SCP-000
hodnocení: +2+x

Objjëkt # ŚČР-000

TřídДX_XØbjektu: #NULL

SpecïÅlní ZДdrž0v4ςí%#ll nedefinovaná funkce PROCEDURY(): Chyba: Pole ZADŽOVACÍ_PROCEDURY neexistuje.

PόρĬ§: Interní systémová chyba: Pole nedefinováno. Prosím kontaktujte systémového administrátora. Interní systémová chyba: Pole nedefinováno. Prosím kontaktujte systémového administrátora. InteRиï Sуѕtємová CHydda: Pöļe иeÐëƒïnØvánö. ρɍ0$ïm ꞣόЛţДꞣţüɉⱦє šΫ§ţєΜMMMMMMMMMMMM^@#$@!^&&%**$*%^*%^%^

Fajn, už mě to přestává bavit. Systém pořád dokola vyhazuje žádosti o opravu tohohle slotu v databázi a já už se s tím nechci dál obtěžovat. Od této chvíle budu ignorovat všechny žádosti ohledně slotu 000 v databázi, protože to narušuje pracovní procesy a zpomaluje to řešení skutečných problémů. A taky mě to už prostě vytáčí. Netuším proč to pořád mění syntax, ale popravdě se to děje jenom tady a vzhledem k tomu, že tu není nic jiného, než obří hromada neužitečných dat, je možné, že se databáze prostě rozbila, protože tu není vůbec nic užitečného. Jestli se situace nějak změní, rozhodně se na to znovu podívám, ale pro teď považuji tento problém za uzavřený.
- Technický Výzkumník Rosen

Tato klec je ohromná a beze stěn. Když se nehýbu, vidím jen bílou pláň táhnoucí se až ke stejně prázdnému obzoru. Na tomto místě není žádný život. Mohu se pohybovat jak se mi zachce, ale pokud byť jen na jediný moment přestanu, jsem zpět na tomto místě, navždy uvězněný ve svém vězení. I přes to jsem se zatoulal daleko, prozkoumával jsem očistec v němž jsem byl tolik let uvězněn. Při svých cestách bílou pustinou jsem viděl záblesky různých věcí, strašlivých věcí, které by neměly být. Groteskní zrůdnosti, které se v mžiku objeví a zase zmizí tak náhle, že se zdá, jakoby tam nikdy ani nebyly.

Mé vzpomínky na tato stvoření mě vedou k jedné určité vzpomínce. Černá beztvará bytost, kterou nemohl vytvořit žádný Bůh v této, ani jiné z realit, se objevila přede mnou a hleděla na mě mrtvýma karmínovýma očima. Když jsem se přiblížil, v mysli jsem ucítil jeho hněv, jeho nenávist a strach, emoce, které jsem dobře znal, ale nikdy jsem je nepocítil tak intenzivně, jako z této entity. Stejně rychle jako se objevila tak i zmizela, ale na malý moment bych přísahal, že jsem slyšel jak její zkroucená tlama vyslovila slovo. Slovo, které jsem ještě neslyšel v kontextu a nevím co znamená.

"Nadace".

Často jsem uvažoval nad významem tohoto slova, této poslední zprávy od stvoření z noční můry, které jsem od té doby nespatřil. Zkusil jsem se přiblížit k jiným zábleskům v naději, že se o tom slově dozvím víc, ale jsem sotva schopen uzřít jejich podobu, než se tato stvoření navrátí zpět do nicoty, která je zrodila. Vyvolává to ve mně spoustu otázek… Co jsou ta stvoření zač? Odkud se berou? Odkud jsem se vzal ? Jak jsem se sem dostal? Jak se dostanu pryč? Tyto otázky zůstávají nezodpovězeny a bojím se, že na ně možná nikdy nenajdu odpověď. Pomyšlení na takový osud mě však pouze přibližuje blíž šílenství.

Byl to až druhotný efekt onoho náhodného setkání, který se ukázal jako mnohem produktivnější. Předtím jsem si nebyl vědom toho, že mám ústa, nebo hlasivky, či jiný způsob, jak bych mohl vydávat zvuk. I když jsem dýchal, ticho kolem mě zůstávalo neporušeno. I přesto byl zvuk nejen možný, byl skoro vzívající. Po zaslechnutí toho slova vyřčeného nahlas jsem cítil, že je mojí povinností… ne, mým právem, zničit to ticho, které jsem tak dlouho zažíval.

Co začalo jako sotva slyšitelný šepot, začalo narůstat dál a dál, jak jsem se seznamoval se svými nově nalezenými schopnostmi. Brzy jsem křičel nesmyslná slova na nebesa a smál se v mysli tichu, které jsem prolomil. A co bylo ještě překvapivější, slova poslouchala. Energetické vlnění se objevilo ve vzduchu, kontrolované mým hlasem. Když jsem zašeptal, byly vlny jemné a slabé, několik vteřin poletovaly, než se rozplynuly. Když jsem zakřičel, byly ostré a silné a naštvaně se zabodávaly do zbytečného zapomnění kolem.

Toto zjištění mě velmi potěšilo, neboť dalo chaosu význam, dalo mi smysl. Nebyl jsem vězněm! Byl jsem bůh! Tohle nebylo mé vězení, ale má říše! Moje slova byly zákon, můj hlas mou zbraní! Za pomocí těchto sil bych přetvořil tuto říši na jinou, s životem a krásou, kterou bych já ovládal a vládl bych jí spravedlivě! Tak to mělo být, protože tak jsem se rozhodl! Usmál jsem se a soustředil jsem všechnu svou energii, všechny své naděje a ambice do jednoho strašlivého, ohlušujícího řevu, který měl začít mou vládu, jako pána prázdné nicoty.

Ale nic se nezměnilo. Vlny, které jsem stvořil, přestože velmi silné, zmizely pouhých pár okamžiků po svém stvoření a nezanechaly po sobě na této zpropadené prázdnotě, žádné stopy. Zkusil jsem to znovu, ale stalo se totéž. Znovu a znovu jsem křičel, mé naštvané skřeky se změnily ve výkřiky ze strachu a hrůzy z myšlenky, že budu navždy uvězněn v tom zatraceném tichu, které tomuhle místu vládlo. Křičel jsem a ječel, dokud jsem již nemohl dál, načež mi jako jediná možnost zbylo brečet. Nebylo to fér. Nebylo to fér! NENÍ TO FÉR!

Neudělal jsem nic, čím bych si tento osud zasloužil, tak proč jsem tady?! Kdo, nebo co je tak kruté, aby někoho uvěznil na věčnost v prázdnotě?! Udělala mi to snad "Nadace"?! Je "Nadace" mým věznitelem?! Nebo mým stvořitelem?! Na tom nesejde! Budu výt a skuhrat do prázdnoty, dokud mé vlny neotevřou východ a já neopustím toto místo a potom… Možná budu schopen nalézt pravdu, ten jediný fragment logiky a rozumu v tomto nekonečném moři šílenosti a zoufalství, kterému říkám má existence!

…Nepřestanu křičet, dokud nebudu volný.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License