Info
Originál: https://scp-wiki.wikidot.com/life-s-cold
Autor:
Překladatel:
Podívám se na svůj kovový odraz ve dveřích výtahu. Vidím ho každý den. Nebo skoro každý den, jelikož mě práce někdy drží na základně celé dny. Hladká vyleštěná ocel. Můžete v nich vidět svůj odraz, s jasnou bílou září jediného světla nad mou hlavou. Přede mnou dveře a dvě tlačítka. Nahoru. Dolů. Tento vede na dvě místa. Po mé levici stěna výtahu. Po mé pravici Doktor MacCarrick.
Byl jeden z těch novejch cápků, ale nějakým způsobem zrovna dostal místo výzkumného asistenta u Nula-Tři-Pětky. Odpornej, malej šmejd, podle toho, co jsem si přečetl v jeho složce. Vsadil jsem padesát babek na to, že nepřežije týden. Trochu zvrácené, já vím, ale tady dole jsme sázeli na divné věci.
Lehce se plácnu do tváří, aby dostaly nějakou tu barvu, a abych se probral, pak si v odrazu kovu všimnu, že na mě MacCarrick zírá.
"…Ano, MacCarricku?"
"Nic, Dr. Icebergu."
"Ici stačí," řekl jsem. Stále jsem doufal, že se to uchytí, ale to se nikdy nestalo. Nedostal šanci odpovědět než se otevřely dveře a my byli vyhnáni přítomnou ochrankou. Já byl nahnán do malé haly, a letmo jsem kývnul na MacCarricka, co šel opačným směrem. Zalitoval jsem toho, ale už bylo příliš pozdě.
Cesta dolů se mi zdála delší než obvykle, ale možná to bylo jen společností. Nesbližujte se s lidmi, na které máte vsazeno. Nikdy to nekončí dobře.
Prověřením jsme si už prošli nahoře na povrchu, takže hodně z toho blázince tady dole bylo jen pro efekt. Navzdory tomu jsem velmi dobře věděl, že se zde ukrývají bezpečnostní kamery, co nás sledovaly a kontrolovaly. Skeny tvaru obličeje, analýza sítnice, nebo čehokoliv, co vypadalo podezřele. Jedna špatná věc a ochranka by byla v místnosti během sekund. Už jsem viděl, jak se to stalo. Ne mně, naštěstí, ale i tak. Jsou výkonní. Velmi, velmi výkonní. A Postání zdánlivě stále ještě musí ovládnout umění plastické chirurgie.
Jak jsem kráčel kupředu, zpozoroval jsem celkem hezký recepční stolek. Nebyl jsem si jistý, pro koho tu vlastně je, vzhledem k tomu že jsme nepřijímali návštěvy, ale přepokládal jsem, že všechny oblasti mají nějaký. Tradice, možná? Nebo zbytek z jiné doby. Za ním seděla, a ťukala do klávesnice, Break.
Její krycí jméno mi nikdy nedávalo smysl. Prostě jsem to nechápal. Lámání vetřelců o skály? Lámání prstů? Nevim. Ale stejně, jsou tu i další lidé jejichž identifikace taky nedává smysl. Djorick? Co to má být? Nebo Bright? To je jedno. Ne, že by na tom záleželo. Na čemž ale záleželo bylo…
"Zdravíčko, Break." Nasadím svůj oslnivý úsměv. Položím svůj kufřík. Opřu se o její stůl.
Předtím, než odpoví, si povzdechne, oči neopustí obrazovku jejího počítače. "Dobrý den, Dr. Icebergu."
"Jakpak se dneska máme, zlatíčko?"
"Dobře. Musíte tohle dělat?"
"Dělat co, Breaky?" Použiju pro ni svoji přezdívku. Miluje to.
"Neříkejte mi tak."
"Ale no tak. Vím, že to žereš." Žere to. "Říkal jsem si jestli něco tenhle týden děláš. Jako třeba v pátek?"
