Info
Objekt #: SCP-3001
Třída Objektu: Euclid
Speciální Zadržovací Procedury: Aby se předešlo dalším nehodám v podobě vstoupení do SCP-3001, všechna Nadační technologie pro ohýbání reality byla vylepšena/upravena, pomocí nově vyvinuté pojistky, jež zabrání vytvoření červí díry Třídy C "Rozbitý Vstup". Přestože informace o SCP-3001 jsou dostupné pro všechny zaměstnance, kteří o nich chtějí vědět, výzkum a experimentace s SCP-3001 a přidružené technologii je omezený pro zaměstnance úrovně 3 a výš, přičemž speciální povolení byla vydána pro Oblast-120, 121, 124 a 133.
Popis: SCP-3001 je hypotetická paradoxní paralelní/kapesní "nedimenze" přístupná pomocí vytvoření momentální červí díry Třídy C "Rozbitý vstup".1 Přestože se zdá, že jde o nekonečně se roztahující paralelní vesmír, SCP-3001 neobsahuje téměř žádnou hmotu a má extrémně nízkou hodnotu Humů - 0.0322, což kontradikuje Kejelovi Zákony Reality vzhledem k relaci Humů k časoprostoru. Tento fenomén způsobuje, že hmota uvnitř se rozpadá extrémně pomalým tempem a poškození, které by normálně bylo smrtelné, zde nijak neohrožuje biologické/elektronické funkce; simulace naznačují, že organizmy mohou ztratit více jak 70% tělesné tkáně a stále fungovat dokud zbývá alespoň 40% hmoty jejich mozku. Avšak, prodloužené vystavení způsobí, že tato hmota se začne přibližovat úrovni Humů SCP-3001, což způsobí ohromné poškození tkáně/struktury, jak se Humové pole hmoty začíná rozpadat.
SCP-3001 bylo poprvé objeveno 2. ledna, 2000, v Oblasti-120 zaměřené na testování a zadržování technologií ohýbajících realitu. Dr. Robert Scranton a jeho žena, Dr. Anna Langová byli vedoucími výzkumníky v Oblasti-120 a vyvíjeli experimentální přístroj nazvaný "Lang-Scrantonův Stabilizér" (LSS).3 Po neočekávané seismické aktivitě, jež poničila několik aktivních LSS v Laboratoři A, byl Dr. Scranton transportován do SCP-3001.
Nejdříve se věřilo, že je po smrti, avšak jak se později ukázalo, Dr. Scranton žil v SCP-3001 po nejméně pět let, jedenáct měsíců a dvacet jedna dní. Během této doby byl schopen nahrávat své zážitky a pozorování v SCP-3001 pomocí stále fungujícího kontrolního panelu LSS, jež byl do SCP-3001 přenesen spolu s ním, skrz červí díru Třídy C. Tyto nahrávky byly později získány, když se panel náhle navrátil, jako neočekávaný vedlejší efekt během testování novější realitu-ovlivňující technologie; tyto záznamy jsou základem studie SCP-3001. Přestože se stále pracuje na vývoji nových technologií, záchrana Dr. Scrantona byla doposud neúspěšná. Jeho aktuální fyzické a mentální stavy, pokud je stále na živu, jsou neznámé. [Další informace ohledně možné záchrany Dr. Scrantona procházejí schvalovacím procesem Etické komise.] Přepisy záznamů Dr. Scrantona jsou níž.
[Po prvních osm dní není od Dr. Scrantona slyšet žádný rozpoznatelný dialog. Prochází fází paniky, zmatení a naštvání, zatímco prozkoumává SCP-3001 a hledá cestu ven. Jedenáctého dne se konečně přesunul dostatečně blízko k nahrávajícímu záznamu, aby byl slyšet, avšak po několik hodin si nevšiml, že nahrává.]
…
Jméno, Robert Scranton. Věk, 39. Narozeniny, 19. září, 1961.
Oblíbená barva, modrá.
Oblíbená písnička, "Living on a Prayer."
Žena… Anna…Anna…
Jméno, Robert Scranton. Věk, 39. Narozeniny, 19. září, 1961.
Oblíbená barva, modrá.
Oblíbená písnička, "Living on a Prayer."
Žena, Anna. Má zelené oči. Moc jí miluji.
Jméno, Robert Scranton. Věk, 39. Narozeniny, 19. září, 1961.
Oblíbená barva, modrá.
Výška, 178 cm.
Váha, 85 kg.
Žena, Anna. Anno, je mi to líto.
Jméno, Robert Scranton. Věk, 39. Narozeniny, 19. září, 1961.
Oblíbená barva, modrá.
Moje žena se jmenuje Anna. Vzali jsme se 12. srpna, 1991.
Doufám, že je v pořádku.
Prosím, ať je v pořádku, jen ať je v pořádku.
Robert, Scranton. 39. Anna, modrá, žena. Prosím… prosím, Bože, prosím…
Anna… Anna… Anna bo banna… Anna bo banna…
Co to… co to sakra? [V tuto chvíli si Dr. Scranton všimnul blikajícího světla na nahrávacím modulu.]
Co to sakra, ta věc vážně nahrává?
[Kovové prasknutí.]
[Z hlasu je možno odvodit paniku a rozruch.] Mé jméno je Robert Scranton. Jo, jo, moje jméno, je Robert Scranton, bývalý výzkumník v Nadační Oblasti-120. Už je to… vlastně nevím, já… nemůžu si vzpomenout. Já… já si myslím žě něco kolem deseti dnů, ale, j-j-já nevím, já nedokážu… O Bože, slyší mě někdo? J-j-já nevím co se stalo, nevím kde jsem a-a, prosím, prosím je tam někdo?! Haló?! Kdokoliv?! KDOKOLIV?!
Nikdo mě neslyší. O Bože, bože, bože, bože. Sakra, sakra, sakra, sakra, SAKRA.
Proč ta věc vůbec funguje, nemůže fungovat, NEMĚLA by fungovat, tak jak k sakru?! Musím — Bože, musím, musím… zjistit jak… dlouho můžu mluvit, myslím že to má nějaký limit, nebo něco v záznamu a j-j-já nic nevidím, vidím jenom to červené blikající světýlko, nevidím vedle něj žádná tlačítka…
Mám hrozný hlad.
