Předposlední přednáška doktora Dickense probíhala podezřele klidně. Studenti, pečlivě vybraní z mnoha uchazečů nyní dokončovali protokoly, které jim po ještě důkladnějším výběru otevřou dveře do Nadace. Tento rok byl pro Dickense přínosný. Nejenže studenti byli nadaní, ale nebyli nudní. Byla to zábava pro obě strany. Těchto dvacet vybraných byla vskutku špička z těch 100 uchazečů. Kolik z nich se však dostane do místa zaslíbeného?
Dickens se pousmál při představě, že některé z nich možná potká na chodbách nebo dokonce na jednom z pracovišť jako pomocného výzkumníka. Zavzpomínal na své počátky… A raději se hned oklepal. Poslední student odevzdal protokol a jako pěny všichni vyčkávali na další povel.
„Tákže…" začal Dickens s úsměvem, když srovnal všechny protokoly. „Příště je naše poslední přednáška. Bývá u mě zvykem, že je to přednáška pro uchazeče od uchazečů…" Studenti jeden na druhého pohlíželi spíše zmateně. „Jinými slovy, pokud byste měli nějaký návrh jak si užít poslední přednášku, vyslechnu si vaše návrhy, a když bude hodně zajímavý, můžeme jej uskutečnit."
Dickens byl štědrý, anebo chtěl konečně nějakou změnu. Harmonogram měl daný a schválený. Čas od času si mohl dovolit decentní změnu, ale vždycky musel dodržet co bylo psáno… Příliš mnoho očí je sledovalo. Jeho práci a práci studentů.
Trochu moc tlaku ze všech stran, ne?
Jeden student se nenápadně přihlásil o slovo. Dickens na něj podíval. „Počítá se do toho i host?" Jeden z horkých kandidátů. Inteligentní, vnímavý a kreativní. Přednostní body, které Nadace vyhledávala.
„Chtěli byste návštěvu? Já vám nestačím?" Zasmál se Dickens. Od okolních posluchačů se dočkal smíchu, či zmatených poloúsměvů. „Mohl bych se poptat, zda by některý z výzkumníků měl čas a chuť se s vámi setkat…nebo…" Dickens si všimnul třesoucích se rtů mladého uchazeče. „Máte snad někoho na mysli?"
Všichni studenti nasměrovali svůj pohled na onoho studenta. Zřejmě byli připraveni. Možná se dohodli předem…
Takže ví, co se každý rok děje? Něco jim řekli? Zvědavost je u mladých lidí…
„Je tomu tak. Jeho jméno je… Doktor Blake Dinnský."
A do prdele…
Dickensovi zamrznul úsměv na tváři. Představil si snad každého výzkumníka, který by byl vhodný host… Tento mu však záhadně nepřišel na mysl. Nemohl na nic kývnout. Musel se ptát dál. Třeba jejich návrh usměrní.
„To je přeci jenom konkrétní osoba. Mohu znát důvod, proč jste navrhl zrovna doktora Dinnského? Čím vás tak zaujal? A jenom vás nebo i zbytek kolektivu?"
Tázaný student se ujal vedení.
Takže rozený vůdce. Není divu…
„Součástí přípravných kurzů bylo několik studií, podepsaných doktorem Dinnským. Zní jako podstatná součást výzkumného oddělení."
Jo děti. Kdybyste jenom věděli… A možná že i víte a na svých mladistvých tvářích to dokážete skrýt.
„Tak to je tady každý výzkumník. Výzkumné oddělení nevybírá. Svým výzkumem musíte něco dokázat… Nebo se vám během výzkumu musí něco stát… Tím se však nestanete součástí oddělení, tak jak si představujete." Dickens si podepřel hlavu a rozhlédl se po posluchárně.
Takoví talenti a chtějí jeho, huh. Něco musí vědět.
„Pokud to situace dovolí, je třeba sáhnout po kvalitě.“ Student se zastrašit nenechal. Vytrval ve svém požadavku. Dickens si dovolil tichý smích.
„Kvalita není to samé jako pověst, drahý studente." Ač měl na tváři úsměv a v hlase měl pozůstatky smíchu, jeho oči však říkaly něco jiného. „Nemohu vám zaručit přítomnost doktora Dinnského. Navrhněte mi alternativu."
