeho otec kdysi slíbil, že je opraví.

"Jacku?"

Světlo ozařovalo verandu a jeho odhalený krk. Jack zaměřil svou pozornost na odpolední spršku deště padající na řídkou trávu jejich zahrady. Bezcílně uvažoval nad datumem, protože na něj moc nedával pozor. Dny a týdny splynuly dohromady jaksi nepořádně a bez smyslu. Byl pozdní červen, asi. Něco takového.

"Jacku, mužů si jít hrát se Sydney a Gabby?" Claire se držela kliky dveří. Na svém malém tělíčku měla velkou červenou pláštěnku a na nohou měla skoro až po kolena vysoké gumovky, které zdědila po svých třech bratrech. Jack přešel pohledem z přes starou verandu a špatně udržovaný trávník až k dívkám, jež si hrály v bahně přes ulici.

"Jo, ale zůstaň tam, kde na tebe uvidím."

"Dobře."

Jack si promnul oči, když jeho malá sestřička přebíhala ulici a její kamarádky na ní nadšeně volaly. Už byl červen, uplynul měsíc od maturity. Měl by začít přemýšlet nad vysokou školou.

Ale prostě nemohl.

Jednou, za dlouhou dobu , v jiném životě, se malý rozvalitý muž posadí do křesla v tréninkovém centru, které vede a poví Jackovi všechno co ví o porodech tím nejserióznějším tónem, což byla vzácnost, kterou si muž nechával jen pro své nejbližší přátele. Jack přejde ke starému cihlovému krbu, otevře nějakou láhev alkoholu a budou spolu popíjet. Blonďatý veterán mu poví historky z terénu, příběhy o umírajících kravách a psech přibitých ke stromům. O bouřkách a silných větrech. Létajících autech a zmizelých lidech. Humových hodnotách, co mizely a znovu se objevovaly a o prostorových anomáliích. O rozbitých Kantových měřicích a nefunkčních telefonech. O zaseknutých zbraních.

Ten muž se narodil o necelých pět mil dál a podle legendy, která se tradovala mezi údernými jednotkami GOC, když se poprvé nadechl, všechny podivnosti na chvíli ustaly, takže si toho nikdo nevšiml. Ale trvalo to jenom po dobu porodu. Vesmír se připravoval na nového boha. Na betlémskou hvězdu.

Staly se už divnější věci, řekl muž se zbraní. Nedá se to otestovat, ale dávalo by smysl, kdyby to byla pravda, teda asi. To jak to vždycky začne a jak to končí, se všemi těmi dětmi, nejen se zelenýma, ale i s legendami kolem. Vždycky je to trochu divný a mělo by to být ještě horší s tou mocí a vlivem, všechny ty blbosti. Znal jsem pár lidí, co hned zdrhli, když se krávy daly do běhu.

Věříš tomu, zeptal se ho Jack, ale už předem znal odpověď.

Muž si povzdychnul a lehce se posunul na křesle. Jacku, věda nesnáší náhody. Zeptej se jakýhokoliv idiota na ulici a on ti řekne, že někdy v životě viděl něco divnýho. Čistě proto, že chci stát na něčem pevným, ne, asi tomu nevěřím.

Bledý a slabý Jack na schodech v dešti se rozhodl, že je příliš unavený, než aby o tom teď přemýšlel. Opřel si hlavu o dřevěné zábradlí a sledoval jak si Claire s kamarádkami hrála v dešti.

Jack na schodech v dešti se narodil s pupeční šňůrou omotanou kolem krku a jenom s krůčkem do hrobu. Mysleli si, že zemře, protože nebrečel několik minut, než se jim ho podařilo uvolnit.

Když byly Jackovi na schodech v dešti čtyři roky, dostal zápal plic a skončil v nemocnici na celý měsíc. Mysleli si, že zemře.

Když bylo Jackovi na schodech v dešti osm let, vběhl do silnice za mývalem a srazilo ho auto. Naráz ho odhodil daleko a všude byla krev.

Když bylo Jackovi na schodech v dešti jedenáct let, spadl na něj vršek jejich sněhové pevnosti a zavalil jej.

Jack na schodech v dešti, kterému bylo 19 let, nedokázal pochopit, proč se mu nic nedařilo. Proč byli Týdžej a jeho rodiče pryč. Proč neměl žádný důvod tady vůbec být. Připadal si apaticky, chtěl něčemu ublížit. Nevěděl kam nasměrovat svůj hněv. Chtěl vědět proč se tak cítil, proč se nedokázal sebrat dost dlouho na to, aby mohl být oporou pro Claire. Proč nemohl být takový, jaký byl ještě před rokem. Šťastný a spokojený, spíše než sotva funkční a vyčerpaný.

Jack na schodech v dešti nechtěl zemřít, ale nechtěl ani žít. Jack na schodech v dešti chtěl usnout a už se nikdy nevzbudit.


12

Když přišli agenti v pěkných košilích, pod kterými měli neprůstřelné vesty, protože slyšeli, jak v lese padá strom, přesně jak Jack čekal, vběhl do kuchyně a sáhl na lednici, kde se jeho prsty sevřely kolem starého kovového revolveru, jež mu tiše cvakal v ruce. Jack nikdy nebyl špatný střelec, ale otec ho s Mikellem občas bral střílet na plastové jeleny a docela mu to šlo. Pod tíhou naleštěných těžkých pracovních bot stará dřevěná veranda zavrzala a Jack si náhle uvědomil, jako kdyby dostal elektrický šok, že držel zbraň. Co čekal, že udělá? Zastřelí je? Člověk v černém obleku nebyl nějaký bažant, nebo veverka-

"Jacku! Někdo je u dveří!"