A žízeň. Myslím, že už bych jsem měl umřít na dehydrataci, ale… Nevím.
Ahoj, červené světýlko. Můžeš se mnou mluvit? Můžeš za mě mluvit s… Annou? Haló?
Našel jsem ovládání.
Dva týdny, tři dny, čtyřicet sedm hodin a padesát osm minut..
Dva týdny, tři dny, čtyřicet sedm hodin a padesát osm minut.
Dva týdny, tři dny, sedm hodin a padesát osm minut.
Dva týdny, tři dny, sedm hodin a padesát osm minut.
Oh… Bože
CHYBA PŘI PŘEHRÁVÁNÍ, CHYBA PŘI PŘEHRÁVÁNÍ, CHYBA PŘI PŘEHRÁVÁNÍ.
Ať už jsem kdekoliv, jsem si celkem jistý, že… nemusím jíst, abych přežil. Bolí to… hodně, ale… nevypadá to, že bych umíral… Takže… Asi… Asi počkám… Asi. Já… Možná se stane nějaký zázrak a já se dostanu ven. Haha. Sni dál Roberte. Jo, jsem… Jsem unavený, jdu spát.
Tři týdny, čtyři dny, devatenáct hodin.
Mám tu v kapse obrázek Anny. Skoro bych zapomněl. Světýlko, nechalo bys mě vidět její tvář, prosím? Jenom na chvilku, já jen… Jenom jí chci znovu vidět.
Ahoj, Anno, stále jsem tady, stále tady. Vrátím se, dobře?
Dva měsíce, čtyři dny, tři hodiny.
… Ahoj. Tady Robert. Jo, J-já… Moc jsem toho za poslední dva týdny nenatáčel. Ha. Hahahaha… Hahaha… huh… huh…
Pardon, musím se udržet na uzdě. Dýchej.
Měl jsem… Měl jsem na pilno. Snažil jsem se naučit něco o tomhle místě. Mém vězení. Mém vlastním království. Heh, Král Robert. Sakra já smrdím. Je tady vůbec vzduch? Smradlavý Král Robert, král tohohle ZATRACENÝHO NIČEHO, KURVA!
…Pardon, omlouvám se. Já, musím být profesionální. V… Vrátím se až si odpočinu.
…Dobrá, tak začneme. [Zhluboka se nadechne a vydechne.]
Mé jméno je… Robert Scranton. Jsem bývalým vedoucím výzkumníkem v Oblasti… 120, Nadačním zařízení zasvěceném studii různých realitu pozměňujících SCP, s cílem vyvinutí pokročilejších opatření vůči těmto hrozbám.
Za poslední… světýlko, mluv se mnou,
Dva měsíce, osm dní, šestnáct hodin.
Co říká světýlko- jsem byl uvězněný v něčem, o čem si myslím, že je prázdná kapesní dimenze. Sám. Ano… sám. Kompletně sám.
Říkám tomuhle místu SCP…Nevím, nepamatuju si kde jsme, kašli na to. Nevím co se stalo v minulosti… světýlko, prosím, znovu.
Dva měsíce, osm dní, šestnáct hodin.
Ale… poblíž není nikdo, kdo by se mohl hádat, a v tuhle chvíli… Si povídám s kontrolním panelem, abych se udržel pohromadě. Já… Musím si vést záznam. Jednou tu možná nějaký nebožák skončí jako já a… jestli se tohle někdy dostane ven… možná, možná můžu napomoct tomu, aby se to znovu nestalo.To je jediné, co mě teď nutí jít dál, a já vážně potřebuju něco co mě donutí, hahahaha…
…Takže tak, Robert… Scranton… dokumentuji nové SCP pro… budoucí výzkumné účely. To bude muset stačit. Jdeme na to!
…
Dva měsíce, jedenáct dní, deset hodin.
Objekt číslo, SCP je mi to u prdele.
Třída Objektu, Euclid, asi, ale nevím, možná to časem změním. Musím to tu víc prozkoumat.
Speciální Zadržovací Procedury, sakra teď zním jako můj psychiatr… Um…Nevím jestli bychom mohli… zadržet, tohle místo. Není… rozhodně to není na Zemi. Abych řekl pravdu, nevím kde to jsem. Já… si myslím, že to má něco do činění s tím prototypem Stabilizéru… To vysvětlím později. Okej… um… jo, ať už jsem kdekoliv, nemyslím si, že se to dá zadržet, to spíš… vytvořit. Ne, ne, to není to správné slovo. Um… vstoupit. Jo, dá se do toho vstoupit. Přišel jsem na tohle místo, kvůli nějaké hodně špatné nehodě při ohýbání reality a… ne, ne, Roberte, nebuď ještě takový, nevíš jestli neexistuje východ. Ooooh… livin' on a prayer… halfway… there. Ehm.
Dva měsíce, jedenáct dní, osmnáct hodin.
Počkat… ne, Popis, Roberte, drž se formátu… Tohle místo… Je to nějaká mezera v realitě, myslím. Je tu tma. Velká tma. Jako tak, že tohle červené světýlko, které ukazuje, že moje slova se nahrávají, je jediná viditelná věc na celém tomhle místě. Nevidím ani svoje ruce, a sotva vidím kontrolní panel před sebou. Prakticky používám světlo jako střed a pamatuju si, kolik kroků jsem udělal v jakém směru. Ještě jsem neušel ani sto. Moc… Moc se toho bojím. Heh. Zajímalo by mě, jestli mi teď bělají vlasy hrůzou. Ani nevidím jakou barvu teď mají. Když o tom mluvím, moje hlava mě poslední dobou začala trochu svědit. Když se na to nesoustředím, je to v pořádku, ale cítím takové… brnění na tváři. Nevím proč.
Dva měsíce, patnáct dní, čtyři hodiny.
