Páteční Výstava
hodnocení: +2+x

“Co to sakra.”

“Joey, proč je tu hromada mrtvol?”

“Netuším, nikdo z nás jí sem nedal.”

Zadnice pokusně strčila do jednoho z těl.

“To je fakt metalový.”

“No, jo, ale není to moc chytrý.”

“Takže, co, zbavíme se jich?”

“Ne, někdo na tom pracoval. Když to budeme cenzurovat, nejsme o nic lepší, než Úřady.”

“Jo, ale aspoň, co já vím, nehodíme přes to aspoň prostěradlo, nebo tak?”

“Ne. Pracujeme kolem té hromady mrtvol.”

“Fajn, klidně.”

Zadnice oklepala popel ze svojí cigarety na hromadu. Umělci právě připravovali svá díla v několika vnějších prostorách a uličkách. Joey a Zadnice přešli k Overgangově sbírce CRT obrazovek a hučících počítačů.

“Joey, Zadnice. Něměli byste se taky připravovat?”

“Já mám svoje jídlo připravený nastole a Zadnice čeká na Hira.”

“Tak to jo. Joey, koukej na tohle. Udělal jsem to včera večer, říkal jsem si, že potřebuju něco novýho.”

Overgang zmáčknul několik kláves na mechanické klávesnici a konečně klávesu Enter. Na všech obrazovkách se objevil nápis: 'Joeymu, kterej mě naučil, jak být cool a Overgangovi, kterej se málem dostal ven.'

“Joey, to jako já?”

“No, jo. A moje jméno to říká jenom proto, že jsem to hrál naposledy.”

“To mi lichotí. Co to dělá?”

“Jen se dívej dál.”

Objevila se scéna ropného tankeru a pixelovaného kapitána, který hledí na moře a rudý západ slunce s poletujícími ptáky kolem. Na obrazovce se objevila slova 'Tamlinova Kniha'.

“Sakra, je všechno v týhle hře pojmenovaný po mě?”

“No, ne, jen když se na to koukáš. Jméno se synchronizuje s hráčovou přezdívkou. Když jsem to byl já, ukazovalo to 'Doodova Kniha'.”

“Takže, co to dělá?”

“Hraj dál a zjistíš to!”

“Kámo, nemám čas, prostě mi to řekni. Zahraju si to večer.”

“Tak fajn no. Projde to tvoje vzpomínky a generuje to příběh tvého života tak, že si můžeš znovu projít klíčové momenty.”

“To je cool.”

“Si piš. Pořád pracuju na pár vychytávkách, však víš, aby nic nevybuchlo.”

“Jaká je pravděpodobnost, že to bouchne?”

Overgang pozdvyhl ramena.

“Moc velká ne, ale když si zahráváš s počítačema tak moc, jako tahle věc, musíš se připravit na cokoliv. Jak jsou na tom ostatní?”

“No, Nibman už rozběhl svoje knížky. Doslova, jeho knížky běhají kolem a křičí 'SNAPE ZABIL BRUMBÁLA' a podobný věci. Když jsem odcházel, stavěl věž z karet, ale nevím, jestli to taky byl exponát, nebo jestli se prostě začal nudit.”

Zadnice namítla.

“Jo, myslím, že ty karty byly spíš z nudy. Nate a Kyle sebou přitáhli Miley.”

“Miley?”

“Jo, znáš Miley z té věci na Alijašce?”

“Jo tahle Miley. A na čem pracují?”

“Vlastně nemám ponětí. Zatloukají do země hřebíky a chodí kolem nich s nití, jako při nějakém projektu z družiny.”

“Zajímavé. Jo a mohli byste tohle dát FTF jestli je uvidíte? Candice chtěla nějaké vzorky hudby a mě se jich doma pár povalovalo.”

“Jasně. Uvidíme se večer, kámo.”

Zadnice si od něj vzala CD, zastrčila si ho do zadní kapsy a potom pokračovala po chodníku dál s Joeym.

“Kam dál?”

“No, myslím, že FTF se připravujou v jižní sekci. Odvineme se tam.”

“Odvineme? Joey, copak jsem řekla?”

Oba dva se odvinuli dál. Lidi kolem měli moc práce s lepením plakátů na zdi a zakřivováním prostoru do nemožných struktur. Vskutku by člověk nikde ve vesmíru nenašel lepší lotry, darebáky a umělce. Cestu jim blokovala obrovská krabice, vedle které se museli protlačit u zdi. Když prošli, uviděli osobu, která jí přepravovala. Byla to školačka v černých šatech s podobně černým paraplíčkem. S úsměvem oběma zamávala

“Joey! Zadnice! Jak se máte?”

Joey jí úsměv opětoval.

“Rito! Máme se dobře! Co je v té krabici?”

“No, znáte to, něco sem, něco tam. Hlavně pavouci.”

