Vzácná cetka
hodnocení: +2+x
blank.png

Předposlední přednáška doktora Dickense probíhala podezřele klidně. Studenti, pečlivě vybraní z mnoha uchazečů nyní dokončovali protokoly, které jim po ještě důkladnějším výběru otevřou dveře do Nadace. Tento rok byl pro Dickense přínosný. Nejenže studenti byli nadaní, ale nebyli nudní. Byla to zábava pro obě strany. Těchto dvacet vybraných byla vskutku špička z těch 100 uchazečů. Kolik z nich se však dostane do místa zaslíbeného?

Dickens se pousmál při představě, že některé z nich možná potká na chodbách nebo dokonce na jednom z pracovišť jako pomocného výzkumníka. Zavzpomínal na své počátky… A raději se hned oklepal. Poslední student odevzdal protokol a jako pěny všichni vyčkávali na další povel.

„Tákže…" začal Dickens s úsměvem, když srovnal všechny protokoly. „Příště je naše poslední přednáška. Bývá u mě zvykem, že je to přednáška pro uchazeče od uchazečů…" Studenti jeden na druhého pohlíželi spíše zmateně. „Jinými slovy, pokud byste měli nějaký návrh jak si užít poslední přednášku, vyslechnu si vaše návrhy, a když bude hodně zajímavý, můžeme jej uskutečnit."

Dickens byl štědrý, anebo chtěl konečně nějakou změnu. Harmonogram měl daný a schválený. Čas od času si mohl dovolit decentní změnu, ale vždycky musel dodržet co bylo psáno… Příliš mnoho očí je sledovalo. Jeho práci a práci studentů.

Trochu moc tlaku ze všech stran, ne?

Jeden student se nenápadně přihlásil o slovo. Dickens na něj podíval. „Počítá se do toho i host?" Jeden z horkých kandidátů. Inteligentní, vnímavý a kreativní. Přednostní body, které Nadace vyhledávala.

„Chtěli byste návštěvu? Já vám nestačím?" Zasmál se Dickens. Od okolních posluchačů se dočkal smíchu, či zmatených poloúsměvů. „Mohl bych se poptat, zda by některý z výzkumníků měl čas a chuť se s vámi setkat…nebo…" Dickens si všimnul třesoucích se rtů mladého uchazeče. „Máte snad někoho na mysli?"

Všichni studenti nasměrovali svůj pohled na onoho studenta. Zřejmě byli připraveni. Možná se dohodli předem…

Takže ví, co se každý rok děje? Něco jim řekli? Zvědavost je u mladých lidí…

„Je tomu tak. Jeho jméno je… Doktor Blake Dinnský."

A do prdele…

Dickensovi zamrznul úsměv na tváři. Představil si snad každého výzkumníka, který by byl vhodný host… Tento mu však záhadně nepřišel na mysl. Nemohl na nic kývnout. Musel se ptát dál. Třeba jejich návrh usměrní.

„To je přeci jenom konkrétní osoba. Mohu znát důvod, proč jste navrhl zrovna doktora Dinnského? Čím vás tak zaujal? A jenom vás nebo i zbytek kolektivu?"

Tázaný student se ujal vedení.

Takže rozený vůdce. Není divu…

„Součástí přípravných kurzů bylo několik studií, podepsaných doktorem Dinnským. Zní jako podstatná součást výzkumného oddělení."

Jo děti. Kdybyste jenom věděli… A možná že i víte a na svých mladistvých tvářích to dokážete skrýt.

„Tak to je tady každý výzkumník. Výzkumné oddělení nevybírá. Svým výzkumem musíte něco dokázat… Nebo se vám během výzkumu musí něco stát… Tím se však nestanete součástí oddělení, tak jak si představujete." Dickens si podepřel hlavu a rozhlédl se po posluchárně.

Takoví talenti a chtějí jeho, huh. Něco musí vědět.

„Pokud to situace dovolí, je třeba sáhnout po kvalitě.“ Student se zastrašit nenechal. Vytrval ve svém požadavku. Dickens si dovolil tichý smích.

„Kvalita není to samé jako pověst, drahý studente." Ač měl na tváři úsměv a v hlase měl pozůstatky smíchu, jeho oči však říkaly něco jiného. „Nemohu vám zaručit přítomnost doktora Dinnského. Navrhněte mi alternativu."

Student mlčel. Stejně jako zbytek posluchárny. Dickens doufal, že navrhnou jiného, přístupnějšího člena. Kupříkladu doktora Pilla. Miloval pozornost a býval vždycky galantní ke všem ženám.

Ach ano, galantnost a všechny kladné vlastnosti člověka, které ve mně dávno vyhořely.