Okej… hú… M-musím si na chvíli odpočinout. sakra, bože, kurva. Do… prdele, prdele, prdele… Já… zrovna jsem objevil novou vlastnost tohohle místa. Celou tu dobu jsem si myslel, že chodím po… nějaké… ploché zemi, líp to nepopíšu. Držel jsem oční kontakt se světýlkem jak dlouho to šlo a zdá se, že můžu jít po rovné, ploché cestě. Sakra, brní mě hlava, myslím že je to adrenalinem…Ale, jestli je má hypotéza pravdivá, a tohle je opravdu nějaká realitní… prázdnota, pak by tu nemělo být po čem chodit. Teď když o tom přemýšlím, celou dobu, co tu jsem, měl jsem pocit že… chodím, ale taky jako bych něčím plaval. A to něco je husté a ze všech stran, má to takový… tlak, což není ten správný termín, ale sakra, tohle místo nedává žádný smysl a já dělám co můžu, abych mu porozuměl, jasný?!
Bože… Promiň.
Takže nejlepší analogie, s jakou jsem přišel je… jako plavat skrz hodně hustý, černý gel. Je tu dost napětí, abych se udržel na "povrchu", ale když… když si opravdu představím jak tlačím dolů, můžu klesat. Počkat. Počkat, počkat, počkat, počkat, myslím… Myslím, že tohle musím otestovat víc, vrátím se.
Dva měsíce, sedmnáct dní, dvě hodiny.
Navigace je hodně ovlivněná… vědomými impulzy cestovat jistým směrem. Takže tohle rozhodně není úplná realitní mezera, alespoň podle mých a Anniných teorií. Kdyby-kdyby byla, nemohl bych se vůbec hýbat, protože by tu neexistoval prostor. Sakra, dobře, dobře, to dává více smyslu, než předtím, skvělý, skvělá práce, Roberte, dostáváš se tam… Když nad tím uvažuju, mělo mi dojít dříve, že jsem schopen se pohybovat po rovné ploše od a ke světýlku. Taky to vysvětluje proč ještě neumírám na hlad a dehydrataci, čas tady skoro neplyne. Takže jsem stál vedle malýho červenýho a šel jsem rovně… "dolů." Okej, a teď si představte červenýho jako původ 3D prostoru. Šel jsem rovně… dolů, doprava, jo a potom… a potom jsem se vrátil zase zpátky "nahoru" tady k Července. Taky jsem byl schopen "létat" nad světýlkem. Pohyb tady je pomalý, jak říkám, analogie s gelem, líp to popsat nedokážu.
Dva měsíce, dvacet dva dní, tři hodiny.
Podávám hlášení, Červenko, PANE! Hahaha, notak Červenko, rozzař se trochu. Ha! To nebyl úmyslný vtip… Notak. Červenko, zasměj se, je to vtipný!
…
… Dobře, jak myslíš. Ehm.
Tohle místo se podle všeho sotva řídí parametry Kejelových Zákonů Reality. A když říkám sotva, myslím, opravdu jenom sotva. Jsem si celkem jistý, že moje výpočty jsou správné, ale… počkat, musím to znovu zkontrolovat…
Bože. Jo, jo, jsem si dost jistý. Okej, tohle místo… pokud budeme používat standardní Humovou stupnici, řekl bych, že jsem v realitě, kde je Humové pole… nula celá nula… čtyři… asi. Jo, hodně, hodně, sakra hodně nízko, takže… Jak jsem již říkal, časoprostor existuje v miniaturním měřítku, takže má biologie je v pořádku i přes podvyživení, ale taky to vypadá… Já… Já si vlastně nejsem jistý, co to znamená…
…
Ještě k tomu z posledního záznamu. Ne… Nejsem si jist jak bude moje biologie reagovat na tak nízkou koncentraci Humů. Převážně jsem pracoval s vyššími Humovými poli a ohýbači reality, jež jsme testovali neměli nikdy Pole nižší, než 0.8. Tohle… tohle bude poprvé. Vůbec poprvé. Pamatuju si na "Pommelova Zabijáka" z Oblasti-133, říkali tomu přístroji tak, protože naprosto rozbil předchozí teorie o nejnižší Humové koncentraci. Vážně drahý, podivný přístroj, jež dokázal dostat malou oblast až na 0.4. Takže 0.05 je… jo.
Lhal jsem. V posledním záznamu jsem lhal… Já… Lžu sám sobě a… taky tady července… Jsme ty nejreálnější věci tady. A to znamená… za čas… se Humové pole bude chtít… vyrovnat a… Já… Já už půjdu, mám ještě… nějaké výpočty. Červenko, Anno, zapište si, že používám druhý, třetí a čtvrtý Kejelův zákon, jasný? Používám… používám 0.05 jako okolí, moje externí pole jako… něco mezi 1 a 1.4, použiju druhý zákon pro výpočet rychlosti oprav chyb a můj vnitřek jako… jako… jako… sakra. Ještě jsem neskončil.
Já jsem skutečný. Jsem super skutečný. Ultra skutečný, nejskutečnější chlapík ve světě neskutečnosti.
Opět nemáš žádný smysl pro humor, červenko. Mluvím o LSS, červenko. Když nás to sem poslalo, myslím… myslím že naše realita byla lehce narušena. Červenko, tys nedával pozor ve škole? Hej, nehraj si na chytrýho, červenko. Okej, co chci říct, je že výboj z LSS nás dostal na… na…
Dva měsíce, osmnáct dní, sedm hodin.
Ne, červenko, to není ani blízko, musel jsi špatně konvertovat rovnici třetího Kejelova zákona. Kvůli poškozenému LSS, jež nás sem dostalo, jsme někde mezi 2.2 a 3.6. Ano, to je dobře červenko, to je hodně dobře, protože to znamená, že máme více času, než jsme si mysleli, abychom… na…jo, červenko, než tu sakra CHCÍPNEME, jasný?!
Dva měsíce, dvacet čtyři dní, pět hodin.