Jack se otočil, aby uviděl strom v lese, který měl za chvíli spadnout, jak si hrál s panenkami. Zmrzla strachem, když uviděla zbraň a Jack na ní tiše promluvil.

"Jdi do pokoje." V jeho hlase byla slyšet naléhavost, nebo v to alespoň doufal. "Teď. Jdi, Claire."

Claire opustila svoje hračky a proběhla chodbou do pokoje, o který se spolu dělili, zrovna když někdo zaklepal na dveře klouby, které byly zlomené, zahojené a znovu zlomené. Jackova hruď se na moment znovu stlačila, když si vzpomněl na stromy v lese, když v lese spadne strom a nikdo to neslyší, strom v lese, strom v lese, oni si pro ní přišli a jeho hruď je plná hněvu uvnitř sebe cítil oheň jež tam plápolal už skoro čtyři měsíce a teď se přetavil v čirý vztek.

Polknul. Ruce se mu začaly potit.

A když to odpoledne na středozápadu vzali jeho malou sestřičku a její výkřiky se ozývaly po prázdné ulici ve stojatém vzduchu a bzučení líného hmyzu, Jack nevystřelil. Nevystřelil, protože jí vzali z jejího pokoje, protože agenti nebyli dva, ale čtyři a protože byl nemocný a ztracený hlupák, který nevěděl co má dělat, když ho okamžitě srazili k zemi a omráčili. Nevěděl, co dělat, když se vzbudil o samotě a přecházel po domě v tranzu, zatímco se v blízkých stodolách zabydlovali netopýři a v dáli štěkali honáčtí psi.

Nevěděl co dělat, ani kam jít. Cítil se frustrovaně a naštvaně, ale prázdně a tupě. Z úzkosti mu bylo špatně. Vyšel z domu po ulici tempem někoho, kdo hledá to, co ví že ztratil. Běžel dokud pouliční lampy nezmizely a on neucítil pod nohami štěrk, až dokud nestál v nekonečném poli kukuřice a fazolí, kvůli nimž sotva viděl bezmračnou noční oblohu a světlušky poletující kolem.

A nakonec se otočil, protože co jiného mohl udělat? Kam jinam mohl jít, aby našel toho, koho měl chránit? Šel dokud nevyšlo slunce a dokud nepocítil na krku jeho horký dotek ve vlhkém ranním oparu. A šel dál a dál. Potil se v ranním slunci. Prošel kolem koně svého bratra, jež se pásl na louce u Jamieho. Došel do svého sousedství, kde děti hráli basketball. Došel zpátky s bolestivým pocitem zoufalství, ale jeho tělo bylo těžké a páteř ho bolela.

Tak Jack Bright usnul a spal sám.


Snová sekvence:

Jack našel sílu zvednout se z postele.

Třásl se očekáváním, ale nikdy předtím nad tím nepřemýšlel, ne, všechny jeho myšlenky jsou mířené, cílené, tím si byl jistý. Ani Mikell, ani jeho matka, ani Týdžej, nikdo tam nebyl, aby ho zastavil. Chodba vedoucí do koupelny byla jako tmavá zelená míle, kterou rychle přešel. Někdo pod ním otevřel padací dvířka a dole nebylo nic, než nenávist a znechucení.

Claire (už ne, už tam nebyla) spala v pokoji vedle jeho a když zamknul dveře koupelny, někdo venku jel po děravém betonu. Z malého okna v koupelně si byl vědom čelních světel mizejících v dáli. Jack se na sebe odmítal podívat v zrcadle, přeci jenom z postele pořádně nevylezl už několik týdnů, a místo toho otevřel malou kovovou skříňku, kterou rychle prohledal očima, jako žíznící muž, který se souží. Léky jeho matky seděly v prachu, stejně jako Mikellův zubní kartáček a břitva jeho otce.

Nějaká zvláštní vzdálená část něj nechce rozebrat otcovu břitvu, kvůli žiletce, protože se nedokáže přimět k tomu, aby rozbil něco, co patřilo jeho otci, ale ostří jsou pořád ostrá a Jack už se omylem pořezal i s tupějšími věcmi. Jack břitvu sevřel v ruce a uvažoval nad tím, co by si pomyslela jeho matka. Nezáleželo na tom. Jack věděl, co si o něm myslela.

Poškození:

Bolest mu stékala po ruce a zanechala jej opilecky šťastným z její vůně. Jeho tělo se třáslo a v mysli slyšel výkřiky žadonící po tom, aby se řízl znovu a on to udělal, pod vlivem se vezl na vlně za vlnou pocitů. Dech se mu zpomalil. Relaxoval. Myšlenky se točily spirálovitě k zemi, jako padající letadla z oblohy.

Poškození!

Jackovi se podlomily nohy a svět se roztočil. Řízl po třetí, téměř na slepo, protože už pomalu přestával vidět kůži přes v roztrhaných kusech krve a masa. Pokušení opustilo jeho tělo, jako duše. Bolelo to a pálilo silněji, než cokoliv před tím, ječelo a vybuchovalo a jeho dech se zmírnil do jemného rytmu. Před očima měl černé skvrny. Opláchl žiletku a rudá tekutina, kterou zapomněl, že v sobě měl, mu z ruky stekla a kapala do umyvadla. Jack byl v pořádku. Jack byl klidný. Mír ho přemohl, jak nenávist začala opouštět jeho tělo spolu s jeho vědomím.

Éterealita:

Jack byl vzhůru.

