Mysl v Nevědomí
hodnocení: +4+x
blank.png

Muž v bílém plášti kráčí chodbou, v ruce nese složku a míří do jedné z Nadačních cel. Každý jeho krok se rozléhá po celé chodbě. Dr. Grando prochází chodbou Nadační Oblasti-13CS. Není to dlouhou, co viděl tuto Oblast poprvé. Snažil se sem uprchnout před minulostí.

Od jeho přestupu na nové pracoviště se pro něj vše změnilo. Jako kdyby začal nový život, vše nechal za sebou a posunul se dál. Minulost ale nevymaže a Amnestika nepřicházela v úvahu. Neměl na výběr, mohl předstírat, jak chtěl, že už je to za ním, minulost se ale vymazat nedá.

Přál by si zapomenout, ale bohužel nemůže. "Nové pracoviště, nová příležitost," řekl si, když poprvé uviděl zříceninu hradu Rábí. V hloubi duše ale věděl, že nikdy nezapomene.


Dr. Grando vchází do cely. V cele sedí u stolu muž, pohled zabořený do podlahy.

"Zdravím vás, SCP-005-CS"

Odpovědi se nedočkává.

"Stále odmítáte vypovídat? To jsem se vás tenkrát opravdu tak dotknul? Podívejte, SCP-005-CS, odmítáte vypovídat už 2 týdny, vzal jsem vám veškerá vaše privilegia, protože nespolupracujete, ale už vám nemám co dál strhnout. Buď začnete zase spolupracovat, nebo budu nucen vás držet v té bedně, jako nějaké zvíře."

SCP-005-CS se sklesle dívá do podlahy a nereaguje

"Podívejte, nebudete-li spolupracovat, nebudete-li vypovídat, ničeho tím nedosáhnete, je mi blbý to takhle říct, ale jste majetkem Nadace, buď tu můžete mít nějaké výhody a vycházet s námi dobře, nebo nám odporovat a nespolupracovat a budete tu jako ve vězení. Jen oddalujete nevyhnutelné."

SCP-005-CS zvedá hlavu a upírá pohled na Dr. Granda, jeho oči se zbarvují do oranžové.

"Jste bezcitný."

"Nejsem bezcitný, pouze dělám svou práci."

"Přesně tak doktore, vy nejste bezcitný, ale vaše pracovní "já", je."

Oči SCP-005-CS se mění na tmavě modré.

"Co to má znamenat?"

"Nic nechápete, doktore."

"Jak jste-."

"To udělal? Zajímavé, že? Vidíte jen to co chcete vidět. Že oddaluju nevyhnutelné? Mně už nemůžete víc ublížit, o to jste se už postaral."

"Já se o to postaral?"

"Zamyslete se nad naším posledním rozhovorem. Všechno jste změnil."

"Proč odmítáte vypovídat?"

"Zkuste přemýšlet, doktore Grando, když jste tak chytrý, určitě na to přijdete."

"Urážkami a narážkami se nikam nedostanete."

"A kam bych se měl chtít dostat?"

"Do nové Oblasti, pod službu Nadace SCP, mohl byste mít ještě více výhod než předtím."

"Proč bych to měl dělat? Proč bych měl pomáhat Nadaci? Jediné, co děláte je, že mě tu držíte jako nějakého psa, kterému vezmete pamlsky, když neposlouchá."

"Mohl byste pro Nadaci pracovat, jako plnohodnotný zaměstnanec, převezli by vás do Oblasti-14CS, měl byste po ní volný pohyb, seznámil byste se s dalšími SCP ve službách Nadace, se zaměstnanci byste měl volnou komunikaci."

"Nic nechápete, doktore, můžete se mnou dělat co chcete, můžete mi nabízet co chcete. Jim nic neunikne."

"Komu jim?"

SCP-005-CS opět upírá pohled do země.

"ODPOVĚZTE MI KSAKRU!"

Subjekt prudce zvedá hlavu a upřeně hledí na doktora tmavě červenýma očima.

Dr. Grando uleknutím odskakuje dozadu.

