O Ábelovi
hodnocení: 0+x

Vítr byl drsný a chladný, sněhové vločky se točili kolem štíhlé postavy a dělali mu z černého pláště noční oblohu plnou hvězd. Přilnuly k jeho potrhanému oblečení, vysávaly to málo tepla, které mu zbylo skrz jeho brnění. Dech mu zkrystalizoval před obličejem, jako kouř od úst draka. Vlasy mu švihaly u obličeje, jako živé a bez ustání sebou pleskaly o jeho studené tváře a rty.

I přesto nehybně stál, hleděl ze svého místa dolů na zasněženou horu a dlouhé pláně před ním. Jeho oči jako dva staré, špinavé úlomky šedivého ledu, daleko studenějšího, než cokoliv co by ten chladný kopec dokázal vyčarovat.

Vločky se mu přilepily na řasy, mrkl a byly pryč, sjely mu po tváři, jako falešné slzy. Sevřel pevněji koženou rukojeť svého meče a materiál zasténal v protest jak skvrny zaschlé krve popraskaly a odlouply se pod jeho prsty.

Nemohl by říct, jak dlouho už tam stojí, hledí. Momenty se mu mění v dny a hodiny v sekundy. Mohl tam stát po tisíce věčností, a nebo také pouhý nezřetelný okamžik.

Jediné co věděl bylo, že jednou se znovu vrátí.

A bude bojovat.

Ábelovi oči se pomalu otevřely, hleděl přímo na hodiny neslavnostně zatlučené do zdi řeznickým nožem. Spal jenom pár hodin.

Nepotřeboval spát, a je tomu tak již dlouho. To ale neznamenalo, že si toho občas neužil. I tak, byly to staletí co naposledy snil, což bylo něco, co si náramně užíval.

Zdvihl se z jednoduché kovové postele, svaly a klouby poddajné a pružné, jakoby nestrávil několik hodin strnule a bez hnutí. Došel až k těžkým dveřím, těžké desce obrovského kusu kovu dvě stopy tlustého a vážícího tři tuny. S lehkostí a kovovým úpěním je vykroutil do strany. Váha té bariéry byla efektivnější, než jakýkoliv zámek. Nikdo kromě něj dveře neotevřel, protože vytrhl ze strany hydrauliku a síla titěrných lidiček nebyla nic ve srovnání s tíhou dveří.

I tak, oni trvali na těch svých hloupých pravidlech a regulích, a tak venku stáli dva těžce ozbrojení stráže a hlídali vchod. Nepohnuli se, když šel kolem. Jejich tónované štíty a plastové helmy skrývaly jejich emoce před Ábelem, jako kdyby ho zajímaly.

Jak se procházel chodbami, mladá, malou myšku připomínající žena se jej snažila dohnat na vysokých podpatcích, jejichž kroky se rozléhaly všude okolo.

"Sedmdesát Šestko!" volala chabě.

"Sedmdesát Šestko! Počkejte prosím na chvíli. Musím s vámi mluvit," lapala po vzduchu, celá rudá z námahy.

Ábel se zastavil, pomalu se otočil, aby na ní viděl.

Rychle jej dohnala, sehnula se, aby popadla dech.

Ábel si ji zatím podrobně prohlédl.

Byl to mladá žena, kolem dvaceti, oči měla téměř skryté za brýlemi s tenkými, čtvercovými obroučkami a husté, kudrnaté vlasy po krk světle hnědé barvy to jenom zvýrazňovaly. Byla štíhlá, ale ne příliš. Vše na ní se přesto zdálo drobné, jakoby byla ještě menší, než byla ve skutečnosti. Měla formální šaty, býlou blůzu, černou sukni a punčochy. V jedné ruce svírala starou desku s několika připnutými papíry a v druhé pero.

"Ano?" zeptal se Ábel, jak nejmírněji to šlo. Ženě to znělo téměř jako urážka plná apatie a lhostejnosti.

"Musím s vámi mluvit," řekla prostě.

"O čem?" Znovu, celá řada urážek v jednom slově.

"Psychologické hodnocení." odpověděla, teď zněla trochu povzneseně nad jeho tón.

Jen se otočil a pokračoval v chůzi, ale ona jej rychle následovala.