Cvrčci cvrkali v letním vzduchu, který vířil sóju venku v horkém ranním oparu. Jack byl tak hubený, že ho Mikell jednoduše zvedl z podlahy v koupelně a z červené kaluže, která mu barvila košili. Jack se cítil, jakoby všechna energie z jeho těla vyprchala a nechal svého staršího bratra, aby ho odnesl v náručí, což byla jediná pořádná lidská interakce, jaké se mu za posledních pár týdnů dostalo. Venku projelo další auto, tentokrát to byl farmář směřující na pole. Když ho položil na starý gauč, Jack si skoro přeje, aby ho Mikell dál držel, aspoň o chvíli déle. Lidský dotek byl vzácná komodita. Gáza a obvazy se barbily napůl sraženou krví, oteklými řeznými ranami a pohmožděnou kůží potřenou alkoholem. Připadal si nemocný a měl závratě, ale byl spokojený. Mikell lehce utáhl obvaz na jeho ruce, aby lépe nasákl rudou tekutinu. Všechen vztek opustil jeho tělo. Zasloužil si to. Zasloužil si to. Zasloužil by si víc, ale byl příliš slabý. Jeho bratr mu na rány přitiskl led a položil mu ruku pod úhlem na hruď. Strop barvy popcornu měl v ranním světle jiný odstín, než si pamatoval. Jeho bledé tělo zakrývaly deky až po bradu a on ucítil teplou dlaň na svém čele. Na moment tam spočinula a třásla se vztekem. Už dříve Mikella naštval, ale ne takhle, nikdy ho neviděl mlčky se vztekat. Jack necítil vinu a sám ležel v tichu. Byl vzdálený, hořečnatý a přesto chladný. Vznášel se. Spodina světa.

Mikell náhle v rukou držel velký telefon, který nikdy před tím neviděl a druhou rukou si projížděl vlasy, což po něm opakovala jeho stínová silueta v ranním světle na kuchyňské zdi. Nahlas četl "Travis, Starší, čtyřicet dva, šedesát šest nula osm". Matně si vybavoval Týdžeje a Claire, ale nic necítil, žádné spojení s nimi v tu chvíli neměl. V jednu chvíli se zamyslel nad mámou a tátou a jistým zvláštním způsobem si přál, aby byli u něj, stejně jako si to přál posledních deset měsíců. Jako ve snu se na oknech začaly kondenzovat kapky, jak stoupla vlhkost vzduchu. Mikell přecházel na místě a mluvil do telefonu, opakovaně vytáčel pořád dokola, nahlas četl čísla a písmena a slova. Staré rádio tiše hrálo písničku, kterou měl rád jeho otec. Jack se cítil zvláštně, ale spokojeně s palčivou bolestí v ruce. Claire nechala na zemi vedle houpacího křesla panenku. Byl tak unavený a naštvaný. Přes ulici byly slyšet zvuky psů, se kterými si Týdžej rád hrál, když se ráno vzbudil před snídaní. Chtěl usnout a už se nevzbudit. Na dalekém, předalekém místě si Mikell oddychnul úlevou. "Mami".


13

Jacka probudilo hluboké zahřmění typické pro středozápadní letní bouře. Takové ty bouřky, při kterých se vlhkost vkrade dovnitř přes okna a zahaluje ulice horkem na hodinách bylo 14:24 a svět venku se ponořil do temnoty šedivých mraků, jež se na obloze seskupily v neproniknutelnou oponu, jako voda hrnoucí se přes přehradu. Na okno nedopadaly žádné kapky a Jackovi hluboko uvnitř s děsivým pocitem uvědomění došlo, co to znamenalo. Z místa, kde prostřední Brightovic bratr ležel, cítil vítr prohánějící se kukuřičnými poli, neslyšel žádné výkřiky dětí venku a z vedlejší místnosti se ozývala předpověď počasí v televizi. Cítil narušení, které přicházelo vždy s testováním velkých plání. Žádní psi neštěkali. Auta nejezdily na popraskaném asfaltu. Slyšel jenom zvuky bijícího srdce ve své obvázané paži a přicházející bouři.

Mikell seděl u jeho postele a nepřítomně si nožem čistil špínu za nehty. U pusy mu svítilo slabé světlo zapálené cigarety.

"Říkal jsem ti to." Mikell polohlasně zabručel a poslední dva dny Jacka zasáhly jako jedoucí vůz. "Říkal jsem ti, abys jí udržel v bezpečí. Říkal jsem ti to."

Místnost se ponořila do ticha a Jack pevněji sevřel peřinu. Na chvíli se zamračil a zahleděl se do stropu. Mikell věděl, kde byla. Musel to vědět.

Ale za posledních šest měsíců selhal Jack mnohokrát. Takže se na něj místo odpovědi podíval a řekl,

"V domě se nekouří."

Mikell si ho změřil, zhluboka se nadechl, vyndal z pusy cigaretu a vydechl kouř před sebe do vzduchu.

"Hajzle." Dostal ze sebe Jack. Připadal si jako prázdná schránka. Pocit to byl slabý, nemocný, zraněný, prázdný a zvláštní, ale už se mu nezdálo, že by se vznášel. Mikell znovu potáhl ze své cigarety a naklonil se dopředu s lokty opěrnými o kolena.

"Dneska ráno jsi byl úplně mimo."

Jack zavřel oči. Doufal, že o tom nebudou mluvit, především ne s Mikellem. Jeho starší bratr si z pusy vyndal cigaretu a vyfoukl kouř, zatímco se díval na podlahu. Jack zadržel dech. Nechtěl o tom mluvit. Nebyl si ani jistý, že o tom chtěl mluvit Mikell, ale byl si jistý, že jeho otec by o tom mluvit nechtěl. Vítr zvlnil sójové boby za domem a narazil do zvonkohey sousedů. Byl to studený vítr za horkého dne.

"Posaď se."

Jack udělal, jak mu bylo řečeno a překvapila ho palčivá bolest v ruce, když na ní zatlačil. Když se řezal, nepřipadalo mu to skutečné, ale teď to skutečné bylo.

