Odrazy slabosti
hodnocení: +2+x
blank.png

Ač se tato příhoda na první pohled zdá býti neuvěřitelná, možná i smyšlená, musel jsem si ji poznamenat. Jako všechny mé nucené poznámky, všechny jsou součástí mého života.
Začalo to jako každý běžný den…nebo noc. Záleží, jaký byl přesný čas za zdmi. Tady uvnitř, čas byl irelevantní. Hodiny byly, abychom měli přehled o nějakém běhu času. Kolik ve skutečnosti hodin bylo, co bylo za den a jaká denní doba a období?

Schůze se měla uskutečnit ve 22 poschodí, v sektoru A. Schůze to byla hromadná. Všichni výzkumníci se jí museli zúčastnit. Já speciálně dostal varování, abych dorazil ještě před začátkem. Další zbytečná debata na téma, které se bude probírat nejen na před debatě, na samotné debatě, a ještě si mě pozvou na pozdní soukromou debatu.

Řekl už jim někdo, že mám dost své práce?

Proč tak hluboko pod povrchem? Ptal jsem se, když jsem vyčkával na výtah. 20 pater se mi nechtělo jít, obzvlášť, když mezi 10 a 15 poschodím probíhala důkladná hygienická opatření. Doufám, že se zaměří i na jídelnu. Ještě jsem si koupil malý nápoj s brčkem, sušenku a želatinové bonbony. U všech produktů hrozilo překročení spotřební doby…inu, co bych neudělal pro experiment. Jak se prošlé výrobky zachovají k mému prázdnému žaludku a 48 hodinám bez spánku. Termoska v mé ruce stále držela teplotu, takže černá káva byla moje jediná záchrana…

Osobní výtah nedorazil ani po několika minutovém čekání.

Hah, dneska se nechci hádat… Musím se tam dostat v ještě před začátkem.

Přiložil jsem ID kartu ke snímači a zavolal si nákladní výtah, který dorazil do pěti vteřin. Kde tady byl problém? Zmáčknul jsem podlaží 22 a v doprovodu poblikávajícího světla mě výtah táhl do ještě nižších útrob této společnosti. Výtah byl prostorný, ale sdílet jej s klaustrofobikem nebo jiným hysterickým stvořením by mi opravdu spravilo den.

Výtah se zastavil v 10. podlaží.

„Říkal jsem ti, že to bude rychlejší- a hele, někdo měl stejný nápad." Tohoto výzkumníka jsem si vybavil okamžitě. Otravný, dětinský, ale stále užitečný. Můj údiv neznal hranice.

„Doktore Pille."

„Hej, Blaku! Na schůzi?" Známá tvář se zjevila za nadšenou tváří doktora Filipa Pilla.

„Ahoj Steve. Je to tak. A osobní výtah nejezdí. Hádám, že nemám na vybranou-"

„To nemáš, spěcháme." Přerušil mě Pill a vstoupili dovnitř. Já si poodstoupil a opřel se o zadní stěnu výtahu. Nechal jsem se unášet jejich konverzací. „A navíc…" Uvědomil si Pill ,,…od kdy se vy dva bavíte? Ty nevíš, co se povídá?" Hleděl na Steva, mne ani pohled nechtěl udělit. A další se přidal do trendu straňme se toho, kdo tě nejvíc děsí. Jak humorné.

„Kdo by nevěděl…ale já raději fakta, než řeči kolem." Vysvětlil Steve a podíval se na mě přes rameno. Čekal na nějakou reakci. Dočkal se však úderu loktem do paže.

„Když se na něj budeš dlouho dívat, uvidíš skrz ty škvíry jeho oči a zkameníš." Doktore Pille, tahle je nová. Gratulujte si. Tuto jízlivou poznámku předám svému akvárku, které do posledního obývali klauni očkatí…

A to jsem si myslel, že nic lepšího už snad nemůže nastat. Výtah se opět zastavil, tentokrát ve 13. Podlaží. A znova dva lidi.

„Hej hej. Zdravíčko." Ženský hlas, pomyslel jsem si, ale zpětně jsem nedokázal zařadit tvář.

„Co je to dneska s těmi výtahy? Čekali jsme snad deset minut." Ah, tenhle hlas jsem znal. To byl Atlas. Moc pěkný. Tři tváře jsem znal…ta čtvrtá. Aha, doktor Dickens. Pro dnešek žena. Štěstěna mne musela přímo ozářit.

