SCP-5005
hodnocení: +2+x
blank.png


NA PŘÍKAZ RADY O5

Následující složka podléhá utajení Úrovně 4/5005. Neautorizovaný přístup je zakázán.

5005

Objekt #: SCP-5005 Utajení Úrovně
Třída Objektu: Euclid 4/5005

lamplight1.jpg

Fotografie jedné z "hořících" lamp v distriktu Aetherium v SCP-5005; její efekty jsou stejné jako u sodíkové výbojky, avšak je založena na thaumaturgii, nikoliv na populárních technologiích.

Speciální Zadržovací Procedury: Diplomatické vztahy s SCP-5005 byly stanoveny na základě podmínek Saraiské dohody. V SCP-5005 musí být nepřetržitě umístěn jeden výzkumník, jehož přítomnost může být zakázána, či povolena po souhlasu od vedoucího projektu a dvou nadačních psychologů. Další nadační zaměstnanci mohou získat podmíněný přístup do SCP-5005 za účelem výzkumu po souhlasu jejich nadřízeného. Vstup do SCP-5005 je možný skrze Scranton-Meyerbeerův Oblouk v Oblasti-Q46, jež se nachází ve vesmíru Aadzain na vzdálené straně Západního klastru. Pro více informací kontaktujte váš mimovesmírný kontakt.

Personál je upozorňován, že delší pobyt v SCP-5005 může být emocionálně vyčerpávající, a je mu doporučeno vzít před vstupem v úvahu vlastní mentální zdraví.

Popis: SCP-5005 je lidmi osídlená oblast umístěná 3449 whalonů na Multiverzální východ od Centrálního Kompasu Reality a 87 whalonů za místy, kde je hmota obyčejně schopna stále existovat. Jedná se tedy o nejodlehlejší obydlenou oblast vytvořenou inteligentní formou života a nejodlehlejší existující hmotu.

SCP-5005 bylo zkonstruováno na substanci podobné zemině, která se chová jako úrodná půda. Rozsah této oblasti je neznámý, poněvadž je nemožné dlouhodobě prozkoumávat prostory za dosah světla z SCP-5005-1.

SCP-5005-1 je mohutná biomechanická lampa visící nad SCP-5005. Světlo z SCP-5005-1 disponuje stupněm stabilizace reality, jež dalece přesahuje jakékoliv jiné známé stabilizátory, což umožňuje existenci hmoty v jeho světelném dosahu. Avšak kapacita SCP-5005-1, jakožto světelného zdroje, je značně omezená a velice temperamentní. Intenzita osvětlení SCP-5005-1 v obydlené oblasti je kvůli jeho velikosti a vzdálenosti od SCP-5005 relativně nízká. Je tak běžně přirovnáváno k světlu z úplňku na Zemi.

SCP-5005-1 visí nad SCP-5005 na silném úponku, jež se tyčí z rozsáhliny a tvoří tak nad SCP-5005 oblouk. Věří se, že úponek byl uměle vytvořen z tvrzené a posílené rozsáhlinové substance.

Přesné složení rozsáhlinové substance je neznámé. Různí učenci přišli s návrhem, že je jaksi spojena se sriskaským holochomem, který disponuje podobně unikátní molekulární strukturou. Avšak archeologické záznamy o Srisce jsou velice omezené a v tuto chvíli nejsou známy žádné sriskaské technologie, které by byly schopny vytvořit cokoliv na úrovni rozsáhlinové substance. Obyvatelé SCP-5005 označují substanci slovem "mahi loam", které není nijak spojeno s žádnou z kultur obývajících SCP-5005 a jehož původ zůstává neznámý; je nutný další výzkum.

Následuje stanovení dalších neoficiálních důkazů a teorií týkajících se okolí SCP-5005 od Dr. Hamishe Franklina, Vedoucího projektu SCP-5005.

Přestože je historická dokumentace ohledně objevení a dějin SCP-5005 poměrně obsáhlá, jakékoliv exaktní pochopení okolí města či zdroje jeho světla přesahuje naše schopnosti. Z mechanických prvků uvnitř SCP-5005-1 je jasné, že se jedná o umělý výtvor neznámé civilizace, ale nemůžeme najít nic tomu alespoň vzdáleně podobného. V substanci rozsáhliny je pár - pár - podobností se sriskaskými technologiemi, ale taková molekulární struktura má původce ve všech vesmírech od toho klastru dál - Aadzain, Harkhret, Kharak. Avšak žádný z nich nedisponuje ničím ani zdaleka tak pokročilým jako SCP-5005-1, které dokáže vytvořit téměř pozemské podmínky uprostřed nereality.

Objevilo se nespočet teorií. Výzkumný experiment starého Impéria, neooestrinská porodní oblast, aadzainské centrum pro utrácení koní - jeden z biologů si dokonce myslel, že by mohlo jít o pozůstatky harkhretského průzkumného ďasa! Tyto nápady jsou inovativní, ale zůstávají při nejlepším pouhou spekulací.

Dokonce ani obyvatelstvo nám není schopno dodat nějaké užitečné informace. Kdokoliv, kdo to tehdy vytvořil, už musí být dávno po smrti. Samozřejmě nemůžeme poslat nadační personál za hranice města - to je moc nebezpečné - a většina příběhů od městských amatérských průzkumníků jen mluví o další temnotě a narůstajícím nepříjemném pocitu, že jsou daleko od světla už moc dlouho. Veškeří rádoby průzkumníci se nakonec buď vrátili, nebo už je nikdy nikdo neviděl.

Zachoval se jen jeden příběh, o který se zajímáme. Tak před stovkou let si jeden velice odvážný (nebo opilý) básník vybral směr a šel ním, jak dlouho to jen šlo. Jeho myšlenky na sebevraždu ho dostaly dál, než kam došla většina jiných, ale nebyly tak silné, aby mu zabránily se eventuálně vrátit.