"Jak chcete, 005-CS, tímhle jsme neskončili."

Za Grandem se zklamaným hlasem ozvalo, "neříkejte mi tak…"

Dr. Grando opouští místnost. SCP-005-CS sklání hlavu, na jeho kalhoty dopadá slza.


Dr. Grando se k SCP-005-CS nechal dobrovolně přeložit. Už delší dobu se porozhlížel po jiném místě a když se mu do rukou dostala složka "Barva Tvé Duše", měl jasno. Nevěděl ale, že to pro něj bude takový oříšek.

Prvních pár týdnů šlo všechno docela dobře, jeho první konfrontace s SCP-005-CS dopadla nad jeho očekávání, i když vyvstalo mnoho dalších dosud nevysvětlených otázek, měl radost z toho, že SCP-005-CS dostal přesně tam, kam chtěl. Jeho radost ale zmizela stejně rychle, jako vzpomínky po požití amnestik. SCP-005-CS s ním odmítalo dále komunikovat. Nepomohlo ani snížení pravomocí a povolených aktivit. SCP-005-CS, které bylo vždy buřič a rádoby vtipálek najednou odmítalo vypovídat, vypadalo jako kdyby propadlo úzkostem a uzavřelo se do sebe, 2 týdny nikomu neřeklo jediné slovo a Dr. Grando neměl nejmenší tušení proč.

Aby toho nebylo málo, shora mu přišel rozkaz, že se má pokusit SCP-005-CS naverbovat do služeb Nadace, cílem bylo dostat subjekt do Oblasti-14CS. Samozřejmě, mohli by SCP-005-CS dostat do Oblasti a služeb Nadace násilím. Bylo ale mnohem lepší se subjektem pracovat, když chce spolupracovat, krom toho, Grando se chtěl o subjektu dozvědět víc a věděl, že jinak než dobrovolně, to z něj nedostane.


Dr. Grando kráčí chodbou Nadační Oblasti-13CS. Spíše běží, než kráčí. Jedním ladným pohybem vstupuje do své kanceláře a zavírá za sebou dveře. Jakmile se ozve zvuk zapadnutí západky, úlevně si vydechne a opře se hlavou o dveře. Utře si pot z tváře a podívá se na strop, na chvíli zavře oči a pokusí se uklidnit, v hlavě pořád vidí upřený pohled rudých očí. Po chvíli se otáčí a zasedá ke svému stolu. Ještě se rozdýchá a poté už s vážným výrazem se přisouvá ke stolu. Stiskem mezerníku rozsvěcuje obrazovku monitoru. Pár kliknutí a už jen čeká na odpověď z druhé strany.

Dr. Grando?

Dr. Grando: Ano, ano jsem tady.

Máte pro mě nějaké novinky?

Dr. Grando: Vlastně ano, 005-CS má zřejmě jinou schopnost, než jsme si mysleli. Dnes při výslechu měl, jako vždy při rozhovoru se mnou, oranžové oči… ale v průběhu výslechu je 2x změnil, nejdřív na tmavě modré a poté na sytě červené.

hmmmm… Řekl vám tedy už konečně něco?

Dr. Grando: Téměř nic, mluvil o… někom…

Někom? Doktore, mluvte konkrétně.

Dr. Grando: Rád bych mluvil konkrétně, pane. Nicméně já sám nevím o kom mluvil. Mluvil jsem s ním o výhodách spolupráce a převozu, jak jste po mně chtěl. Zareagoval na to slovy, "nic nechápete, doktore, můžete se mnou dělat co chcete, můžete mi nabízet co chcete. Jim nic neunikne."

Pokračujte ve výslechu, doktore Grando. Vyvstává nám stále víc otázek a žádné odpovědi. Musíme vědět víc. Nezapomeňte, podléháte mně a nikomu jinému, výsledky své práce nikomu jinému nesdělujte.

Dr. Grando: Rozumím. Pane, prozraďte mi, proč zrovna o tohle SCP máte takový zájem?