"Vedení požaduje další zhodnocení kvůli tomu, co jste provedl Profesoru Lihamovi," pokračovala, zatímco se snažila držet krok s jeho nemilosrdnými kroky.

"Jak se má Liham?" uchechtl se Ábel a věnoval tak ženě děsivý úsměv. Ona téměř odskočila znechucením z jeho zubů. Byly tenké a špičaté, většina těch ve předu byla nacpaná velmi těsně, jak mu plnili ústa, tlačili se o místo, téměř mu vypadávaly ven.

Přesto, pokračovala dál, odhodlaná nevypadat slabě před tímhle mostrem v lidské formě.

"Stále je v nemocnici. Doktoři se diví, že vůbec vykazuje mozkovou aktivitu,"

Ábel si něco zamlel a z nechutného výrazu, který při tom udělal to nebylo hezké.

"Jsem Doktorka Angela Langleyová a dnes budu hodnotit vaše akce. Mohla bych se vás zeptat na pár otázek?"

Vrhl na ní chladný pohled a začal mluvit plynule v jazyce, který rozhodně nezněl jako angličtina. Vlastně, nikdy nic podobného neslyšela. Zatímco mluvil, rozhazoval při tom své drápovité ruce v podivných úhlech a mluvil ve zvláštním znakovém jazyce.

Tak pokračoval několik minut, gesta která dělal byla podivnější a podivnější až nakonec, přestal. Na chvilku bylo ticho, než znovu začal, tentokrát v angličtině.

"A to by byla celá má historie, od bodu kdy jsem se narodil, až po dnešek. Tedy, bez několika nedůležitých věcí, ale většina tam byla," pověděl jí klidně.

"Ale… Ale já tomu nerozuměla," pověděla s obavou v hlase.

"Ne… nemůžeš," odsekl, přičemž zrychlil tempo a nechal jí daleko za sebou.

Pokračoval v tomto tempu až dorazil na cvičiště, kde trénoval s Pandořinou Skříňkou. Už tam byli všichni, čekali na něj. I když jim dal přesný čas, kdy mají přijít, ale on sám vždy přicházel libovolně, občas o několik hodin dřív, nebo později a očekával, že udělají to samé, běda těm kdo tak neudělali, ti se stali na zbytek cvičení jeho osobním "cvičícím panákem".

Začali jednoduchým cvičením, hodinou těžké fyzické práce a několika zápasy. On v žádném z nich nebojoval, místo toho jen sledoval. Bojovat s tak podřadnými oponenty, hlavně když neměli zbraně, to by ho jenom více naštvalo a měl by špatnou náladu.

Čas plynul a on brzy rozhodl, že svá malá těla už napínali dost, propustil je apatickým mávnutím ruky.

Plahočil se pomalu zařízením, hověl si ve svém znudění. Neměl co dělat.

Nikdy neměl co dělat. Zdejší lidé se prokázali jako minimální výzva a jen málokdy se našlo něco, co by ho dohnalo až k jeho limitům. Ne jako když byl svět mladý… Tenkrát byl-

"Sedmdesát Šestko!" ozvalo se žalostné volání zpoza něj a přimělo Ábela, aby otočil oči v sloup. Tak moc byl otrávený.

"Sedmdesát Šestko! Prosím! Pořád s vámi musím mluvit," vykřikla a pokusila se k němu doběhnout.

"Co!?" zavrčel. Pomalu ztrácel trpělivost.

"U-uh, No-" začala koktat, teď když bylo zřetelné jeho rozpoložení.

Angela se zhluboka nadechla, uklidnila se a pokračovala.

"Vedení požaduje, abyste podstoupil p-" zasekla se s zachrochtáním, jak ji lidská ruka zdvihla do vzduchu s nechutným výsměchem a pevným sevřením kolem jejího krku.

"Tak poslouchej ty kuse masa," odsekl chladně Ábel.

"Měl jsem s tebou trpělivost, protože jsi nebyla hodna mého času, ale jestli budeš pokračovat, roztrhnu tě na dva kusy, jen abych ukončil to tvý neustálý žvatlání. Pověz svým nadřízeným tohle," zamračil se na ní.

