Udělejte Portland Divnějším
hodnocení: 0+x

Srpen, 1970

Jak Agentka Josephine Creed seděla pod borovicí ve státním parku Milo McIver v Oregonu, uvědomila si, že svoje momentální přidělení nesnáší. Být v civilu při operaci byla jedna věc, ale kvůli tomu batikovanému tričku, zvonům a květinám vpletených do vlasů chtěla někoho praštit. A potom je praštit znovu. Vzdychla a podívala se kolem. Hudební festival Vortex I byl v plném proudu všude kolem ní, její uši naplňovaly zvuky a vize toho, co nabízela lokální rock and roll scéna.

"Co tady vlastně sakra dělám?" zeptala se sama sebe.

Odpověď na tu otázku znala. Už víc jak rok zpátky stropilo několik anartistů problémy na Woodstock festivalu. Od drog s přísadami, díky kterým jste viděli vaše životy v paralelních vesmírech, až k mýdlům, které měnili barvu vaší kůže do duhových odstínů; celý ten festival byl masivní prolomení Opony. Během všech vystoupení proběhly alespoň tři vzbouření, při jednom se celé pódium i se skupinou propadlo do pekla. Naštěstí tam bylo používání drog hojné a některé z nich ovlivňovali paměť. Vydalo se tolik amnestik, že by stačily na vymazání kolektivní paměti malého města. Tentokrát ale byla Nadace připravena na nejhorší. Po celém místě bylo rozmístěných několik tucet agentů s amnestickými spreji a ostatními triky, aby mohli rychle a potichu umlčet jakoukoliv anomální aktivitu, pokud by nějakou našli.

Zvuky zuřivého potlesku a jásotu vytrhly Creedovou z jejích myšlenek. Vzhlédla a sledovala, jak skupina Portland Electric Zoo skončila a začala uklízet pódium pro další skupinu. Napůl zatleskala a znovu se podívala kolem, hledala kontakt, který se tu měl ukázat už před půl hodinou. Nějaký hippie jménem Phineas. Bylo jí řečeno, že měl prostředky, které doslova ovlivní způsob, jakým vnímá vesmír. Doufala, že má našlápnuto na legitimní razii, ne, že to bude nějaký pouliční prodavač s látkami Třídy-I.

"Jsi Cherry?" ozval se hlas z poza Creedové. Otočila se a uviděla slizkého muže s dlouhými mastnými vlasy, jak na ni zírá z poza stromu. I když byl celý špinavý, zuby, které byly vidět díky jeho úsměvu, byly dokonale bílé.

"Předpokládám, že ty jsi Phineas?" zeptala se.

"To jsem." smál se dál. "Marco říkal, že sháníš nějaké speciální zásoby pro zlepšení koncertu. Řekl, že jsi prošla testem."

"To rozhodně," odpověděla Creedová s úsměvem. "Ale nevěděla jsem, že mě někdo testuje."

"To nikdy nikdo," zasmál se Phineas. "Díky tomu to je tak nekonvenční. Každopádně, jsi připravená?"

"Až po vás." Creedová otočila na svém náramku specifický korálek, čímž Vedení poslala signál, že je uprostřed možné razie. V zadu její hlavy bylo slyšet mentální cinknutí, což značilo, že Vedení její status obdrželo.

"Dobře bobře." Phineas se potom otočil a šel směrem od davu. "Následuj mě."

"Počkat, co?" zeptala se Creedová. "Musíme odejít? Proč?"

"Tohle místo je plné agentů, sestro," Phineas řekl přes rameno. "Nejsem tak blbej, abych si sem nosil něco ve velkým množství, když jsou Tři Portlandy jen hop, krok a skok odsud. Pojď. Pokud si nepospíšíme, nebudeš mít tu mňamku včas na další představení. Budeš to potřebovat."

Procpávali se různými davy a na Phinease občas někdo z návštěvníků zakýval. Netrvalo dlouho a Phineas ji dovedl na druhou stranu vymezeného prostoru, k velké Douglasce tisolisté. Zastavil se a spokojeně na strom zakýval, potom se otočil zpět ke Creedové.

