Vsuvky z Oblasti-91 - Část I.
hodnocení: +1+x
blank.png

Vřelé přivítání

23. listopadu, 1998

"A tady je naše jídelna. Dnes máme k obědu čočku, takže jsem si přinesl něco z domova." Přibližně pětatřicetiletý muž s řídnoucími vlasy a brýlemi se zasmál a skupinka nováčků, kterou provázel se zasmála s ním. Oblastní ředitel Slavík byl mužem, kterého jste museli mít rádi. Obzvláště pak, pokud jste chtěli pracovat v Oblasti-91. Mezi nadačními pracovníky se kolovalo, že dostat se do Oblasti-91 byla výhra, protože to byla ta nejnudnější oblast. To samozřejmě nebyla pravda, děla se tu toho spousta, jako v každé nadační oblasti, ovšem s tím rozdílem, že za celých 7 let své existence měla Oblast-91 téměř nejnižší zaznamenaný počet incidentů.

"Ale nejste tady kvůli jídlu. Zajímá vás, kde budete pracovat." Slavík vytáhl stoh papírů, který měl doteď založený v podpaží a nalistoval v něm stránku se jmény jednotlivých nováčků.

"Agent Majer." Přečetl první jméno a hloučkem se prodral vysoký muž s krátce střiženými vlasy a jizvou na levé paži. Slavík si jedním prstem založil stránku se jmény a snažil se nalistovat papír s informacemi o agentu Majerovi. "Vy jste býval terénní agent, že? Zajišťovací týmy, jestli se nepletu."

"Ano, pane," začal muž hlubokým hlasem a přitom se podrbal na hlavě. "Nechal jsem se přeložit, protože jsem potřeboval změnu."

"Na člověka to může být příliš, že? Nebojte, jsem si jistý, že se vám tu bude líbit." Slavík si upravil brýle na nose. "Ach ano, už si vzpomínám na vaší žádost. Chtěl jste místo u oblastní bezpečnosti."

Majer přikývl a Slavík mu podal jeden z papírů s informacemi. Četl dál a na moment se očima zarazil. "Dr. Arlingtonová? Vy musíte být dcera profesora Arlingtona z Oblasti-24! Hodně jsem toho o vás slyšel."

Jediná žena ve skupině byla mladá doktorka Lisa Arlingtonová. I přes své kudrnaté zrzavé vlasy a vyšší postavu se velmi plaše podívala kolem, když bylo přečteno její jméno. "A-ano, to jsem já. Ehm, zažádala jsem o místo v křídle objektů Třídy Safe."

"Ale prosím vás, doktorko, nemusíte mít žádné obavy. Tohle je Oblast-91… A v Oblasti-91 se nikdy nic neděje."

Arlingtonová se nervózně zasmála, jako kdyby ten vtip slyšela již stokrát. Slavík si musel všimnout její nervozity, protože jí pouze s úsměvem podal papír a nechal jí jít. Zatímco procházela okolo ostatních, Slavík už četl další jméno. "A pak je tu samozřejmě Dr. Christopher Erwick."

Na znamení svého jména zvedl Chris hlavu. Až doposud se snažil vyhýbat přímému očímu kontaktu se svým strýcem. Doufal, že se mu nějak podaří ututlat to, že oblastní ředitel je jeho příbuzný a upřímně doufal, že on to tak chce taky. Chrisova matka neměla ani tušení, že její syn pracuje pro tajnou organizaci a nepochybně ani nevěděla, že pro ní pracuje její bratr.

"Ano," Chris se k němu rozešel, "jsem tu na pozici v humanoidním křídle."

Slavík se na něj usmál a prostě řekl: "Já vím." Rozdal informace i ostatním nováčkům a poté se rozloučil. Byl to závěr jejich prohlídky po oblasti, ubikace a přiřazená místa již všichni dostali a on se vydal zpět do svojí kanceláře, kde si připravil jídlo. Nebylo to nic moc, ale rozhodně to bylo lepší, než čočka z jídelny.