Tam venku, spoustu mil od města, se podíval na svou ruku a spozoroval, že se začala rozplývat. V panice se rozhlédl po okolí a na horizontu uviděl jemnou záři. Myslel si, že se jedná o město, a tak k ní vyrazil, ale poté, co přešel přes výrazný kopec, uvědomil si, že jde zcela špatným směrem. Před ním se objevilo skelné, okrouhlé těleso ohromných rozměrů. Jeho barva se podobala mléku a bylo z většiny zasazené v zemi. Zpod jeho povrchu zářilo jemné světlo.

Nějakým zázrakem se zvládl dostat zpět domů. Už ho moc nezbývalo a nezabralo dlouho, než z něj nezbylo nic. Avšak zpola šílený, bláznivý příběh, který se vyřvával po ulicích, si stejně našel místo v městské historii. Pro většinu obyvatel zůstává tento příběh jen výstrahou pro ty, kteří se chtějí vydat za hranice světla.

Následuje série úvodních esejí k jednotlivým aspektům SCP-5005 vytvořených učni a nadačním personálem z vesmírů Sol a Orchard, kteří anomálii studovali. Eseje byly doplněny o nadační záznamy, které poskytují příklady zmíněných fenoménů.

1. Historie od Dr. Johannese Kobolda, nadačního historika Úrovně 3.

SCP-5005 bylo založeno proslulým básníkem z vesmíru Orchard jménem Jean-Antoine Delacroix, který dříve působil jako dragoman v Kyjevské republice. Delacroix objevil SCP-5005 po rozpadu jeho vztahu se Stratklydskou malířkou Emily Woolfovou, což u něj zapříčinilo stav extrémní deprese. Pokusil se o sebevraždu za pomoci obloukového přesunu, přičemž se vystřelil do náhodného směru v naději, že se rozplyne v nehmotě obklopující multiverzum.

Namísto toho se ocitl poblíž SCP-5005-1. Zaujatý touto lokací se přesunul zpět domů, aby uskutečnil několik průzkumů nově objevené oblasti. SCP-5005 založil roku 2107 dal mu jméno Lamplight, což nadále zůstává jeho běžně používaný název. Delacroix prohlásil, že jeho cílem je "vytvoření místa, které by poskytlo útočiště pro zatracené, vyhoštěné, ztracené a uprchlíky".

Avšak prvními obyvateli byli převážně umělci, spisovatelé a učenci z vesmíru Orchard. Ti všichni rychle ukončili Delacroixovu utopickou představu o dokonalém městě. Delacroix znovu upadl do depresí a roku 2110 zmizel.

Následující imigrace do SCP-5005 následovaly podobný vzorec. Většinu populace města tvořili umělci a akademici. Většina zbylých obyvatel je tvořena přeživšími či potomky dvou dominantních návalů uprchlíků, kteří se v SCP-5005 usadili: skupina přeživších Neonového Londýna z roku 2396 a zbytky z Kmenů Mnoha Stepí z roku 2419.

Povaha toku času v nehmotě obklopující SCP-5005 má za následek různorodost stárnutí napříč obyvateli města. Následkem toho bylo zaznamenáno několik případů, kdy návštěvníci města prošli celým životním cyklem během 24 hodin, a taktéž město obývají lidé, na kterých nebyly zpozorovány žádné známky stárnutí již několik století. Tento efekt rozkrývá obdivuhodnou škálu zdrojů pro historii SCP-5005. Příklad můžete nalézt v následujícím rozhovoru se Sergeiem Osmangluem, majitelem hospody U Dragomana, který do města imigroval roku 2109.

Dotazující: Mladší Výzkumnice Sofia Ramirezová

Lokace: Hospoda U Dragomana

Datum: 29. 11. 2524

<Začátek Záznamu>

Ramirezová sedí v hlavní místnosti hospody u stolu vedle okna. Zrovna zapnula nahrávací zařízení a položila ho před sebe. Vysoký, statný muž s hustým plnovousem - Osmanoglu - sedí naproti ní. Za oknem je možné vidět padající sníh. Zpoza Osmanoglua prosvítá světlo z krbu.

Ramirezová: Děkuji, že jste souhlasil s tímto rozhovorem, Sergeii.

Osmanoglu: Bez problému. Mám spoustu času. Obzvlášť na někoho, kdo platí nájem tak svědomitě.

Ramirezová: Já - dobrá… Kdy jste se poprvé dostal do Lamplightu?

Osmanoglu: Roku 2109, myslím. Bylo to už opravdu dávno.

Ramirezová: Jak tehdy město vypadalo?

Osmanoglu: Malé. Chladné. Bylo tu méně baráků, méně lamp a méně sněhu.

Ramirezová: Ano, na to jsem se vás chtěla zeptat - jakto, že tu sn-

Osmanoglu: Ale tenkrát to tu bylo lepší. Byl tu Delacroix. Povídalo se, že tohle město založil, ale já prostě nemohl pochopit, jak si to někdo mohl myslet.

Ramirezová: Co tím myslíte?

Osmanoglu: Neměl žádnou energii. Ani jiskru. Trávil veškerý čas zíráním ven, do temnoty.

Osmanoglu poukáže na okno; venku je vidět temnota nehmoty.

Osmanoglu: Toto místo nám nebylo určeno.

Ramirezová: To ale nevíte jistě. Půda je ideální pro podporu lidského života.

Osmanoglu: Nikdo by pro lidi nevytvořil místo, nad kterým by visela tahle věc. Postavili by tu slunce nebo hvězdy a ne nějaký pobledlý skoroměsíc. Takhle daleko už nejsou žádná místa určená lidem.

Ramirezová: Jiné civilizace se dostaly blízko. Sriska, Harkhret -

Osmanoglu: Ale to nejsou lidé. Jste ve špatném klastru. Pokud tohle místo opravdu vytvořili, o čemž pochybuji, pak jsou již dlouho pryč. Nezbylo tu po nich víc, než prach a ta Lampa.