Zadnice od krabice ustoupila, když měla pocit, že se uvnitř něco hýbe.

“A co přesně chceš dělat s pavoukama?”

“Umí triky. Jsou to cvičení pavouci.”

“No, cvičené pavouky jsem ještě neviděl.”

“Já taky ne, jsou totiž neviditelní.”

“Ou. Tak to jo.”

“Nevíte o nějakém dobrém místě, kde bych mohla začít?”

Joey se poškrábal na bradě.

“Myslím, že západní nádvoří je pořád volný, vem to tudy a pak doleva.”

“Díky Joey! Určitě se přijďte večer podívat!”

“Určitě přijdeme!”

Šli dál a ještě chvíli slyšeli zvuky z Ritiny krabice za sebou.

“Zadnice, ty se bojíš pavouků?”

“Trochu. Jsou hnusný a všude dělaj ty lepivý sítě. Je to nechutný.”

“Jo, jsou trochu nechutný.”

“Můj strejda míval kůlnu, která jich byla plná a pokaždý, když jsem tam šla, tak mě-”

V zadníkapse jí zabzučel mobil. Vytáhla svojí dobitou Nokii a přečetla si zprávu na obrazovce.

“Fajn, Hiro dorazil, musíme se jít připravit. Tu máš to cédéčko. Uvidíme se večer!”

“Cool, měj se a pozdravuj.”

Zadnice předala Joeymu CD a odběhla pryč. Joey přešel na jižní nádvoří, kde ho najednou zastihla hudba. Členky Futanari Titwhore Fiasco právě dohrály svůj nejnovější undergroundový singl, ‘Stereo Sračky a Bineurální Blbosti’ a přešly do nové písničky ‘Orgie Raptorů s Laserovou Nemocí Zadku’.

Lasers shoot into the sky
Farting is a way to fly
Raptors fuck they don’t ask why
Clever girl, it’s time to die

Your disease is my desire
Lasers refract and start a fire
Within my feeble raptor heart
Shoot a laser, release a fart

Endless cravings help me please
I’ve caught laser butt disease
Raptor butts light up the trees
What if everything is bees?

The raptors all retract their claws
The raptor orgy takes a pause
They realise that they have contracted a serious disease
And all concur that the best course of action is to seek urgent medical attention

The raptors approach an alchemist
He diagnoses them with laser butt disease
They ask, how did you know we had laser butt disease?
He says that it is because he is a medical expert and has been educated at Cambridge

Unfortunately he did not know how to cure laser butt disease
And they all failed to find a sufficiently experienced physician or doctor
As such, the laser butt disease raptor orgy continued
Until the end of the cretaceous period
And that was how the dinosaurs went extinct.

Rozptýlení umělci na nádvoří zatleskali představení. Tři dívky na pódiu se uklonily, poté si zpěvačka plácla s klávesistkou a kytaristkou, seskočila z pódia a přešla k Joeymu. Její jasně zelené obarvené vlasy se za chůze třpytily.

“Joey!”

“Annie!”

“Líbila se ti písnička?”

“Jo, byla cool! A fakt chytlavá.”

“K téhle jsem psala text já!”

“Dobrá práce! Hele, Overgang mi dal tohle. Že to prý Candice chtěla, nějaká hudba, nebo co.”

Joey podal CD Annie.

“HEJ! CANDICE, CHYTEJ!”

Annie vytáhla CD z obalu a hodila ho jako vrhací disk klávesistce, která ho ve vzduchu chytila a vložila do laptopu před sebou.

“SUPER, ŘEKNI OVERGANGOVI, ŽE DĚKUJEM!”

Joey se na Annie zamračil.

“Mohlas to rozbít.”

“Ale nerozbila. Je na večer všechno připravený?”

“Jo, řekl bych že. Všichni se připravujou. Měla by to být noc, kterou si všichni budeme dlouho pamatovat.”

“Tak tak. Pořád se ještě neobjevili Kritikovi lidi?”

“Ne. Jestli se vůbec ukážou, tak sem asi naběhnou až večer.”

“Heh, prej 'naběhnou'. Zní to jako nějaká válka, nebo tak.”

“No, tak trochu je. Válka o to, kdo je víc cool… Cool válka.”

Joey se zadíval na oblohu, která se pomalu měnila z modré na oranžovou.

“…to je blbost, zapomeň, že jsem to řekl.”


Tangerine seděl před svou dokončenou prací a vydával kartičky se svým jménem komukoliv, kdo prošel kolem. Agent Green k němu přistoupil, nepochybně nespokojený v modré mikině s kapucí a teplácích. Tangerine se okamžitě chopil šance ukázat svůj produkt.

“Dobrý den, osobo, kterou jsem nikdy předtím neviděl! Líbí se vám moje práce?”