Student mlčel. Stejně jako zbytek posluchárny. Dickens doufal, že navrhnou jiného, přístupnějšího člena. Kupříkladu doktora Pilla. Miloval pozornost a býval vždycky galantní ke všem ženám.
Ach ano, galantnost a všechny kladné vlastnosti člověka, které ve mně dávno vyhořely.
Dickens se podíval na hodinky. Čas vypršel. Studenti neustoupili od svého návrhu. Neměl cestu zpátky. Samozřejmě nic zaručit nemohl. Aspoň to mohl studentům slíbit.
„Inu… Nic vám slíbit nemohu. Nezaručuji vám úspěch, ale s tím se ve vědě musí občas počítat. Jako plán B navrhnu zábavu já osobně. Test kreativního myšlení kupříkladu." Trocha zábavy mezi těmito zdmi byla vzácná…
Trocha moc vzácnosti najednou ne?
Dickens si sbalil věci, protokoly vložil do připravených desek a chystal se posluchače rozpustit. Dotyčný student jej zastavil.
„Pokud nebude chtít, řekněte mu, že víme o Artefaktu ΔMefra." Odhodlanost. Dickens si všimnul identifikační karty na visačce. Číslo 3999-72… Zajímavé. Dickens si po odchodu z posluchárny napsal do svého miniaturního bločku jak číslo na jeho kartě, tak Artefaktu ΔMefra. Kdyby náhodou…
No… A teď co? Má cenu to zkoušet?
Neuběhlo ani 48 hodin a Dickens stál před dveřmi s číslem sedm. Nejistě se rozhlížel a nahlížel do svého mini zápisníku. Správná Zóna i místnost. Chodba prázdná, nelišící se od jiné. Přistoupil blíž k železným dveřím. Jmenovka Dr. Blake Dinnský CSc., a hned pod tím Konzultační hodiny mezi 12-14 hodinou, každou sudou středu. Dickens zazmatkoval. Zkontroloval si čas, datum a týden. Jak je možný trefit se do tak specifických požadavků? Vždyť to nejde!
„Potřebujete něco?" Mužský hlas zazněl z povzdáli. „Nebo jste slyšel nějaké drby? Oh, to jste vy, doktore Dickensi."
Nebyl starší než Dickens, možná stejně starý. Krátké špinavé blond vlasy, tmavě modré oči, schované za brýlemi s šedým rámováním. Hnědá košile s otevřeným límcem, laboratorní plášť. Visačka Damien Lector. Úroveň 3.
A tři černé tečky, pod jeho jménem. Výrazné, tvořící vrcholy trojúhelníku. Co to znamená?
„N-No… M-mám zajímavou nabídku pro doktora Dinnského. Ale asi jsem se netrefil do správné středy." Nejistě se poškrábal na temeni hlavy. To bylo trapné. Nechtěl se tady s někým potkat. A co tenhle tady dělal?
„Pff, děláte si legraci, že jo? Dejte mi chvíli." Dickens váhavě odstoupil od dveří. Lector zaklepal třikrát na dveře. Pak dvakrát zabušil. A jednou kopnul. Pak až přiložil kartu k detektoru. „Jdete se mnou? Zatím kousat nebude." Lector posměšně poznamenal a vešel dovnitř. Dickens znejistil ještě víc, ale rozhodl se následovat výzkumníka do místnosti. „Nechte si to pro sebe. Jinak máme oba problém." Lector se smál, ale myslel to smrtelně vážně.
Nikdo nechtěl dělat Dinnskému problémy… Pak by se stal samotným problémem. A problémy musí být odstraněny. Ocitli se ve velké místnosti, připomínající společensko-odpočinkovou. Mnoho místa, stolů, knih a složek na nich. Možná až pro pět lidí… A další dveře před nimi. Bylo to poprvé, kdy vstoupil do podobné místnosti. Že by byla na zakázku vytvořená?