"Dobře, Cherry," řekl, "tak jsme tady. Obejdi ten strom pětkrát po směru hodinových ručiček a potom na něj sedmkrát zaklepej."

"Proč…" Creedová udiveně pozvedla obočí.

"Ty vážně nevíš, že ne?" řekl Phineas s úsměvem. "Sakra, tohle bude tvoje poprvý. Bude se ti to líbit."

"O čem to mluvíš?"

"Uvidíš," zachechtal se Phineas a naznačil je stromu. "No tak. Dělej."

Creedová pokrčila rameny, vzdychla a poté udělala to, co jí bylo instruováno. Hned jakmile dokončila sedmé zaklepání, cítila jak ztrácí dech, vizi a potom jen oslepující bělobu. Creedová zamrkala a najednou stála před 3-dimenzionálním stínem stromu. Letní obloha byla vyměněna šedými mraky a deštěm. Když popadala svůj dech, podívala se kolem. Ocitla se ve velkém parku obklopeném budovami velkého města. Slyšela tupý dopad a Phineas se objevil vedle ní.

"Vítej, sestro," řekl vesele, "ve Třech Portlandech."

"Co to kurva…" bylo všechno, co ze sebe Creedová dokázala vymáčknout, mezitím co se koukala sem a tam, aby vstřebala změnu prostředí.

Město samotné bylo obrovské. Horizont lemoval mix východní, západní a evropské architektury, se špetkou budov z Portlandu, které poznala. Ze zamračené oblohy neustále padaly kapičky deště. Až po pozorném pozorování si uvědomila, že se samotné kapky měnily v různých psychedelických vzorech, což obloze samotné dávalo nepopsatelný odstín. V parku, ve kterém stála, se sházely stovky lidí a kupily se kolem dřevěných pódií, na kterých hrály hologramy různých skupin z festivalu Vortex I, z nichž některé se ještě neuskutečnily. Hudba zněla parkem a daleko za městem. I přes to, že probíhalo několik show naráz, jejich zvuky se nemíchaly. Stačilo se pouze koncentrovat na píseň, kterou jsi chtěl slyšet a zbytek zvuků odstoupil. Creedová na svém náramku otočila jiným korálkem, což značilo velký anomální objev, mentální signál, který indikoval příjem Vedení, však neobdržela.

"Kde to sakra jsme?"

"Jak jsem řekl," odpověděl Phineas, "jsme ve Třech Portlandech."

"Co je to kurva Třetí Portland?"

"Místo, kde se Portland Oregon, Portland Maine a ostrov Portland ve Spojeném Království pojí v jeden nádherný celek," vysvětlil Phineas. "Představ si to jako… jistý druh alternativní dimenze… Město existující mimo náš svět. 'Vzdálené' město. Je pravda, že to tu není vždycky takhle pěkné. Pro Vortex vybalili všechno, co měli. Sakra, měla si vidět tu párty, kterou tu přichistali pro Woodstock."

"Jak dlouho to tady je?"

"Dostala si mě." Phineas pokrčil rameny. "Vždycky, možná?"

Creedová na Phinease koukala s pusou dokořán. Měla tolik otázek, ale nebyla schopná slova.

"Vidím, že to potřebuješ vstřebat." Usmál se Phineas. "Ale nevadí ti, když to bude za chodu? Moje apartmá je pořád tak tři bloky od parku."

"Ty tu bydlíš?"

"Tohle je město… bydlí tu hodně lidí. Hodně různých lidí. Umělci, spisovatelé, vědci, kouzelníci, hudebníci. Víš co. Cool lidi. Ale teď vážně, musíme sebou hodit…"

"J-jasně… samozřejmě…" Creedová naznačila, aby ji vedl. Bez zaváhání ji vyvedl z parku do města. Přesto že se od parku vzdalovali, hudba z Vortexu zněla, jako kdyby stáli právě tam.

Jak se ti dva proplétali přeplněnými ulicemi města, Creedová si stále více připadala jako rybka v nádrži plné žraloků. Kolem ní si anartisti volně kupovali nástroje, magie byla volně demonstrována a nelidé všech tvarů a velikostí volně chodili kolem. Anomální svět zaplavil její smysly a bála se, že ji brzy odhalí a svalí se na ni jako lavina. Zkáza však nikdy nepřišla a jediná věc, kterou byla Creedová bombardovaná byly občasné úsměvy kolemjdoucích a Phineasův pobavený smích.