"Kde je Týdžej?"

Mikell si z pravé ruky dal cigaretu mezi prostředníček a prsteníček na levé ruce a potom dal Jackovi facku

Jack se stáhl překvapením, a potom okamžitě odhodil deky, aby se mohl svému bratrovi podívat zblízka do očí, přičemž se okolní svět jemně točil. Byl bez dechu a mimo balanc, ale po chvíli se jeho oči zaměřily na Mikella a Jack ucítil, jak se mu vlastní dech v krku vaří zlostí.

"Hej! Co máš kurva za problém?!"

"Ty jsi můj posranej problém." Mikell potáhl z cigarety. "Co si sakra myslíš, že děláš? Myslíš si, že mám čas na to tvoje posraný melodrama?" Z pusy mu spolu se slovy vyšel horký kouř. Na koberec spadla trocha popela.

"Co já vím, možná bys na to měl čas, kdybys tu někdy byl." Uvnitř hrudi ucítil Jack známé horko frustrace. Mikell se zasmál a zatřásl hlavou, usmál se a znovu potáhl z cigarety.

"Podívej, Jacku, mám tě rád stejně jako každej druhej." Začal Mikell hlubokým a sarkastickým tónem na okraji svého tenoru. "Ale teď je pryč i naše sestra, víš, a to by mohl být docela problém, víš? Řekni, přemýšlel jsi nad tím? Snažil ses vůbec, když si pro ní přišli? Zajímalo tě to vůbec?"

"Nesnaž se mi říct, že mi na nich nezáleží!" Zakřičel Jack pod přívalem hněvu. Mikellův výraz se změnil na směsici pobavení a překvapení.

"No, ale rozhodně se nechováš, jako že tě to zajímá. Vlastně se chováš, jako by ti bylo všechno jedno, takže jestli prostě-"

"-Ty to kurva nechápeš-"

"No jasně, já ti nerozumím. Pravda. Tobě nerozumí nikdo." Mikell ho strčil a nechal mu na košili popelavý otisk. "Chudinko. Víš co, myslím že to vždycky všechno bylo jenom o tobě, neřekl bys?!"

"Jenom o mě?" Vyštěkl Jack, kterému se už vařila krev v žilách. "To je dost vtipný, že to říkáš zrovna ty, protože jsi byl celou dobu pryč a já se musel starat oba dva. Co já vím, možná kdyby ses zajímal, tak bys tady aspoň někdy byl."

Mikell se zasmál. "A jo vlastně! Já zapomněl, že jsem vlastně něco dělal. Taky bys to mohl někdy zkusit."

"Víš co? To je fuk. Naser si." Jack popadl svůj batoh a otevřel šuplík. "Naser si. Chceš si hrát? Fajn."

"Co si myslíš, že děláš?"

"Jako co to vypadá?" Jack si nandal nějaké to oblečení a do batohu hodil nějaké náhradní. Potom si nasadil staré ošlapané tenisky. V dálce zahřmělo. Mikell se znovu zasmál.

"Ty jsi ale idiot. Jsi stupidní impulzivní rozmazlenej fracek, víš to?"

Jack sebral batoh a odešel do kuchyně, kde otevřel skříň. Celozrnné tyčinky a lahev s vodou.

"Ale ne! On chce utéct!" Vysmíval se mu Mikell opřený o linku a pokuřující cigaretu. "Radši zavolejte policajty, lidi, je to chodící hrozba. Podívejte. Zkurví vám život hned jak skončí s kurvením toho svýho." Skříňka se zabouchla. Jackovy výdechy by hořké a trhané, zatímco Mikell pokračoval ve svém naštvaném projevu. "Přesně tak, lidi, to je on. Podívejte na tu melodramatickou svini. Bezpáteřní zmrd, to je přesně on."

Než se mohl zastavit , Jack se otočil a praštil přímo proti obličeji svého bratra. Mikell ale jeho chabý úder zachytil a prudce mu zkroutil zápěstí, čímž ho srazil k zemi.

"A do prdele, lidi, on chce bojovat! Je to bojovník! No páni!" Jack zavřel oči a nechal svoje záda dopadnout tvrdě na kuchyňskou dlažbu. Mikell teď stál, cigaretu někde ztratil a ruku měl stále na Jackově zápěstí. Jack ho chytil za paži svou volnou rukou a zatáhl za ní. Mikell sebou praštil o zem zrovna, když se venku, jako divoká povodeň na planinách, rozezněl tornádový poplach. Jack zahlédl něco, čeho si předtím nevšiml na stole kousek od svojí hlavy. Těžce vypadající papírový pytlík. Menší z bratrů se vymanil tomu staršímu, zrovna když ho Mikell, který měl čas se znovu sebrat, chytil za kotník. Jack ho neopatrně kopnul do ruky svou druhou nohou a poprvé v životě byl vděčný, že měly jeho boty ocelové vycpávky. Jakmile byl volný, sáhnul po objektu na stole, i když netušil, co s ním bude dělat.

Ale pytlík v ruce byl těžký. Byla v něm kovová krabička popsána tisícem čísel a kódů s nápisem "PŘEVÁŽÍ SE", ale ještě před tím, než mohl otevřít zámek krabičky, uslyšel cvaknutí zbraně a otočil se ke svému staršímu bratrovi, který byl zpátky na nohách a už se neusmíval, ani zlostně nesmál. Stál nehnutě a klidně. V obou rukách držel revolver a přinutil Jacka couvnout, dokud za sebou neměl kuchyňskou zeď. Jackovi náhle došlo, že překročil hranici a stejně náhle se rozhodl, že ji chtěl překročit dál. Poháněl ho vztek a elektrický kabel v jeho mysli, který naváděl jeho tělo k sebezničení.