„23-19!" Zařval z ničeho nic Lector a mrštně se otočil na podpatku. „Hodně štěstí." Poklepal Dickense po rameni. Než však stačil uniknout z místnosti, Dickens ve všem zmatku stačil otázat na jedinou věc.
„C-Co je ten znak na tvojí visačce? Ty tři tečky?"
Lector se ohlédl přes rameno. Neskrýval svůj výtěžný úsměv. „Heh. Neuhýbejte pohledem. Když se dívá… Ty tři otvory jsou jediné body… Bavte se!" A dveře se zavřely. V tu samou chvíli se otevřely druhé dveře. Ty před nimiž Dickens stál.
„Doktore Dickensi…"
Náhle jej polil studený pot. Nemohl se hnout. Snad dokonce…se bál. Ten hlas.
„Čemu vděčím za vaši přítomnost?"
Dickens spolkl strach a třesoucí se se otočil po hlase. Samotný doktor Dinnský stál ve dveřích, opřený o rám ramenem, ruce zkřížené na hrudi. Stabilitu přenechal na levé noze, zatímco pravou schoval za ní. Kravata povolená, světle zelená košile pečlivě zapnutá.
Najednou si uvědomil zásadní věc. Nikdy dřív se nestřetl s Dinnským osobně. V době nouze jednali pouze přes komunikátor nebo přes mejly. Tváří v tvář… Poprvé. Nedokázal se mu podívat do…masky? Jenom tři neprůsvitné otvory. Co bylo za nimi? Okamžitě uhnul pohledem.
„M-Mám tu… No… Mám tu pro vás n-nabídku. P-Pracovní… N-nic o-osobního… Na mojí přednášce. B-Být host… Pokud byste mne mohl vyslechnout…" Mezi každým slovem si mnul ruce a pokřupával si jednotlivé klouby. Přešlapoval z místa na místo. Očima mihal po všech místech, jenom ne na něj. Kamkoliv jinam.
Dinnský dlouhou minutu mlčel. Možná, že pozoroval nervózního výzkumníka. Možná, že se kochal pohledem na zranitelný článek. Možná, že jenom přemýšlel. Pak ustoupil ze dveří. Naznačil tím Dickensovi, aby vstoupil dovnitř. A opět čekal, než se Dickens odvážil udělat krok. Když se odvážil k prvnímu kroku, další už šly lehce. Když svižným krokem procházel kolem Dinnského, jednou jedinkrát se snad odvážil podívat.
Rychle… Toho si…nevšimne.
Jakmile se jejich pohledy mezi dveřmi střetly, čas jako by se zastavil. Zvláštní pocit úzkosti jej objal, když se snad jenom na vteřinu podíval do skryté tváře.
„Ty tři otvory jsou jediné body…"
Ten symbol…
Dickens se ocitnul sedící na židli naproti širokému pracovnímu stolu. Stůl byl uspořádaný, těch pár věcí, stojan na tužky, stoh barevných složek, široký monitor…a otevřená kniha. Stále si mnul klouby. Stále se snažil z nich dostat ten uklidňující zvuk křupnutí. Pak se před ním na stole objevily tři věci – láhev vody, čokoládová tyčinka a karamelový bonbon. Dickens tikal očima po třech věcech a nevěděl, kterou si přivlastnit dřív.
„Nabídněte si…"
Dickens dlouho neotálel. Dopřál si tři loky, polovina vody pryč. Tyčinka šla o něco pomaleji. Začal kousat pomalu. Aspoň se dokázal nadechnout. Začal vnímat ostatní smysly. Cítil vůni starých knih a kolínskou. Světlo bylo jasné, ale umělé. Kolem sebe měl prostor a seděl na celkem příjemné židli.
„…až se uklidníte, doktore Dickensi, můžeme pokračovat." Až teď si všimnul onu zamaskovanou postavu, sedící za širokým stolem. Měl klidný… Možná až uklidňující hlas. Dickens pomalu nabíral odhodlanost.
„Mno… M-má závěrečná přednáška… P-příští týden. Mám ji a-a…studenti by chtěli…by chtěli…" Dickens se opětovně napil.
To dáš.
„S-setkat se. Chtěli…studenti. S vámi."