"Jediný důvod proč jsem souhlasil k tomuhle uvěznění byl, že jsem ve svých světlých chvilkách věřil, že mě zavedete k něčemu co za to bude stát, s čím se zabavím. A jestli mě nepřestanete otravovat těmi zbytečnými, jednoduchými testy, najdu každého člena téhle organizace a každého, kdo s ní kdy byl spojený. Najdu je všechny a roztrhám je kousek po kousku."

"Rozumíme si… Angelo?" zašeptal jí do ucha, obličej měl přímo na její tváři.

"A-a-ano," vykoktala chraplavým hlasem, oči plné děsu.

"Dobře," vyplivl krutě a stejně bezcitně ji pustil na podlahu, kde ji zanechal v klubku ležící na zemi.

Slyšel ji jak lapá po vzduchu, jak šel pryč. Zvuk, který slyšel již mnohokrát od mnohých jiných, většinou před jejich smrtí.

Lapali po dechu, jak se jejich plíce plnili krví, jejich těla rozervaná a zničená, znecitlivělé prsty sápající po zbrani prsty, které neodpovídají.

I tak, znovu povstali…

Znovu povstali…

Tak jako on…

Jako on znovu povstal…

Pamatuje si ten zvuk, který havran vydával…

škráb

Zvuk, který vydal, když oškrábal půdu nad ním…

škráb, škráb

Jak si přál, aby to přestalo…

škrábškrábškrábškrábškrábškrábškrábškráb

Jak si přál, aby ty zvuky přestaly…

Tak povstal…

Znovu povstal…

Povstal, tak jako to udělal ještě mnohokrát poté…

Povstal, tak jako tolikrát předtím…

Povstal, chladný a lapající po dechu, ruce měl od hlíny a špíny a krve, své krve a cítil…

Cítil…

Vztek

Angela vyskočila, když Ábel z ničeho nic začal trhat kusy oceli ze stěn kolem nichž šel, trhal tvrzenou ocel svými prsty, jako dítě pavučinu a odhazoval je kolem se zjevnou nenávistní.

Viděla jak se svaly na jeho ramenou natahují a napínají proti jeho krku, tak moc, že to vypadalo, jakoby se chtěli osvobodit od jeho těla.

A potom, přestal. Otočil hlavu, pomalu, dost na to, aby pohlédl na Angelu šíleným, zlověstným krvavým okem, přičemž promluvil tím nejvíce hrůzu nahánějícím tónem, jaký kdy slyšela.

"Co?"

Otočila se a utekla.

Otočil se k ní zády, shlédl na své potrhané, třesoucí se dlaně a na kousky masa zdobící kov, který s takovou lehkostí odhodil stranou. Jeho krev kropila podlahu mokrými cáknutími a zanechávala za ním morbidní stopu, pro jiné, kteří by jej chtěli následovat.

Složil ruce podél těla a pokračoval v chůzi, obočí se mu zbrázdilo znechucením a naštváním na svět, jež ho nudil až do morku kosti.

Nesnášel, když se nudil.

Takže se rozhodl něco s tím udělat.

Vytáhl meč z nicoty, pozoroval jak se ostré vroubkované ostří lesklo. Párkrát s ním mávl, na zkoušku a poté jej zabodl do nyní odhaleného betonu ve zdi.

Poté, pomalu, velmi pomalu zasunul dlaňe pod obojek na svém krku, částečně si při svém odhodlání nepoškodit jej poničil hrdlo.

Když si dost věřil, zlomil obojek jak rychle to jenom šlo.

Obojek prudce vybuchl těkavým zášlehem, který mu zdecimoval již krvácející ruce. Šrapnely se mu zabodly do obličeje, krku a torza.

Oklepal se, protáhl ruce při pokusu spravit rozdrcenou kost a svaly. Ozvalo se několik klapnutí, jak se mu povedlo získat zpět trochu pohyblivosti, ale ne moc.

Nevadí, pomyslel si a vytáhl z temnoty tenký ostnatý drát. Několik minut strávil obmotáváním si jej kolem ruky sevřené kolem meče.

Několik cvičných pohybů, aby se ujistil, že to drží, nevadilo mu, že se drát zařízl do jeho už tak poničeného masa, vytáhl meč ze stěny a šel si vymyslet zábavu.

