Poslední Setkání
hodnocení: 0+x

Jakmile umístil svůj poslední majetek do krabice, podíval se postarší muž s vycházkovou holí naposledy po místnosti. Jeho jméno bylo Dr. Zachary Johnson, a kancelář, ve které pracoval posledních 35 let, byla nyní kromě nábytku poskytnutého Nadací prázdná. Za ta léta mu posloužila dobře. Byl hlavním výzkumníkem šesti položek a hlavním přispěvatelem nejméně dvanácti dalších. Ale bohužel, byl čas odejít do důchodu. Dr. Johnson s melancholickým úsměvem vypnul světla ve své malé pracovně a vyšel do sousední laboratoře.

Hned jak vstoupil, byly jeho uši přivítány zběsilým mumláním, jehož zdrojem byl muž sedící v rohu, který rychle procházel papíry. Jméno tohoto muže bylo Jacob Conwell a byl asistentem Johnsona poslední tři roky. Johnson se tiše zasmál, jak muž míchal a přeskupoval stohy papírů a jak bylo jeho mumlání čím dál tím víc nesouvislé. Nakonec Johnson trochu pokašlal, Conwell zmrzl a vzhlédl od papírování, jenom aby se mu vytratila barva z obličeje, když spatřil Johnsonův smějící se obličej.

"Dr. Johnsone, omlouvám se, že nemám těch posledních pár složek připravených v čas. Stále čekám na Claytona než mi pošle email s tím přepisem a…" drmolil Conwell nervózně a zastavil se, až když Johnson zvedl ruku.

"Vše je docela v pořádku." řekl Johnson s úsměvem. Poté přešel ke stolu a rychle se podíval na několik složek, které už byly úhledně odloženy stranou. "Všechno ostatní je však připraveno, doufám?"

"Samozřejmě," Odpověděl Johnsonův asistent s kývnutím.

"Výborně." Johnson se rozhlédl po místnosti. Pomocí své hůlky udělal kruhové gesto a zasmál se sám pro sebe. "Byl jsem informován, že vám předávají laboratoř k dalšímu výzkumu 1360-1. Vypadá to, že jsi teď králem hradu ty." Johnson sledoval, jak se Conwell zamračil.

"Tak mi bylo řečeno…"

"Zatím si odvedl dobrou práci," řekl Johnson a poplácal svého asistenta na rameni. "a jak jsem řekl, předpokládám, že to tak bude i nadále. Naučil jsem tě všechno co vím, a myslím si, že s dostatkem času donutíte 1360, aby znovu mluvilo. Nemyslím si, že je pro tu práci někdo vhodnější než ty."

"Díky. Toho si vážím Dr. Johnsone." Conwell natáhl ruku, kterou Johnson nadšeně potřásl.

"Bylo mi potěšením s vámi pracovat."

Johnson souhlasně přikývl. Po své laboratoři se mu bude stýskat, skoro tolik jako po práci s jeho asistenty. Johnson se podíval na hodinky a pokynul směrem ke dveřím.

"Půjdeme tedy na párty?"


"Myslím, že za všechny můžu bezpečně říct, že si vážíme vaší služby Nadaci, Dr. Johnsone, a že Oblast-19 už bez vás nebude stejná."
Místnost se naplnila potleskem a Dr. Gregg Collins ukončil svůj projev. Krátce nato se četný personál, který přišel kvůli dortu a občerstvení, vrátil ke svým vlastním rozhovorům. Tu a tam by jeden z nich přišel a poblahopřál mu k odchodu do důchodu, ale z velké části Johnson odpočíval u svého stolu s Conwellem a nedbale naslouchal rozhovorům, které naplňovaly místnost.

Popravdě řečeno, většina jednotlivců, které Johnson považoval za své přátele, už dlouho v Nadaci nabyli, ať už mrtví, v důchodu, nebo obojí. Nyní byla Oblast-19 plná nových tváří a Johnson si nemohl pomoct a zasmál se sám sobě, jak starý se cítil.

"Něco vtipného?" Zeptal se Collins, když přistoupil ke stolu a posadil se.

"Ten den konečně přišel," odpověděl Johnson. "Vážně jsem si myslel, že budu už dávno zabitý."

"Párkrát jsme to měli o chlup, to je pravda," řekl Collins s úsměvem, "Nerad tě vidím odcházet. Tolik jsme toho spolu zažili."

Johnson s Collinsem pracoval na pěti společných projektech. Podle toho co věděl, mu měly být přiděleny objekty, které nebyly přiděleny jeho asistentovi.