„Máte myslím na mysli nábor nováčků. Řekli vám snad něco konkrétního, co vás přinutilo dojít až k mým dveřím?"
Dickens se musel znova napít. Myslel si, že mu karamelka vystačí na odchod. Musel ji obětovat nyní. S karamelkou mezi zuby zněl dětinsky. Vytáhl zápisník a začal v něm listovat.
„Někde to tu… Tady. Artefakt ΔMefra… Něco co vás… M-mohlo zajímat…" Karamelka mu cvakala mezi zuby, když se jeho a Dinnského pohled rozešel.
„Takže někdo zaujatý… Nmmm…" Dinnský se zahleděl na prázdné místo na zdi. Dickens na to místo také podíval, ale spíš si vychutnával svou pomalu mizející karamelku. Teď měl prostor se porozhlédnout po neprozkoumaném území. Útulná kancelář bez okna… Byli několik metrů pod zemí… Knihovna, rychlovarná konvice, nespecifický druh rostliny, dokonce postel? To tu přespává?
Když se Dickens natáhl opětovně pro vodu, narazil na středně velký problém. Doktor Dinnský seděl na kraji stolu, necelý metr od sedícího nic netušícího Dickense, a v ruce měl jeho láhev vody.
„Doktore Dickensi, když vaše pozvání přijmu, jaká výhoda či výslužka z toho připadne mě?"
Dickensovy rty ztuhly v poražený úsměv, a horlivě se snažil přijít na cokoliv, co by jej vymanilo z mučivě prázdného, za to svíjejícího pohledu doktora Dinnského.
Teď je to v hajzlu…
O týden později
Dickens si povzdechl, když z kopírky vytahoval hromadu čerstvě vytištěných testů imaginace. Byl unavený a teplota papírů mu připomínala jeho teplou peřinu. Posledních pár hodin bylo…extrémně náročných.
Před vstupem do posluchárny se poplácal po tvářích a navodil přátelský úsměv. Nic se už nemohlo pokazit. Studenti bedlivě vyčkávali. Nespustili z něj zrak, dokud se neusadil za svůj stůl.
„No… Jak vidíte, dělal jsem, co jsem mohl. Náhradní plán jsem zařídil." Všichni studenti sklopili zrak, většinu z nich přešla chuť cokoliv dělat. „Posílejte za sebe." Podal dvě hromádky prvnímu studentovi a otevřel si svoje desky. Vyměnil si pohled se studentem s identifikačním číslem 3999-72. Ten si jenom upravil brýle na nose, otráveně otočil papír a podepsal se. „Předtím než začnete, jedná se o 100 otázek na 20 minut. Tudíž otázka na 12 vteřin. První věc, co vás napadne. Dlouho nepřemýšlejte. Odpovídejte jednoslovně. Nezáleží, zda je odpověď správně nebo ne. Důležité je, co jste napsali. Poslední minutu vám oznámím. Začněte… Teď."
Údery hrotů tužek se rozlehly po posluchárně a Dickens si zívnul do rukávu. Ve spěchu si zapomněl hrnek s kávou v kanceláři. Teď by se hodil. Zbyl mu jeden poslední test, který se k němu vrátil. Z nudy začal vyplňovat otázky. Nad některými se pousmál, nad některými se pozastavil déle jak 12 vteřin… Ještě aby neprošel… To by bylo ohromně trapné…
Deset minut uběhlo poměrně rychle, Dickens byl na šedesáté otázce. Otázky začaly připomínat dlouhá souvětí a komplexita se zvyšovala. Dickens si hluboce povzdechl, ale soustředil se na otázky.
Z ničeho nic se otevřely dveře a osoba vešla dovnitř. Těžké kroky se rozlehly po posluchárně. Všechny oči, včetně Dickense, se odklonily od svých testů a vzhlédly k nově příchozímu.
„Nenechte se rušit…"
Nebyl to nikdo jiný než samotný doktor Dinnský. Popadl první prázdnou židli a umístil si do čela místnosti, tak, aby měl na všechny perfektní výhled. Opěrku nastavil čelem ke zmateným studentům a usednul ve stylu pohodový učitel.