Kolem tří let. Čtyř, pokud… pokud nebudu moc interagovat. Kdyby… kdybych tady měl LSS, mohl bych to možná protáhnout i na… osm, možná, a to v nejlepším případě… Ale já mám… Musím… Já… vím… ale… ale… tři roky. Tři roky a potom jsme za hranicí bez návratu. Ha. Hahahahaha. Měl bych… Do té doby bych měl něco vymyslet. Myslím že bych měl být ještě dlouhou dobu v pořádku… Alespoň… ne, ne, tak dlouho tady nebudu… Určitě něco vymyslím…
Anno, co bychom dělali s takovýmhle případem? Potřebuju tvoji pomoc, miláčku. To…to svědění co mám… To je moje rozpadající se Humové pole… Moje… Moje selhávající realita… Tři roky. Potřebuju se stabilizovat do tří let.
Přemýšlel jsem… Anna a já jsme měli takovou teorii… I když je Humové pole nízké, je to stále Humové pole. A právě proto, že je nízké, Humová difuze chvíli potrvá. Teď jenom kdyby… kdybych mohl… zadržet… recyklovat pole, udržet difuzi tak, aby se neroztáhla příliš tence, mohl bych… A taky bych mohl… je to jenom teorie, ale… Stojí to za pokus, To ale znamená…
Hej červenko. Já… Já budu muset na chvíli odejít. Chci něco otestovat, a ty nemůžeš jít se mnou. Já… Je mi to líto. Ne, ne, červenko, vážně se omlouvám, vážně, kéž bys mohl se mnou, ale… pokud budeme spolu, difuze bude rychlejší… Oba potřebujeme co nejvíce času. Musím tohle místo víc prozkoumat a ty musíš udržet všechny ty informace ve svojí hlavě. Je to… červenko, notak. Ty- budeš v pořádku, červenko, znám tě, jsi silný. Mnohem silnější než já… bude to jenom na chvíli, červenko, ale já musím zjistit, jestli dokážu najít způsob, jak nás udržet naživu déle. Možná nás odsud dokonce dostanu. Pokud dokážu zadržet dostatek pole, můžu… můžu nás odsud dostat. Ne, ne, nejsem si jistý, ale musíme to zkusit. Červenko, mluvíme tady o možném úniku, jasný? Ano, je to mezera. Mezera by měla mít konec, jako… jako stěny kaňonu, rozumíš? Musím najít stěnu a potom, a potom můžu…
…
Je mi to líto, červenko, doufám, že až se vrátím, budeme stále přátelé.
…
Tak… Tak já už jdu… Brzy se uvidíme.
…
Šest měsíců, deset dní, pět hodin.
Ahoj červenko. Už je to chvíle.
Víš… když o tom uvažuju… Nevím co jsem si myslel. Tohle místo je… bože, tohle místo. Tohle místo je zasraný… peklo.
Není tu konec. Prostě to pokračuje dál, a dál. A dál.
Pokračoval jsem jedním směrem dva měsíce, dva, pitomí, měsíce. Bože, jsem takový hlupák, proč jsem si myslel, že můžu utéct? Přemýšlím jako ti hloupí, staří evropané, co si mysleli, že konec světa je na horizontu. Tak hloupý, Roberte, stupidní, prostě-prostě GAAAAAAAAAAAH—-
Když budu padat dost dlouho, dosáhnu nakonec dna?
Deset měsíců, 28 dní, 15 hodin.
Není tu dno. Naser si, červenko.
Omlouvám se, červenko, neodcházej, omlouvám se, že jsem tě vypnul, vrať se, vrať se, prosím—
… Dneska je mi 40 let. Šťastné narozeniny, milý Roberte.
Jsem adoptovaný, věděl jsi to? Jo, moji rodiče mě nechali v krabici na ulici. Sebral mě nějaký americký pár, což vysvětluje moje nečínské jméno. Ani nevím, jak jsem se původně jmenoval. Jenom jsem si myslel, že by tě to zajímalo. Co ty, červenko?
S Annou jsem se seznámil v oblasti, roku 1988. Bože, ta byla krásná. Stále je. Byly to naše oči. Ona má překrásné oči. Moje oči jsou šedivé, nudné, ale její… Bože, tak nádherné. Myslíš… Myslíš že si o mě dělá starosti, červenko? Že mě hledá?
Víš, červenko, jsi skvělý posluchač. Ale nikdy tě neslyším mluvit o sobě. Notak, nebuď stydlivka, nikdo tady není, ne? Hahaha, no ne? Hahaha… hahahahaha…
"Omlouvám se, Roberte, to nemohu udělat." Hahaha, červenko, ty jsi ale vtipálek.
Byl jsi někdy ženatý? Děti? Rodina? Přítelkyně? Přítel? Notak, červenko, já tě nesoudím, jen… mluv se mnou, prosím. Bože, moje hlava bolí. A moje nohy, cítím se, jakoby spaly.
Jako kluk jsem pracoval v obchodu s komiksy. Tenkrát byly o tolik levnější a já vždycky na konci týdne dostal jeden zdarma. Nejvíc se mi líbil Spiderman.
Byl jsem v krabici, na ulici.
Co… Co to sakra… Ne. Ne. Ne, ne, ne, ne, ne, ne, červenko, neviděl jsi mojí fotku? Tu fotku červenko, fotku Anny, kde je - notak, notak, kde-kde- Anno! ANNO! ANNO! Kam jsi - ne, ne, ne, ne, ne, prosím, prosím ne, cokoliv jen ne, PROSÍM.
Mizí to, ona mizí, ona mizí, prosím, Anno, ne prosím, notak, miláčku, zůstaň, je moc brzo, je MOC BRZO, moje výpočty se nemýlí, NEMÝLÍ, MĚLA BYS BÝT V POŘÁDKU. ANNO, ANNO, neudržím tě, vrať se, Anno, miláčku, zlato, Anno prosím, potřebuju tě, potřebuju tě, prosím, prosím, neodcházej, jsem tady, stále jsem tady. ČERVENKO SEŽEŇ POMOC. Anno, prosím, prosím, nechoď, ne -
Černé vlasy, zelené oči, 160. Černé vlasy, zelené oči, 160.Černé vlasy, zelené oči, 160. Černé vlasy, zelené oči, 160. Černé vlasy, zelené oči, 160. Černé vlasy, zelené oči, 160. Černé vlasy, zelené oči, 160. Černé vlasy, zelené oči, 160. Černé vlasy, zelené oči, 160. Černé vlasy, zelené oči, 160. [Dr. Scranton toto opakuje po tři hodiny.]