"Polož to." Zavrčel Mikell. Prsty na zbrani se mu nechvěly. Měl zamířeno, byl klidný a sebejistý. Nastala chvíle ticha, než siréna venku znovu zavyla.

"Co, tohle?" Jack zatřásl se zamčenou krabičkou a zevnitř se ozvalo zahrkání něčeho kovového. "Co uděláš? Zastřelíš mě? Ještě před chvílí jsi dělal všechno pro to, abych žil."

"Jacku." Mikell zněl upřímně a jasně. "Ty to nechápeš."

"Co jsi udělal s Týdžejem?" Jack si stál za svým. Podle všeho v ruce držel něco důležitého.

"Sakra, Jacku, je v pořádku!"

"Odvedl jsi ho pryč, že jo!" Jackovi zabzučelo v uších, věděl, co Mikell provedl. "Vzal jsi ho na… Na to místo!"

"Jacku." Mikell nesklánel svou zamořenou zbraň. "Polož to. Hned."

Na moment, když se Jack Bright díval do hlavně revolveru svého bratra, mu došla Řmtíha krabičky v jeho rukou. Těžký pocit důležitosti, božského rozpoznání, zvláštního osudového spojení. Ten pocit, spolu s nenávistí vedl Jackův palec k zámku na levé a horní straně krabičky, které se otevíraly.

Mikellova zbraň se zasekla.

Jack zaslechl spoušť a na moment ho přestal zajímat zdobený amulet s obvodem přibližně 15 centimetrů, vyrobený z bílého zlata se třinácti (13) ██k briliantovými diamanty okolo ███k oválového rubínu, který ležel v krabičce. Mikell se tvářil překvapeně. Stvoření ze stříbrné slonoviny v rukou Jackova bratra se nikdy nezaseklo a nikdy se znovu nezasekne. Mikell, který pochopil váhu tohoto kosmického rozhodnutí, znovu nevystřelil, jak Jack čekal a místo toho pomalu sklonil zbraň, dokud jí nedržel kolmo k zemi. Mikell se na něj dlouze podíval a učinil rozhodnutí.

V ten moment, kdy se tornádové sirény rozkřikly k nebi a zpátky k zemi, rozkázal Mikell svému bratrovi, aby odešel. Jack upustil kovovou krabičku na dlažbu a vyšel do bouřky venku. A v ten moment Jack věděl, že nemůže zemřít a nějak se konečně stal kompletní, plně rozvinutou osobou, jako. Stejně jako tomu bylo u zbraní jeho bratra, nebo krav jeho sestry.


14

V jiném životě, nedaleko od toho místa, to raně chvíli trvá, než začne krvácet.

Nastal moment, kdy se Jack Bright, výzkumník úrovně 2, podíval na kovovou tyč, která mu probodla břicho a všechno se na chvíli zastavilo. Kufřík byl otevřený a artefakt se kutálel směrem k němu, až se zastavil o jeho kůži. Slabě otočil hlavou do strany, kde se objekt lesknul. Jeho tělo už se nepohlo a zůstalo osvětlené fluorescenčními světly.

Raně chvíli trvá, než začne krvácet.

Chvíli trvalo, ně krev vytekla z jeho zlomeného těla a zbarvila mu košili a v tu chvíli Jack zoufal po životě, který by nemusel žít tak hrozným způsobem, jako doposud. Přál si, aby mu letní dny neprotékaly mezi prsty a nemýsily se dohromady v horkou kaši. Jack Bright si nikdy nebyl víc jistý, že je nechtěný, než ten den v říjnu roku 1973. Ani za všechny ty dny, kdy se nemohl pohnout z postele, kdy sledoval déšť padat na beton, noci s žiletkou v ruce, nebo ty strávené posloucháním rádia, které hrálo tichou melancholickou píseň. Nic se nezměnilo a nic se nezmění. Jack je pořád nic. Jack je pořád nikdo.

Amulet se leskl v záři fluorescenčních světel a na malý moment, kdy ze stromů venku spadly první lístky, již Jack nebyl dále Jackem.


15

Přítomnost

Zabezpečený záznam konverzace mezi Dr. Charlesem Gearsem, výzkumným ředitelem severovýchodního regionu a Dr. Jackem Brightem, ředitelem několika oblastí. Počáteční datum: 24. 12. 2016

Ředitel Bright | 20:11
Gearsi
Jsi vzhůru

Dr.Gears (Шестерни) | 20:35
Pracuji na menší závadě v laboratoři, odepíšu jakmile to bude možné.

Ředitel Bright | 20:45
Sakra
Moje letadlo odlítá za 15 minut
Napíšu až budu v Omaze

Ředitel Bright | 01:23
Do prdele
Okej no
Doletěl jsem ale dál nedoletím
všechny letu jsou zrušený
kvůli sněhový bouři
nic takovýho jako sněhový bouře v oblasti 19 ale furt dost špatný
Jsi tam

Dr.Gears (Шестерни) | 01:30
Ano.
Porucha zadržovací nádrže. Nepředpokládané poškození.

Ředitel Bright | 01:30
Co myslíš tím nepředpokládané poškození
Děláš mi starosti

Dr.Gears (Шестерни) | 01:30
Velké škody. Opravím to ještě dnes.

Ředitel Bright | 01:31
Uteklo něco?