Ramirezová: Takže - co Delacroix udělal?

Osmanoglu nějakou chvíli mlčí.

Osmanoglu: Našel si holku, ale to moc nedopadlo. Tak přišel sem, aby začal něco nového, něco úžasného. Avšak jeho šílenými záměry byli uchváceni jen lidé jemu podobní - básníci a umělci, kteří mluvili jen o tom, jak nádherný utopický svět tu jednou bude. Další společnost té pravé svobody, díky které by se vyhnuli všem děsům těch tuctů dalších, které vytvořili. Ale byly to jen plané řeči, nehodlali hnout ani prstem, ani by nevylezli z těch jejich bohémských bublin. Srali na hospody jako je tahle. Zbyla jen ta moje.

Osmanoglu se napije piva.

Osmanoglu: Ale Delacroix byl chytrý. Vše to viděl. Když jsem ho poprvé viděl, byl tu již 2 roky a už od pohledu z něj táhl absinth. Viděl, že vše, co udělal, bylo jen živení jeho bezvýznamného ega. Ale myslím… myslím, že část něj milovala ten zármutek, který se v něm kupil. Napsal tu své nejlepší básně, tedy alespoň to všichni říkají. Psal o temnotě, do které hleděl jako do zrcadla, a o - o dalších věcech. Četla jste něco od něj?

Ramirezová: Ne, ještě ne - v Solu je náročné najít nějakou kopii.

Osmanoglu: Je to jen o vesmír vedle! to by neměl být problém. V Orchardu ho najdete všude. Tady tolik ne. Lidé si ho tu neradi připomínají.

Ramirezová: Proč?

Osmanoglu: Poněvadž hlásal pravdy, které žádný z básníků nechce slyšet. Nebo protože všichni víme, co se s ním stalo. Ano, jsou tu tací, co tvrdí, že se vrátil zpět do Orchardu, ale všichni tady v Lamplightu víme, že vkročil do temné noci. "Noc tak jasných odpovědí nedá", tak to vždy říkával. Vždy jsem ho jen poplácal po rameni a řekl mu, že vše bude v pořádku a já… on nebyl zdravý člověk, Sofie. Chtěl sám sebe zničit. A my o tom neradi mluvíme.

Ramirezová: Sebevražda, že?

Osmanoglu: Ne, více než to. Nemyslím si, že chtěl zemřít, ukončit to. On chtěl zničit myšlenku své existence. Chodil sem a objednával si absinth, a pak další a další, pořád dokola, zatímco zíral na - na sníh a snažil se z něj seskládat něco smysluplného. A pak jednoho dne byl pryč.

Ramirezová: Já… chápu.

Osmanoglu: Měla byste jít domů, Sofie. Měla byste se vrátit do Solu, zpátky k Nadaci. Tohle místo není pro lidi zdravé.

Ramirezová: Tak proč tu jste?

Osmanoglu: Někdo se o ty nemocné starat musí. Viděl jsem vás pozorovat Kastamonua z okna.

Ramirezová: Nevím o čem to ml-

Osmanoglu: Vysoký muž. Zabalený v silném zimníku. Viděla jste ho, že? Procházel se dlážděnými ulicemi. Býval to dramatik z Daevastánu. Pokuřoval ty své dýmky a třesoucíma rukama psal za svitu petrolejek. Zapaluji mu v krbu a udržuju teplo, ale už několik dní se nevrátil. Jen vešel do smogu, jedna noha se nepravidelně ploužila za tou druhou, zatímco jeho hvízdající silueta mizela. Viděla jste ho a nic neřekla. Myslím, že jste tak trochu jako on.

Ramirezová: …To bude pro dnešek vše.

<Konec Záznamu>

2. Struktura a společnost od Dr. Harryho Granta, lektora studií východního multiverza na King's College v Londýně.

SCP-5005 přesněji označuje spojení pěti menších čtvrtí, které jsou volně rozmístěny v okolí centra známého jako Woolfovo náměstí. Tři z těchto čtvrtí byly vytvořeny různými uměleckými skupinami, které v SCP-5005 působily napříč stoletími, čímž se v nich odráží jejich cit a jemnost; zbylé dvě byly vytvořeny uprchlíky.

Tyto čtvrti jsou:

  • Kyjevská či Viktoriánská, která byla původním srdcem města. Založil ji Jean-Antoine Delacroix v roce 2109. Architektonický styl nese jasné stopy pozdního Dněperského stylu. Je také zhruba podobný kombinaci Viktoriánské architektury a stylu Ruského impéria z vesmíru Sol, avšak lze v nich nalézt i rozdíly, jako jsou striktní lpění na dlážděných cestách a pravidelné rozmístění petrolejových lamp. Vášnivý romantismus, populární mezi zakladateli města, zapříčinil ve struktuře čtvrti záměrnou neuspořádanost. Čtvrť je obecně obdivována pro svůj vysoký počet míst určených pro komunitní setkání a časté veřejné koncerty.
  • Čtvrť Étherium byla vytvořena v období Cyberpunkového obrození v 50. letech 24. století, které bylo odpovědí na hrůzy války pálených jablek, jež zpustošily velkou část Země ve vesmíru Orchard. Cyberpunkové obrození se vyznačovalo hlubokým cynismem a deziluzemi vůči momentální politické situaci, což se odráží na architektonickém stylu, který je záměrně postaven na postindustriálním úpadku a internetové subkultuře. Architektura je v Étheriu velice rozmanitá a samotná čtvrť proslula svými anarchistickými myšlenkami, kterým se připisuje městská a společenská regenerace napříč celým městem.
  • Čtvrť Giotto utvořila skupina umělců z vesmíru Sol, jako odpověď na Namibskou krizi v 90. letech 24. století. Skupina chtěla radikální návrat k předmoderním stylům, což měla být reakce na "zlo dneška". Zakladatelé čtvrti vehementně oponovali veškerému realismu v umění, a tak vytvořili tuto čtvrť, aby se jistým způsobem navrátili do "světa ostřejšího světla". Budovy stavěly výhradně ve stylu gotických či románských kostelů s důrazem na světlo-lámající prvky vitráží. V začátcích byla čtvrť výrazná svou asketickou až středověkou moralitou, která se během let vytratila; moderní společnost je nyní především známa pro své pašijové hry pořádané každý půlrok a širokou škálu komunitních a charitativních aktivit.
  • Neoklasicistní čtvrť byla založena uprchlíky z Neonového Londýna začátkem 25. století. Čtvrť je charakteristická svou britskou architekturou 18. století, avšak je obohacena o značné množství zelených míst, splývavé křivky a stanovenou touhu po utopii. Tato čtvrť byla striktně a důsledně zamýšlena jako ideální místo pro elitní komunity. Přestože byla tato myšlenka již dávno zavržena, čtvrť se stala ohniskem pro značné množství literárních kruhů. Mladí umělci často navštěvují zdejší výstavy a literární festivaly. Většina stálých návštěvníků a patronů se ve čtvrti eventuálně usazuje.
  • Nomádská čtvrť byla vytvořena přeživšími z Kmenů Mnoha Stepí. Většinu struktur tvoří jurty a jiné nomádské stany zavedené analogií střední Asie ve vesmíru Salome, avšak ve středu čtvrti se nachází Manichejský chrám, jehož architektonický význam dalece přesahuje hranice SCP-5005. Nomádská čtvrť se často zapojuje do ubytovávání uprchlíků napříč multiverzem, čímž způsobuje, že se většina obyvatel sama do SCP-5005 začleňuje.

Přes nespočet historických rozdílností jsou konflikty a neshody mezi těmito čtvrtěmi vzácné, a to hlavně díky volně prolínajícímu se obyvatelstvu. Přestože má každá ze čtvrtí své vlastní slavnosti a svátky, sdílí spolu všichni obyvatelé SCP-5005 jeden společný festival, který označují jako "Průvod všech svíček" nebo "Chrizmata". Tento průvod se koná každý rok v den, který přibližně odpovídá dnu zimního slunovratu na severní polokouli Země ve vesmíru Orchard. Popis této slavnosti od mladší výzkumnice Ramirezové naleznete přiložený níže.

Festival začíná, jakmile odbije šestá hodina ranní v Kyjevě vesmíru Orchard. Tento časový systém byl zaveden již při samotném založení SCP-5005. Obyvatelé všech čtvrtí se sejdou na náměstí v centru města, aby se zapojili do řady akrobatických představení, recitací poezie, uměleckých výstav a hudebních recitálů.

Umělecké segmenty komunity využívají tyto aktivity v podstatě jako příležitost k prodiskutování a propagaci svých různorodých děl, zatímco pro zbytek obyvatelstva jde spíše o zábavnou aktivitu. Nelze nepoznamenat, že zatímco většina těchto vystoupení využívá okolní temnotu jako předmět svých prací, jen vzácně lze zaslechnout diskuse týkající se temnoty, a to jak během festivalu, tak mimo něj.

Tyto aktivity neustávají po dobu několika hodin. Během tohoto úseku festivalu započnou majitelé místních hospod stavět ohromnou hranici ve středu Woolfova náměstí. Výsledná struktura je enormní, avšak kvůli prevalenci mlhy a sněhu v SCP-5005, je povětšinou nepoužitelná. V tomto případě obyvatelé semknou ruce a tančí okolo struktury, načež se navrátí do svých domovů, aby uvařili sváteční hostinu.

Avšak pokud se hranici podaří zapálit, budou okolo ohně rozestavěny stoly a hromadná hostina se bude pořádat na náměstí. Jídlo na hostině se obvykle skládá z rostlin vypěstovaných v rozsáhlinové substanci a importovaných potravin, které tvoří většinu jídla konzumovaného v SCP-5005. Na hostině lze najít spousty Kyjevských a Stratklydských delikates z vesmíru Orchard a obzvláště pak sladové saluny z vesmíru Salome, které do SCP-5005 přinesli kmenoví uprchlíci a které se ve městě staly překvapivě populární pochutinou.

Po hostině jsou obyvatelům přineseny svíčky, které se tradičně zapalují ohněm z mohutné hranice, která touto dobou již začíná dohořívat, a je tak bezpečné se k ní přiblížit. Obyvatelé se zapálenými svíčkami začnou jednotlivě, nahodile putovat směrem k okraji dosahu světla z SCP-5005-1. Poté, co všichni dorazí do bezpečné vzdálenosti za okraj osvětlených míst, pozvednou obyvatelé své svíčky a začnou se zpívat písně a hymny. Tyto písně jsou předem vybírány během městských zasedání; většina z nich je původem z vesmíru Orchard, avšak najdou se mezi nimi i hymny z vesmírů Sol a Salome. Kvůli přetrvávajícím pověrám o tom, že Sriskané vytvořili SCP-5005-1, je do repertoáru povětšinou přidávána i jedna zrekonstruovaná Sriskaská píseň.

Samotný zpěv není nijak ohromující, jak by se dalo čekat od stovek lidí, které od sebe dělí znační vzdálenost a kteří nejsou zrovna profesionální zpěváci. Ostatní diváci nazvali tento efekt okouzlující; mně se zdá, že jde spíše o odraz téměř chorobné obsese motivem ohně a světla obecně, kterou místní obyvatelstvo oplývá. Tento motiv lze často najít i v množství uměleckých prací a je velice důležitý pro jejich konverzace a kulturu. To, že takové množství lidí cestuje až sem, aby pochopili a nechali se inspirovat nehmotným umístěním SCP-5005, avšak namísto toho skončí ve vřelém objetí klasických, charakteristických znaků domova, je bizarní a velice znepokojivý fakt.