"Tak a jsme tady," řekl konečně Phineas a zastavil se před vysokým apartmá pokrytým tlustou vrstvou mechu a koncertními plakáty. "Domov, sladký domov."

Vyvedl Creedovou po schodech do ateliéru. Místu dominovaly pracovní stoly pokryté napůl-dokončenými stroji, různými sochami a uměleckými díly. Ostatní místo zaplňovali neumyté talíře, napůl-vypité hrnky s čajem, masivní zaprášené knihy a působivé množství vinylových desek.

"Omlouvám se za ten bordel." řekl Phineas. Zamířil k jednomu ze stolů a začal se prohrabávat jedním ze šuplíků. Creedová si mezitím měla možnost prohlídnout zvěřinec, kterým byla vystavená díla. Její oči se nakonec zastavily na něčem, co vypadalo jako mechanický had.

"Počkat…" Creedové se svraštilo obočí. "O tomhle jsem někde slyšela. Několik lidí na východě je mělo jako zvířata. Koupili je od někoho se jménem Tick Tock. Počkat, jsi ty Tick Tock?"

"Z masa a kostí," odpověděl Phineas a stále se přehraboval v zásuvkách. "Musel jsem je přestat dělat, potom co na mě začali mít zálusk agenti. Ale abych pravdu řekl, vyráběli se stejně hrozně špatně. Několikrát jsem skoro přišel o ruce. Aha!" Vytáhl malé kapátko a zvedl ho nad hlavu.

"To je ten důvod, proč jsi se přestěhoval sem? Kvůli agentům?"

"Jeden z důvodů, jo." odvětil Phineas. "Co já vím tak o tomhle místě agenti neví. Nemůžou tě tu zavřít za plnění tvých snů. Navíc, když to poseru tady, neublížím normálním lidem. Podle mě docela dobrý kompromis."

Podal jí kapátko. Creedová ho opatrně prozkoumala. Na tmavě hnědém sklu byl obrázek holubice. Zdálo se být naplněné pískem.

"Stane se z toho kapalina, až ho použiješ. Dvě kapky do každého oka. Uvidíš všechny možné verze jakéhokoli představení to zrovna sleduješ aaaaa navíc je budeš moct všechny vnímat. Jen řekni slova 'Slepičí Nohy', až budeš chtít, aby efekty přestaly." Poté se usmál, v jeho neposkvrněných zubech byl vidět odraz celého studia. "Vážně se ti to bude líbit. Věř mi, je to ten nejlepší způsob, jak sledovat koncert. Uslyšíš všechny písničky."

Creedová přikývla a vložila lahvičku do kapsy. V tenhle moment by normálně vytáhla zbraň a zatkla ho, ale vzhledem k situaci jí to nepřišlo moc moudré.

"Děkuji," řekla.

"Není zač, sestro," odpověděl. "Ale radši bys sebou měla hodit, pokud chceš stihnout další představení. Ven se můžeš dostat stejnou cestou, jako jsme přišli. Jenom sedmkrát zaklep na strom a obejdi ho pětkrát proti směru hodinových ručiček."

"Ty nejdeš?"

"Ještě tu musím pár věcí zařídit, než se vydám do opravdového světa. Budeš v pořádku. Pokud budeš potřebovat pomoc, zeptej se někoho v parku. Budou vědět."

"Díky za všechno, teda…" zakývala Creedová. "Tohle místo je dost hustý. Já, uh, asi se sem dříve, nebo později vrátím."

"Nikdo není pryč na moc dlouho. Užij si koncert, Cherry"

Bez dalšího slova se Creedová vydala zpět do ulic, psychedelický déšť stále padal na hlavy zaneprázdněných kolemjdoucích. Dalo jí to všechno, aby se nerozeběhla zpátky k východu. Tohle byl největší objev Nadace od Poutníkovy Knihovny. Byla ale klidná, když se přidala k proudu chodců a znovu se objevila na hraně parku. Tam stál muž v dlouhém hnědém kabátu a čekal, až dorazí. Oči Creedové se rozšířily, když se na ní usmál a kývl.