Dr.Gears (Шестерни) | 01:31
Ano. Na chvíli.
Nepředpokládané ztráty

Ředitel Bright | 01:31
Gearsi
Co myslíš tím nepředpokládané ztráty

Dr.Gears (Шестерни) | 01:31
Středně vysoké ztráty

Ředitel Bright | 01:32
Sakra
No
Doufal jsem že se vrátím příští týden a jestli se mi zítra podaří chytit letadlo mohl bych to stihnout

Dr.Gears (Шестерни) | 01:33
Být tebou, neviděl bych to potimisticky. Tady je také sněhová bouře.
Typická sibiřská sněhová bouře, ale teploty jsou neobvykle nízké.
I kdyby se ti podařilo doletět do Londýna a potom do Moskvy, podle plánu, do oblasti by ses nedostal, dokud se neoteplí
Máme závady mechaniky. Nic s celami, ale vnější dveře mají problém. Poslední dodávka zásob přišla skoro pozdě

Ředitel Bright | 01:35
Kruci jsem pryč jenom dva měsíce a celé to místo už se rozpadá
Neodepisuj to byl vtip
Stejně jsem ale doufal že se brzy vrátím

Dr.Gears (Шестерни) | 01:37
Není tě třeba ještě další dva týdny
Sám jsem čekal, že strávíš víc času v Oblasti 88
Spěcháš snad někam?

Ředitel Bright | 01:37
Jo no
Hele
Co se toho týče však víš
už zas mám jednu ze svých chvilek
Víš jak to chodí
Jestli mám být chvíli mimo provoz tak bych radši byl u psychiatra co znám

Dr.Gears (Шестерни) | 01:38
Chápu.

Ředitel Bright | 01:38
Jo promiň
To bylo docela osobní
Věci se dost podělaly v oblasti 27 a já jsem úplně vyždímanej sakra ani bys nevěřil
Jako fakt

Dr.Gears (Шестерни) | 01:39
Nevidím problém s tím, že vyhledáváš příjemnou pomoc, jestli se cítíš špatně, Jacku.
Kde jsi? V Omaze?

Ředitel Bright | 01:39
V Nebrasce jo
Jenom tak
Přes celý oceán
Mohl bych zkusit letět přes Kanadu a vzít letadlo z Aljašky ale
Jestli jste taky zasypaný sněhem tak nebude Barrow port o nic lepší

Dr.Gears (Шестерни) | 01:40
Rozumná úvaha

Ředitel Bright | 01:41
Snad to nebude tak špatný a bude mi stačit pár dní
Odpočinu si a snad se to přežene
Už to není tak hrozný jako kdysi ale občas mi moje přášky chybí

Dr.Gears (Шестерни) | 01:41
Znovu rozumné.
Co Nebraska

Ředitel Bright | 01:42
Charlie sakra opovaž se

Dr.Gears (Шестерни) | 01:42
Nebydlí tam tvoje rodina?

Ředitel Bright | 01:43
Sakra tys to udělal
Kurva
Jo
Jo mám
Té možnosti jsem s vyhýbal
Ale můj bratr tam pořád bydlí
Vlastní náš starý dům a ranč
Je to asi tak hodinu cesty

Dr.Gears (Шестерни) | 01:44
Nemohl bys zůstat tam?
Dokud ti nepoletí letadlo.
Abych byl uppřímný, Jacku, byl bych klidnější, kdybych věděl, že zůstáváš ve spojení s Nadací
Ve tvé situaci bych se vyvyroval zůstávání v hotelu, vzhledem ke tvému amuletu a možnosti, že se ve svém současném stavu terminuješ

Ředitel Bright | 01:46
Omg dovedeš si představit

U jeho dveří
Ve 3 ráno
o vánocích
Ty jsi mi ale vtipálek Charlie

Dr.Gears (Шестерни) | 01:46
Zdá se že váháš.

Ředitel Bright | 01:47
Okej jak bych to vysvětlil
Mikell je jeden z /těch/ lidí když dojde na mentální zdraví
Nevím jestli je pořád takovej ale býval když jsme byli mladší
Možná bych mu nemusel nic říkat ale jestli se něco stane
Víš jakej dovedu být Charlie
A popravdě jsem nebyl doma od doby co jsem odešel a to mi bylo tak
Kruci
18 myslím
vlastně je to dost vtipný takhle s odstupem času. Myslím to jak jsem odešel
kdybychom tenkrát byli dospělí myslím že bychom to zvládli líp ale byli jsme oba mladí a oba jsme to měli dost těžký
ve zkratce, oba jsme měli dost frustrace a deprese a testosteronu a taky věcí co se staly
ale rodina je rodina no ne

Dr.Gears (Шестерни) | 01:50
Nevidím žádný důvod, proč ne.
Jak je to daleko?

Ředitel Bright | 01:50
Asi tak hodinu odsud myslím
Vezmu si taxík
Kruci to bude sranda
Už ho vídám jenom na rodiných sešlostech
Jo to mi připomíná
Jak se má Týdžej?

Dr.Gears (Шестерни) | 01:51
Dobře.
Neslyšel jsem nic, co by svědčilo o opaku, ale celou zimu neprobíhaly žádné testy, takže nevím. Měl by ses na to zeptat Agáty.

Ředitel Bright | 01:52
Jo já vím ale ona teď spí jako všichni normální lidi v oblasti takže jí nemůžu otravovat
Hele za chvíli ztratím spojení až opustím letiště
Díky za pomoc

Dr.Gears (Шестерни) | 01:53
Ano.

Ředitel Bright | 01:53
Nemusíš tu zadržovací nádrž opravovat dneska jestli nechceš
Dokud je ta věc zavřená v něčem tak je to v pohodě a dneska už druhou nerozbije
Jsou vánoce notak
Odvaž se trochu

Dr.Gears (Шестерни) | 01:54
Děkuji za nabídku, ale já svátky neslavím.
Ale i tobě bych doporučil odpočinout si od práce, především kvůli tvému zdraví.