3. Kultura od Pierra Rachmaninoffa, lektora dějin literatury na Univerzitě Starého Kyjeva.

SCP-5005 má v literatuře, umění a hudbě mutiverza velice významné místo. Jeho důležitost při Cyberpunkovém obrození vesmíru Orchard je, stejně jako jeho dopad na kulturu několika vesmírných klastrů, důkladně zdokumentována. Méně známý je pak kompletní rozsah uměleckých figur, které obývaly SCP-5005 nebo se ním nechaly inspirovat.

Hospody U Dragomana, Firefall a Stará Sriska byly při vzniku několika významných literárních kruhů. Proslulý básník 22. století Fernand Borges byl SCP-5005 zásadně ovlivněn. Napsal ku příkladu svou velice známou báseň "Výheň Baudelaire" na motivy Joyceova Odyssea, která se pokoušela ukázat každodenní život obyvatel Lamplightu ve formě rozsáhlé epiky. Historické novely od Marthy Vintage, inspirované jejím pobytem v hospodě Firefall, jsou vzájemně propojeny myšlenkou sriskaských a harkhretanských rodin usazujících se na okrajích prostoru. Avšak nejznámějším literárně zapojeným obyvatelem stále zůstává Delacroix, jehož vliv na spisovatele ve všech sektorech Západního vesmíru je nedozírný.

Unikátní "efekt měsíčního svitu" SCP-5005-1 a význam místní komunity byl nespočetněkrát zpracován ve vizuálně uměleckých dílech. Malíři inspirovaní Francem Salominem tedy Claude Karakorum, Mohammed Watteau a Fransisco de Shiraz byli přitahováni k SCP-5005. Karakorumovo dílo Delacroixovy lóže se stále řadí mezi nejznámější díla Západního sektoru. Vliv na hudební směry je značně náročnější vysledovat, avšak město navštívilo velké množství hudebních skladatelů. Symfonii "Chrizmata" i septet "Jásot a mráz" složil Marius Konigsberg během svého pobytu v SCP-5005.

Je zřejmé, že díla dočasných návštěvníků a nedávných imigrantů SCP-5005 jsou soustředěná předně na nehmotu obklopující město, zatímco dlouhodobí obyvatelé se zaměřují spíše na komunitu, světlo a smyslné požitky. Pro tuto disparitu se objevilo již několik vysvětlení. Mnoho krátkodobých obyvatel tvrdí, že do SCP-5005 přišli výhradně proto, aby spatřili nehmotu a vše ostatní je jen prosté rozptýlení odrazující je od rozluštění záhady této lokace. Dlouhodobí obyvatelé často mluví o bezvýznamnosti prozkoumávání nehmoty nebo věří, že údělem SCP-5005 je stát jako maják proti temnotám neexistence. Nevysvětlené podnebné podmínky ve městě nejsou téměř nikdy zmiňovány (s jedinou výjimkou popsanou v eseji Dr. Franklina níže).

Následuje rozhovor mezi Výzkumnicí Ramirezovou a věhlasným solským básníkem Juanem Lumierem, jež se ve městě trvale usadil v roce 2276, který je zde přiložen, aby blíže vysvětlil pohled dlouhodobých obyvatel na SCP-5005.

Dotazující: Mladší Výzkumnice Sofia Ramirezová

Lokace: Před hospodou Firefall

Datum: 12. 12. 2524

<Začátek Záznamu>

Mladší Výzkumnice Ramirezová jde směrem k zadnímu vchodu hospody Firefall, který vede na širokou, mírně nakloněnou, dlážděnou ulici. Mlha je jasně viditelná všude okolo a zakrývá zbytek ulice. Z hospody jdou slyšet hlasy a hýření.

Před vchodem stojí muž, třicátník, oblečený v silném zimníku a kouří doutníček. Ramirezová ho konfrontuje.

Ramirezová: Z-zdravím? Juan Lumiere?

Lumiere: přesně tak. Ty jsi ta holka od Nadace, že jo? Bydlíš U Dragomana?

Ramirezová: Mladší Výzkumnice Sofia Ramirezová.

Lumiere: Krásné jméno. Můžu jen hádat, ale vzhledem k tomu nahrávacímu zařízení na rameni bych řekl, že se mnou jdeš udělat rozhovor.

Ramirezová: Mohli bychom si sednout dov-

Lumiere: Raději bych postál tady venku. Uvnitř je moc nadšení a radosti. Počkám, dokud dav trochu neprořídne a nezůstane jen vybraná společnost. Ať se ti mladí pobaví.

Ramirezová: Kolik vám je?

Lumiere: Dvě stě sedmdesát osm. Nevypadám na to, co? Výhody tohohle města. Řekl bych, že za dobu, co tu jsem, jsem zestárl tak o 6 let. Ale za věčným životem sem nikdo nechodí.

Ramirezová: A proč ne?

Lumiere: Protože to není takové, jaké bys to čekala. Nemáš pocit, že bys žila déle, jen se ti zdá, že jsou roky více natažené. Jako kůže natažená přes buben. Jako by se tu nic nevyvíjelo.

Ramirezová: Ale vaše díla se vyvíjí.

Lumiere: Nemyslel jsem si, že o mně v Solu někdo někdy slyšel.

Ramirezová: To - no, popravdě to byla vaše práce, která mě sem prvně nalákala. Jste jedinečný. Vaše pozdější díla mluví o ohni a světle, ale s mnohem větší odchylností, než je tomu u většiny dalších starších obyvatel.

Lumiere: Takže se ti líbí spíše ty novější?

Ramirezová: D - docela se mi líbí.

Lumiere: Ale ty starší máš raději.