"Ne."
"Ach, vážně." Začal jsem. "Pak bychom tedy moh-"
"Ne," řekla. "Odpovídala jsem na tvou další otázku. Ne, nevyrazím si s tebou. Budu si mýt hlavu odedneška až po zbytek věčnosti, Bergu."
Fuj. Nesnášel jsem, když mi říkala Bergu.
Konečně odvrátila oči od monitoru, dívala se na mě s prázdným výrazem, jenž jsem věděl, že prozrazuje její skutečnou náklonost.
"Běž do práce."
"Dobře, dobře, fajn, fajn… Možná příští týden." Můj úsměv se změnil z oslnivého na nervózní, a tak jsem sebral svůj kufřík a vydal se správní chodbou k východnímu křídlu.
Nebyl jsem si jistý, že věděla, že jsem v doslechu, když jsem ji zaslechl zamumlat "Nepravděpodobné." Ale tohle jsem věděl jasně. Upřímně, někdy si říkám, jestli nejsem se ženami stejně špatný jako Clef. Pak si řeknu, že na tom nejsem tak špatně. Doufám. Zajímalo by mě jestli ten problém nebyl s ní, ale rozhodl jsem se, že se mi přijde na chuť dříve či později.
Má kancelář byla umístěna hluboko v základech. No, to nebylo zas tak ono, spíš mi jednu takhle vzadu dali. Když zvážím, jak dlouho jsem tu týden, co týden strávil, nebylo překvapivé, že jsem ji považoval za domov víc, než byt v blízkých ubytovacích prostorách. Hezké bylo, že jsem stále byl v pěší vzdálenosti od odpočívárny, a jelikož je pondělí, tak se přestávka zdá jako hezký způsob, jak začít den.
Vyrazil jsem příšerně čistou chodbou. Vždy mě překvapuje jak jsou hezky udržované, hlavně když jsem nikdy neviděl uklízeče. Musí sem chodit v nepravidelných hodinách. Možná tajná flotila Roomb.
Procházím kolem výzkumníků, samozřejmě. Je nás tu hromada. Nějaké znám; Jiné ne. Šťastlivci tu už nějaký ten čas jsou. Ti nešťastní? Ti jsou padesát dolarů. Jo, jo. Jsem zvrhlej. Ale ten chlápek, co sázky vede, je ten samej, co vymýšlí krycí historky pro jejich rodiny. Ha! Shrábne deset procent, a pak jim řekne jak spadl jeřáb nebo se zhroutil nosník nebo něco. Nikdy neuslyší o tom jak byl někdo rozpuštěn nebo odexistován nebo podobná sračka. I tak, je těžký vymýšlet výmluvy, když není žádné tělo. Musíte mít k tomu týpkovi úctu.
Namířím si to chodbou kolem kanceláří Úrovně Jedna a Dva. Na dveřích visí lesklé jmenovky s hezkými, obvyklými jmény. Ti šťastlivci, co ví pouze o Safech nebo možná Euclidech. To musí být hezké. Za nimi odbočím doleva, kolem křídla minimální ostrahy. Jakýsi skipové třídy safe. Tucty dozorců, ale všichni mě znají. A vědí, že kdybych zamířil dovnitř, jsem prověřený. Nikdo si mě nevšímá kromě nováčků, co ztuhnou když projdu kolem. Dostanou se přes to, nakonec. Nebo možná ne. Ti, ale nežijí nejdéle.
A… odpočívárna. Konečně. Do nosu mě udeří vůně muffinů, a pak zvuk jejího hlasu- v tomto pořadí. Možná přinesla muffiny pro všechny, pokud jsem měl štěstí, ale šance byly…
Zahnul jsem za roh, a tam seděla. Agatha Rightsová. Doktorka Agatha Rightsová, musel jsem si připomenout. Pět stop a pět palců, vystavěná pro obdivování, knokautování a chrápání. Sakra. A jedla poslední muffin, co měla položený na talíři. Sakra. Takže žádná dobrůtka. Možná bych mohl dostat něco jiného.