Se zadostiučiněním ukázal na pomalu se měnící zeď. Byla pokrytá hliníkovou fólií, která byla opatřena tepelným a tlakovým obalem. Zeď se točila a měnila barvy a třpytila v hypnotizujících tvarech. Občasně se fólie trochu vyboulila dopředu, jako kdyby se něco snažilo uniknout z druhé strany. I když se za to Agent Green nesnášel, musel se usmát.

“Je to nádherné, umělče, kterého jsem nikdy v životě neviděl.”

“Takže, upoutalo tu něco vaši pozornost?”

“Dva lidé u západního nádvoří, Sochař a Stavitel, podle všeho. Slyšel jsem, že je tu někde taky místní Skladatel.”

“Viděl jsem tu jednoho Malíře. Jedno z jeho děl je támhle.”

Tangerine ukázal na zeď o kousek dál, která byla pokryta několik výstavními kousky, které se daly v okolí nalézt, s napsanými cenami a komentáři o tom, jak derivativní díla byla. Přitáhlo to trochu pozornosti, ale většina umělců to ignorovala.

“Hádám, že jste nikde neviděl nějakého Uklízeče?”

“Chlape, jsme venku. Co by tady dělal Uklízeč?”

Green se zamračil.

“Viděl, nebo ne?”

“Ne, neviděl. Ale ti nejlepší Uklízeči se nenechávají vidět ostatními zaměstnanci.”

“Vskutku.”

Tangerine nabídnul Greenovi kartičku. Ten si jí vzal a založil do kapsy.

“Jak dlouho už tu sedíte?”

“Asi tři hodiny.”

“Viděl jste tu hromadu mrtvol?”

“Jo. Nikdo neviděl toho umělce, co to udělal.”

“Pffff. Umělce.”

Tangerine snížil svůj hlas.

“Vzal jsi vzorky?”

“Otisky a vlasy.”

“Výsledky?”

“V databázi nic nebylo.”

“Sakra.”

“Jo.”

“Jak jsme na tom s posilama?”

“Třicet lidí hlídá kolem.”

“Snad půjde všechno hladce.”

“Vedení nám drží palce.”

“NAZDAR! TANE!”

Joey přišel k Tangerinovi a nabídnul mu talíř s kousky ovoce.

“Tu máš, zkus ten banán, lidi je zbožňujou!”

Tangerine si kousek vzal a strčil si ho do pusy. Joey se otočil k Agentu Greenovi, který se snažil zachovat neutrální výraz.

“Vy si můžete vzít taky, pane.”

“Díky.”

Agent Green si vzal kousek banánu a předstíral, že si ho dává do pusy. Chvíli předstíral kousání a poté na prázdno polkl a vložil si banán do kapsy. Usmál se a přemýšlel nad tím, jak chutnají banány.

“Výborné. Chutná to jako-”

Zatímco Tangerine kousal, uvědomil si, jakou chybu se Green chystá udělat.

“Ta citronová příchuť se ti fakt povedla, Joey!”

Green se lekl a všimnul si své chyby. Joey si ničeho nevšimnul.

“Díky, už jsem musel třikrát dojít koupit další banány! Uvidíme se později!”

“Měj se!”

Green se podíval na pobaveného Tangerina.

“Nic neříkej.”

“Ani jsem nechtěl.”

“To je fuk. Ještě se uvidíme, jdu se podívat do uliček na sever.”

Green se vydal na odchod, ale potom se zastavil. Někdo byl skrčený před Malířovými reklamami s šablonou a spreji u pasu. Šablonu držel u zdi a její tvar se změnil podle potřeby. Postava vytáhla sprej a rovnoměrně šablonu nastříkala, poté zaběhla do davu. Mokrá barva překrývala cenovky a posměšné nápisy dobrou kritikou a na spodku díla teď byl nadšený dav. Ten styl mu připadal povědomý… Green se otočil na usmívajícího se Tangerina.

“To je…?”

“No, ten co, byl vě městě.”


Stavitel a Sochař stáli na západním nádvoří.

“Tak, Robbo dělá svojí věc, Střihač tu vyložil svojí hromadu mrtvol a zmizel, Sam nám dal nahrávku aby tu nemusel být a já mám dodávku plnou dvojníků a ty… co děláš?”

Stavitel pokračoval v šeptání ke svým stavitelským semínkům a ignoroval jeho otázku.

“Sakra, tohle mělo být hotový před půl hodinou. Jdu pustit svoje dvojníky, za chvíli jsem zpátky.”

Sochař šel dál na západ a přes silnici. Jeho dodávka stála na parkovišti na druhé straně. Opatrně přešel ulici, přestože byl malý provoz. Vytáhnul klíče a otevřel zadní dveře dodávky. Sedm párů bezduchých očí se na něj náhle podívalo.