Anna a já jsme se vzali v roce 91. Nesehnali jsme si nejhezčí oblek a šaty, co jsme chtěli, kvůli práci, ale sakra, oba jsme vypadali skvěle. Anna samozřejmě vypadala lépe. Jenom jsme tančili a protančili jsme celou noc, měli jsme celý týden volno. Dokonce i práce jako ta moje vám nechá volno na líbánky… Tak, notak červenko, nastav, high five. Notak. Notak červenko.
Jeden rok, dva měsíce, dvacet sedm dní.
…
…AAAAAAA—
[Další záznamy přehrávají pouze automatizované zprávy panelu s časy, v intervalech od jednoho do tří dní a s pauzami až několik měsíců; mezi tím jsou rovně slyšitelné nářky, křiky a mumlání Dr. Scrantona. Tyto záznamy pokračují až dokud čas nedosáhne dvou let, sedmi měsíců a 28 dní, načež přestanou na dva měsíce chytat zvuk.]
…
…[Hlas Dr. Scrantona je všimnutelně narušený. Je možné, že jde o kombinaci realitního rozpadu jak jeho, tak kontrolního panelu.]
Robert… chlad. Necítím… Už necítím svoje nohy. Myslím… že se začínám… Dostávat do bodu O…Kterém jsem mluvil… Nízké Humové pole…Difuze … Equilibrium… hromada… stupidních… nesmyslů…
Už ani nevím co je tady skutečné. Sakra, už ani nevím jestli jsem já skutečný. Nebo… aspoň něco… něco takového… Jestli… Jestli je tohle konec, tak… tak… Já ještě nechci umřít. Já ještě nechci umřít. Oh bože, já nechci umřít…
Šel jsem rovně, šest měsíců. Potom dolů… ne, šel jsem prostě znovu dolů… dalších… osm. Pořád tu není dno, červenko, pořád není dno.
Co jsi dělal ty, Červenko? Poslouchal jsi celou dobu mě? Ty jsi ale tvrdohlavej, Červenko…
Lucy.
Huh, Červenko? Promiň, musel jsem usnout. Co chceš? Oh… promiň, z-zkusím si vzpomenout…
Lucy. Tak jsme chtěli pojmenovat naše dítě, kdybychom nějaké měli. Lucy Scrantonová, Lucy Langová. S Annou se nám to líbilo. J-Já- Ne, Červenko… Nepamatuji si, že bych vybíral jméno pro kluka…
"Good morning… good morni-i-ing. We've talked… the whole… through…"
Sakra, vážně tančím špatně. Vůbec necítím svoje nohy. Okej, tak si to zkus ty, Červenko.
Kejelův Zákon tvrdí, že Humová Pole se difuzují, Kejelův Zákon taky tvrdí, že jestli tohle nepřestane, tak mi brzy upadnou koule.
"Anna… Anna bo banna…"Ha, tu písničku nesnášela a já jí s tím rád otravoval. "Anna… Anna bo banna banana… banana, banana canna…" Byl to takový vtip, jen mezi námi dvěma, věděl jsi to? Byla to naše slůvka pro začátek hraní. [Pauza.] Notak, Červenko, chovej se dospěle, nebuď dětinský. [Povzdech.] Fajn, tak ty nakonec máš smysl pro humor!
Heheheh, až se odsud dostaneme, budeme se muset srát s takovou spoustou vědy, tohle místo rozbíjí pravidla, jako se zrovna teď rozpadá moje ruka.
Pavučiny. Moje levá ruka. Pavučiny.
V Oblasti-120 jsme jednou měli realitu ohýbajícího pavouka. Měl bych ho rozmáčknout. Červenko, rozmáčkneš ho za mě, až se dostaneme zpátky?
Průměrně deset, patnáct kilometrů za den, plus několik přestávek. Třicet, dva, třicet, deset, ne, jedenáct, ne, ne, deset, myslím. Alespoň tři sta nalevo a… a… sakra ne, dolů jsem byl rychlejší… Srát na to, zkrátka je to dolů asi šest set kilometrů. Nahoru to trvalo mnohem dýl.
Až dolů. Do bezedna? Nekonečna? A ještě dál. Drž hubu Roberte, nejsi vtipný.
Humové Pole, boomové pole… rozpadá se rychlostí… sakra, jaká je konstanta Modifikovaných Prommelových Relací? Deset na čtvrtou? Ne, ne… pátou… pátou, myslím…
Jeden rok. Možná pár měsíců navíc.
Červenko, jak zní David? David. Víš, ptal ses na… jo, jo, na to. Promiň, že jsem tě vzbudil…
Moje… moje ruce. M… moje ruce procházejí skrz jedna druhou… Červenko. Červenko! ČERVENKO! Červenko, pomoc, pomoc, prosím, moje ruce, necítím svoje ruce, procházejí skrz… jako… jako ledová voda, Červenko, já nemůžu, oh bože, oh bože…
Huh… huh… huh… Červenko… Znáš… znáš ten… ten hloupý kouzelnický trik tvého strýčka, při němž si sundá palec, ale ve skutečnosti si ho jenom schoval?
Právě jsem ho udělal. Se svým skutečným palcem. Ani to nebolelo, prostě se pustil. Myslím… Oh, bože, dělá se mi zlek. J-já- [Zvuky zvracení.] Myslím… Myslím, že tu jenom tak poletuje, ani ho nemůžu sebrat, moje ruka prostě prochází skrz něj, oh bože, oh bože, j-já-
Můj levý malíček je jako… cibule.
Jo, oddělil se.
HEZKÝ POKUS PEKLO, prsten mám na PRAVÉ ruce, hezký pokus s levou.
Můžu… jít… přímo skrz sebe…cítím… svoje vnitřnosti.
Je to… teplé.
Ale taky studené.
Když spím… moje ruce jsou v mé hlavě. Teď spím už jenom na zádech.
Statika. Je to jako statika na televizi.
Chhhk. Chhhhk. Chhhk.