Nejřívám vám připomenu, že naše spolupráce a veškeré informace podléhají hlubokému utajení. Domníváme se, že pochází nebo je nějak spojené s nám zatím neznámou zájmovou skupinou.

Dr. Grando: Zájmovou skupinou?

Dost otázek, Grando, vraťte se do práce.

[HOVOR UKONČEN]

Dr. Grando se opřel do židle a podepřel si bradu, přemýšlel. V hlavě mu vyvstávalo stále více otázek ale jedna převažovala všechny ostatní. Jaká tajemství SCP-005-CS skrývá.


Jmenuji se… Jmenuji se? Pocházím z… Pocházím? Kdo jsem a co vím? Záleží na tom? Mně na tom záleží.

Narodil jsem se… Narodil jsem se? Záleží na tom? Nejspíš ne… ale zároveň ano. Byl jsem vůbec někdy dítě? Netuším. Netuším, jaké je mé pravé jméno, znám jen svá označení… to jak mě pojmenovali ostatní… Nadace mě očíslovala jako nějakého čokla. Oni mi aspoň dali něco, co můžu nazvat jménem.

Nemůžu utýct, nemůžu umřít. Co vlastně můžu? Můžu čekat a poslouchat. Jít tam kam mi řeknou, dělat to co mi řeknou. Neptat se na otázky. Nemůžu se jim vzepřít, Nadace je nezastaví… nebo můžu?

Už ani nevím, jak dlouho tu jsem, všechno mi to leze na mozek. Já vlastně nevím nic. Nebo vím? Řekli mi, co mám dělat… ale nevím proč. Řekli mi, co nesmím dělat, ale nevím proč. Začíná mě to všechno unavovat. Chci vědět kdo jsem a proč jsem. Možná že je čas se jim vzepřít? Co mi můžou udělat… mohlo by to být vůbec ještě horší?

Měl bych se jim postavit, vzepřít se? Upravit myšlenku? Jak vůbec vím, že mě teď neslyší. Slyší moje myšlenky? Nee.. jak by mohli?… A jak by nemohli? Takhle to přece nemůže být napořád. Nebo může? Musím něco udělat. Dr. Grando všechno změnil a ani o tom neví. Je mi ho možná až líto… ale spíš ne.

Vlastně nemám co ztratit, možná je čas taky zkusit něco udělat a nejen poslouchat…


SCP-005-CS tiše sedělo ve své cele. Schoulené v rohu místnosti, ve tmě a s pohledem upřeným do stěny. Nemělo svoje knihy, svůj MP3 přehrávač, ani jídlo, ani kontakt se zaměstnanci, mělo jen svoje myšlenky a svá tajemství. Čas ubíhal pomalu. Jediné, co rušilo absolutní ticho byl zvuk kamery v rohu místnosti. Když se kamera pohnula, subjekt se na ni podíval. Na záznamu byly vidět jeho upřené šedé oči.

Náhle interkom zaskřípal a místností zazněl hlas Dr. Granda.

"Zdravím vás 005-CS."

SCP-005-CS sedí nehnutě v rohu a hledí do stěny. Klidným hlasem pronese,

"Doktore, ztratil jste odvahu se mnou mluvit z očí do očí? Bojíte se světla?" Proneslo cynicky SCP-005-CS

"A vy?"

SCP-005-CS zpozornělo.

"Jdu za vámi, 005-CS."

Dr. Grand vstupuje spolu s 2 členy ochranky do cely. Dr. Grando si sedá na zem kousek od SCP-005-CS.

"Inu, 005-CS-"

"Neříkejte mi tak."

"Co prosím?"

"Hnusí se mi, jak mě máte očíslovanýho, cejtim se jak nějakej čokl."

"Jak vám mám tedy říkat?"

"Aminus, jmenuji se, Aminus, teda… aspoň myslím."

"Aminus? To je latinsky mysl…"

"Správně."

"Proč mi to teď říkáte?"

"Bylo mi vás líto."

"hmmm…"

"Už mě nebaví mlčet, ale věřte mi, doktore, pro vás to nedělám. Musím ale uznat, že to dělám díky vám."