Do dvaceti minut si pročistil cestu přes celou legii panikařících stráží až k jednomu ze zabezpečovacích zařízení.

Do třiceti minut byly všude hordy lovících tvorů podobných krabům, trhaly maso ze všeho co našli a nenechávali za sebou nic než ohryzané hromady kostí. Jedna z chodeb se přeměnila na tlamu jakési obrovské stvůry, jež lákala neobezřetné, drtila je velikými kusadly a následně vyplivovala zbytky. Občas se ze spoda nějaké hromady suti, ventilační šachty a nebo dokonce z prasklin na podlaze objevila podivná kostlivá ruka, chytila někoho a nadělala z něj paštiku, jak se je pokusila protáhnout do svého úkrytu.

Personál utíkal v hrůze, stráže se snažili zajistit jednu past, ale padly přímo do další. Někteří se zbláznili, stříleli do všeho, přátel i nepřátel. Jiní ztratili svou mysl i hůř, stali se nepříčetnými, uzavřeli se do sebe, nebo rovnou zemřeli na místě.

U uprostřed toho chaosu byl Ábel, smějící se a křičící jako šílenec, bojoval se vším co mu stálo v cestě. Kolem něj padala krev deštěm, doprovázený ohněm od hlavní zbraní jako blesky a střelba, křiky a skřeky mu dělaly hromy v té bouři šílenství, kterou stvořil.

Monstrózně se smál, jak tancoval po pohyblivém koberci ze skřípajících pavoukovců, drtil je pod vahou svého dupání, zatímco jeho zbraně vyřezávaly obrazce v jejich řadách a barvily jimi zdi.

Těch pár lidí jež na něj natrefili bylo rychle trefeno doopravdy, zpátky odkud přišli se vraceli po částech, pokud přišli moc blízko, ale aktivně je nepronásledoval. Dokonce i stráže ignoroval, pokud na něj nezačali střílet, v takovém případě byla odplata rychlá, brutální a smrtelná.

Brzy byla chodba čista od jakéhokoliv pohybu, až na výjimku oné podivné třesoucí se mrtvoly.

Ábel posměšně frkl, znechucený slabostí svých oponentů a tím, jak krátké tohle "zpestření" bylo.

Připravoval se, že odejde, když uslyšel zapraskání a cvaknutí kladívka na zbrani.

Otočil se, aby uviděl toho blázna, který jej přišel zastavit, načež protočil oči frustrací, když uviděl kdo, spíš co to přišlo.

Zkrvavená, klepající se Langleyová, oči rozšířené hrůzou, malé ručky svírající pistoli příliš velkou na její proporce, stála nerovně a snažila se prolézt skrz zkázu, ze které se jí viditelně přitěžovalo.

Napřímila se, když uviděla jak si jí Ábel z konce chodby prohlíží výrazem tak nezaujatým, jako byl její vyděšený.

Celé její tělo bylo napružené, chvěly se jí rty a v jednom oku měla tik. Pomalu pozvedla zbraň, jež se jí v ruce nekontrolovatelně chvěla, jak se snažila zamířit na muže před sebou.

"P… P-přestaň…," napůl vykřikla, napůl zamumlala, slzy strachu jí začaly stékat po tvářích, dělaly si cestu skrz špínu a prach.

Muž na ní hleděl, zuřivost v něm rostla nad touto drzostí. Ti jež přišli předtím byli sice slabí, ale aspoň to byli válečníci.

Ale tohle… tohle bylo nechutné. To už můžou posílat červy, aby ho zastavili.

Rozešel se proti ní, meč pozvednutý v jedné ruce, připraven dokončit hrůznou práci.

"Uboh-"

Jeho urážka byla přerušena hřmotným prásknutím výstřelu, horní polovina jeho lebky roztříštěna na hojný počet kousků masa a kostí. Na zbytku jeho tváře byl počátek výrazu překvapení.

Langleyová upustila v šoku zbraň, ze které se ještě kouřilo, překvapeně a nevěřícně hleděla, než jí lidské reflexy donutili zvracet, jak se tělo muže posunulo o pár trapných kroků vpřed a upadlo. Párkrát se zachvělo, vychrtlé končetiny roztáhlé a spletené dohromady, jak bezstarostně padl na podlahu.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License