"Ale, ale, ale. Zdravíčko, Rightsová." Znovu nasadím oslňující úsměv. Pojďme na to.
Otočí se a usměje se. To je tady dole neobvyklé. Nějak se jí daří vyhýbat se těm vážně hrozným věcem. Asi aby nedělala problémy. Myslím tím, ne že by byla příšerná, ona jen prostě je… mateřská k zaměstnancům.
"Čau, Bergu!" Chceš muffin?" Nesnášel jsem jak rychle se tohle zdánlivě šířilo.
"Tenhle není poslední?"
Podívala se na muffin. Pak na talíř. Pak na mě.
"…Možná."
"Ne díky. Ale udělej nějaké sušenky, a víš že si nějaké vezmu." Usmál jsem se o trošku víc.
"Ach, fajn." Položila prázdný tác na pult. Zítra je přinese.
"Takže… nashromáždilo se ti nějaké úmorné papírování, o které se musí někdo postarat?" Mohlo by být pěkné jí pomoct s věcmi. Dát mi hezkých pár hodin, než bych se musel začít lopotit s vlastními.
"Oh, ted zrovna ne, drahoušku. Něco zvládnu. Kromě toho mi administrace vyhrožovala přesunutím k jedna třicítce, pokud mě alespoň jednou neuvidí samotnou napsat hlášení. Trošku mi to ničí moje plány."
"Ach, tak. Škoda. No, víš kde mám kancl, kdybys změnila názor."
"Ach, věř mi, že vím…" Usmála se. "A jen tak ze zvědavosti, pokud udělám sušenky, jaký typ bys rád?"
Zásah.
"S dvojitými čokoládovými lupínky. Jsou moje oblíbené."
Zašklebila se. "Skvěle, moje taky."
"Uvidíme se později, cukrouši."
Zamávala mi na rozloučenou a já se vydal ke konvici s kávou. Nerad bych ji viděl odejít, ale stále si nejsem jistý jak je tu stále výzkumníkem. Asi proto, že ji lidé mají rádi, jinak by ji už dávno terminovali. Možná tu nechávají pár lidí s láskyplnými srdci, aby se zbytek z nás nezbláznil. Možná.
Ke mně do kanceláře je to krátká cesta a většinu z ní strávím pitím své kávy z polystyrenového kalíšku. Vytáhnu svou magnetickou kartu, když si všimnu jmenovky na dveřích. Někdy překryl 'Ice' v mém jméně. Povzdechnu si a zkusím to setřít svým rukávem, ale nejde to odstranit. Budu muset podat pracovní žádost a když to nebude životně důležité… Dostanou se k tomu 'dříve či později.'
Vedle dveří byla velká hromada složek. Další kolo papírování, kterým se budu muset prokousat. Každý den. No, alespoň to tady dole bylo celkem bezpečné. Tedy pokud se má došlá pošta nestala anomální.
Posadil jsem se za počítač, zatřásl myší, abych ji probudil, pak zkontroloval email. Pouze dvě pohotovosti, jedna včera v noci, a jedna… Do hajzlu, před patnácti minutami? Zkontroluju to, a cítím jak mi po krku leze plíživý pocit, když uvidím číslo. 035. A seznam zemřelých stávající se ze dvou Déček a…
"Jo!"
Nával nadšení z přečtení MacCarrickova jména bylo okamžitě zchlazeno náhlým špatným pocitem v žaludku. Kurva. To kývnutí bylo moc, jak jsem přepokládal… Povzdechl jsem si a na chvíli zavřel oči, pak se otočil a zvedl vrchní složku z hromady, otevřel ji a začal přepisovat údaje.
Možná Rightsová zítra přinese sušenky.