Vzpomínání: Část druhá
hodnocení: 0+x

Byl tam Lee. Procházel prázdnými chodbami a rozbitými dveřmi ve své upnuté uniformě. Nechali ho tu. Všichni ostatní byli venku a hráli. Lee pokračoval v pochodování. Brzy se vrátí. Syncope bude vždycky mít místo pro jeho bicí. Nad ním se reproduktory přidaly k melodii. Lee vzhlédl, pokračoval v pochodu a poslouchal, co měly na srdci.

Zdravím studenti. Tady ředitel Wehrner. Mitchell se rozhodl, že je akorát na čase ustoupit od vší té zodpovědnosti a že se bude pohupovat do jiného rytmu. To je v pořádku. My budeme růst dál. Jako vrchol Eiffelovy věže, budeme inspirovat mnoho dalších lidí, aby vytvořili padák a mohli žít v bezpečí mezi hvězdami. Nikdo nebude vynechán z dalších aktivit. Přivedli jsme všechny dohromady. Mějte hezký rok.

Zbytku školy to nevadilo. Někteří se chovali, jako kdyby se nic nezměnilo, chodili jako strašáci v prázdném poli. Někteří tam jenom seděli, pozorovali lidi kolem. Lee se jich nezeptal, na co se dívají. Pamatoval si, jak prochází chodbou, vidí staré známé obličeje, jak zpívají. Když se jejich hlasy rozezněly, slyšel pískání, a když se rty přidaly, bylo to bubnování.

STUDENTI! Možná jste si všimli nového rozvrhu. Rozdělili jsme všechny na šest populací a každému jsme dali pozici ve škole. Vím, že tyto radikální změny vypadají, jako kdyby přišly odnikud, ale věřte nám, že už to mělo přijít dávno. Prosím, povstaňte se mnou v úctě naší symfonické věrnosti a rozezněte svá srdce společně.

Syncope tu bylo. Lee to cítil ve svých šlachách, jako kdyby na ně hrálo, jako na banjo. Z vybavení kapely přicházela síla a moc. Než se mohl zamyslet nad jedenácti novými skvělými věcmi, které by o tom řekl, zatnul své pěsti. Nohy se rozeběhly, ale jaksi podivně. Vibrace v jeho šlachách ho chytily a postrčily kupředu, jako natažený strojek.

Studentu, je mi líto, že musím oznámit, že jsme museli nechat některé zaměstnance a studenty jít. Přestože odvážně vykonávali své povinnosti, nakonec není v orchestru života dost místa pro každého. Prosím, poslouchejte v tichosti na památku těch, jež odešli na jiné místo. Slyší všechno, co řekneme. Všichni teď slyšíme rytmus každého opírání o stěnu a utíkání po chodbě. Zvonky i tabule. Píseň.

Lee přestal hrál. Studená bolest ho stihla. Ach bože… tolik to bolí. Věci se mu zasekly do zad a rukou a obtočily mu hlavu. Tohle není harmonie. Pokusil se udělat krok, ale upadl a rozhodil nohy a ruce, když upadl na zem. Kde bylo jeho místo v symfonii?

Byl to trest. Natažená ruka, která chce, abyste jí koupili. Musel se dostat pryč. Hrát bylo jediné, co potřeboval. Cindy a všichni ostatní na něj budou čekat, aby mohli hrát. S výdechem se chytil za hruď, kde cítil ledovou bublinu tlačící proti němu. Nemohl dýchat, mysli, ale ne kam tohle spěje, jak to, ne ,prosím, musím si vzpomenout, teď

odpočiňte

Uslyšel stoupající crescendo. Zprvu jemně, ale sílící. Slabě rozevřel rty a zapískal. Crescendo sílilo. Ach ta krása, ta ladnost. Ať si jej to vezme, zpátky do své noty.

Lee zavřel oči a usnul.

………

"Hej, našli jste někoho dalšího?"

"Jednoho. Kluk, vypadal jako že je z kapely. Našli jsme ho v horní hale, asi měl záchvat."

"Dali jsme ho do… třetí místnosti, myslím. Agenti mu za chvíli podají Třídu A a vyhodí ho někde."

"Pomůžeš mi? Ty děcka jsou docela těžký"

Studentům je tímto připomenuto, že pouze členové kapely mají dovoleno opouštět pozemek školy. Kdokoliv toto pravidlo poruší, se bude muset vypořádat se svými vlastními následky. Sami se svými akcemi zatratí..

Lee se vzbudil na zádech v temnotě. Srdce mu bušilo a kolíbal hlavou dopředu a dozadu, snažil se to zaslechnout. Slyšel jenom slabý bzučivý zvuk jako malý, hladový komár. Žádná melodie, žádný rytmus. Udělal krok, ale noha se mu téměř podlomila. Když se chytil za nohu, aby neupadl, necítil svůj oblek. Jenom tenkou, obyčejnou látku.

Uniformu měl pryč, stejně jako nástroj. Hudba byla pryč. Lee se pokusil udělat další krok a pomalu zavrávoral. Proč ho poslali? Tyhle věci se staly předtím, než pro ně byl důvod, takže by mělo být po všem. Bzučení zesílilo. Lee se musel vrátit. Domů. Škola byla domov. Lee zápasil s tlukotem vlastního srdce, které se plazilo jeho krkem až do hlavy. Hráli a on se k nim musel dostat.

někdo něco řekl.

prosím

řekli abys zapomněl

Lee zatřásl hlavou a po tváři mu stekly slzy. Syn… jak byla ta melodie? Co to zpívali?

nikdy nezpívali, Lee. Zapomněl jsi. Je tak jednoduché zapomenout, že?

Zvonění zesílilo a oni s ním přestali mluvit. Hlasitější a prázdnější.

Nezapomeneme tě

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License