“Aspoň vy víte, jak poslouchat rozkazy. Vypadněte, jděte tamhletudy a najděte toho, kdo vypadá jako vy. Řekněte, že jste originál a pak je zmlaťte. Chápete to?”

Dvojníci přikývli a poté vyskočili z dodávky. Bezcílně se vydali přes silnici bez sebemenšího náznaku pudu sebezáchovy. Jeden z dvojníků skočil přímo pod auto a když se iluze rozbila, zůstalo po něm jenom několik kusů sochařské hlíny.

“Do hajzlu.”


Felix se procházel davem a upravoval si baret na hlavě. Jeho pozornost přitáhnul malý stánek, kde se malovaly obličeje. Felix se podíval kolem a vzpomněl si na to, jak krásné je tvoření. Všude kolem něj byly stovky usmívajících se obličejů. O tomhle to celé bylo, pomyslel si. Tohle bylo skutečné umění.

Když došel k hromadě lidských těl, nesouhlasně zavrtěl hlavou.


“Dámy a pánové, to byla písnička 'Prosím nepřestávejte zpívat tuhle písničku jsem entita co žije ve zvukových vlnách a jestli přestanete tak umřu ach prosím bože ne' a doufáme, že se vám líbila! Naší další písní-”

“OKAMŽITĚ PŘESTAŇTE!”

Annie se od mikrofonu podívala do davu, kterým se tlačily tři postavy a po chvíli vylezly na pódium. Členky kapely se podívaly na svoje dvojnice a Annie se zeptala na to, co se jim všem honilo hlavou.

“Vy jste naše zlá robotí dvojčata?”

Duplikáty se na sebe podívaly, něco si potichu vyměnily mezi sebou a potom dvojnice Annie odpověděla.

“Ne! Jste vy naše zlá robotí dvojčata?”

“Ne. Kdo teda jste?”

“Jsme Futanari Titwhore Fiasco!”

Obecenstvo si vyměnilo zmatené pohledy. Nikdo si nebyl jistý, zda to nebylo plánované.

“Ale… my jsme Futanari Titwhore Fiasco.”

“Ne, MY jsme Futanari Titwhore Fiasco!”

“Okej, fajn. Vy jste Futanari Titwhore Fiasco.”

Dvojníci byli zaskočeni

“No… tak fajn.”

“Chcete naše nástroje?”

“Ehmmm… jo. Díky.”

Dvojnice si trapně převzaly nástroje od originálů, které sešly z pódia a očekávaly, co se bude dít dál.

“No… jak jsme říkaly… my jsme Futanari Titwhore Fiasco a… ehm… počkejte chvíli.”

Dvojnice daly hlavy dohromady a domlouvaly se na dalším postupu. Duplikát Candice se otočila ke svému originálu.

“Ano?”

“Ehm… nevím jak hrát na klávesy. Bylo mi řečeno, že to dělám, ale… nikdo mě to nenaučil!”

Skutečná Candice se trochu zasmála. Třetí členka kapely, Pris, přešla ke své dvojnici.

“Chceš naučit jak hrát na kytaru?”

“Jo! Teda, ehm, jestli to není problém, díky.”

Dvojnice Annie si najednou vzpomněla na své instrukce.

“Počkat, neměly jsme je… jak to říkal? Zmlátit?

Skutečná Annie jí přerušila.

“Proč byste nás chtěly zmlátit?”

“Bylo nám to řečeno.”

“Chcete nás doopravdy zmlátit?”

“Ani ne. Máme být jako vy.”

“No, rozhodně vypadáte jako my. Odkud jste?”

“Nevíme. Vzbudily jsme se v dodávce.”

“Hm. Nic předtím?”

“Ne.”

“Sakra. No, ale jste docela fajn, naše ne tak zlá robotí já.”

“Vy taky ujdete. Už vás nechci zmlátit. Prosím, řekněte nám, ať vás nemlátíme.”

“Cože?”

“Musí se nám říct, co máme dělat.”

“Aha. Nemlaťte nás?”

Dvojnice si kolektivně oddychly.

“Díky!”

“A dál, nařizuju vám, abyste od nikoho už nikdy nepříjmaly rozkazy, pokud nechcete!”

Dav zdivočel.

“Děkujeme!”

“Tak jo, ale napřed budeme potřebovat způsob, jak nás odlišit. Dámy a pánové v obecenstvu, nemáte náhodou nějaké klobouky na půjčení?”


Sochař měl pocit, jako že na něco zapomněl… nejspíš to nic nebylo. Dvojníky musel dokončit narychlo, sedm za jeden den bylo hodně tlaku. Pár věcí vynechal takže několik z nich nebylo úplně kompletních. Používání golemů bylo o hubu i v těch nejlepších případech. Sesbíral hlínu z toho, kterého srazilo auto a dal jí zpět do dodávky. Alespoň si užil to, jak auto přejíždí tělo Ruize Duchampa. Když dodávku zamknul, vrátil se zpátky za Stavitelem, který právě sázel svoje semínka do země.