V pohodě to rozhodně nebylo. Všichni byli doslova vykolejeni přítomností jednoho z významných výzkumníků. Nevěděli, čemu se věnovat dřív. Chtěli začít mluvit, jejich zmatené, někdy až vylekané výrazy mluvily za vše. Dickens nebyl výjimkou. Pokusil se vyslovit aspoň otázku, ale neodvážil se.
„Zbývá vám pět minut." Chladný hlas nelítostného doktora Dinnského se rozlehl po posluchárně. Jako když kudla pronikne mezi žebry a zasáhne citlivý bod.
Pod tlakem se všichni vrátili k testu. Tlak byl doslova škrtící a nervozita by se dala krájet. Jediný klidný byl doktor Dinnský. Každého bedlivě sledoval, kromě Dickense, ke kterému byl zády.
Dickens mihal očima mezi otázkami a Dinnským. Nedokázal se soustředit. Každá následující otázka byla delší a složitější. Na to už se nedalo odpovědět jednoslovně.
Tohle není ten test, který jsem připravoval…
„Minuta do konce." Dinnský zahlásil klidně a zaměřil se na vybrané studenty.
Dickensovi zbývalo pět otázek. V takovém stresu se necítil od svých vysokoškolských let. Neměl nic po ruce, aby se uklidnil. Sežvýkal víčko od propisky, jen aby v posledních vteřinách dokončil poslední otázku.
„Odložte pera. Zezadu vybrat. Kdo bude dopisovat, je vyloučen." Dinnský se ani nehnul, zatímco jeho hlas hnul všemi. Dokonce i Dickens se neodvážil snad ani pomyslet na to, že by „na tajňáka" něco dopsal. Byl s nervy tak v kýblu, že raději odevzdaně převzal štos testů a vložil je zpátky do desek, ve kterých je donesl. Ty desky si Dinnský okamžitě převzal.
Takže to byla jeho práce?
„Takže… Jsem tu. Kdo mě nezná, o čemž silně pochybuji…" Dinnský vstal ze židle a přesunul se k tabuli. Vzal fix do ruky a napsal své jméno a pod něj ty tři podivné tečky tvořící trojúhelníky. „Jmenuji se Blake Dinnský, jsem jeden z předních výzkumníků ve výzkumném oddělní, ve větvi náboženské"
Standardní úvod, který by si Dickens vychutnal sám. Nyní však seděl za stolem jako pěna, stejně jako zbytek posluchárny. Ač mu nebyl věnován jediný pohled… Ať mohl být z jakéhokoliv úhlu…byl lehce fascinován charismatickým vystupováním doktora Dinnského.
„Ti více zaujatí mě mohou znát z nepřístupných složek, do kterých je omezený vstup. Nabízí se mi tu dvě možnosti." Dinnský se usadil zpátky na židli, v ještě větším ležérním stylu než předtím. Podepřel si hlavu rukama, kterýma obejmul opěradlo. „Buď je mezi vámi talentovaný hacker, který zatím uniká nebo…" Nyní se začal zřetelně rozhlížet. Někteří studenti uhýbali pohledem. Cítil onen neznámý strach, který v nich vyvolával prázdný výraz dřevěné masky s nepropustnými otvory. Možná, že to bylo dobře, že nešlo vidět skrz. „Nebo tu sedí tací, kteří mají vztahy s vyššími výzkumníky… Minimální úroveň prověření 4, řekl bych. Co myslíte, doktore Dickensi?"
„H-Huh? Já?" Dickens byl zaskočen náhlým předáním slova.
„Tak se zeptáme publika. To by přeci dávno měli znát. Rozdělení úrovní prověření, rozdíl mezi 3. a 4. úrovní." Nikdo v sobě nenašel odvahu snad ani se přihlásit. V zásadě Dinnský měl pravdu. Tuto kapitolu měli umět všichni nazpaměť.
„Prosím…" Přihlásila se drobná dívka s brýlemi většími než její hlava. „Ú-Úroveň 3 má přístup k záznamům o nálezu, budoucí plány ohledně subjektu. Tuto úroveň má většina staršího personálu, manažeři projektů-"
„Moc hezky to máš našprtané. Ptal jsem se na základ." Přerušil jí ostře a okamžitě utnul. Dívka si sednula s hlavou sklopenou.