Lumiere si povzdychne a oklepe popel ze svého doutníčku.

Lumiere: Každý má raději ty starší. Nechápou, proč by někdo přišel do Lamplightu, jenom aby psal o svém životě. Pro všechny ty, co se povalují po Kyjevských salonech, je tohle místo jen nějaká šílená věc na hranicích, záhada záhad, okraj samotné existence. Chtějí něco šíleného , a ne jen něco nudného z každodenního života.

Ramirezová: A není to právě tak přirozené?

Lumiere přimhouří oči a zastrčí ruce do kapes svého kabátu.

Lumiere: Píšeš? Skládáš?

Ramirezová: Já - trochu hraji na housle. Sem tam si něco napíšu, když mám trochu volného času.

Lumiere: Ale proto jsi sem nepřišla. Přišla jsi sem, abys vyřešila místní záhady.

Ramirezová: Je jich tu tolik.

Lumiere: Tady pláčeš na špatném hrobě, holka. Nic nevyřešíš. Měla bys jít dovnitř.

Ramirezová: Ne, to je v pohodě. Nejsem tu, abych se poflakovala po hospodách.

Lumiere: Pak děláš chybu. Viděl jsem tudy procházet už tolik lidí, jako jsi ty. Četlas něco od Delacroixe?

Ramirezová: Nedávno se ke mně jedna kopie dostala. Moc jsem toho ale nečetla.

Lumiere: Právě z jeho poslední básně, jde alespoň získat nějaká představa o tomto místě, i když ji úplně nepochopíš. Je značně necitelná, jako by se v ní navracel ke svým prvním básním, ale je to jediná báseň od něj, co vrhla trochu světla na všechny nové a krásné věci plné opia a snů. Myslíš, že sem lidi chodí, aby se podívali na tu temnotu? Chodí sem, protože si myslí, že by měli. Myslí si, že inspirace je plná zevnějšku, hloubky lidské duše a zpustošené vášně dneška. Ale není. Inspirace je jen prach na zábradlí a vůně ječmene, teplo vřesoviště, jen-

Ramirezová: Tam venku je nekonečná temnota a nad hlavou se nám tu houpe světlo, které by nemělo existovat. Proč bych sem chodila jen, abych se tu pošetile poflakovala? Toto město by ani nemělo exist-

Lumiere: Vždy mělo existovat. Toto místo bylo nevyhnutelné.

Ramirezová: Co to znamená?

Lumiere: Proč jsi nepomohla Kastomonuovi?

Konverzace na několik sekund ustane.

Lumiere: Piješ stejně jako já a všichni ostatní. Ale ty se raději držíš v obětí ticha svého pokoje s vyhclazeným ginem v ruce. Trávíš hodinu co hodinu přemýšlením, psaním a rozmotáváním nekonečně dlouhé spleti záhad. Vídám tě v okně, jak zíráš do temnoty noci. Sledovala jsi Kastomonua, jak sám sebe dotáhl za hranice světla, jen proto, žes cítila to samé, co on.

Ramirezová: P-proč mě -

Lumiere: Protože jsem tě už dřív potkal, už tisíckrát. Umělec, který padá na svůj vlastní štětec jako na meč. Spisovatel, který zří Boha v zrnku temnoty. Občas je zastavím, ale stejně mě většinou ignorují. Moudrost mládí a tak. Jednoho krásného dne vkročí do noci, do bubliny spletité záhady. Nikdy nedokáží pochopit, že jsme tohle město postavili, aby sloužilo jako maják, který stojí proti nevyhnutelným tužbám po vzdoru noci.

Lumiere si zapne kabát a rozejde se směrem od výzkumnice.

Ramirezová: Kam jdete? ještě jsem s vámi neskončila!

Lumiere: Následuj světlo, Mladší Výzkumnice Sofie Ramirezová. A splaš si kratší jméno. Protože zjistíš, že tam venku nic není; ať už po dobrým, nebo po zlým.

Lumiere pokračuje dále ulicí a mizí v mlze, zatímco si píská melodii Na krásném modrém Dunaji. Ramirezová několik vteřin pozoruje jeho siluetu mizet, načež vypíná kameru.

<Konec Záznamu>

4. Psychologický dopad od Dr. Hanse Freiburga, nadačního psychologa Úrovně 3.

Psychologický a emocionální efekt, který má SCP-5005 na své obyvatele, je obzvláště pozoruhodný. Každoročně je ve městě zaznamenáno minimálně 14 zmizení. Rozsáhlá vyšetřování místních vymahačů zákona a nadačního personálu vedla k závěru, že se z drtivé většiny jednalo o sebevraždy.

Důvody pro takto vysokou míru zmizení ve městě velkém jako SCP-5005, s takto vysokou životní úrovní, nejsou zcela jasné. Je stále nutné vzít v úvahu psychologický dopad nedostatku slunečního svitu, či relativně jednotvárných stravovacích návyků, podobně jako samotné nebezpečí nepředvídatelného zdroje světla. Avšak nejzajímavějším důkazem je fakt, že většinu z těchto zmizelých osob tvoří umělci, spisovatelé a obzvláště akademici, kteří obývali město po dobu kratší než rok.

Veškeří tito obyvatelé často vykazují podobné vzorce chování týdny před jejich zmizením: obsesi v nehmotě obklopující město, narůstající závislost na narkotických látkách a značný nárůst pracovní aktivity, která však postrádá dřívější kvalitu. Mnoho obyvatel města se pokouší v těchto případech zakročit, avšak povětšinou neúspěšně; ovlivnění jedinci se často izolují a jsou agresivní vůči ostatním.

Od podepsání Saraiské dohody došlo ke 4 zaznamenaným zmizením nadačního personálu, ve všech případech se jednalo o sebevraždu v nehmotě. Nevyhnutelně omezená podstata nízkých standardů pro psychickou způsobilost mezi personálem je příčinou mnohého znepokojení a je zároveň důvodem, proč je tuto situaci tak náročné překonat.