Ředitel Bright | 01:54
Jo
Díky
Hele a piš mi průběžně ohledně těch mechanických problémů
A však víš
Všeho ostatního

Dr.Gears (Шестерни) | 01:54
Jako vždy.

Ředitel Bright | 01:55
Jo, jako vždy.
Veselý Vánoce Charlie

Dr.Gears (Шестерни) | 01:55
Tobě taky, Jacku.
Přijď brzy domů.


16

Když měl Mikell svůj první infarkt dva dny po Vánocích roku 2016, byl to Jack, oblečený v trenýrkách, neoholený a se zvláštním pocitem otupělosti, kdo ho našel schouleného na zemi v jeho pracovně. A byl to Jack, kdo znovu začal být sám sebou po několika dnech sezení v nemocnici s laptopem, kdy se svému bratrovi posmíval a dohadoval se s ním. Mikellovi to nevadilo. Byl to známý pocit.

Potom ho přišla navštívit O5-4 a Jack, jakožto muž nemnoha bariér, se začal dohadovat i s ní, zatímco se Mikell probouzel a znovu usínal pod vlivem prášků. Chvíli to trvalo, než mu došlo, že měl stráže, lidi v kostýmech pečovatelů s pistolemi za pasem a může v černých oblecích před pokojem. Byl tu někdo důležitý. Mikell si nepřipadal důležitý, ale to on nikdy. Význam pozice člena Rady O5 a ochrana, která k tomu patřila, bylo něco na co si nikdy pořádně nezvykl. Jack jeho ochrance vysvětlil svojí situaci kvůli sněhové bouři během konverzace nad tajnými dokumenty s obtisky hrnků a laptopem s bezpečným přístupem. Mikell znovu usnul (nepamatoval si, že by někdy v životě tolik spal a hrozně mu to vadilo). Jack psal na laptopu a občasně měl nějakou poznámku o tom, že je jeho bratr starý a musí jíst otrubové muffiny. Mikell mezitím spal a občasně zpátky zamumlal něco sprostého, aby mu dal najevo, že ještě nebyl tak starý, aby skončil v domově důchodců.

Bylo to příjemné. Mikell byl rád, že jeho bratr byl znovu tak plný života, že ho mohl popichovat, že se oholil a měl na sobě tričko s krátkými rukávy. Nebyla to jeho nejhorší epizoda, ne jako ty, které ho celé týdny nechaly ve stavu apatie a kdy sotva fungoval. Jack nezabil tělo, které na sobě v tu dobu měl a ani mu neublížil. Zotavil se, protože byl sakra silná osobnost, stejně jako byl sakra hajzl. Cítil se potom prazdně a docela naštvaně. Byl pozadu s papírováním a půl týdne žil v úplné izolaci. Spal a nejedl a necítil nic, ale sakra, nebyl srab když došlo na závadu neurotransmiterů. Byl na svého bratra pyšný. Brighti se nevzdávali bez boje.

Byly to jedny z těch lepších Vánoc, co Mikell zažil od rozvodu.

Je směšné, jak citlivé tyhle věci jsou.

Jde o to, že je to vše tak delikátní. Trvá tak dlouho, tak hrozně dlouho vystavět tuto narativu a napsat tento příběh. Chce to stránky a stránky na vytvoření oblasti. Záznamy, čtení, papírování. Stovky lidí. Denní komunikaci. Kamery a tréninkové simulace. Bezpečnostní procedury a únikové východy. Zbraně a zbraně a zbraně všech možných druhů. Služba za službou strážných. Mříže a ploty a zdi z titanu několik centimetrů tlusté. Ubytovny. Lidi. Nesejde na tom, kdy se všechno pokazí. Nikdy na tom nesejde.

O Novém Roce 2016 nesledovali Jack a Mikell oslavy. Ani se jich neúčastnili. Jack byl bledý jako stěna a snažil se zpracovat, jak bylo možné, že deset z jeho senzorů ukazovalo deset různých záznamů z oblasti na Sibiři, ale všechny zuřivě blikaly. Nemluvili spolu. Nebylo o čem. Samovolně přešli z rodinného do pracovního režimu.

Všechno se stalo tak rychle. A nic se nedalo dělat. Mohli psát a zkoušet se dovolat lidem uvnitř a zeptat se co se děje, ale i přes všechny Jackovy karanténní příkazy a lidi, které Mikell pro takové situace vybral, nezáleželo na ničem kromě surové síly, jako u rozbité přehrady. Byl to bolestivý způsob jak o všechno přijít. Malé chyby se nabalily na větší. Když byl člověk mimo oblast a došlo k úniku takového kalibru, nedalo se dělat nic než sledovat jak rostl počet obětí a zhasínala světla.

A potom už nezbylo nic.
Vůbec nic.

Ve 3 hodiny ráno, 1. ledna 2017, se Jack posadil a zíral do podlahy vedle svých nohou. Nebrečel, ale třásl se. Mikell věděl, že jeho bratr byl ředitelem tří oblastí, ale 19 byla největší, ta do které dal krev, pot a slzy, kde trávil nejvíce času a ta kterou se snažil ze všech sil udržet plně funkční a dokonalou. Během zimní sezóny, když byla populace v Oblasti snížena na pouhých 1400 lidí místo obvyklých 4000 plus dočasní zaměstnanci, stalo se, že měla oblast přibližně jeden objekt v zadržení na osobu.

Je směšné, jak jednoduše se věci mohou pokazit

Jack se nebál o sebe, ale měl. Protože je až směšné, jak jednoduše se věci mohou pokazit, víte, úniky nikdy nefungují tak, jak by měly. Ne úniky, jako byl tenhle o těch nejčernějších nocích. Ne takové, při nichž se zdi rozbíjí a vpustí sibiřskou zimu k opuštěnému laboratornímu vybavení a vychladlým tělům. Ne takové, kde osamělá světla ozařují dlouhé stíny šeptajících lidí, co si odřezávají ruce jako návnadu. Ne takové, kde lidé tráví měsíce v izolaci 23 pater pod zemí, protože záchranné týmy nedokáží pracovat rychleji a odstranit suť chvíli trvá.