„Úroveň 3 tajné a úroveň 4 nejtajnější." Student v zadní části posluchárny. Byl to ten, který navrhnul jako hosta doktora Dinnského.
„Hmmm, takže jsi to byl ty. Číslo?"
Dickens nestíhal myšlenkové proudy a toky doktora Dinnského. Jak tak rychle přišel na to, že tento dotyčný byl tím, který si vyžádal jeho plnou pozornost. Student nebyl vyveden z míry, tak jako Dickens. Naopak byl plně připraven.
„3999-72." Odpověděl student. A zavládlo hrobové ticho. Špendlík by bylo možné slyšet dopadnout. Možná i Dickensovo těžké polknutí by bylo možná až příliš hlasité. Sekundy, možná minuty. Nikdo se ani nehnul.
„Doktore Dickensi… Vypadá to na 23-18 nebo 39-99. Váš návrh?" Dinnský nespouštěl zrak z daného studenta.
„Únik dat třetí osobou nebo Tto nemyslíte vážně… Narušení ochrany?!" Všichni náhle doslova vyskočili z míst. Dinnský zůstal snad jako jediný v klidu. „Tak vážná čísla nejsou možná!" Dickens se držel za stolem a mermomocí se snažil v sobě potlačit počínající paniku z možného narušení ochrany. Nejenže by to znamenalo dlouhé papírování, výslechy, ale i pohovor s nejvyšší radou… Jen to ne. Moc problémů najednou.
„Samozřejmě, že jsou. Právě se na ně dívám. Čí ty jseš kluku?"
Student se začal tiše smát. To následně eskalovalo do hysterie. „Nic vám má tvář neříká?! A co třeba toto, vzpomínáte si?" Student si vyhrnul oba rukávy, čímž odhalil dvě totožné hluboké rýhy. Nebyly od pout… Byly to spíš značky. „Tak co? Už se vám vybavují radostné vzpomínky?"
„Hmm…" Dinnský naklonil hlavu na stranu.
„Tohle zašlo daleko. Okamžitě si sedni." Dickens se pokusil situaci uklidnit, ač sám byl na pokraji nervového kolapsu. Takový trapas si nemohl dovolit.
„No, ještě aby ne…" Dinnský konečně pokračoval. „Bastard se přece musí označkovat, aby jej mohli bezpečně oddělit od hlavní větve…" Touto poznámkou si od studenta vysloužil nejen výraz opovržení, ale i rychlý nával vzteku.
„Ty… Ty zrůdo! Tos udělal ty-"
„Na tvém místě bych začal vyhledávat odpovědi u inženýra Markvarta…" Dinnský se opět ani nehnul, ač byl v jasném nebezpečí, když student sáhl pod laboratorní plášť. Než stačil učinit to, co zamýšlel, do posluchárny vnikla ochranka o čtyřech členech.
„RUCE VZHŮRU! ANI SE NEHNI."
„VY OSTATNÍ NA ZEM!"
„MÁ ZBRAŇ!"
.
.
.
Odehrálo se to moc rychle. Student se vzdal svého pokusu o čin a byl převeden v poutech do vyslýchací cely. Proto, aby nevzbudili paniku mezi studenty, všechna tato akce byla označena jako „nácvik proniknutí do systému". Což studenti uvítali a…zřejmě se i bavili. Dávalo jim to větší smysl, než jaký v tom ve skutečnosti byl.
Dickens se však nevyhnul výslechu. Naštěstí veškerou „operaci" na sebe vzal Dinnský a tím zprostil Dickense jakéhokoliv porušení pravidel a zbytečného papírování. Několik dní na to se pokusil opětovně spojit s Dinnským. Chtěl vysvětlit celou tuhle bláznivou akci, která se záhadně zametla pod koberec jakožto nácvik.
To teda ani náhodou. To nenechám jen tak.
Jeho lov po informacích však musel být odložen na termín neurčito, protože po této eskapádě dostal na svůj stůl hned několik složek ke zpracování. Jako by jej někdo záměrně zavaloval prací…
Potom všem bylo třeba udělat aspoň jednu věc, když se nemohl dopátrat odpovědí… Prozatím.