Jakožto příklad problémů, na které nadační psychiatrická jednotka často poukazuje, je níže přiložený výtažek z hlášení Ředitele Franklina ze schůzky s Mladší Výzkumnicí Ramirezovou z prosince 2524.

Po jídle mě Dr. Ramirezová vzala do svého bytu, aby mi představila část jejích prvotních objevů. V tu dobu jsem si povšiml několika věcí, které mě znepokojovaly. Znám Dr. Ramirezovou již několik let a nikdy nezněl její hlas tak napjatě. Také se zdála nervózní a více se potila. Několikrát mi i přišlo, že z jejího dechu cítím alkohol.

Její "byt" byl ve skutečnosti jen levná ložnice v nejvyšším patře hospody. Byly zde jen malá kamna a okno, ze kterého byla vidět čtvrť Giotto. Zeptal jsem se, proč si vybrala právě tento pokoj, přestože jsme jí přidělili velice štědrý příspěvek; odpověděla, že byty na nižších podlažích byly "příliš hlasité" a ona na práci potřebovala klid. Bral jsem tuto odpověď jako přijatelnou - hospody v SCP-5005 nejsou známé zrovna pro svůj klid na studování - avšak později jsem si vzpomněl, že dva předchozí výzkumníci, Kobold a MacBride, upravili své ubytování dle podobných standardů. Oba museli být z SCP-5005 staženi a oba si vyvinuli přesvědčení, že vyšší místo pro ubytování je dostane blíže ke "zdroji" nehmoty, zajímavá, vědecky nepodložená pověra.

Také jsem si všiml, že přestože se místnost zdála vcelku v dobrém stavu, byla zde i jasně viditelná vrstva prachu a několik náznaků toho, že se někdo pokoušel místnost pořádně uklidit během velice krátké doby. Postel nevypadala, jako by se v ní spalo. Na policích se pod vrstvou prachu válelo několik beletrií. Jediné, co někdo četl, byla Delacroixova poezie a dvě Lumierovy novely. Na krbové římse stála poloprázdná láhev ginu, kterou Ramirezová rychle vyhodila ve snaze předstírat, že jsem si ničeho nevšiml.

Její poznámky - ručně psané - byly překvapivě hrubé. Zdálo se, že pro předávání dat používala jen svůj digitop. Zmatečná organizace poukazovala na důvody pro nižší kvalitu její práce, avšak podivné změny v tónu jejích textů a neprofesionalita při rozhovorech zůstávala nezodpovězena. V tuto chvíli jsem litoval, že jsem nechal další projekty odvést mou pozornost od SCP-5005. Poslal jsem sem Sofii pro její několikrát prokázanou přizpůsobivost a spolehlivost. Myslel jsem, že jsem nechával výzkum města v dobrých rukách. Avšak ukázalo se, že efekty tohoto místa na lidskou psychiku nejsou tak jednoduše předvídatelné.

Zeptal jsem se na pár povolných otázek na její život ve městě - jestli zapadala mezi obyvatele, jestli si užívala místní kulturu - netrvalo dlouho a stala se paranoidní a podrážděná mou přítomností. Začala otevřeně zesměšňovat obyvatele města za to, že byli moc "venkovští", bylo zřejmé, že si myslí, že je jejich komunita spolu s jejich tradicemi "bezvýznamná" v porovnání s významem toho, co je obklopuje. Bědovala na jejich nezájem vůči SCP-5005-1, rozsáhlinám a okolní nehmoty. K mému překvapení klesl její zájem o Lumierovu práci, která byla dříve středem jejích zájmů. Taktéž opovrhovala Delacroixem, nazývajíc jeho poslední báseň "nenapravitelnou sračkou, která nic nechápe".

Pravá podstata jejích zájmů začala být očividná. Vypracovala schéma založené na úhlech světla SCP-5005-1, aby určila přesné místo, kdy by někomu bizardní fyzikální zákony dovolily spatřit celé rozsáhliny, na kterých se SCP-5005 rozprostírá. Udělala nevídané množství výzkumu, kterým určila tuto předpokládanou lokaci a aby vytvořila prostředek, který věřila, že by tam a zpět byl schopný bezpečně přepravovat lidi. Bylo to šílenství a to jsem jí i řekl. Tato "lokace" byla tak daleko, že by žádný prostředek, jakkoliv by mohl být dokonale sestrojen, nedokázal udržet své cestující naživu po dobu cesty zpět. Nechtěla to slyšet a bylo již očividné, že jsem byl méně než vítaný.

Neřekl jsem jí o svém záměru ji odtamtud stáhnout, hlavně kvůli obavám o její emocionální a psychický stav. Jednoznačně bych chtěl doporučit její nahrazení jakmile to bude možné. SCP-5005 možná neskrývá vysoké množství využitelného materiálu, ale stále plně nerozumíme ani městu, ani jeho záhadám, tomu, proč láká tolik umělců a spisovatelů, a ani nuancím místní kultury. Není to jednoduchý úkol a je potřeba do něj vložit mnohem více pozornosti, než mu bylo doposud dáváno.

5. Budoucí výzkum od Ředitele Hamishe Franklina.

Výsledkem tohoto množství aspektů SCP-5005 je několik potenciálních směrů, kterými se může nadační výzkum ubírat. Kulturní a sociální aspekty města sice stále zůstávají relevantní (jejich spojení s okolní krajinou zůstává neprobádaným územím), avšak je to spíše hmotná stránka SCP-5005, která si zachovává svou potenci: identita těch, kteří SCP-5005-1 vytvořili, a důvod, který k tomu měli, mechanická stránka SCP-5005-1 a povaha rozsáhlin v okolí města.

