Pochybná Setkaní
hodnocení: +8+x
blank.png

“Ty jsi ten novej Skřipec, že?”

“Ne, myslím si že lepší jméno je Střihač, paní Režisérko. Je to takové ostřejší. Stříhy stříh.”

Střihač mrknul jedním okem a sepnul prsty naproti ženě, která stála ve dveřích.

“Musel jsi je sem tahat?”

“Koho? Á, ty myslíš 'tyhle'… Nemusel, ale oni chtěli všechny poznat. Nemohli unést, že bych je nevzal sebou.”

Režisérka si zacpala nos, když ucítila zápach tlející mrtvoly.

“Přišel už i někdo další?”

“Když jsem přišel byl tu… vlastně Nikdo.”

Režisérka se zvedla a přesedla si na místo přímo naproti Střihačovi.

“Dobrá. Musím se zeptat. Jak jsi se dostal dovnitř bez povšimnutí?”

Střihač se podíval na Režisérčiny zuby. Na jednom z nich byla trocha rtěnky.

“Bez povšimnutí?”

“…víš ty co? Ani to nechci vědět.”

Nastalo ticho. Režisérka se zahleděla do svého telefonu, na kterém posílala zprávy různým hercům a poté si zahrála několik kol solitairu. Pokaždé, když sebrala odvahu zvednout zrak, Střihač pomalu rozebíral lidskou ruku. Stáhnul z ní kůži a potom odstranil svými zkrvavenými nehty i svaly. Zatahal za šlachy a nevinně se usmál, když jeho kostěná loutka začala tančit.

Blbý děcko, pomyslela si Režisérka.

“Hej lidi, musíte se… ou. Novej Skřipec, že jo?”

Ve dveřním rámu se objevil Skladatel.

“Střihač. Vy musíte být pan Muzikant, že?”

“Vlastně spíš pan Skladatel. To je… páni, to je ale smrad. To jsou lidi?”

“Ach oni. Ano jsou.”

“Hm… Cool. To je dost drsný.”

“Vlastně spíš kožený a kostěný.”

Skladatel se od něj odvrátil a posadil se vedle Režisérky.

“Každopádně, Sandy, tohle si musíš poslechnout. Víš jak jsem pracoval na tom vzorku… Však víš 'co je víc cool, než býti cool?' Konečně jsem to dokončil, poslechni si to. Asi budeš potřebovat obě sluchátka, tu máš.”

Skladatel podal Režisérce svůj iPod, ze kterého visela zavěšená sluchátka. Obě dvě si dala do uší a spustila vybranou skladbu. Její obličej měl neurčitý výraz, poté se změnil ve výraz očekávání, poté pobavení a poté zadržovaného smíchu.

“To je dost dobrý!”

“Hej, Skřipče, chceš si to taky poslechnout?”

Střihač vzhlédl od svých tlejících mrtvol.

“Střihač. Klidně.”

Natáhnul se a Skladatel mu do červených, mokrých rukou vložil iPod. Opatrně si do ucha dal jedno sluchátko a potom druhé. Skladatel si v očekávání prohlížel jeho obličej, jako kdyby čekal na sebemenší známku změny. Žádná nepřicházela. Skladba skončila a Střihač položil iPod zpět na stůl.

“Tomu nerozumím.”

“No, ale víš z čeho je ten vzorek, ne?”

“Jo.”

“A slyšel jsi ten křik, ne?”

“Jo.”

“No a… ty to nechápeš?”

“Ne.”

Skladatel s Režisérkou společně zavrtěli hlavou. Posranej pleb, pomysleli si.

“Nedělej si s tím starosti. Je to složitý dílo. Má to vrstvy.”

Skladatel utřel krev z obrazovky, zapnul si další skladbu a opřel se do dřevěné židle. Režisérka pokračovala v ťukání na telefonu. Střihač rozebíral další ruku. Jako další prošli dveřmi Stavitel a Sochař, zabraní do hluboké konverzace.

“Chápeš, je to jako když jsi tenkrát stavěl to schodiště, kámo, bude to… á, jo, už je tady. Zacpi si nos.”

“Sakra to je hnus.”

“Ale co jsem ti říkal, huh?”

“Jop. Fakt dost drsný.”