"Podívejte Aminusi, kdo jsou ti "oni" o kterých pořád mluvíte?"

"Moji stvořitelé, říkají si Ignaristé. Nevím, jestli to je sekta, nebo společnost… netuším, vím jen, že na ně mám své nejstarší vzpomínky, nevím jestli mě stvořili od základu, nebo jestli jsem kdysi někdo byl a oni ze mě udělali tohle." Aminus si stále držel svůj cynický tón.

"A co o nich teda víte?"

"Nic moc, vím jen, že mi dali tohle jméno, že jsou první na co si pamatuju a pak vím, co mi nařídili udělat a co ne… nebo spíš… co mi dali do hlavy abych dělal a nedělal."

"Dali do hlavy?"

"Dalo by se říct naprogramovali, vložili myšlenku."

"Co vám tedy "naprogramovali do hlavy", abyste dělal a nedělal?"

"Neměl bych o nich s vámi mluvit, neměl bych vám říkat nic o sobě a nakonec, nesmím se na sebe podívat do zrcadla."

"Proč?"

"To nevím."

"A proč to teď porušujete?"

"Dali mi do hlavy myšlenku, ne program. S myšlenkou si můžu pracovat, jak chci já. Nevím, co se stane, když to co mi dali do hlavy poruším, ale už mě nebaví být jejich otrokem."

"Řekněte mi tedy, jak vlastně funguje vaše schopnost?"

Aminus konečně odvrátil pohled od stěny a pohleděl na Dr. Granda, jeho oči se zbarvily do oranžova.

"To nejde popsat, doktore, když se na vás podívám, vidím kolem vás světlo, v hlavě se mi objevují informace, jako když na někoho koukáte a říkáte si jaký ten člověk asi je, až na to, že já nad tím nepřemýšlím, já to vím."

"Ale jak je možné, že jste minule barvu svých očí měnil, přece kolem mě nemůžete vidět víc světel, nebo ta světla fungují jinak, než jsme si mysleli?"

"To jste celý vy, doktoři, psychologové, vědci, spoléháte se na to, čemu říkáte věda a přitom necháváte pravdu, která je přímo před vámi nepovšimnutou."

"Jak to myslíte?"

"Doktore Grando, opravdu si myslíte, že člověk je jedna neměnná osobnost? Myslíte, že máte jen jeden ucelený vzorec chování, že tam nahoře v tom, čemu říkáme mozek, jste JEN vy, tak jak tu se mnou mluvíte?

"Říkáte, že každý z nás má v hlavě více osobností?"

"Říká vám něco DID?"

"Samozřejmě, Disociativní porucha identity."

"Ano, porucha to je, ale né identity. Lidi trpící DID postrádají hranice mezi adaptacemi, mezi tím, čím přirozeně reagujeme na náš svět, na jeho kontext, události, ostatní organismy, mozek lidí s DID nedokáže jednotlivé adaptace ovládat, projevují se náhodně a bez řádu, nefungují jako reakce na okolí, je v nich chaos, a protože mozek nedokáže takový chaos a vychýlení od normálu pobrat, je pro něj nejjednodušší dát každé takové adaptaci jméno a identitu, důsledkem toho to vypadá, jako kdyby měli v hlavě více osobnosti.

"Tomu… nerozumím."

"Když jste se mě minule snažil naverbovat do služeb Nadace, protože vám to nakázal ČROD-██, nechoval jste se jako obvykle, nechoval jste se jako vy, choval jste se tak, že se kolem vás objevilo modré světlo, projevila se vaše adaptace, dalo by se říci, vaše pracovní, cynické, bezcitné já. Když jste na mě zakřičel, objevilo se kolem vás červené světlo, vaše netrpělivé, vznětlivé a zlé já."

"Jak víte o ČROD-██, umíte číst myšlenky?"

Aminus se usmějě.

"Unikl mi nějaký vtip?"

"To byste nepochopil, doktore, snažíte se mou "schopnost" vidět v těch vašich psychologických pojmech, chybí vám nadhled, koukáte se na to jako stroj, ne jako člověk, stojíte před odpovědí, ale nenajdete ji."