Ha. Hahahaha. Hahahahahahaha. No, S-s-stejně potřebuju jenom jednu ledvinu, ne? NE? ČERVENKO, ČERVENKO KOUKEJ NA TO! Haha. Hahahahahaha…
Nech mě nechat si srdce, jenom moje srdce, to je všechno co chci.
Lucy. Davide. Jste tam? Chci vás vidět.
Lucy. Davide. To není fér. Notak, hej, přestaňte se bavit, já jsem vtipkoval, vtipkoval. NOTAK, TO JE ZVRÁCENÝ, ŽERTOVAL JSEM.
Jsem chlap, buď chlap Roberte, jsi chlap, CO TO KURVA.
Anna… Annaaaa…
Čtyři roky, šest měsíců, osmnáct dní.
Já už… Já už to ani nedělám sám. Cítím… Jak se to děje samo… Konečně. Konečně to můžu… Stále to nedokážu říct… Já… Já se stále bojím…
Teď… teď už rozhodně nic jíst nebudu…
Stejně mám hlad.
To je kurva nechutný Roberte a ty to víš. NE. VIDÍŠ, ČERVENKA SI TO MYSLÍ TAKY. NE.
Tohle malé prasátko šlo na trh.
Tohle malé prasátko šlo… někam.
Tahle malá… noha. Noha… ČERVENKO?!
Pět let, 13 dní.
Haha.
Hahahahahahaha
Hahahahahahahahahaha.
HAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHA.
HAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHAHA.Pět let, 14 dní.
Pět let, 15 dní.
Pět let, 15 dní.
Pět let, 15 dní.
Pět let, 15 dní.
Pět let, 15 dní.
Pět let, 15 dní.
Pět let, 15 dní.Nech toho, ubližuješ mi.
Pět let, 19 dní.
Už je mi líp, promiň, červenko.
Jak to děláš, červenko? Držíš se? Řekni mi to, potřebuju trochu pomoct… potřebuju trochu pomoct…
Červenko. Notak. To nedělej. Neodcházej. Vím, že je to těžké. Vím, že je tma. Ale-ale je tma a mi jsme stále spolu. Notak. Červenko. Ne. Ne. To-to nemůžeš. ČERVENKO! Notak, kamaráde, zůtaň se mnou, Červenko! Notak! Pořád se tě můžu dotknout! POŘÁD SE TĚ DOTÝKÁM, KOUKNI NA MĚ ČERVENKO, JEŠTĚ NEUMÍRÁŠ, NE, ČERVENKO, NE!
[Žádné audio nebylo nahráno po dobu 9 měsíců.]
Pět let, devět měsíců, dva dny.
…
Červenko?
Pět let, devět měsíců, tři dny.
Pět let, devět měsíců, tři dny.
Pět let, devět měsíců, tři dny.
Pět let, devět měsíců, tři dny.
Pět let, devět měsíců, tři dny.
Pět let, devět měsíců, tři dny.
Pět let, devět měsíců, tři dny.
Pět let, devět měsíců, tři dny.
[Automatická zpráva je zopakována ještě 97krát.]Ty malej parchante, myslel jsem, žes mě opustil… [Hlas Dr. Scrantona je téměř neslyšitelný, jakoby skrz silně rušené, ztlumené rádio.]
…
Promiň, červenko, ale… moc tu toho nezůstalo… B… bylo to těžké. Já… 184. Pokusil jsem se zabít 184krát. Nezabralo to… Ani jeden z pokusů nezabral. Já… Ani nevím kolik toho ze mě ještě zbývá. Alespoň jedna noha, protože se můžu hýbat. Nejspíše i nějaké svaly v ní, ale je to vrtkavý. Vnitřnosti jsou… vnitřnosti jsou na sračky. Pořád mám srdce, možná plíci. Tohle místo… vážně mě nenechá skončit… Unavený…
Já… umřel, červenko. Notak červenko, nedívej se na mě tak, nechci tvojí lítost ani tvoje překvapení, nebo vztek, nebo strach, nebo, nebo… Nemůžu… Když… 224, špatně jsem počítal…
Jedna, dva, tři, čtyři…[Dr. Scranton počítá od jedné po 220 až 245 několikrát po dobu 13 hodin.]
Zemřel jsem. Zemřel, hodněkrát. Zkusil jsem se udusit, zlomit si vaz, rozkousat se na části. A… a… Tohle místo. Není reálné. Odešel jsem, viděl jsem sám sebe na zemi a nemohl jsem- nemohl- nemohl jsem nikam jít. Nemohl jsem utéct. Neexistuje cesta ven, prostě jsem zase vletěl zpátky dovnitř a s každým, dalším, pitomým, pokusem, toho ze mě bylo vidět míň. Já-já- oh, bože, kolik toho ještě můžu odebrat a stále žít?
Tak proč… proč jsi teď zpátky? Co jsi mi přišel říct?
Pět let, devět měsíců, dvanáct dní.
Heh…
Tohle místo se zmenšuje. Červenko, za to můžeš ty?… Někde je tu určitě konec. Zmizel z… co já vím odkud… Je tu takový závoj, mnohem dál a když jsem se ho dotknul, bolelo to jako čert. Červenko, co se děje?
Není… Není tmavý. Ten okraj, nebo co, září víc a víc, a, i tak je tu kurva tma, ale… oh bože, teď dokonce něco vidím. Já…Já… oh, bože, co to doprdele je? Já… oh, bože, nevěděl jsem že je to tak špatné. Oh, bože, oh, bože, oh bože, tolik toho chybí—
Pět let, deset měsíců, deset dní.
Červenko, ty jsi pevnej. Jako, ne, jako vážně sakra pevnej. Jsi… seš skutečnej. A… a… Já jsem taky skutečnej… ale jenom, když na tebe sáhnu. Ale… Červenko, ono… ono to bolí… Myslím si, že když se tě dotknu, tak se rozpadnu…
Ty — vážně bolíš doprdele, Červenko, ach bože, ty bolíš, co se to sakra děje?
Přibližně tři kilometry v rádiu a přibližuje se. Je to… je to jako Kejelův čtvrý zákon? Ale… ale… co tomu pomáhá? Hej! HEJ! Pořád jsem tady, přestaňte! Kvůli vám to tu spadne! HEJ! HEJ!