“Vlastně spíš kožený a kostěný.”

Oba dva se posadili na obou stranách kolem Střihače. Stavitel začal s konverzací.

“Takže, Skřipče-“

“Střihači.”

“Střihači… Měls problém to tu najít?”

“Ne.”

Krátká pauza se protáhla v delší.

“Takže…”

Další pauza.

“Hej, Bořku, dokončil jsem to, na čem jsem pracoval však víš, to 'víc cool, než cool', poslechni si to.”

Stavitel se s radostí, že nemusí pokračovat ticho, natáhnul pro iPod. Jeho obličej měl neurčitý výraz, poté se změnil ve výraz očekávání, poté pobavení a poté zadržovaného smíchu.

“To je dost dobrý! Hej, Time, poslechni si to.”

Sochař si vzal iPod od Stavitele, který mu jej podal kolem Střihače, který se stále pitval v lidské ruce. Sochař si nandal sluchátka do uší. Jeho obličej měl neurčitý výraz, poté se změnil ve výraz očekávání, poté pobavení a poté zadržovaného smíchu.

“To je fakt dost dobrý. Kde to hodláš zapnout?”

“Přemýšlel jsem, že to rozešlu v dopisech. Mimochodem, když jsme u toho, dneska jsem dostal zajímavej dopis. Byla to rozbitá verze 'We Are The Champions', nějaká špatná francouzská verze. Překlad byl naprosto rozbitej, každý slovo bylo špatně.”

Střihač vzhlédl a zadíval se do očí Skladateli, jakoby v hlubokém rozpoznání. Sochař odpověděl.

“Jo, o tom si budeme muset promluvit. Nejsi jediný, kdo dostal dopis.”

“Co tím myslíš?”

“Řeknu vám to, až budeme všichni.”

V tu chvíli vpadnul do dveří Malíř s plakátem v ruce.

“Nějaký hovado mi poslalo tohle.”

Rozložil jej pro celou skupinu. Většina plakátu byla pokryta voskovými čmáranicemi, ale ve středu byla velmi detailní malba lidského zadku se zlatým nápisem 'MÁ FAKT PĚKNEJ ZADEK'.

“Nechoďte moc blízko. Když se na to budete dívat moc dlouho, poserete se. Doslova se poserete. Dostal jsem to, podíval jsem se, hmm, co to asi znamená a bum, než jsem se nadál, měl jsem plný kalhoty.”

Malíř znovu sroloval plakát a posadil se mezi Skladatele a Sochaře. Střihač se na něj intenzivně díval a mračil se.

“To je ten novej Skřipec?”

“Mám radši oslovení Stři-“

“Jo, to je on.”

Střihač přesunul svůj pohled na Režisérku, která stále hrála na svém telefonu solitaire.

“No, už bylo načase vyhodit toho starýho. Přestával být cool.”

Na Režisérčinu poznámku se Sochař nepříjemně zavrtěl na židli.

“Nebyl tak špatnej. Už začínal stárnout, ale pořád byl fajn.”

“I tak. Starý chlapi nejsou cool.”

“To řekni Kritikovi. Mimochodem, viděl ho někdo?”

“Když jsem přišel byl tu… vlastně Nikdo.”

“Divný. Většinou je první u stolu.”

Střihač si povzdychnul.

“Posloucháte mě tu vůbec někdo?”

Všichni se podívali jeho směrem.

Magor jeden.


Felix Cori vstoupil do uzavřené místnosti. Ruiz k němu vzhlédnul s napůl žlutým uhlíkovým ostřím na klíně.

“Skřipče.”

“Duchampe.”

“Chutnala ti pizza?”

“Byla fajn.”

“To rád slyším.”

Ruiz se znovu zahleděl dolů a pokračoval v natírání ostří.

“Co děláš?”

“Barvím uhlíkové ostří na žluto.”

“Proč barvíš uhlíkové ostří na žluto? ”

“Protože v obchodě žlutý neprodávali.”

“Aha.”

Felix se posadil na jednu z dřevěných židlí, kterých bylo studio plné. Kromě nich bylo také plné elektroniky a laboratorního vybavení a v rohu místnosti poklidně hučela centrifuga.

“Co je v té centrifuze?”

“Nakažlivá rakovina.”