“Už aby to bylo. Právě jsem vypustil dvojníky.”

“Viděl jsem je. Perfektní podoba, dobrá práce.”

“Díky. Co tvoje budova?”

“Měla by být hotová za pár minut. Dej mi tu nahrávku, někde tu bude rozhlas.”

Sochař mu podal kazetu.

“…to si děláš prdel.”

“Co?”

“Myslel jsem, že to bude na cédéčku. Tohle je mi k ničemu.”

“Kurva. KURVA! Počkej, zavolám mu ať přijede.”

Sochař vytáhnul svůj smartphone a vytočil Skladatelovo číslo. Zazvonil jenom dvakrát, než to zvedl.

“Haló?”

“Same. Dal jsi mi kazetu.”

“No, a?”

“Potřebujeme cédéčko.”

“Do prdele.”

“Přesně tak.”

“Fajn, Dobře, tak já to vypálím na CD a dorazím tak za hodinu-”

“Na to není čas. Nemůžeš mi to poslat přes email?”

“Jo, ale stejně to musím přetáhnout na počítač, mám to jenom na pásce. To by mělo zabrat tak pět minut. Máte vypalovačku?”

“Ještě ne, ale o dva bloky dál je obchod s elektronikou.”

“Fajn. Pošlu vám to hned, jak to budu mít.”

“Dobrá, pospěš si.”

Sochař naštvaně zavěsil.

“Fajn, Staviteli, ty dodělej tohle. Já skočím koupit vypalovačku a hned se vrátím. A pamatuj, jestli někde uvidíš Duchampa, zbij ho za mě, jasný?”

“Jasný.”


Na druhé straně města přecházel Ruiz Duchamp po svém ateliéru. Doufal, že si Felix výstavu užívá.


Overgang Dood se přehraboval ve svých počítačích, když za ním zašel Joey.

“OG! Jak je?”

“Na hovno, kreténe!”

“Co jsem udělal?”

“Promiň. Ale podívej se na tohle!”

Joey hleděl na svítící obrazovky. Na všech stálo “Tamlinova Kniha”.

“A?”

“Program se zaseknul na tvém jméně, už se nemění!”

“Sakra, tušíš proč?”

“Kdybych to věděl, tak už bych to spravil, ne?”

“Zkoušel jsi to vyp-”

“Opovaž se tu větu doříct. To nefungovalo.”

“No, pak nevím. Nechceš kus banánu?”

“Jak chutná?”

“Jako citrón.”

“Tak jo.”

Overgang si vzal do pusy kus banánu, kde se mu mísila kašovitá konzistence banánu s nakyslou chutí citrónu a dohromady vytvářely nemožný pokrm.

“To je dost dobrý.”

“Jo, všichni to dost chválí.”

“No, ale já to fakt potřebuju spravit, než-”

“PODVODNÍCI!”

Dvojníci Overganga Dooda a Joeyho Tamlina zakřičely současně napříč nádvořím. Overgang a Joey se na sebe podívali.

“To jsem nečekal, ty jo?”

“Ne.”

“No, co, show je show. HEJ! MŮJ KLONE, NEBO KDO JSI! POJĎ SEM, POTŘEBUJU S NĚČÍM POMOCT!”

Oba duplikáty se na sebe podívaly a přišly blíž.

“Fajn. Mám tak trochu problém, už jsem to zkoušel-”

Overgangův dvojník ho praštil do obličeje a shodil mu na zem brýle. Overgang si přejel po čelisti, zatímco Joey i jeho dvojník pouze přihlíželi. Overgang se zvedl, strhnul svému klonu z nosu brýle a nasadil si je.

“Máš pravdu, zlej klone, nezkoušel jsem do toho prostě praštit. Já hlupák! Můžu si na chvíli půjčit tvojí hlavu?”

Overgang chytil hlavu svého dvojníka a vší silou s ní praštil do jednoho z monitorů, přičemž na všechny strany vypadly skleněné střepy. Duplikát se klepal a z obrazovky vycházely jiskry a kouř. Overgang ho vytáhnul z rozbité obrazovky, chytil jej za ramena, ohnul a nakopnul kolenem do hrudi. Golemovy oči se otevřely dokořán, jak mu vyrazil dech a poté jej skutečný Overgang kopnul znovu a znovu. Shodil svou kopii k zemi a poté jí silou dupnul na hrudní koš. Ozvalo se zapraskání a duplikát se stočil a iluze se začala rozpadat. Overgang kousek odstoupil, rozběhl se a ukopnul hlavu ještě předtím, než se rozpadla na hlínu. Poté si upravil své sluneční brýle.

“Zasraný golemové. Ani nedovedou pořádně praštit. Tak…”

Overgang se s šíleným úsměvem otočil k Joeymu a jeho vyděšenému duplikátu.