Dickens se podíval na hodinky. Čas vypršel. Studenti neustoupili od svého návrhu. Neměl cestu zpátky. Samozřejmě nic zaručit nemohl. Aspoň to mohl studentům slíbit.

„Inu… Nic vám slíbit nemohu. Nezaručuji vám úspěch, ale s tím se ve vědě musí občas počítat. Jako plán B navrhnu zábavu já osobně. Test kreativního myšlení kupříkladu." Trocha zábavy mezi těmito zdmi byla vzácná…

Trocha moc vzácnosti najednou ne?

Dickens si sbalil věci, protokoly vložil do připravených desek a chystal se posluchače rozpustit. Dotyčný student jej zastavil.

„Pokud nebude chtít, řekněte mu, že víme o Artefaktu ΔMefra." Odhodlanost. Dickens si všimnul identifikační karty na visačce. Číslo 3999-72… Zajímavé. Dickens si po odchodu z posluchárny napsal do svého miniaturního bločku jak číslo na jeho kartě, tak Artefaktu ΔMefra. Kdyby náhodou…
No… A teď co? Má cenu to zkoušet?




Neuběhlo ani 48 hodin a Dickens stál před dveřmi s číslem sedm. Nejistě se rozhlížel a nahlížel do svého mini zápisníku. Správná Zóna i místnost. Chodba prázdná, nelišící se od jiné. Přistoupil blíž k železným dveřím. Jmenovka Dr. Blake Dinnský CSc., a hned pod tím Konzultační hodiny mezi 12-14 hodinou, každou sudou středu. Dickens zazmatkoval. Zkontroloval si čas, datum a týden. Jak je možný trefit se do tak specifických požadavků? Vždyť to nejde!

„Potřebujete něco?" Mužský hlas zazněl z povzdáli. „Nebo jste slyšel nějaké drby? Oh, to jste vy, doktore Dickensi."

Nebyl starší než Dickens, možná stejně starý. Krátké špinavé blond vlasy, tmavě modré oči, schované za brýlemi s šedým rámováním. Hnědá košile s otevřeným límcem, laboratorní plášť. Visačka Damien Lector. Úroveň 3.

A tři černé tečky, pod jeho jménem. Výrazné, tvořící vrcholy trojúhelníku. Co to znamená?

„N-No… M-mám zajímavou nabídku pro doktora Dinnského. Ale asi jsem se netrefil do správné středy." Nejistě se poškrábal na temeni hlavy. To bylo trapné. Nechtěl se tady s někým potkat. A co tenhle tady dělal?

„Pff, děláte si legraci, že jo? Dejte mi chvíli." Dickens váhavě odstoupil od dveří. Lector zaklepal třikrát na dveře. Pak dvakrát zabušil. A jednou kopnul. Pak až přiložil kartu k detektoru. „Jdete se mnou? Zatím kousat nebude." Lector posměšně poznamenal a vešel dovnitř. Dickens znejistil ještě víc, ale rozhodl se následovat výzkumníka do místnosti. „Nechte si to pro sebe. Jinak máme oba problém." Lector se smál, ale myslel to smrtelně vážně.

Nikdo nechtěl dělat Dinnskému problémy… Pak by se stal samotným problémem. A problémy musí být odstraněny. Ocitli se ve velké místnosti, připomínající společensko-odpočinkovou. Mnoho místa, stolů, knih a složek na nich. Možná až pro pět lidí… A další dveře před nimi. Bylo to poprvé, kdy vstoupil do podobné místnosti. Že by byla na zakázku vytvořená?

„23-19!" Zařval z ničeho nic Lector a mrštně se otočil na podpatku. „Hodně štěstí." Poklepal Dickense po rameni. Než však stačil uniknout z místnosti, Dickens ve všem zmatku stačil otázat na jedinou věc.

„C-Co je ten znak na tvojí visačce? Ty tři tečky?"

Lector se ohlédl přes rameno. Neskrýval svůj výtěžný úsměv. „Heh. Neuhýbejte pohledem. Když se dívá… Ty tři otvory jsou jediné body… Bavte se!" A dveře se zavřely. V tu samou chvíli se otevřely druhé dveře. Ty před nimiž Dickens stál.

„Doktore Dickensi…"

Náhle jej polil studený pot. Nemohl se hnout. Snad dokonce…se bál. Ten hlas.

„Čemu vděčím za vaši přítomnost?"

Dickens spolkl strach a třesoucí se se otočil po hlase. Samotný doktor Dinnský stál ve dveřích, opřený o rám ramenem, ruce zkřížené na hrudi. Stabilitu přenechal na levé noze, zatímco pravou schoval za ní. Kravata povolená, světle zelená košile pečlivě zapnutá.