Dva kilometry. Ach bože, co se stane, až se to zavře? SAKRA, ČERVENKO TO BOLÍ!
Nezavírá. Vlny. Jsou to… vlny… Co?
Roberte, jsi zatracenej génius. Žádný stěny, okna. Otevřená okna.
Pět let, deset měsíců, dvacet osm dní.
Anno, Anno slyšíš mě? Tyhle vlny… tohle místo… Okej, představ si, dvě reality, jako dva papíry přilepené k sobě. Tohle místo je prostor mezi. Měli by být jenom dvě reality, paralelní, ale tohle místo je malinké, ale nekonečně třetí… třetí…mezi nimi, jako co se stane, když spadneš do díry, při přecházení z Bodu A do Bodu B! pamatuješ si na červí díry Třídy-C? Ty teorie o červích dírách, co byly plné děr. Myslím… myslím si, že jedna z těch děr vede sem. Nevede do jiného vesmíru, vede nikam. Slepá ulička. Tohle místo je slepá ulička. Třída-C "Rozbitý Vstup".
Tyhle vlny. Ať už přicházejí odkudkoliv, jsou z nějaké paralelní reality, jež interaguje s tímhle místem, pomalu vychylují tohle místo v meziprostoru. A všechny… tlačí na mě a červenku, protože jsme stále trochu reální, tlačí, nebo, nebo nás nasávají k sobě, což vytvoří novou červí díru směrem… směrem… domů.
…
Co se mi stane, až se vrátím zpátky? Až se okno zavře?
Přemýšlej, sakra, Roberte přemýšlej. Musíš myslet! Mysli víc! MYSLI VÍC!
Červenko, ah, budu se muset, bož- gah, budu se od tebe muset odstěhovat, ty, neznám tě, jsi nemocnej, nebo tak, něco je s tebou špatně. Zavolej mi, až ti bude líp.
…Nemůžu… Nemůžu myslet… jasně… Krev. Krev. Je tu… až… příliš moc… ha…
Kap, kap, kap, kam to všechno…. mizíííííííííí… [Zvuky zvracení.]
Už jsem… [Zvuky zvracení.] dlouho nechutnal zvratky. Dokonce ani když jsem vrhnul do svý… svý… jsi chlap, Roberte.
Ach bože. Oh bože, znovu ne, znovu ne— [Zvracení.]
…
[Hlas se láme.] Jak…? Jak…? Jak můžu tolik blít, červenko, řekni mi… Ani… [Zvracení.] Ani už nemám žaludek na to, abych toho v sobě měl tolik… A to krvácení nikdy… nepřestává… [Dr. Scranton následně dvě hodiny brečí.]
Le- [Zvracení.] lepší… už. Dokážu.. Myslet…
Červenko, Já… Já si nejsem jistý, jestli jsem připravený jít zpátky…
Pět let, jedenáct měsíců, tři dny.
Ne, červenko, nejsem sobecký, tos nebyl ty, to ty pitomé vlny. Nemůžu být poblíž nich. Červenko, dívej, dívej se na mě. Vidíš to? Červenko, podívej se na mě. PODÍVEJ. Nemůžu být poblíž nich, ony mě zabijí. Ty tři roky jsem překročil už dávno, pamatuješ?
Protože, ani… ani po vší té době… Nechci umřít, červenko. Pořád se bojím. [Hlas se láme.] Červenko, já se bojím, jasný? Ty bys tomu nerozuměl, nejsi… nejsi člověk, červenko.
Oh, omlouvám se, že jsem tě urazil, červenko. Ne, červenko, notak, nebuď takovej. Červenko, podívej se na mě. Jsi můj přítel, chápeš to: Jsi můj nejlepší kamarád. Ale… mluvme na rovinu, máš mnohem větší šanci, že se odsud dostaneš-…. Prostě mě nech na pokoji, prosím, červenko? Jenom na chvíli… Omlouvám se, jasný? Myslím to vážně…
Slyším… slyšíš jak se ty vlny blíží, červenko? Ten tichý šum a hukot, jak to naráží na tvoje uši? Já jo. A je to pořád hlasitější, bolí to. [Začíná potichu plakat.] Tolik to bolí.4
Ne… Ne, ne, ne, ne, ne… NE. NE. NE. Proč? Proč?! Prostě mě nechte jít, nechte mě… NECHTE MĚ JÍT SAKRA, o bože… [Brečí.]
[Brečí.] Dalších pět let. Pět dalších let. Jestli tohle bude pokračovat, budu se restabilizovat dalších PĚT ZKURVENÝCH LET, ČERVENKO, CO MÁM DĚLAT?!
[Po dalších pět dní začne kontrolní panel chytat nízkofrekvenční šum, jež přichází v pulzech. Hlasitost se pomalu zvyšuje a spolu s ní je slyšet Dr. Scranton, jak křičí, brečí a mumlá v pozadí.]
[Hlas je třepavý.] Červenko.
[V tuto chvíli je šum v pozadí zaznamenáván o rychlosti 20 pulzů za minutu.]
Pět let, jedenáct měsíců, devět dní.
Pomoc. [Hlasitý kovový zvuk, při němž je určeno, že něco narazilo na kontrolní panel.]
[Kompletní ticho po pět dní. Pulzy zvyšují svou rychlost, spolu s frekvencí na 30 za minutu.]
[Hlasitý šplouchavý zvuk]
Červenko. [Hlas Dr. Scrantona je extrémně změněný, téměř nerozpoznatelný.]
Červenko.
Červenko, podej mi svojí nohu, potřebuju se opřít.
Červenko, dej mi svojí páku, paži, RUKU!
Červenko, potřebuju líp vidět, dej mi světlo, ne promiň, ne, nepotřebuju světlo, chápu, omlouvám se, něco jiného.
Anna.
Chci hezké oči. Anno, Anno, dej mi svoje oko, já mám jenom jedno.
Anno, Anno, dej mi tvé rty, chci tě znovu políbit.
Anno, Anno, dej mi svůj jazyk, jsem — jsem hladovýýýýýýýýýýýýýý. [Několikrát zaheká. Poté začne brečet a smát se najednou]
Anno… Anno, nemáš náhradní palec? Vrtkavý.
