Vzpomínání: Část třetí
hodnocení: 0+x

Lee si jako vždy zkontroloval hodinky a překročil rohožku. Byl doma. Nebylo to nijak úžasné místo, měl červený koberec a tmavá, neumytá okna, ale byl to jeho vlastní domov. Vlastnil tohle místo už zhruba tři roky a nijak se mu nechtělo vracet se do pokoje k rodičům. Měl dost jejich nepříjemných pohledů o prázdninách, když ho navštěvovali, a to mu stačilo.

Jeho matka byla zklamaná jeho školními léty. Jeho sny o inženýrství se rozplynuly, když nedodělal školu. Snažil se, ale tamní prostředí bylo zkrátka příliš nepřátelské. Musel prodat zbytek svých mincí, aby kvůli studentským dluhům zůstal nad vodou. Jeho otec byl naštvaný, protože prodal i dědečkovy mince, ale on si byl jistý, že děda by chtěl, aby byl v bezpečí, spíš než ve vězení s lesklými čtvrťáky v kapse. No, děda si taky musel něčím projít, aby ty mince dostal… ale on by souhlasil.

Práce, kterou dostal, mu platila účty. Zapisoval data v bance už skoro tři roky a za ty peníze platí skoro všechny účty. Hlavně hypotéku a vodu. Někdy elektrika, nebo plyn, musely ustoupit. Ale ta práce byla lepší, než nic. Navíc mohl trávit víc času z domu, což bylo lepší, než být doma sám.

Hodil poštu na linku, dočasně na ní zapomněl a sehnul se k lednici. Byla skoro prázdná, ale ještě v ní byla jedna flaška sodovky. Pošta musela ještě chvíli počkat a sledovat, jak si Lee připravuje skleničku se dvěma kostkami ledu. Konečně si Lee přitáhl židli a začal se přehrabovat obálkami. Našel mezi nimi několik účtů za kabelovku a za telefon, pár letáků, které chtěly vědět, jestli je dost drsnej na to, aby se naučil karate a ještě něco.

Přehraboval se dopisy asi minutu, zatímco kontroloval, že dopisy jsou opravdu adresovány jemu a otevíral ty, které musel, což ho, jak si asi dovedete představit, vůbec nebavilo. Židle zavrzala o podlahu, když se zvedl k odchodu, což by i udělal, kdyby nebylo toho, že si všiml červené obálky ve spodku hromady.

Nebyla to zdobná obálka, pouze kus papíru s jeho adresou a žádnou adresou odesílatele. Lee nebyl podezřívavý, ale tahle obálka mu v hlavě spustila alarm. Zatřásl s ní, šťouchl, ohnul, pustil na zem a pár dalších triků, aby zjistil, co je uvnitř. Dopis nic neodhalil. Když byl uspokojen obyčejností obálky, otevřel jí, pomalu trhal od jednoho rohu ke druhému. Když sáhl dovnitř, nebyl v ní žádný papír. Jenom polaroidová fotografie.

Jenom? Lee se na ni podíval. Byl si jistý, že to nemůže být jeho fotka. Jak by mohla? Nic z těch dnů nezbylo. Mrkl, protřel si oči a podíval se znovu. Fotografie se nezměnila a prohlížela si jej nazpět. Byl na ní on, Cindy a Andy. Hloupě se usmívali na někoho, kdo je fotil. Lee zamrkal a židle zavrzala, jak se na ní znovu posadil.

Bylo to z výletu, na kterém byl Lee s Rustym a ostatními v '76. Nebyl to nijak zajímavý výlet a nepříjemný hluk školy se mu zaryl do mysli téměř okamžitě po příjezdu zpátky. Střední škola Kirka Lonwooda bylo naposledy, co byl šťastný. Povědomé šlahouny nostalgie se mu začaly natahovat po ramenech, zatímco si prohlížel fotku.

Měl jsi zůstat doma s nimi.

Lee zatřásl hlavou ve snaze pročistit si myšlenky, ale nedokázal to. Fotografie mu vypadla z rukou a přistála na lince. Lee zavřel oči, snažil se nějak si to objasnit a smířit se s tím. Byl v pořádku. Co dělal mělo smysl a žil dobrý život. Jít teď zpátky, po takové době, by byla hloupost. Když otevřel oči, uviděl na zadní straně obálky napsaný vzkaz.

Měli jsme skvělý rok, nemyslíš? Už se těším, až se znovu uvidíme!