"hmmmm… A co tedy vaše barva očí, proč vy máte šedé oči?"

"Nikdy jsem své oči neviděl, ani svůj odraz, že mám šedé oči jsem zjistil až od vás, to je to, čím jste vše změnil, myšlenka, kterou jste mi dal a která ovlivnila myšlenky od nich."

"A proč vás to tak zaskočilo?"

V oku Aminuse se vyronila slza, odvrátil pohled od Dr. Granda a opět pohleděl na stěnu před sebou, jeho oči se zbarvily do tmavě šedé.

"Copak vám to nedochází, doktore? šedá je neutrální barva, je jako barva bez barvy."

"Čili je bez barvy náš svět?"

"Doktore, copak vy si myslíte, že se na věci dá hledět jen očima?"

Z Aminusových oči vytekly slzy a zastavily se v půlce tváře.

"Aminusi, můžeme pokračovat?"

"Co vás ještě zajímá?"

"Už při našem prvním setkání jste nejen znal mé jméno, ale dokonce jste i věděl o mém předešlém pracovišti a mé minulosti. Jak?"

"Stejně jako jsem věděl o ČROD-██."

"A to jak?"

"Zkuste zahodit tu vědeckou přetvářku a možná vám to dojde, je to jednodušší, než si myslíte ale složitější, než jak to vidíte."

"Myslel jsem, že chcete vypovídat."

"Můžete slepému vysvětlit, co je to barva?"

"Asi ne."

"Tak máte svou odpověď."

"hmmmm… ještě si promluvíme, Aminusi."

Aminus souhlasně přikývnul s pohledem zabořeným do stěny, bylo vidět, jak sedí křečovitě, aby nebylo vidět, jak se klepe.


ČROD-██: Jak jste ho ale donutil vám tohle všechno říct?

Dr. Grando: Nedonutil. Řekl mi to všechno sám.

ČROD-██: Proč?

Dr. Grando: Netuším, tvrdí, že už ho nebaví být jejich otrokem.

ČROD-██: Jak že jste říkal, že si říkájí?

Dr. Grando: Ignaristé.

ČROD-██: Ignaristé? Od slova Ignaro?

Dr. Grando: Nejspíš.

ČROD-██: Latinsky nevědomí…

Dr. Grando: Víte o nich něco, pane?

ČROD-██: Nic konkrétního. Řekl vám ještě něco?

Dr. Grando: No vlastně, nevím jak ale věděl o vás.

ČROD-██: Jak jako, že o mně věděl?

Dr. Grando: Věděl o tom, že podléhám vám a že to vy jste po mně chtěl, abych ho zkusil naverbovat. Řekl mi ale, že myšlenky číst neumí. Tvrdí, že jeho schopnostech nechápu, protože se na ní snažím dívat vědecky.

ČROD-██: Na tom nezáleží, jeho schopnost pochopíme časem, důležité je aby fungoval a aby nám řekl víc o jeho stvořitelích.

Dr. Grando: Rozumím.

ČROD-██: A doktore?

Dr. Grando: Ano, pane?

ČROD-██: Sežeňte zrcadlo.

Dr. Grando: Ro-rozu-mím.


Udělal jsem to, řekl jsem mu skoro všechno… mám strach, co se teď stane? Nechci žít takhle… Proč zrovna já?.. Snad jsem se rozhodnul správně, nerad bych něčeho litoval… ale jak už jsem říkal předtím… nemám vlastně co ztratit, nechci tady zůstat.

Možná… možná že by to v tý Oblasti-14CS nebylo tak špatný ale… nedělám to všechno, abych se stal dalším otrokem. Budu s ním hrát tu hru, to mi vždycky šlo, hrát psychologické hry.. teď už mě nemá čím zaskočit. Uvidím, ale co se stane. Dřív nebo později se s nimi dostane Nadace do konfrontace, pokud na ně nebudou stačit, nebudu čekat, až se mnou něco udělaj.