“…kterej z vás je kopie?”

Joey pozdvyhnul svůj tác s nakrájenými kousky banánu. Jeho duplikát se na něj prosebně podíval.

“Sakra práce, nemáte být umělci?”

Joey praštil kovovým tácem svou kopii do obličeje, poté jí praštil do břicha a nakopnul do rozkroku. Chytil svého dvojníka za ramena a kopnul ho do kolene tak, že se nepřirozeně otočilo na druhou stranu, čímž ho dostal na zem.

“Ne. Jsme anartisté.”

Dupnul na hlavu svého klona a zadupnul jí do chodníku. Joey přešel k Overgangovi a plácnul si s ním, zatímco oběma koloval v žilách stále adrenalin. Kolemjdoucí začali tleskat, jako kdyby šlo o nějaké dobře seřízené bojové představení, a dokonce dostali obdiv i za dobře udělané kopie sebe sama. Overgang se rozhodl, že té pozornosti využije.

"Fajn, to bychom měli. JE MEZI VÁMI NĚJAKÝ PROGRAMÁTOR?”


Sochař rozrazil dveře obchodu s elektronikou a přešel rovnou k pultu.

“Haló?”

Ze zadní místnosti se objevil muž středního věku.

“Ano?”

“Kde tady máte vypalovačky na tohle?”

“Co, myslíte samostatně?”

“Jo, máte je tu někde vystavené?”

“No, máme DVD a Blu-ray vypalovačky, ale dneska už nic na starý dobrý CD.”

“KURVA!”

“Hele, v mým obchodě se nekleje.”

“Máte COKOLIV, co dokáže vypálit cédéčko?”

“No, myslím že jedna naše mašina v sobě má vypalovačku.”

“A mohl byste mi jí vyndat?”

“Bohužel ne.”

“Fajn, kolik za celou sestavu?”

“Počkat, podívám se.”

Prodavač odešel zpátky do zadní místnosti. Sochař chvíli nervózně přešlapoval na místě a poté přešel k jedné polici a ukradl balíček pěti prázdných CD. Po několika trýznivých minutách se prodavač vrátil a nesl velký černý počítač, který poté postavil na pult.

“No, tady je.”

“Tenhle má zabudovanou mechaniku s vypalovačkou?”

“Jo, bude to-”

BANG.

Sochař vystřelil přímo do hlavy prodavače, jehož krev a mozek tak skropily zeď za pultem. Jeho mrtvolu odstrčil za pult a potom si přitáhnul počítač, aby dosáhl na kabel vzadu. Přenesl ho na jeden z demonstračních pultů, přičemž ledabyle shodil notebook, který tam byl. Z různých koutů obchodu si přinesl LCD monitor, klávesnici a myš, aniž by si všímal toho, jak se za pultem pomalu zvětšuje kaluž krve. Počítač se pomalu spouštěl, zatímco do něj zapojoval ethernetový kabel. Podíval se na obrazovku a počkal, až se rozsvítí. Sochař ťukal na klávesnici, přihlásil se jako host, otevřel webový prohlížeč, přihlásil se na email, stáhnul Skladatelův soubor a vypálil ho na všech pět CD, která předtím ukradl. Řekl si, že bude nejlepší mít pár náhradních. Když skončil, odešel a za sebou otočil ceduli s nápisem 'ZAVŘENO'.

Tělo uvnitř bylo nalezeno až následujícího rána.


Ty jsi seděl se Zadnicí a Hirem a zadával jsi svůj potvrzovací kód do prototypu umělecké bomby. Ty a Hiro jste strávili několik posledních týdnů prací na expanzním mechanizmu, zatímco Zadnice zacházela s barvama. Hiro a Zadnice zadali své kódy a všichni ustoupili, zatímco se nemožný mechanizmus otočil naruby. Ty jsi začal konverzaci.

“Tohle je bezpečný, že jo? Je to vypnutý?”

Zadnice strčila svůj prst do víru barev a potom ho vytáhla, aby ti ukázala naprosto zachovalý (ale úplně růžový) malíček.

“Vidíš? Je to naprosto bezpečný.”

Hiro nadále něco ťukal do telefonu, stále zapojený do původu pomalu se roztahující barevné koule.

“Vypadá to dobře. Všechno se zdá být stabilní.”

“Trochu to urychli!”

“Dobrá, dobrá. Počkejte.”

Hiro přejel prstem po dotykové obrazovce a koule se začala zvětšovat rychleji.

“Pořád dobrý. Jenom to-”

“PODVODNICE!”