„Umíte péct? Cokoliv, co by se dalo rozdělit na osm až deset rovných dílů."
Ten nejméně pravděpodobný návrh, do kterého kdy mohl Dickens skočit přímo po hlavě. I přes to všechno, svou vytíženost a nezkušenost v oboru vaření, spolu s kuchařkou a zaneřáděnou kuchyní, se mu podařilo vytvořit veledílo… Musel jej trochu poupravit, aby to nesnědl sám…
Hmm, někdo tady pěstuje chilli papričky…
O tři týdny později
Po schůzi se sešlo několik výzkumníků v odlehlém rohu posluchárny, mezi nimi doktor Dinnský a doktor Pill. Téma diskuze nebylo podstatné… Za to hlasitý zvuk dopadajících podpatků na betonovou podlahu lapil pozornost většiny posluchárny. Zájem o téma opadl, když se zjevila příčina těchto hlasitých… Skoro až vyzývavých zvuků.
„Když dovolíte, pánové…" Ženský hlas, poněkud svůdný. Svými nepatrnými letmými doteky si vyčlenila místo ve středu hloučku několika mužů.
„Doktorko Dickensová, čemu vděčíme za vaši přítomnost?" Doktor Pill se nenechal zmást letmými doteky. Byla to její taktika, jak si v komunitě dominované muži, získávala pozornost skoro všech.
„Jako vždy galantní, Filipe. K vaší smůle můj cíl zájmu je někdo zcela jiný…" Uměla to jak s pohyby, tak se slovy. Avšak ani jedno nestačilo k tomu, aby si získala pozornost toho jediného. Přistoupila k němu o to blíž. „Není slušné, že mě tak dlouho ignoruješ, Blaku. Copak jsem řekla něco špatného?"
„A my se známe?" Dinnský si náhle vysloužil nelítostné pohledy několika mužů ve skupině. Ignoroval je, stejně jako neznámou ženu.
„A já myslela, že ses posledně docela bavil. Ale tady ti konečně nesu tu výslužku." Podala mu ve svých kostěných prstech plastovou krabičku. Dinnský chvíli váhal, a pak si spojil jedna a jedna dohromady.
„Oh! Copak? Nedařilo se vám mě kontaktovat? Na vašem místě bych se věnoval práci. Flirtování může velmi rychle přerůst v sexuální harašení na pracovišti." Dinnský se nenechal vyvést z míry. Aspoň ne takto na veřejnosti. Tušil, oč jí šlo. Krabička nebyla příliš těžká, ale ani lehká.
„Pfff, s takovým pedantem a bručounem? Jednoho otce už mám. A nebuď směšný… Ale můžeš si do památníčku zapsat jedno pozitivum… Jako první člověk vůbec jsi mě přinutil pro někoho vařit. Páčko!"
Popadla Pilla z paži a odtáhla jej s hlasitým smíchem z posluchárny.
Dinnský zůstal obklopený nevraživými pohledy a marně se snažil pochopit celou situaci. A mělo vůbec cenu něco vysvětlovat? Nebo je nechat na pospas jejich žárlivé představivosti.
Ještě ten den nebo večer, záleželo jaký byl reálný čas na povrchu, se Dinnský přesvědčil o podivné výslužce, kterou obdržel od doktorky Dickensové…
Devět stejně vypadajících muffinů. Totožná barva, totožná poleva. Všechny je vyskládal na tác a přenesl do společenské místnosti svého týmu. Pak zmizel ve své kanceláři. Každý člen si beze slov vzal jeden muffin a na Dinnského zbyl poslední. Když se všichni členové týmu odebrali na svá stanoviště, Dinnský si přivlastnil poslední muffin, který dlouho a dlouho zkoumal. Nebyl zastánce sladkého, a už vůbec vytvořeného cizí rukou…kostěnou… Ale přeci. Rozpůlil jej a svým tahem zjistil, co za překvapení na něj čekalo uvnitř muffinu.
„To je…Carolina reaper? Heh, možná není zas tak naivní, jak jsem předpokládal…"