UTÍKEJME NAVŽDYYYYY
hodnocení: 0+x

“Třeseš se,“ podotkl. Hlas se silným přízvukem jí zavrčel do ucha. Poskočila, její rameno cuklo směrem k jeho bradě a zase se stáhlo.

“Ne-netřesu.“

Vidím tě, má drahá, i když ne mýma očima.“ Provlekl se za ní. I shrbený byl o hodně vyšší než ona, vršek jeho ramen, celé chodidlo a polovina její hlavy. Ne že by ji někdo mohl vidět aby toto určil, jediná viditelná stopa její existence bylo křupání listí na hlíně.

On, na druhou stranu, vcelku dost vyčníval tím, jak hrozná věc byl. Některé části jeho kůže se odlupovaly. Nebyl zvyklý na znečištěné prostředí. Sloupl svou košili a přehodil ji přes její neviditelná ramena, kde zůstala a prozrazovala její třes.

Zahalila se do ní a přes větve stromů se podívala na noční oblohu.

“Mě-měli bychom jít zpět d-do města,“ zakoktala, za neustálého klepání jejích zubů.

“Ne. Za hodinu se dostaneme do dalšího města, tím jsem si jistý.“

Povzdechla si a následovala ho. Její vlasy byly spletené, studený vánek pálil její kůži, její chodidla bolela a nemohla ani říct jestli byly jenom mokré a zablácené, nebo krvácely. Bylo to dalších dvacet minut chůze než trvala na tom aby znova zastavili a on trpělivě počkal než si sedla oproti stromu a začala rýpat do mechu.

“…Nikdy jsme neměli utíkat,“ konečně rýpla. Neodpověděl, díval se na hvězdy nesourodnýma očima. “Opravdu. V ten moment to vypadalo jako úžasný nápad, ale teď? Cítím se jako blbé děcko co uteklo z domova. Všechno co chci je postel, deka a jídlo- i kdyby to byla sračka bez chuti.“

Kývl a povzdechl sípavým a pískavým hlasem. “…Kéž bych tu měl svoje knížky.“

“Ústřední topení!“ navrhla a on se na ni nejdřív žalostně podíval než kolem ní položil rameno, zvedl ji a přitiskl ji k jeho hořícímu hrudníku. Zavrtěla sebou ale po chvilce povolila. “…Společnost.“

“Nejsem dobrá společnost?“

“Bez urážky, některé Třídy-D jsou na pohled příjemnější než ty Frankensteine.“

Zasmáli se. A přestali se smát potom, co přišli na stejné zjištění.

“Můj Bože.“

“Sakra. Jsme domestikovaní,“ zamumlala Claudia. “…Musíme zpátky. Nechci být tady venku… Jsem unavená z toho chladu a hladu. A že mě není vidět!“

“A ač to nerad přiznávám, preferoval bych neprožívat problémy s lovem.“ Lehce se usmál. “… Radši bych měl přístup k nástrojům, laboratoři, čerstvému masu.“

“Nechutné.“

“Když už mluvíme o čerstvém mase, pokud budeme brát cestu zpátky vážně, je tu jedna věc, kterou bychom měli udělat nejdřív.

“Ano?“

Řekl jí to.

Ušklíbla se.

Zvuky jejich histerického smíchu se ozývaly přes celý les.


Během krátkých hodin úsvitu se jedna hostitelka od Perkins v malém městečku znuděně dívala z jejího vzorového meny. Nebyl tam tuto neslavnou hodinu nikdo krom vysokoškoláků se svačinama a lidí tak starých, že už dávno zapomněli jaký je čas.

Nudit se přestala když příšera jejíž hlava strčila do zvonku (když stála vzpřímeně) vztoupila hned vedle… létajícího kabátu.

Sakra, řekla si hosteska. Takhle sjetá jsem snad ještě nebyla.

SCP-542 a SCP-347 nalezeny v blízké restauraci. Vše proběhlo bez incidentu až na jejich požadavek dojíst a pozvání Znovuzadržovacího Týmu 87-Sigma [“Windowbreakers“] aby se k nim přidali. Účet byl celý zaplacen a všichni jednotlivci byli podrobeni preventivním rozhovorům a byla jim podána amnestika nejnižší úrovně. Žádní civilisté se nezdáli v přítomnosti těchto SCP znepokojení.

Nadace “Soap From Corpses Inc.“ uhradila svým obchodním úvěrovým účtem $25,97 plus $10,00 zpropitné, celkem $35,97

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License