Podíval ses přes nádvoří a uviděl někoho, kdo vypadal přesně jako Zadnice. Zadnice, stojící vedle tebe, vytáhla ti vytáhla z kapsy pistoli a dvakrát střelila duplikát do hlavy, načež se její dvojnice rozpadla na hromádku hlíny. Poté ti pistoli vrátila a ty sis jí založil zpátky tam, odkud jí vzala. Spoušť teď měla stejně růžovou barvu, jako její prst.

“Notak Hiro, udělej to větší! Větší!”


Sochař se vrátil a uviděl, jak Stavitelova semínka vyklíčila v mramorovou halu kolem západního nádvoří. Její okraje se se částečně ohýbaly kolem uliček a blokovaly přirozené měsíční světlo, které nahrazovaly blikajícím fluorescentním.

“Máš to CD?”

“Mám jich pět, tu máš.”

“Senzace.”

Stavitel vzal jedno z cédéček a vložil ho do malé mechaniky v mramoru. Skladatelova píseň začala hrát a její klasická melodie se harmonicky odrážela od mramorových stěn.

“No, aspoň že to stálo za to.”

“Jo, zní to fakt dobře.”

“Říkal ti už, co to dělá?”

“Jednoduše řečeno 'snižuje to umělecký respekt'. Přinutí tě to nesnášet ostatní díla.”

“No, to by měla být sranda pozorovat v akci.”

“Jo. Až toho tady bude víc, začnu to všechno kritizovat. Teď musím dohlédnout na růst budovy a ujistit se, že nikoho nevtáhne do zdi, nebo tak.”

“Cool, já zkontroluju-”

V tom k nim přiběhl Malíř stále se rozšiřující mramorovou chodbou.

“Ten zmrd je tady.”

“Kdo? Duchamp?”

“Ne Duchamp, ty idiote, ten zasranej brit. Čmárá po všech mých reklamách.”

“Sakra. Řekl jsi to Uklízeči?”

“Nemůžu ho najít.”

“Do prdeleee. Fajn, tu máš pistoli. Najdi ho a zastřel toho bastarda.”

“Já jsem hroznej střelec, chlape, víš, že mi to se zbraněma nejde.”

“Fajn, fajn. Já se o něj postarám. Vy zůstaňte tady, pracujte dál… Prostě dělejte svoje věci.”

“Okej. Díky, kámo.”

Sochař odešel z mramorové místnosti do nerovné uličky. Když jste něco opravdu chtěli, museli jste si pro to zastřelit pár lidí.


“A to tě ani nezajímá, kdo je poslal?”

“Víc mě zajímá, PROČ NIC Z TOHOHLE NEFUNGUJE.”

Joey a Overgang spolu cucali plátky citrónu s banánovou příchutí. Hliněná těla golemů se stále válela kolem.

“Ne fakt, nenapadá mě nikdo, kdo by nás chtěl zabít. No, teda, nás specificky.”

“No, po Kritikově bandě jsme největší zvířata v okolí.”

“Nemyslíš si snad, že za tím stojí Kritik?”

“Ne, to ne. Není idiot, kdyby nás chtěl zabít, udělal by to jinak.”

“No, neměli bychom se podívat po ostatních? Zkontrolovat, že jsou taky v pořádku?”

“Ne, určitě jsou v pohodě. Všichni se tu o sebe dokážeme postarat.”

“Pravda, jen mě zajímalo-”

TUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUT


“Fajn, ne moje ne tak zlé robotní dvojče s kloboukem, jsme docela fajn dvojka! Plácneme si!”

Annie si plácnula se svou novou kamarádkou, golemem sebe sama. Bylo to jako kdyby našla sestru, kterou nikdy neměla.

“Okej, naše další písnička je hezká, pomal-”

TUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUT


“Bouchne to!”

Připravil ses na náraz, jak umělecká bomba vybuchla v záblesku a obarvila celé nádvoří. Hiro si setřel modrou barvu z obličeje a byl rád, že to fungovalo, zatímco Zadnice skákala na místě a požadovala, aby to udělali znovu. Chtěl jsi něco říct, ale v tom

TUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUT


Felix si vykračoval davem, když v tom narazil do vysoké tmavé postavy.

“Omlouvám se, já… ou. Zdravím, starý příteli.”

Uklízeč se otočil a promluvil zpoza plynové masky.

“Zdravím tě, Felixi. Dlouho jsme se neviděli.”

“Užíváš si výstavu?”

“Dnes večer mám hlídku. Tohle není bezpečné místo.”

Felix se zasmál.