"Nazdáááár skippere," řekl a začal něco vytahovat z kabátu.

Creedová nečekala na to, co vezme, ale radši vytáhla schovanou pistoli a vystřelila, než se rozběhla dolů po ulici. Podívala se přes rameno a viděla, že místo něho trefila strom. Dav posluchačů začal v odpovědi na zvuk výstřelu zmateně ječet. Muž v kabátu odskočil do strany a začal vstávat, aby ji mohl pronásledovat.

Kličkovala zaplněnými ulicemi, její plán byl se dostat na druhou stranu parku a potom přejít ke stromu, který obsahoval její únikovou cestu. Jakmile zahnula za roh, skočil na ní další muž v kabátu. Creedová ho popadla za klopu, použila jeho sílu proti němu a hodila ho na pouličního prodavače s květinami. Když narazil do stánku, okvětní lístky květin se proměnily na kolibříky a odletěly. Creedová by na ně užasle zírala, kdyby nebyla zaneprázdněna sprintováním dál po ulici k tramvaji. První muž v kabátu se k ní přibližoval. Creedová ze sebe vymáčkla poslední kus rychlosti, naskočila na zadní platformu tramvaje a vytáhla se na palubu.

"Hej!" Křičel na ní dozorce, mezitím co se procpával skrz přeplněné vagony. "Hej, musíš mít jízdenku, nemůžeš prostě jen tak na-"

Creedová na něj zamířila hlavní svojí pistole. Muž ztichl a zvedl ruce nad hlavu.

"Užijte si jízdu…" řekl s nervózním úsměvem a ukročil Creedové, aby mohla do přední části vozidla. Ze zadu bylo slyšet bouchnutí, jak jeden z mužů v kabátech také naskočil.

"Otevřete dveře," řekla řidiči a ukázala při tom pistoli.

"Madam, to při jízdě nemohu udělat," odpověděl řidič, mezitím co se koukal na její zbraň a koleje před ním. "Pokud chcete abych zastavil, moc rád vám-"

Klik Creedová natáhla kohoutek.

"Otevřete dveře!"

Řidič zakýval a zatáhl za páku. Creedová rychle vyskočila z vozu a stočila se do klubíčka, aby se vyhnula komplikacím při dopadu. Tramvaj pokračovala dál a Creedová zamávala muži v kabátu uvnitř. Vstala a dosprintovala až k stinnému stromu, který na ní v parku čekal.

Hned jakmile dorazila k tmavé borovici, prudce do ní začala klepat a hlasitě počítat.

Buch. "Jedna!"
Buch. "Dva!"
Buch. "Tři!"
Buch. "Čtyři!"
Buch. "Pět!"
Buch. "Šest!"
Buch. "Sedm!"

Potom začala proti směru hodinových ručiček běžet kolem stromu. Dokončila však teprve čtvrté kolo, když ji ze zádu někdo shodil do vlhké trávy.

"Sakra, skippere!" Zařval známý hlas. "Jsme na tvojí straně!"

Do tváře jí vtisknul odznak.

Agent Fredrick Gibson
Federální Úřad pro Vyšetřování
Jednotka Neobvyklých Případů
Oddělení Tří Portlandů

"UIU…" zamumlala Creedová. "Děláte si ze mě srandu? Vy jste UIU?"

Potom se začala smát. Muž ji pomohl na nohy, a spoutal ji ruce za zády. Mezitím dorazil jeho partner, ukázal odznak davu návštěvníků koncertu, kteří se shlukli kolem.

"Agent Tobias Wood. UIU. Pokračujte," řekl. S mumláním a pokrčenými rameny se dav brzy rozešel.

"Tak dělejte, pojďme někam, kde je trochu více soukromí," řekl Agent Gibson. Wood zakýval a zavedli Creedovou na malou mýtinu pryč od pódií, kde na ně čekal opuštěný piknikový stůl. Posadila se o podívala se na své dva nové přátele.

"Musím přiznat, najít tu UIUbohý je největší překvapení dne," řekla Creedová a prolomila tak ticho.

"Přestanete nám tak říkat?" Odpověděl Wood zamračeně. "Aby bylo jasno, nakonec jsme tu tvojí vychrtlou prdel dostali."