…
ANNO, DEJ MI SVŮJ MOZEK, JÁ MÁM JENOM PŮLKU.
…
[Šum je změřen na 46 pulzů za minutu.]
[Brečení.]
[Šepot.] Omlouvám se Anno, nemyslel jsem to tak, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, jsem tak děsivý, je mi to líto… [Brečí.]
Anno… [Hlas se láme.] Anno, můžu tě držet za ruku, ztratil jsem svůj prsten… [Brečí.]
[Šepot.] To je v pořádku, miláčku, je to v pořádku… Najdu další cestu ven… Pořád mám dost času abych… [Roztřepený smích, hlas se láme.] Dalších pět let… pět dalších let, abych na něco přišel… na něco, přišel… [Smích se mění v pláč, jež pomalu utichá po následující hodinu.]
[Tichý pláč.] Ještě ne, červenko… prosím… Já vím, že chceš jít… já ještě nejsem připraven… Já nejsem… nejsem… [Zvuk šplouchnutí.]
Miluju tě, Červenko. Miluju tě, Anno.
Pět let, jedenáct měsíců, dvacet dní.
[Šum je nyní na 60 pulzech za minutu.]
…
[Tichý pláč.] A… nno… [Vzorec mluvení Dr. Scrantona je téměř normální.] [Těžké kovové praštění je slyšeno spolu s šplouchavým zvukem, jak něco trefilo kontrolní panel.]
Pět let, jedenáct měsíců, dvacet jedna dní.
Dne 23. prosince, 2005, se kontrolní panel LSS najednou objevil zpátky v testovací budově Oblasti-120, Realitní laboratoři A.
…
Doktorko, prvotní Humové pole Kotvy je stabilní. Výkon je 2.3, fluktuace je 0.001%.
Dobře Skinnere, doufejme, že to vydrží.
Počkat. Co to sakra?
Co se děje?
Něco se objevilo v testovací zóně.
Co?
Madam, velký objekt se materializoval uvnitř pole Kotvy. Co mám udělat? Přerušit test? Zavolat tým?
Skinnere, o čem to sakra mlu- Oh můj bože. Co to- odkud se ta věc vzala?!
Nevím, madam, prostě - prostě se objevila odnikud. Vy… vypadá to, že je to něčím pokryté… co to sakra je - [Kašle.] Oh bože, strašně to smrdí, cítím to až sem, bože—
[Kašle.] Smrdí to jako… smrt, jako… zvratky a — a krev, a… a…
…
Madam?
Ó můj bože.
Madam?
Nepřerušujte to, Skinnere, opakuju, nepřerušujte, držte to pole, nepřerušujte ho!
Madam, co se děje? Madam? Madam!
Snižte Humové pole na 1.7, vstupuji do zadržovací zóny, nepřerušujte pole, nebo riskujeme, že destabilizujeme objekt!
Um, ano madam! [Je slyšet mechanické skřípění.] Uh, hlásím, ano, tady je Dr. Matthew Skinner, žádám o…
[Šplouchavé kroky.]
Oh, bože, co to sakra, co — co to má být? Tohle… tohle je… tohle je ten… Oh, bože. Roberte? Roberte?! Roberte, jsi to ty? Oh, bože, prosím, prosím, ne, to nesmíš být ty, nesmíš to být ty, Roberte?! Myslela jsem, myslela — Jak může tahle věc—? [Další šplouchavé kroky.]
[Elektronické pípání.]
Madam? Madam? Co to děláte, neměla byste sahat —
Toto je rozhraní Lang-Scrantonova Stabilizéru. Vítejte zpět, Dr. Langová, co byste chtěla—
Přístup Audio Záznam, přehraj zpět od 2. ledna, 2000! [Šplouchavý zvuk.] Oh bože, oh bože, co se tomu stalo, jakoby na tom někdo explodoval, jako — [Kašel.] To je… oh bože je to… je to… oh bože, oh bože, prosím, prosím, ne, prosím, nebuď — [Kašel a poté pláč] Je šedivé, jeho šedivé, oh bože, kde je to druhé…?
Přistupuji k audio záznamům. Prosím verbálně zadejte heslo, Dr. Langová.
[Hlas se začíná lámat.]-… [Kašle] Heslo… Heslo je "Anna bo banna"! Oh můj bože… On je… je to všude, co se to stalo?…
Požadavek přijat. Přemýšlím… Omlouvám se, ale neexistují žádné audio záznamy z 2. ledna, 2000. Dr. Scranton nahrál záznam 13. ledna, 2000 pomocí hlasového rozpoznávání v čase—
[Kovové praštění.] PŘEHRAJ TO HNED SAKRA, PŘEHRAJ TO! [Pláč.] Oh bože, Roberte, Roberte, miláčku, co — co se stalo—?
Potvrzuji, Dr. Langová, otevírám audio záznamy…
Madam vážně byste na to neměla sahat bez rukavic, mohlo by to být nebezpečné, měli bychom počkat na čistící tým, než—
Madam! Madam! Dr. Langová, prosím, prosím, odstupte od—
Jeho ruka. Jeho prsten… Jenom tak to spadlo…
Madam, co-? Ó. Ó, sakra. Ó, bože. Dr. Langová, odstupte, prosím, vraťte se! Dostaneme vás odtamtud, všechno bude v pořádku!
Soubor získán, Dr. Langová. Přehrávám.
Dr. Langová, prosím, pojďte se mnou, seženeme pomoc, slyšíte mě? Dr. Langová? Dr. Langová, slyšíte mě?! Dr. Langová?!
Jméno, Robert Scranton. Věk, 39. Narozeniny, 19. září, 1961.
Oblíbená barva, modrá.
Oblíbená písnička, "Living on a Prayer."
Žena… Anna…Anna…
[Je slyšet tvrdý zvuk, jako když někdo upadne na mokré podlaze.]
Dr. Langová? Dr. Langová! Haló, tady Dr. Matthew Skinner, hlásím se z Realitní laboratoře A v Oblasti-120, potřebuji tady lékaře, okamžitě!