“Už jsme byl na mnohem nebezpečnějších místech, příteli, nemysli si-”

TUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUT


Rita pokračovala ve své show. Tisíce neviditelných pavouků lezlo po jejím miniaturním cirkusu, žonglovalo s míčky, ohýbalo kancelářské sponky a co bylo nejpůsobivější, skákalo na hrazdách. Pomyslela si, že příště je bude muset nabarvit. Nebo jim ušít malinkaté oblečky. Jednomu z nich nabídla prst, aby na něj vylezl, když v tom

TUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUT


Ruiz Duchamp slyšel v dálce zvuk.

tuuuuuuuuut


Sochař stopoval svojí kořist jak nenápadně to dovedl. Už viděl, jak postava znehodnotila dva plakáty a věděl, kde udeří příště. Rozběhl se zadní uličkou, aby se dostal na místo jako první, když

TUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUT


Malíř vylepoval svoje plakáty uvnitř Stavitelovy výstavní haly. Skladatelova hudba hrála v pozadí.

“Počkat. Když to vylepím tady, nezpůsobí ta hudba, že se to nikomu nebude líbit?”

TUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUT


Kritik slyšel v dálce zvuk.

tuuuuuuuut


Tangerine seděl poblíž svého díla a sledoval, jak se barvy točí. Přestože byl agent, měl rád vytváření uměleckých děl. Užíval si hraní s realitou. Byl to takový nepopsatelný pocit, který se naučil mít rád. Možná, že až skončí, mohl by si najít nějakou hezkou malou chatku v horách a malovat krajinky. Ale samozřejmě, po tom všem, co dělal, jak by se s tím mohlo obyčejné malování rovnat? Viděl jak lidé dělají zázraky za pomocí pouze svých rukou a i když mu bylo do hlavy vtloukáno, že je to špatné, i přes trénink u GOC, i přes Nadaci… vše, co viděl kolem sebe, byli šťastní lidé, kteří chtěli lidi rozveselit.

TUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUT


Agent Green přistoupil k hromadě mrtvol. Byla přímo uprostřed centrálního nádvoří. V hlavě už si dělal poznámky o tom, co bude muset uklidit nejdříve. Bude muset projít identity všech těch lidí, zjistit, kdo byli, informovat rodinu. Bude to dlouhý a nepěkný úkol, ale někdo to udělat musel. Greenovi to nevadilo. Byla to důležitá práce. Dělal něco prospěšného.

TUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUT

Green vzhlédl vzhůru ke zdroji zvuku. Byl tam nafouklý červený balón zavěšený ze střech a na jeho spodku byl přivázaný ohromný reproduktor. Green okamžitě sáhnul po pistoli a sevřel jí v rukou. Z reproduktoru vyšel silně zastřený hlas.

“NAZDAR LIDI! OMLOUVÁM SE, ŽE JSEM NEMOHL DORAZIT OSOBNĚ, ALE URČITĚ TO CHÁPETE. VÍTE, MÁM HODNĚ PRÁCE A LIDI NA ZABITÍ. NĚKTEŘÍ Z VÁS MĚLI TO POTĚŠENÍ SE SE MNOU ZA POSLEDNÍCH PÁR DNÍ SEZNÁMIT A VÍTE, BYLA VÁŽNĚ SRANDA DĚSIT VÁS K SMRTI. ALE NADEŠEL ČAS SKONČIT S TOUHLE HLOUPOU ŠARÁDOU.”

Agent Green byl řádně vyděšený. Reproduktor byl tak hlasitý, že mohl být klidně slyšet po celém městě.

“NEJSEM TAKOVÝ BLÁZEN, ZA KTERÉHO MĚ MÁTE. NEBO SPÍŠE, JSEM TAKOVÝ BLÁZEN A JEŠTĚ VĚTŠÍ. BUDU UPŘÍMNÝ, TY MRTVOLY ANI NEBYLY POHODLNÉ NA SEZENÍ. ALE JAKMILE MÁTE JEDNU, MUSÍTE JE SESBÍRAT VŠECHNY, NEMÁM PRAVDU? KAŽDOPÁDNĚ. OMLOUVÁM SE, ŽE JSEM VÁM VŠEM LHAL, ALE NEMÁM ŽÁDNÝ ZÁJEM BÝT SOUČÁSTÍ TOHO VAŠEHO KLUBU. JSTE NUDNÍ, JSTE OBYČEJNÍ, JSTE ZASRANÝ IDIOTI. ALE JE TU JEDNA VĚC, KTEROU SI Z NAŠICH ROZMLUV PONESU DÁL. VŽDYCKY JSEM CHTĚL SVOJÍ VLASTNÍ HLÁŠKU.”

Agent Green se připravil na nejhorší.

“STŘIH. STŘIH. STŘIH.”

Při posledním STŘIH balón spadnul. Padal skoro jako ve zpomaleném záběru a dopadl přímo na střed hromady mrtvol. Balón se napnul a při nárazu se rozprsknul. Všude kolem se rozletěl mentolově zelený sliz. Agent Green se připravil na nejhorší, ale nepřipravil se na tohle. Hlavou mu prošla jenom jediná děsivá myšlenka.

Mrtvá těla.

Díky bohu, že je pátek.
« Konečný plán útoku | Hub | Nedostatečná úroveň prověření »

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License