“Proč vyrábíš nakažlivou rakovinu?”

Ruiz se podíval na Felixe.

“Co chceš, Skřipče? Mám práci.”

“Už nejsem Skřipec. Už mě to nebavilo.”

“A? Chceš poplácat po zádech? Jdi pryč.”

Felix seděl ohromený a v tichu. Ruiz pokračoval v natírání kotoučového ostří, přičemž občasně namočil štětec do plechovky barvy vedle sebe.

“Očekával jsem alespoň 'dobrá práce'.”

“Proč?”

“No, odešel jsem od nich, už toho nejsem součástí.”

Ruiz se postavil a ukázal na něj ostřím, ze kterého odkapávala barva.

“TY jsi nebyl ten problém. Tys nic nedělal a upřímně, tak se mi to sakra líbilo, byl jsi jedinej člověk v tom celým podělaným klubu, kterýho mám upřímně rád. A teď jsi odešel a můj posranej bratr je s nima a on to všechno posere.”

“Tvůj bratr?”

“PICO. POSRANEJ. WILSON. Ten podělanej psychopat, kterýho tvůj 'kámoš' přitáhl, aby tě nahradil. To nebylo součástí plánu, on to všechno jenom rozesere. Kurva, KURVA!”

Ruiz zahodil mokré ostří do zdi jako frisbee a ono se do ní zařízlo jako do másla. Postavil se a podíval se ohromenému Felixovi do očí, jako rozmazlené dítě.

“Ruizi, ty víš, že to není MOJE chyba, ty víš. že-“

“Já vím, že to není tvoje chyba. Já vím. Já vím. Sakra. Kurva. Promiň Skřipče.”

“Už nejsem Skřipec. Říkej mi Felix.”

“Promiň Felixi.”

Ruiz přešel ke zdi a začal si prohlížet své žluté sluníčko.

“Předtím to bylo jednoduchý. Pracoval jsem na tom celé měsíce,mělo to být naplánované a potom se ten zmrd objeví ve městě a zrovna náhodou ukazuje tu svojí hromadu mrtvol. Není to žádnej umělec, jenom posraný monstrum, který to pro nás všechny udělá mnohem horší.”

Ruiz vytáhnul ostří ze zdi.

“Neměl jsi odcházet. Měl jsi uvažovat nad tím, že odejdeš, ale neměl jsi opravdu odejít. Felixi, proč ses zrovna teď musel kurva rozhodnout, že je dobrej čas na to, abys začal být nepředvídatelnej?”

Felix nevěděl co má říct, tak jenom seděl a neřekl nic.

“Pico neví do čeho se dostal, Pico je totiž magor, nechápeš jak moc velkej šílenec to je. On všechno zkazí. Kurva.”

Ruiz se posadil a pokračoval v barvení žlutého ostří. Felix se urovnal a zeptal se na otázku, kvůli které přišel.

“Takže o co se vlastně snažíš?”

“O nastolení změny paradigmatu. Chci odstranit centralizování moci. Sesadit Kritika.”

“A… jak?”

Ruiz pozvedl své ostří.

“Vidíš tohle, Felixi? Na tomhle jsem pracoval celý měsíc. Je to moje vůbec nejjemnější práce. Podívej se na to a nic neucítíš. Můžu to postavit na polici a nic neucítíš, mohl bych to dát mezi miliony dalších ostří a nikdo by si nevšimnul rozdílu. V porovnání s tímhle ostřím je všechno, co jsem kdy udělal jenom dětská bábovička, protože když se na tohle ostří podíváš, neucítíš z toho vůbec nic.”

“Takže co to vlastně dělá?”

“Nic. Felixi, tohle ostří nedělá vůbec nic a to je ta nejlepší věc, jakou jsem za celý život vytvořil. Mám tady dost smrtících věcí na to, abych zabil celý město a vůbec nic z toho nerozbíjí realitu a tohle ukážu Kritikovi a dožene ho to k šílenství. Felixi, já totiž zaplním místnost tak očividnými smrtícími pastmi, tak stupidními, že je použije… snad jenom Nikdo.”


A TO BYCHOM MĚLI PRVNÍ DĚJSTVÍ
« Nové Odrudy | Hub | Hračkář a Doktor »

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License