"Až půjdeš do důchodu ty, budeš mít dost vlastních příběhů co vyprávět," ušklíbl se Johnson. "Taky hodně vzrušujících, protože tam nebudeš mít mě, abych ti tahal zadek z ohně." Oba muži se zasmáli, ale brzy opět zmlkli.

"Bude Freemontová spolupracovat?" zeptal se Collins. Jeho výraz byl najednou vážný.

"Bude." řekl Johnson a smutně si povzdechl. "Musel jsem využít každou laskavost, kterou mi byla dlužná, ale alespoň bylo mi byla povolena desetiminutová 'psychologicko zdravotnická' návštěva. Budeš na něj dohlížet, až tu nebudu, že?"

"Samozřejmě." souhlasil Collins a pokýval hlavou. Pak se rychle rozhlédl kolem. Teď když už došel dort i občerstvení, se párty začala stahovat. "Nemyslím si, že už tady jsi potřeba, pokud tam chceš zajít."

Johnson se trochu usmál a zakýval. Bez dalšího slova si muži potřásli rukou a Johnson odešel.


Humanoidní cely Oblasti-19 nebyly známé pro jejich komfort, obzvláště ta, ve které byl zadržen Dr. Harold Thompson. Čtyři šedé stěny, postel, umyvadlo, toaleta a vědomí, že vás někdo sleduje z druhé strany jednosměrného zrcadla zabudovaného ve zdi u dveří. Harold seděl na lůžku a podíval se na sebe v zrcadle. Tmavé kruhy pod jeho očima naznačovaly, že už několik let nespal.

"Dr. Thompsone, prosím nasaďte si své rukavice a zůstaňte na lůžku." řekl hlas bezpečnostního agenta skrz interkom. Harold se podíval dolů na své nyní obrácené ruce. Po nechtěném uvolnění a vdechnutí neznámých částic z experimentálního objektu, na kterém Harold pracoval způsobilo, že kdykoli se dotkl živé biologické tkáně, změnil ji v pevný mramor. Harold neochotně skryl své smrtící ruce v kožených rukavicích, které dostal. Krátce poté se otevřely dveře cely a dovnitř pomalu vstoupil postarší muž s vycházkovou holí. Posadil se u Haroldova stolu a s malým úsměvem se otočil.

"Už je to nějaká ta chvíle, Zachu."

"To rozhodně," souhlasil Johnson a sledoval, jak se Harold nervózně podíval na jednosměrné zrcadlo a zpět na něj. Johnson kývnul, Dr. Freemontová, výzkumnice zodpovědná za Haroldovu složku, sledovala každý jejich pohyb.

"Jak se k tobě chová tvůj nový asistent?" zeptal se Harold. Než dostal své vlastní projekty, pracoval Harold s Dr. Johnsonem téměř pět let. Byl to velmi příjemný zážitek.

"No, není to ty, a občas je s ním trochu otrava, ale nakonec svou práci vždy zvládne," odpověděl Johnson.

"Ah," zamumlal Harold. Místnost zahalilo ticho. "Slyšel jsem, že jsi měl velkou penzijní párty. Přál bych si, abych tam mohl být."

"To já taky." Johnsonův úsměv začal mizet. Jeho pozornost se obrátila na několik fotografií, které lemovaly horní polici knihovny. Každá zobrazovala stejnou ženu a chlapce v různých letech, fotografie končily fotkou ze svatby kluka. "Lisa říká, že se Jack a Elizabeth snaží o dítě."

"Opravdu?" řekl Harold jemně. Johnson věděl, že Harold vždy chtěl být dědečkem. "Jsem si jistý, že Lisa bude báječná babička"

"Pořád se jí po tobě strašně stýská, víš?" přidal Johnson. "Jackovi taky. Pokaždý, co je vidím, konverzace vždy skončí u tebe."

Harold neodpověděl, spíše se melancholicky usmál a díval na podlahu.

"Budeš na ně pořád dohlížet, že?" Zeptal se.

"Tak často, jak budu moct." odpověděl Johnson. "Collins mi slíbil, že ti sem přinese nějaké nové fotky."

Harold vděčně zakýval. Oba muži opět ztichli. Johnson zanedlouho vstal a vydal se ke dveřím.

"Děkuji za vše, co jsi pro mě za ty roky udělal, Zachu. Objal bych tě, kdybych mohl." Harold vstal. Jeho úsměv se proměnil v lítostivé zamračení.

"Toho si vážím," Řekl Johnson a usmál se.

Johnson potichu odešel, ve dveřích se ještě otočil a jemně kývnul. Dr. Johnson bez dalšího slova popadl krabici osobních věcí a odešel z Oblasti-19 navždy.


Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License