Nikdy to není jako v instruktážních videích. Nikdy to není podle procedury. Všechna ta slova, strávený čas a úsilí, všechny ty pečlivě naplánované zadržovací postupy a připravené zadržovací cely. Na ničem z toho nesešlo, když se hráz prolomila. Možná na tom nikdy nesešlo.

Takže, o šest měsíců a spoustu disciplinárních slyšení později, sledoval Mikell Bright jak zadržovací tým z Oblasti-17 používal dlouhé kovové tyče, aby uchopili život jeho bratra do svých rukou. Sundat šel relativně jednoduše přes hlavu na bezvládném krku jeho posledního těla, odkud sjel na stůl. Rukou v rukavici mu nadzvedli hlavu, aby dolů dostali i řetízek na kterém visel. Položili ho do pěnové krabičky opatřené čtyřmi různými zámky a 3 různými identifikačními kódy, dle standardní procedury, a poslali ho do oblasti pro objekty Třídy Safe v Thajsku, kde krabička perfektně zajela do tmavého trezoru s číslem. A ten trezor za ním potom zamkli.

Mikell nebrečel, jenom se třásl.

Poprvé v historii Nadace nebyli žádní přeživší. Ani jeden z těch 1400 lidí nepřežil. Někteří přežili dost dlouho na to, aby nastoupili do helikoptéry směrem do jiné oblasti, jakmile se záchrané týmy dostaly do trosek Oblasti-19. A jiní dokonce žili dost dlouho na to, aby se dostali do nadační nemocnice, kde vyprávěli o tom, jak si řezali vlastní ruce, které se zasekly ve dveřích, nebo jaký to byl pocit otrávit se nakažlivou vzpomínkou, vidět zadržovací křídlo G explodovat v plamenech, zatímco uvnitř něco křičelo, nebo jak nespali celé dny, žili v malých táborech s dalšími lidmi a přežívali pálením složek, aby se zahřáli. Jaké to bylo vidět obličeje mrtvých nepřátelských agentů, kteří začali útok, vedle prázdných tanků GOC v chodbách.

Mikell si rád představoval, že to bylo jako spánek, nebo hluboká meditace. Že takové to pro Jacka bylo, kdykoliv zemřel. Rád si představoval, že je jeho bratr INERTNÍ, jak to stálo v záznamu, protože byl jediný přeživší, protože on v oblasti nebyl a proto všechna vina padla na něj. Bylo to fér? Ne. Bylo to nejlepší řešení?

Možná.

Jeho bratr nefungoval pořádně ani čtyři měsíce po fiasku v Oblasti-19. Nebyl v pořádku v humanoidní zadržovací cele a Mikell věděl proč. Protože Jack byl dítě s olivovou pletí a černými kudrnatými vlasy, které patřilo na otevřené kukuřičné pláně Nebrasky. Snažili se to uhrát na to, že byl NEKOMPETENTNÍ a možná že nakonec byl. Unavený a frustrovaný, jako vždy. A proto, když se hlasovalo o "formálním zadržení ředitele Oblasti-19", hlasoval Mikell "pro". Protože po tom všem to bylo to nejlepší řešení. Jestli se snažili být humánní, když Jack přestal jíst, nevedlo se mu dobře a už ani pořádně nežil tak, jak si ho Mikell celé ty roky pamatoval, tak proč ho nutit se dál snažit?

(Máte v rodině nějaké případy deprese? Zeptal se doktor v nouzové místnosti Jacka Brighta, zatímco jeho starší bratr ležel na nosítkách)

Takže když měl o pár let později Mikell Bright svůj druhý infarkt, byl sám a neměl takové štěstí. Protože karma je svině. Protože vystavět tyhle věci trvá dlouho a potom se zřítí za pár vteřin. Protože vesmír dává Brighty, když je potřebuje a bere si je zpátky, jak se mu zachce.

A to je příběh o tom, jak Jack Bright přežil.

Protože někteří lidé jsou k tomu předurčeni.

Objekt #: SCP-963

Třída Objektu: Safe

Speciální Zadržovací Procedury: SCP-963-1 je drženo v zadržovacím kontejneru Třídy Safe. Kontakt objektu s lidskou kůží není povolen. Dodatečné testování není povoleno.

Popis: SCP-963-1 je zdobený amulet s obvodem přibližně 15 centimetrů, vyrobený z bílého zlata se třinácti (13) ██k briliantovými diamanty okolo ███k oválového rubínu. Bylo nalezeno mezi osobními předměty ██████ ███, který byl nalezen mrtvý, příčina smrti sebevražda, obklopen množstvím knih o nadpřirozenu. Náš Agent v oblasti zjistil, že SCP-963-1 se nedá poškodit a vzal jej sebou podle protokolu XLR-8R-██.

Dr. Jack Bright je posesivní entita připoutaná k SCP-963-1. Dr. Bright byl k amuletu připoután po své smrti během úniku ze zadržení objektu Třídy Keter, viz soubor B-963-4. Vědomí Dr. Brighta je projektováno na jakoukoliv humanoidní bytost, jež přijde do přímého kontaktu s SCP-963-1. Vzpomínky Dr. Brighta se přenáší z jednoho hostitele na druhého. Pro více informací o Dr. Brightovi, viz archivovaný lékařský záznam, kde je uvedená jeho kompletní psychiatrická analýza a seznam léků, jež mu byly předepsány.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License