Pokud by mě před nimi Nadace dokázala ubránit, oplatím jim to. V opačném případě se ode mě ničeho nedočkaj. Radši zemřu než být něčím otrokem za nic.


SCP-005-CS kráčí chodbou, doprovod mu dělá ochranka. SCP-005-CS je vedeno do místnosti, kráčí chodbou a kouká na kolemjdoucí, každý z nich na něj pohledí. Jeho oči mění barvu jako kdyby projížděli spektrem duhy. Fialové, žluté, modré, hnědé, zelené…

Aminus je zaveden do místnosti, v místnosti u stolu sedí Dr. Grando. Jakmile Aminus zahlédne Granda, jeho očí se změní v oranžové… ale s mírným odleskem zelené.

"Zdravím, Aminusi."

"Doktore… jste nějak ustaraný."

"Posaďte se, prosím."

Dr. Grando pohledí na ochranku a mírně kývne. Ti ihned opouští místnost.

"Inu, Aminusi-"

"Co máte v plánu, doktore?"

"Nevidíte to?"

"Už jsem to řekl, neumím číst myšlenky."

"hmmm… můj nadřízený má stále zájem o spolupráci, stále vám nabízí práci ve službách Nadace, takže ihned po našem malém rozhovoru domluvím transport-"

"Promiňte, doktore," pravil Aminus s modrým odleskem v očích, "nepamatuji se, že bych vyjádřil souhlas nebo žádost."

"Chtěl jste přece spolupracovat."

"Chtěl jsem vám říct co jste chtěl vědět, nikdy jsem neřekl, že chci pro Nadaci pracovat. Neohrozil jsem vše, co mám, abych se stal otrokem někoho jinýho."

"… hhh.. Inu, Aminusi, nedáváte mi na výběr…"

Dr. Grando přistoupil ke stěně a chytl závěs přehozený přes předmět o ni opřený. Jedním škubnutím jej strhnul z předmětu a odhalil zrcadlo.

Aminus ihned odvrátil pohled.

"Aminusi, copak vy nechcete vědět, co se stane? Nechtěl jste se vzepřít svým stvořitelům?"

Aminus pouze zhluboka oddychuje s pohledem odvráceným na druhou stranu.

"Máte strach? Nevíte přece co to udělá."

"Tuším… a obávám se, že si zahráváte s něčím, s čím byste si nemusel poradit."

"Čili jste mi lhal, když jste řekl, že si na ně moc nepamatujete?"

"Nelhal, moc si nepamatuju, ale vím, že byli mocní, šel z nich respekt. Pokud si myslíte, že ta vaše Nadace vzbuzuje nějaký respekt, tak ne proti nim."

"Tak nám asi nezbývá nic jiného, než to vyzkoušet. Aminusi, můžete tu odhalit pravdu… můžete to skončit."

"Skončit? Nemyslím si, že to tím skončí… ale nemám co ztratit."

Aminus se zvedá ze židle a obloukem přichází k zrcadlu tak, aby neviděl svůj odraz. Zastavuje se ve chvíli, kdy v zrcadle zahlédne svou ruku.

Aminus sbírá odvahu, váhá, promýšlí možnosti. Nakonec se odhodlá a vstupuje do zorného pole…

Jedním krokem si stoupá před zrcadlo a pomalu sune pohled nahoru, dokud nezahlédne svůj obličej. Jeho oči začnou doslova zářit všemi barvami, jako kdyby Aminus právě pohleděl na to nejkrásnější, co kdy viděl. Jeho výraz se pomalu měnil v úsměv.

"Já, já… já se vidím, ano vidím, vidím své světlo… já si vzpo… vzpomínám si! Já nejsem prázdný! Já se znám, já, já, já vím, kdo jsem!"

Jeho oči přestávají zářit, dokud nezhasnou úplně. Pohledí na Dr. Granda a ten si všímá, že jeho oči nejsou oranžové, ale světle žluté.

"Já… já vím kdo jsem… já jsem si vzpomněl… já jsem, já- míval jsem rodinu a- děti a… a měl jsem jméno… Jmenoval jsem se-"

Po tváří Aminuse náhle steče černá slza.