"To je fér." Creedová pokrčila rameny. "Jak dlouho už o tomhle místě vlastně víte?"

"Federální Úřad tu operuje už od Hooverovy éry," odpověděl Wood. "Rád bych vám řekl vítejte na párty, ale už skončila a všichni si ji užili."

"Roztomilé," řekla Creedová. "A o tomhle potencionálně masivním prolomení Opony jste nám neřekli protože…?"

"To nebylo potřeba." odpověděl Gibson. "Fakt, že se o tomhle místě Nadace dozvídá až teď by vám měl naznačit, jak moc se tohle místo samo zadržuje. Normálně to tady funguje jako ve Vegas. Co se ve Třech Portlandech stane, ve Třech Portlandech zůstane."

"Takže… co teda? Zatýkáte mě?" Creedová zvedla obočí a naznačila hlavou ke svým spoutaným rukám. "Jste připraveni na to, co se stane potom?"

"Spíš zadržujeme, než zatýkáme," zasmál se Wood. "Pro přesně tuhle situaci máme připravený protokol už od šedesátých let, od doby co se ne severozápadě Pacifiku začal zvedat počet plechovek a vozíků. Náš ředitel právě teď nejspíš volá nějakému z vašich vyšších a vysvětluje, jak se věci mají."

"Oh, budou nám snad říkat, co je co? Proč by jsme vás vlastně měli poslouchat?"

"Protože pokud to neuděláte a budete tohle místo brát jako každé jiné, budete si akorát přidělávat práci," řekl Gibson.

"Nerozumím…"

"Přemýšlela jste někdy nad tím, proč je severozápad Pacifiku tak klidný, v porovnání s ostatními částmi Spojených Států, co se týče podivna a tajemna?" vzdychl Gibson. "Protože většina těch aktivit se stočí sem. Proč riskovat magii a šílenou vědu ve skutečném světě, když se můžeš prostě přesunout na místo, kde je anomálno legální a norma. Přijdete sem, pokusíte se to všechno zadržet a všechno se to vyleje ven, to vám garantuju. Akorát si budete přidělávat práci."

Agent Woods si přitiskl dva prsty na ucho, podíval se na hodinky a potom na ně zaklepal. Gibson zakýval a sundal Creedové pouta. Nadační agentka si promnula zápěstí a sledovala, jak dva agenti UIU odchází.

"No, konec poflakování se, kontakt byl navázán." zavolal Wood. "Užij si zbytek Vortexu, dobře skippere? Zkuste Jacob's Ladder, pokud budete mít tu možnost, nejsou zas tak špatní."

Creedová koukala, jak Wood a Gibson zmizeli v davu parku. Vzdychla, vstala a razila si cestu ke stinnému stromu, ze kterého ona a Phineas vešli. Jak jí bylo přikázáno, sedmkrát zaklepala, potom kolem něj pětkrát obešla. Cítila, jak ji vítr znovu sebral dech, její vize byla náhle bílá a poté vybledla do černé.

Když se jí vrátily smysly, stála v teplu letního slunce, blízko Douglasky tisolisté ve státním parku Milo McIver. Její kolegové z Nadace stáli kolem ní, každý se znepokojeným výrazem.

"Creedová? Co se stalo?" zeptal se Agent Stuart, mezitím co si sundal své brýle s růžovým odstínem a prohlížel si její zranění.

"Poslala si nám signál velkého anomálního objevu. Je všechno v pořádku? Kde je anomálie?" ptal se Agent Philips. Měla jednu ruku na amnestickém spreji a oči na davu kolem.

"Kompletně si zmizela! Kam si sakra šla?" Vyptával se Agent Ferrell. Jeho hlava se houpala, jak se koukal kolem stromu, jako kdyby se za ním skrýval nějaký velký objev.

Zvedla prst a popadla svůj dech.

"Hlášení," řekla konečně Creedová. "Potřebuju podat hlášení. Hned!"


Listopad, 1971

Slunečné dny byly ve Třech Portlandech už vzácné. Mezi deštěm a mraky mohli obyvatelé jasnou modrou oblohu vidět už jen občas. Ještě vzácnější však bylo vidět jasnou oblohu při západu slunce, zářící červenou, oranžovou fialovou a žlutou barvou na plátno nebe.