~S láskou, Cindy XOXOXOX

Spánek nebyl tu noc Leeovi dopřán. Fotografie, červená, jeho přátelé za volantem, poslouchání rádia a všechno ostatní z toho léta, se mu vrátilo. Dotkl se svých rtů, kde ho Cindy políbila, přitiskl je k sobě a zamyslel se nad svým životem. Přemýšlení nad minulostí ho nikam nedostane. Ta fotografie bude zítra v koši.

dneska chceme jet do zábavního parku, teda jestli Rusty s Andym nějak vyřeší to, kdo bude řídit, a kdo navigovat. Upřímně to vypadá, že mají oba rozdílné nápady jak se tam dostat. Přihlásil bych se, ale jenom bych přiléval benzín do ohně…

Lee byl s leknutím vytržen ze spánku zazvoněním budíku. Zvedl se z postele, snědl dvě lžíce cereálií bez mléka, oholil se po učesání vlasů, vzal si košili, kalhoty, obul si boty, došel k zrcadlu, aby si zapnul knoflíky na kabátu, potom je vyndal z dírek a udělal to znovu, tentokrát správně, a pak vyšel ze dveří. Celý den se nic nestalo, kromě šťouravého pocitu v jeho mysli, který probudila ona fotografie. Když se začal nudit, zamyslel se nad tím, kam ho ten výlet vlastně zavedl. Záleželo nad tím?

Fotka tam stále byla. Koš taky, aby se s tím mohl vypořádat. Nejspíš mu to poslalo nějaký hovado z jeho rodiště. Možná by si ji měl nechat, jenom pro jistotu, že jich přijde víc. Jenom pro jistotu. Fotografie skončila zastrčená v kapse jeho saka.

Celý ten rok byla jenom šmouha… to léto se počítalo. Všechno, co se stalo, tenkrát a teď, začalo tenkrát na tom výletě. Celý rok se těšil na jedno poslední léto a potom si zkazil celý život. Ale to léto byl zlatý moment mezi tím vším, kde na ničem nezáleželo a člověk mohl dělat, co chtěl. Skvělý závěr ročního natěšení. Instinktivně sáhl do kapsy, aby se dotkl fotografie. Stále tam byla.

Tu noc usínal snadněji a nepříjemné vzpomínky toho dne byly nahrazeny příjemným pocitem nostalgie. Všechny příjemné chvilky ve škole, dokonce i před výletem. Kapela byla skvělá. Tam se seznámil se Cindy. Byli partneři v kapele a on jí pomáhal s… Lee se zamračil a podíval se na fotku. Kde ho Cindy potkala?

…ěco o penězích, to bylo poslední, co jsem slyšela." Usmála se na něj a on jí úsměv oplatil. Škola měla finanční potíže, ale on měl díky tomu záminku s ní mluvit. Spekulovali spolu o tom, jestli by ten obchod ve městě mohl-

Syncope.

Lee vyskočil, pokoušel se zachytit čehokoliv kolem sebe, aby se vytáhl z postele. Uslyšel bzučení a rukama si okamžitě zakryl uši a kousl se do jazyka. Jak mohl zapomenout Syncope? Proč by si to měl pamatovat? Znovu padl do postele a držel se za hlavu. Bylo to… něco v Lonwoodově škole. Trhl sebou, když ucítil, jak mu z nosu teče krev přes rty.

Něco se Syncope bylo. Vzpomeň si. Oni si tě budou pamatovat. Části vzpomínek zaplavily jeho vědomí. Byla to škola, ze které nemohl odejít… jeho kamarádi byli u hry… a Syncope. Byla to skupina ve škole, byli z města… ne, tak to nebylo. Lee si otřel krev a podíval se na noční stolek, na tu fotografii. Vypadala pořád stejně. Bzučení zesílilo.

Lee to slyšel.

Omlouváme se. Víš, že jsi nešťastný, omluv se za to. Frustrace a strach a chceš počkat na celou skladbu. Víš, že mnoho bylo ublíženo, nebo padlo na cíl, ale jenom rytmus, musíme cvičit, aby přišel jeho pravý potenciál. Ne místo, jak mnozí řekli. Nemáme lidi, pracující na kráse, nebo jinak. Všechno chceme dosáhnout orchestru života. Všichni hrají role, jako noty velké symfonie.

Prosím, povstaňte pro předehru.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License