"Co se to děje? Co to má znamenat?"

V bělmu se mu objeví černá skvrna, která se pomalu rozšiřuje.

"Ne to… to ne, já… POMOZTE MI! Já ztrácím zrak!"

Dr. Grando k němu přistupuje a rozsvěcí baterku, se kterou svítí do očí.

Aminus ho ale odstrčí a svíjí se v bolestech.

"Ne! Zastavte to, já nechci, prosím, já nechci!"

Jeho oči jsou již úplně černé.

Po chvíli bolesti ustanou a Aminus se postaví, pohledí Grandovým směrem a oči mu vyteče další černá slza.

"Konec."

Po vyřčení tohoto slova se stěny začnou barvit na černo pod návalem černých slz, které z Aminusových očí vytékají proudem.

Vše se zahaluje do absolutní temnoty a Dr. Grando stojí uprostřed místnosti a nevidí ani na krok. Nastává absolutní ticho.

"Aminusi?" promluví nakonec.

Jeho oči si začínají přivykat na tmu a vidí obrys postavy stojící u stěny.

"Aminusi?"

"Přistupte, doktore Grando" ozvalo se neznámým hlasem.

"Kdo to je?"

Dr. Grando pomalu přistupuje ke zdi, rozeznává Aminuse.

"Aminusi, jste v pořádku?"

"Ten vám neodpoví."

"Kdo jste, kde jste?"

"V zrcadle."

Dr. Grand pohledí do zrcadla a vidí svůj odraz.

"To je ale pouze můj odraz!"

"Tak se podívejte pozorněji."

Dr. Grand zamžourá na zrcadlo, ale všimne si, že jeho odraz jeho pohyb neopakuje.

"To… není můj odraz."

"Není, s dovolením jsem si propůjčil vaši podobu, přišlo mi to sympatičtější, než vás děsit mou podobou."

"Kdo jste?"

"Kdo jsem? Nekladete si tuto otázku taky tak často? Odpověď ale naleznout nelze."

"Já- já vím kdo jsem, jsem doktor Grando, pracuju pro Nadaci SCP. Pro koho pracujete vy?"

"Já nepracuji pro nikoho."

"Jak se jmenujete?"

"Říkají mi různě. Tady Aminus mi kdysi říkal Ignaro."

"Ignaro? Vy jste vůdcem ignaristů?"

"I tak mi říkají, vidím, že jste se s mým přítelem docela sblížil."

"Přítelem? Nestvořil jste ho?"

"Ano i ne, tvoříme, ničíme, budujeme a demolujeme. Rád bych si s vámi povídal, doktore Grando, ale tady Aminus nás zklamal, budeme ho muset… napravit. Děkujeme vám, že jste nám pomohl najít tuto… chybu. Nadace se nám pro naše zájmy zatím docela osvědčila, už nyní se těšíme, až poznáte i naše další přátele."

"Další přátele?"

"Poznáte je velmi jednoduše, stačí vám jméno."

"Jméno?"

"Opravdu bych si moc rád povídal, ale bohužel mám naspěch, buďte prosím na mé přátele hodní, jsou pro mě bratry a sestrami."

"Počkat!"

Aminus je vtažen do zrcadla společně s Grandovým odrazem mizí. Ze stěn začíná slézat temnota.

Grando se probouzí na zemi, nad sebou má členy ochranky.

"Probouzí se!"

"Kde je Aminus?"

"Kdo?"

"SCP-005-CS!"

"Doktore!" ozval se Aminusův hlas.

Dr. Grando se zvedá ze země, Aminus sedí u stolu.

"Aminusi, nezmizel jste?"

"Kam bych měl mizet?"

"Co to tu na mě hrajete, vždyť vás to vtáhlo do toho zrcadla."

"Do jakého zrcadla, doktore?"

Dr. Grando pohledí na stěnu, kde bylo zrcadlo ale je tam pouze objekt přikrytý závěsem.

"Omdlel jste, doktore."

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License