Poslední anomálií, která stojí za povšimnutí, jsou podivné podnebné podmínky města. Poněvadž vesmír Orchard postrádá silné sněžení a mlhu, vzniklo několik teorií pojednávajících o tom, že právě počasí bylo jedním z hlavních aspektů, jež přilákaly první obyvatele. Jeho původ a zdroj je zcela neznámý a objevilo se jen pár hodnověrných teorií, které by ho vysvětlily. Sníh, který se objevuje někde v prostoru nad SCP-5005-1, padá povětšinou dostatečně na to, aby udržoval celé město neustále pokryté tenkou vrstvou. Zdroj mlhy zůstává taktéž neznámý, avšak oba případy podnebných podmínek se zdají identické s těmi, které se objevují ve vesmírech Sol a jemu podobných.

Souvisejícím problémem je téměř kompletní absence těchto podmínek v jakékoliv literární či umělecké práci. Výzkumníci si povšimli, že obyvatelé města počasí málokdy rozebírají a pokud na něj přijde řeč, zdají se vůči tématu pohrdaví až ustrašení. Samotní výzkumníci po opuštění města uvedli, že počasí u nich vyvolávalo pocity "nejistoty" či "zmatení". Rozsáhlé testování vyřadilo možnost memetického či kognitohazardního efektu.

Jak bylo již uvedeno výše, jediná známá práce, která zmiňuje tyto podmínky, je poslední báseň zakladatele SCP-5005, Jeana-Antoina Delacroix. Tato báseň byla napsaná v mnohem modernějším stylu, než ostatní Delacroixovy básně a nevykazuje odpovídající technickou dokonalost. To však může být přisuzováno jejímu statusu, coby nedokončené básně nalezené na jeho pracovním stole, ráno po jeho zmizení. Její kompletní přepis je přiložen níže.

Chladná brána v hoře se láme
Kde uložil jsem tělo tvé. Sůl protéká,
Šepot řinoucí se toky popela
Kudys probíhala, štěstí v tváři,
Hořká jen pachuť zbyla mi.

Zde na hraně lidské nedozírnosti,
Já zírám na vlastní odraz temnoty;
Odraz, v němž žhnou zbytky mého těla
Který přináší zpodobení zděšení světa,
Jeho zlomená, spálená zář,
Jeho sny o hladovějících umělcích
Tvrdě dříc v mlze z opia
Či jemně vříc v bolestech.
Odvrhujíce nástrahy světa
Jež zanechávají jen tiché, jemné a ledové opovržení.

Výhně a písně, jež krvácí křehkým světlem,
Přilákaly ty, kteří se pospolu drží,
Ukovaný jejich urvalý bazický strach
V objetí kleští radosti. Kráčím,
Jen postava v mlze zašlých nářků
Daleko od všech spřízněných
Míříc v sníh, míříc v zem,
Bez příběhů o nepřátelích
Nebo frází o přátelství.

Sníh dá tlení, spletitost, nudu,
Noc tak jasných odpovědí nedá.

Dodatek 1: Dne 31. 12. 2524 zmizela Mladší Výzkumnice Ramirezová ze svého ubytování v hospodě U Dragomana. Při pátrání, kterého se účastnili obyvatelé města, spolu s nadačním personálem, se nalezly pouze stopy ve sněhu vedoucí směrem k okraji města.

Během večera dne 01. 01. 2525 byl dočasnou monitorovací stanicí v SCP-5005 zachycen signál. Zdálo se, že jde o video se záběry z náramenní kamery Mladší Výzkumnice Ramirezové z místa v nehmotě. Analýza záběrů ukázala, že bylo video pořízeno o několik hodin dříve z místa, které bylo zmíněné při konverzaci s Ředitelem Franklinem. Přestože by bylo teoreticky možné dostat se na onu lokaci bez jakékoliv pomoci, stav takové osoby by byl velice blízký smrti (což zdánlivý stav na záznamu jasně dokazuje).

Přepis záznamu je přiložený níže.

<Začátek Záznamu>

První snímky záznamu zabírají nehmotu; ta je vyrenderována jako černá obrazovka. Ozývá se kašel.

Ramirezová: Já to říkala… Hamishi, říkala jsem to. Stál jsi tam a mýlil ses a já měla pravdu a… a…

Několik sekund se ozývá jen těžké dýchání.

Ramirezová: Ale tomuhle bys neuvěřiřl, ani by tě to nikdy nenapadlo…

Kamera se otáčí. V dálce je vidět SCP-5005 pod SCP-5005-1. Světlo z SCP-5005-1 se láme přes nehmotu způsobem, který umožňuje vidět kompletní plochu rozsáhlin.

Ukazuje se, že se jedná o zvětšeného harkhretského ďasa. Většina jeho těla byla erodována nehmotou, avšak přední část hlavy a spodní čelist jsou jasně viditelné. SCP-5005-1 je jasně identifikováno jako fotofor, který ďas používá k lákání kořisti. Oči ryby mají mléčnou barvu typickou pro ďasy.

Po dobu 30 sekund se ozývá smích Ramirezové. Ten je následně přerušen kašlem; před kamerou jde vidět krev vznášející se v nehmotě.

Ramirezová: To je ono, no… no ne? Konec skládačky. Řešení všech hádanek. Jenom umírající tělo harkhretskýho ďasa.

Následuje pauza, po které se ozývá vzlykot.

Ramirezová: Zajímalo by mě, jestli tady umřeli. Nebo jestli utekli, nebo - nebo tam našli něco lepšího. Zajímalo by mě jestli… jestli…

Dalších 12 minut se ozývá vzlykání, dokud záznam zcela neutichá. Mlha a sníh se začínají přibližovat ze stran kamery a záběr je postupně zatemněn, dokud není vidět zcela nic. Videozáznam se odpojuje.

Ramirezová: (šeptem) Noc tak jasných odpovědí nedá.

Zvukový záznam se odpojuje.

<Konec Záznamu>

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License