Agentka Josephine Creedová seděla v parku na lavičce, sledujíc západ slunce. Broukala si melodii, když si k ní přisedl povědomý muž s dlouhým hnědým kabátem a kufříkem na klíně.

"Agentko Creedová," řekl a podíval se na oblohu. "Vítejte zpátky ve Třech Portlandech."

"Někdo, koho jsem potkala při své první návštěvě říkal, že nikdo není pryč na moc dlouho," odpověděla Creedová. "Také vás ráda vidím, Agente Gibsone."

"To je pravda." zakýval Gibson, mezitím co otevřel kufřík a podíval se na jeho obsah. "Takže už se konečně začínáte soustředit na severozápad, hm? Zdržíte se?"

"Vzhledem k tomu, jaký potenciál rozpadnout se Tři Portlandy mají jsme usoudili, že by to bylo moudré," řekla Creedová. "Přinesl jste to tedy?"

"Všechny katalogované Průchody do Tří Portlandů a kde se napojují do základní reality." Gibson jí podal neoznačenou knížku. "Pokud budete chtít dávat pozor na to, jestli ty podivnosti zůstávají v kleci, takováhle informace bude kritická. Neřekneme vám ale, jaké jsou klíče. Nepotřebujete otevřít dveře na to aby jste viděli, kdo jde ven a dovnitř."

Creedová zakývala a uložila knížku do své tašky. Poté mu na oplátku mu podala zalepenou obálku. "Jak jsme slíbili, pět malých anomálních objektů s anti-thaumaturgickými vlastnostmi, jeden z nich je náhodou postavička Richarda Nixona."

"A co dělá?" Zeptal se Gibson se zachechtáním a uložil obálku do svého kufříku.

"Thaumaturgové v jeho přítomnosti nemohou lhát."

"Chytré."

"To bych řekla", zasmála se Creedová. Potom obrátila svoji pozornost zpět na západ slunce. "Je to vtipné, Tom McCall sponzoroval Vortex, aby vyhnal hipíky z Portlandu, protože Nixon se měl zúčastnit toho shromáždění Americké Legie. Potom se tam Nixon neukázal. Pokud by se Nixon rozhodl, že tam nepůjde už od začátku, Vortex by se nestal a my bychom na tohle místo nikdy nepřišli. Takže, jistým způsobem, můžete za tohle menší prolomení obvinit prezidenta."

"Tricky Dick je zase v tom" zasmál se také Gibson. Poté položil dva prsty k uchu a zaklepal na hodinky. Zamračil se, vstal a připravil se k odchodu. "Protože tu vy a vaši kolegové nejspíš budete nějakou tu chvíli, měl bych vám dát malé varování. Buďte opatrní. Tohle místo se na vás nalepí. Nechcete ztratit kontakt s realitou, protože jste unešení všemi těmi podivnostmi."

"To myslíte vážně…" Creedová pozvedla obočí. "Páni…"

"Vážně jako rakovina," odpověděl Gibson. Jeho úsměv se proměnil v ustaraný výraz. "Moc dobrých věcí a tak."

"Díky za varování." řekla Creedová. "Vážím si toho."

"Není zač." Gibson pomálu zasalutoval. "Zas tak UIUbohý nejsme."

"To vůbec ne," zasmála se Creedová a koukala, jak její kontakt mizí.

Poté se obrátila zpět k západu slunce a zhluboka se nadechla. Její nos naplnila vůně borovic a mořské soli. V dálce na obzoru přeletěla skupina lidí na koštěti. Blíž, přátelsky vypadající pár mladých mužů předváděl kouzelnické představení pro skupinku dětí, fantastické figury ze světla a zvuku tančící kolem pro potěšení mladých. Skrz shon lidí užívajících si skomírající světlo byla slyšet vzdálená hudba.

"Neumím si představit, proč by tady chtěl někdo zůstat," řekla Creedová sama sobě s malým úsměvem a vydala se na cestu zpět k Průchodu. Musela se s jejími nálezy ohlásit v nové Nadační Oblasti.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License