Najednou si uvědomil zásadní věc. Nikdy dřív se nestřetl s Dinnským osobně. V době nouze jednali pouze přes komunikátor nebo přes mejly. Tváří v tvář… Poprvé. Nedokázal se mu podívat do…masky? Jenom tři neprůsvitné otvory. Co bylo za nimi? Okamžitě uhnul pohledem.

„M-Mám tu… No… Mám tu pro vás n-nabídku. P-Pracovní… N-nic o-osobního… Na mojí přednášce. B-Být host… Pokud byste mne mohl vyslechnout…" Mezi každým slovem si mnul ruce a pokřupával si jednotlivé klouby. Přešlapoval z místa na místo. Očima mihal po všech místech, jenom ne na něj. Kamkoliv jinam.

Dinnský dlouhou minutu mlčel. Možná, že pozoroval nervózního výzkumníka. Možná, že se kochal pohledem na zranitelný článek. Možná, že jenom přemýšlel. Pak ustoupil ze dveří. Naznačil tím Dickensovi, aby vstoupil dovnitř. A opět čekal, než se Dickens odvážil udělat krok. Když se odvážil k prvnímu kroku, další už šly lehce. Když svižným krokem procházel kolem Dinnského, jednou jedinkrát se snad odvážil podívat.

Rychle… Toho si…nevšimne.

Jakmile se jejich pohledy mezi dveřmi střetly, čas jako by se zastavil. Zvláštní pocit úzkosti jej objal, když se snad jenom na vteřinu podíval do skryté tváře.

„Ty tři otvory jsou jediné body…"

Ten symbol…

Dickens se ocitnul sedící na židli naproti širokému pracovnímu stolu. Stůl byl uspořádaný, těch pár věcí, stojan na tužky, stoh barevných složek, široký monitor…a otevřená kniha. Stále si mnul klouby. Stále se snažil z nich dostat ten uklidňující zvuk křupnutí. Pak se před ním na stole objevily tři věci – láhev vody, čokoládová tyčinka a karamelový bonbon. Dickens tikal očima po třech věcech a nevěděl, kterou si přivlastnit dřív.

„Nabídněte si…"

Dickens dlouho neotálel. Dopřál si tři loky, polovina vody pryč. Tyčinka šla o něco pomaleji. Začal kousat pomalu. Aspoň se dokázal nadechnout. Začal vnímat ostatní smysly. Cítil vůni starých knih a kolínskou. Světlo bylo jasné, ale umělé. Kolem sebe měl prostor a seděl na celkem příjemné židli.

„…až se uklidníte, doktore Dickensi, můžeme pokračovat." Až teď si všimnul onu zamaskovanou postavu, sedící za širokým stolem. Měl klidný… Možná až uklidňující hlas. Dickens pomalu nabíral odhodlanost.

„Mno… M-má závěrečná přednáška… P-příští týden. Mám ji a-a…studenti by chtěli…by chtěli…" Dickens se opětovně napil.

To dáš.

„S-setkat se. Chtěli…studenti. S vámi."

„Máte myslím na mysli nábor nováčků. Řekli vám snad něco konkrétního, co vás přinutilo dojít až k mým dveřím?"

Dickens se musel znova napít. Myslel si, že mu karamelka vystačí na odchod. Musel ji obětovat nyní. S karamelkou mezi zuby zněl dětinsky. Vytáhl zápisník a začal v něm listovat.

„Někde to tu… Tady. Artefakt ΔMefra… Něco co vás… M-mohlo zajímat…" Karamelka mu cvakala mezi zuby, když se jeho a Dinnského pohled rozešel.

„Takže někdo zaujatý… Nmmm…" Dinnský se zahleděl na prázdné místo na zdi. Dickens na to místo také podíval, ale spíš si vychutnával svou pomalu mizející karamelku. Teď měl prostor se porozhlédnout po neprozkoumaném území. Útulná kancelář bez okna… Byli několik metrů pod zemí… Knihovna, rychlovarná konvice, nespecifický druh rostliny, dokonce postel? To tu přespává?
Když se Dickens natáhl opětovně pro vodu, narazil na středně velký problém. Doktor Dinnský seděl na kraji stolu, necelý metr od sedícího nic netušícího Dickense, a v ruce měl jeho láhev vody.

„Doktore Dickensi, když vaše pozvání přijmu, jaká výhoda či výslužka z toho připadne mě?"
Dickensovy rty ztuhly v poražený úsměv, a horlivě se snažil přijít na cokoliv, co by jej vymanilo z mučivě prázdného, za to svíjejícího pohledu doktora Dinnského.

Teď je to v hajzlu…

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License