8. prosince, 1998

"Jak to jde?" Chris za sebou uslyšel ženský hlas a otočil se. Byla to Lisa v barevném pleteném svetru, který přímo křičel, že právě skončila v laboratoři a dnes už nechce laboratorní plášť ani vidět.

Chrisovi to trochu zvedlo náladu a koutky se mu rozjely nahoru."Jo, jde to. Sice nemám úplně v lásce papírování, ale nějak to přežiju."

"Já jsem zrovna skončila a říkala jsem si, že se stavím. Kromě toho," vytáhla a ukázala mu horký šálek čaje, "říkala jsem si, že by se ti mohlo hodit něco na ohřátí. Na téhle straně budovy je mi vždycky zima."

Chris se velmi rád zvedl od hromady papírů a přebral od ní šálek. Skořicové aroma mu stouplo do nosu. "Skořice. Jak jsi to věděla?"

Lisa se usmála a zavrtěla hlavou. "Mám takovou schopnost poznat co mají lidi rádi."

"No, možná že bys tedy měla být můj další subjekt, slečno anomální. Myslím na psychologickou analýzu."

Oba se zasmáli.

Erwick se napil čaje.

Chutnal skvěle.


"Jak to jde?"

Otočil se za starým dobrým hlasem svého strýce. Ředitel Slavík stál ve dveřích jeho kanceláře a předstíral, že si prohlíží jejich rám. Chris si povzdechl a tím nejobyčejnějším tónem hlasu mu řekl: "Jde."

Starší muž vzhlédl od dveří a vstoupil do kanceláře, kde si Chris právě vzpomenul na čaj. Ten už tou dobou dávno vychladl, ale Chris se stejně rozhodl dopít jeho zbytek. Ředitel k němu promluvil. "Víš, že můžeš jít domů, že? Skončil jsi před hodinou."

Chris položil prázdný šálek na stůl a znovu se zahleděl do papírů. "Ještě musím něco dodělat. Nerad nechávám práci na později."

"Ach tak." Ředitel se nedal odbýt a posadil se na židli naproti němu. Chris položil papír, který právě pročítal.

"O co jde?"

"Nemůžu snad navštívit svého synovce v práci?"

"To je poprvé. Jsem tu den co den už dva týdny." Jeho tón byl možná až příliš ostrý.

Slavík se zarazil a v koutku oka se mu objevil smutek. "Chrisi, jakožto ředitel oblasti jsem velmi zaneprázdněný muž a není pro mě snadné najít si čas na návštěvu. Omlouvám se, ale tak to je. Jsem tu teď."

Chris vzhlédl od svých dokumentů obměkčený pravdou, která z promluvy jeho strýce sršela. I on měl práce nad hlavu a to teprve začal. Dokonce přemýšlel o tom, že to vzdá. Ale to neměl v povaze. A ani jeho strýc ne.

"Ne, to já bych se měl omluvit." Chris se přinutil usmát. "Chápu to."

Oba dva se chvíli tvářili provinile, načež Slavík prolomil ticho. "A co kolegové? Našel sis nějaké přátele?"

Chris se zamyslel. "Lisa, tedy doktorka Arlingtonová, je velmi milá," ve slabém světle stolní lampičky mu lehce zrudly tváře, "a dneska jsem se bavil s doktorem Štroblem z bio laboratoří, který mi vyprávěl o nějaké anomální houbě. Kromě toho je tu i pár dalších, ale já jsem nikdy nebyl moc na dělání přátel…"

Slavík jej se zájmem pozoroval a nad něčím uvažoval. Ať to bylo cokoliv, nepromluvil o tom. Bylo zvláštní pracovat u Nadace a tajit to před svými blízkými, ale snad ještě divnější bylo moct se o to s nimi podělit. Bylo pozdě. Chris se podíval na své hodinky a řekl si, že pro dnešek možná bylo té práce až příliš.

"Přeci jenom končíš?" Zeptal se ředitel a dostalo se mu přikývnutí.

"Musí mi něco zůstat na zítra," řekl, "mám před sebou hodně práce."

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License