Herman Fuller uvádí: Kajícný Muž
hodnocení: 0+x
blank.png


Kajícný Muž

Je to

laskavost

nebo je to

zlomyslnost

která mu způsobila

jeho stigmata?



Hledá

pokání

nebo hledá

útěchu?

ROZHODNĚTE SAMI!

JEN JEDNA NOC
V 7 hodin večer, tuto neděli v Oak Park Mall.
Jedno představení, jedna šance! Všichni jsou zváni!

Následuje výňatek z díla zvaného Zrozený pro Cirkus: Menažerie zrůd Hermana Fullera. Identita vydavatele ani autora zatím nebyla určena a vytrhané stránky byly nalezeny vložené v knihách o cirkusech po celém světě. Osoba nebo osoby zodpovědné za tento jev jsou neznámé.

Kajícný Muž

To the Circus Born

V porovnání s ostatníma zrůdama, jsem vcelku normální. Hodně krvácím a moje krev se nesráží. Jednoduchý co? Mám prostě hemofilii. A nikdy mi nedojde krev. Řek bych, že to je asi docela divný. Už si ani nejsem jistej, jestli vůbec stárnu. Takže jo, asi jsem zrůda.

Když jsem byl malej, máma se mě vždycky zastávala. Schovávala mě do komory, když se táta vracel ze svejch kšeftů. Jenom co uslyšela kola od auta na štěrku, věděla vo co jde. Se sestrou nás schovala do komory a řekla nám ať jsme zticha.

Abby jednou brečela. Byla rozrušená, protože máma zapomněla nějakou její hračku nebo co. Táta nás tu noc našel a Abby od té doby už nikdy nebrečela .

Takhle, všechno to nebylo tak špatný. Hodně Cajunů to mělo mnohem horší. Nežili jsme někde hluboko v bažině, jenom pár mil západně vod New Orleans. Malé místo jménem Des Allemands v Lafourche Parish. Jako většina cápků z Des Allemands jsme byli asi němci nebo něco takovýho, ale to bylo dávno a německy nikdo z nás nikdy nepromluvil. Chytali jsme sumce, jedli sumce, prodávali sumce, chovali sumce. Byli jsme "Ústřední Středisko Sumců ve Vesmíru", jak říkával starej Begue.

Ne, vopravdu to nebylo všechno tak špatný. Byli jsme něco jako šťastní, a to bylo zatraceně dobrý voproti většině vostatních cápků, co tam žili. Až na to, že táta začal pít. Pak už jsme nebyli ani něco jako šťastní. Hádám, že táta byl pořád něco jako šťastnej, ale nemám v plánu vo tom dál mluvit.

Každopádně po Válce to šlo do kopru. Téhle jsem se přímo neúčastnil protože jsem byl furt dost mladej. Ale táta musel jít a bohužel nebyl jedním z těch, co se z toho pak dostali. Začal pak pít ještě víc a máma s tím nemohla nic udělat.

Ani potom jsme nebyli něco jako šťastní. Táta nemohl najít praci, takže jsme přežívali na dávkách, který jsme dostávali každej měsíc. Ale s tím jak táta furt pil jsme se s tím nedostali daleko. Máma na něj křičela vo krmení nás mladejch a táta křičel vo tom jak to jsou jeho peníze, za který riskoval, že ho zastřelí a bůhvíco ještě. Brával si účet a chodíval se vožrat. Někdy přinesl trochu domů, ale nikdy ne dost.

Takže Abby a já jsme chodívali chytat nějaký sumce, který pak máma pekla a my je jedli. Ale pak si máma všimla, že je se mnou něco špatně. Krvácel jsem, krvácel a krvácel. Začínala se vo mě bát a táta řval vo tom jak nemáme peníze na léky a bůhvíco. Nevím co by se stalo kdyby se Abby nepokusila mezi ně zakročit, když se hádali. Co vím je, že se táta napřáhl, jako to dělával dřív, a Abby to dostala do hlavy.

Nebyla po tom v pořádku.

Táta mě vzal na projížďku ve svým Studebakeru, a mám takovej pocit, že mě zapomněl v New Orleans. I když to asi není to, jak to bylo. Na tom nezáleží, protože vracet se bylo asi dobrý pro mámu. Bylo by dobrý vědět jestli byla pak v pořádku, ale hádám, že to není něco, co bych se někdy dozvěděl.

Každopádně byl jsem tam, malej ztracenej cajunskej kluk bloudící ulicema New Orleans. Byl jsem zrovna v Quarteru když jsem poprvý narazil na Papa Legbu. Řek mi, že má místo, kde můžu zůstat a kde je jídlo. Takže jsem s ním nějakou dobu žil v La Rue Macabre.

147

To the Circus Born

Kajícný Muž

Říkám vám, to byly dobrý časy. Legba, Nancy, Cotton Eye Joe, Scratch a tihle Fonteynové byli skvělí lidi. Smáli jsme se a poslouchali starýho Strýčka Nancyho, kterej nám vyprávěl příběhy vo dávnejch dobách. Joe na svý kytaře hrával nějaký zlý věci a pak soupeřil ve hraní se Scratchem. Snažili se předstírat, že to myslej vážně, ale všichni jsme věděli, že se maj rádi. Dobrý časy.

Nevím přesně, proč jsem se přidal k Fullerovi, když dorazil. Potloukal se vokolo, vyzvídal od Legby všemožný zbytečnosti, nebo klábosil s Fonteynama. Sakra dokonce s Manma Natau mluvil víc než jednou. Nevěnoval mi pozornost a pak si mě všiml.

Nemůžu vám přesně říct, proč jsem s ním šel. Fuller mi řek, že zná způsoby, jak bych zapomenul na všechno to moje krvácení. Pořád vo něčem žvatlal a hádám, že to byla jeho magie, která na mě zapůsobila. Nancy si mě vzal stranou a řek mi, že s Fullerem nemusím chodit a asi jsem se tehdy necejtil nejlíp, protože jsem Nancymu řek, že jsem dospělej a můžu si o věcech rozhodovat sám.

Takže jsem šel a pamatuju si, že to nebylo vůbec zlý. Fuller mě vzal do svýho malýho přívěsu, kde jsme nějakej čas zůstali. Nechal mě celý to místo zakrvácet a já si po chvíli uvědomil, že se mi nechce omdlít ani nic takovýho. Byl na sebe za to mimořádně hrdej. Ječel pak vohledně toho na Mannyho nějaký krutý věci.

Takže tady jsem skončil, krvácím pro davy, který nás přicházejí očumovat. Vážně to není tak zlý. Ale přijdou časy, kdy začnu prahnout po nějakým tom příběhu starýho Nancyho. Někdy, říkává Fuller.

Takže čekám.

148

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License