„To je Dinnský? Jehé, nazdárek. Je to už pár týdnů, co jsme spolu mluvili." Prodrala se střemhlav mezi Pillem a Chorošem a přidala se do mé zadní strany výtahu. Úmyslně si zapínala košili šejdrem, takže jí snad každý mohl vidět, jakou barvu zrovna měla? Možná se tím snažila zmást svou naivitu nebo na sebe upozornit. Nebo obojí…nebo jsem v tom viděl asi až příliš moc. Zřejmě spěchala, jednu polovinu hlavy měla rozcuchanou…

„Je to osmatřicet dní, co jsme spolu vedli diskuzi. Téma jsem vytěsnil. Výsledek nebyl přínosný." Odpověď, kterou by snad mohl pochopit i pomalu chápající. A Dickensové zřejmě stačila.

Trojice mužů různého věku mě bedlivě pozorovala, zda si i já všimnu jejího módního výstřelku. Popravdě, to nebylo nic nového, obvykle to byla košile šejdrem, límeček na každé straně jiný, nebo rozepnutý poklopec. I nevšímavý si všimne.

„Haha! To je vtipálek. Sednu si vedle tebe a budu ti psát do poznámek ty bručoune." Dickensová do mě štouchla ramenem během své poznámky, ze které jsem byl tak nadšený, jako ze zaseklé sušenky v automatu. Polil mne chlad. Přesně v tom místě, kde se mne dotkla.

Haaaah. Já zapomněl, že tahle jedličkárna má i svou vlastní školku. Ještě, že jsem byl přizván k jiné schůzi. A ti tři na mě stále zírají. Popravdě si jí klidně nechte. Pokud jí nemůžu využít jako testovací subjekt na 098-CS, tak je mi k ničemu.

Výtah se dal konečně do pohybu. Zbývalo už jen pár podlaží. Už, abychom tam byli, nějak jsem ztratil chuť se socializovat.

„Vypadá to, že máš fanynku." Steve se vysmíval, ač jsem v jeho očích spatřil lehkou závist. Atlas se vší silou snažil ignorovat mou přítomnost a Pill…ten byl tak průhledný, že jsem se musel vnitřně zasmát. Držel se zuby nehty, aby neplácl zase další jízlivou poznámku, aby nevyvolal v Dickensové další reakci.

Lepší jak laboratorní krysy. Zatlačit na stimulant a držet. A mučit a mučit.

Hmmm, nikotin. Dickens náruživý konzument tabákových výrobků. To musela být takhle nízko kvůli výzkumu…to navrhli i kuřácké koutky na určitých patrech?

„No nic, zapálím si." Dickensová vytáhla z náprsní kapsy zmačkanou krabičku cigaret a v hlubokých kapsách laboratorního pláště hledala zapalovač. Na vteřinu jsem se zarazil. Její ruce byly…možná jsem se ještě neprobral.

„Dicku, to ani nezkoušej. Spustíš alarm a máme problém." Steve začal racionálně.

„Její problém. Řekl jsi, že se to nemá, má to napsaný v pravidlech. Bum. Vyřešeno. My udělali vše proto, aby se to nestalo. Průser slízne ona, což bych nerad. Dicku, nech to, prosím, na potom." Odkdy se Pill zajímal o pravidla? Vždycky si našel cestu jak je obejít. Ve slabých chvilkách jsem se snažil pochopit jeho tok myšlenek. Jakým směrem se asi vydají příště. A Atlas… Možná usnul ve stoje nebo nám opět nevěnoval sebemenší pohled. Zřejmě jsem ho od minule lehce rozrušil.

To bych nedoporučoval, chlapče. Čím více slabosti mi ukážeš, tím víc já-

„To bude rychlý. Kde je ten malej-"

Dickensová vytáhla dlouho hledaný postarší zapalovač a pokusila si škrtnout. Nemýlil jsem se. Namísto prstů z masa a kůže měla jenom holé kosti. Plně funkční, aspoň na pohled. Fascinující. Musím si o ní najít další informace. Tohle…nevycházel jsem z údivu. Ale má fascinace byla umírněna slabým plamenem ze zapalovače. Jakmile jsem spatřil plamen, šáhl jsem po zapalovači. A zabavil.

Tsk… Starej krám a už tak nažhavený. Spálil jsem si dlaň.

„No ták! Nejsi-" Jako útok zvolila rychlý a přesný kop ve výši mého stehna. To mu jsem uhnul, neočekával jsem však dupnutí na nohu. "Dej to sem! Kopnu tě znovu! Varuju tě!"

Agresivita…to tak zvláštně šimrá…jako posledně.

Výtah se zastavil. Konečně. Dveře se však neotevřely. Intenzita světla se snížila. Číslo podlaží problikávalo mezi 18 a 19.

Varování. Červený kód.

Hlášení z malého reproduktoru. Byl přerušen převod energie do nákladové šachty.

„Do prdele." Prohlásil Pill první. Současně jej následoval Steve.

„To si děláš prdel!" A poslední se přidal i Atlas.

„Kurva!"

Já a Dickensová jsme si osobní názor nechali pro sebe.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License