Kimbl
hodnocení: +6+x
blank.png

Už dlouho nad tím přemýšlel. Z jeho zamyšleného výrazu by bylo každému hned jasné, k čemu se chystá, avšak okolo nebyl nikdo, kdo by to mohl posoudit. Seděl tam v očividně velice nepohodlné poloze. Ruce se mu bořili do tvrdé matrace až jeho prsty bělely. Seděl jako socha. Jeho mozek byl až příliš zaneprázdněn tokem myšlenek, který se mu zrovna linul hlavou. Občas zapomínal i dýchat, což čas od času připomínal matný stín pudu sebezáchovy.

Seděl bez hnutí už několik hodin. Mezi prkny, které překrývaly většinu okna začínaly prosvítat první paprsky, které osvítili jeho rameno. Jeho kůže se již dlouho nesetkala se slunečním svitem a kdyby nebyl myslí zcela jinde, určitě by si všiml bolesti, kterou mu paprsky působily. Ale teď už to bylo jedno. Každou chvílí to stejně mělo vše skončit. Už žádné skrývání, už žádné utíkání před svým osudem. Věděl, že to musí ukončit. Tady a teď. Když se konečně odhodlal k prvnímu pohybu, očekával od svého těla více, než pouhé cuknutí malíčku. Ale bohužel musel ještě chvíli počkat, jeho mysl byla totiž upředena zcela jiným směrem. Směrem zpět. Do minulosti. Tam, kde to všechno začalo.


Ještě než mohl sluneční svit uvést Kimblův mozek do pohybu, stál mladý muž již na nohou. Naposledy si srovnal odznak na hrudi a dopil zbytek svého levného kafe. Ještě než vyrazil, ujistil se, že v zásobníku jeho zbraně nechybí ani jeden jediný náboj. Nebyl čas otálet.

Vzal ze stolku klíče, rychle naťukal bezpečností kód do panelu vedle dveří a za pronikavého pípání opustil svůj dům. Po dvou otočeních klíčem ještě zatahal za kliku, aby se ujistil, že se dovnitř nikdo nedostane, a vyrazil na cestu. Nemělo cenu sedat do auta. Chození byla jeho práce, tak proč této příležitosti nevyužít a neprojít se tentokrát jen tak pro zábavu?

Bylo to klidné ráno. Lidé okolo naléhali na své mazlíčky, aby urychlily neurychlitelné a oni se tak mohli co nejrychleji vrátit, ke své nudné denní rutině. Vždy o takových lidech přemýšlel. Nedávalo mu to smysl. Ženou se za tím, co z celého srdce nenávidí, jen aby přežili další den, který vypadá stejně jako ten předchozí a nijak se neliší ani od toho následujícího. Šílenství.

Kimbl však žil svůj život plnohodnotně. Každou minutu hltal plnými doušky a nenechal si jen tak něčím pokazit den. Věděl totiž, že s takovým povoláním, může klidně být právě tento jeho posledním. Nebál se toho, co musí nevyhnutelně přijít. Nebo si to alespoň myslel. Vše se zdá jednodušší, když se na to díváte z dálky. Avšak v osudný moment musí snad každému tuhnout krev v žilách.

Na základně se stavil jen na otočku. Pozdravil se s pár kolegy a potvrdil svůj příchod. Musel vyrazit. Město, které bylo už od narození jeho domovem, je sice povětšinou klidné, ale samo se opravdu neuhlídá.

Doprava? Doleva? Ve výsledku to bylo jedno. Ulicemi svého rodného města procházel den co den, měsíc co měsíc, rok co rok už více než patnáct let. Znal každou uličku, každý barák a poznával každý obličej, který ho s jemným náznakem nejistoty pozoroval pokaždé, když procházel okolo. Avšak stejně věřil, že ani jeden jediný den nestrávil svou obchůzku stejně. Vždy se naskytla příležitost narušit to, co se již před dávnými lety mělo stát stereotypem. Ať už náhodou, nebo strachem z opakující se nudné věčnosti, vždy něco jeho povětšinou klidnou práci narušilo.

To je právě to, co na ní tak miloval. Nepředvídatelnost. Kterýkoliv den ho mohl někdo zpoza stromu střelit přímo mezi oči a vše skončit, ale stejně tak na něj mohla konečně promluvit ta překrásná květinářka, se kterou si každý den alespoň jednou vyměnili pohledy. Ale ani jedno se bohužel zatím nestalo. Ale člověk může snít.

Když zrovna procházel okolo onoho květinářství, povšiml si čehosi zvláštního. Žena, které věnoval svůj pohled spolu s upřímným úsměvem, stála u vitríny spolu s několika zákazníky a pozorovala prostor za ním. Jeho mysli, která byla jemně zastřená bdělými sny, trvalo několik dlouhých sekund uvědomit si, co se děje. Obzvláště tomu napomohl křik, který se ozval z druhé strany ulice.

Když se Kimbl konečně otočil, aby zjistil, co je předmětem všeho tohoto zvláštního dění, setkaly se jeho zvídavé oči s kreaturou nepopsatelné hrůzy. Odporná obluda větší než auto tam kolem sebe mávala dlouhými, červenými chapadly, na kterých se leskla krev několika nešťastných kolemjdoucích. Její pokřivený úsměv se pyšnil několika řadami odporných, zažloutlých zubů, mezi kterými se zasekávaly kusy masa lidí, které měl policista chránit. Avšak ten pouze nehnutě stál a pozoroval, jak se entita vydává jeho směrem. Nebyl schopný určit, jakým způsobem se pohybuje. Viděl pouze v bolestech se svíjející cáry masa, jak se vysokou rychlostí řítí přímo k němu.

Kimblovo tělo však zklamalo. I přes jasné zprávy z mozku se ani jediný jeho sval nepohnul a nechával tak zděšeného muže napospas jeho osudu. Avšak osud se mu vyhnul. Rudé kusy masa, které držely pospolu díky spleti nespočtu čistě bílých šlach, ho pouze obtekly a vydaly se pro mnohem lákavější úlovek. Byla ním skupinka pozorovatelů za ním, která začala okamžitě propadat panice, zatímco se sklo pod náporem té stvůry tříštilo.

Jednoho po druhém je to monstrum povraždilo. Kusy jejich těl vylétávaly z obchodu, dokud nezůstala pouze jedna osoba. Její obličej byl zaryt hluboko v paměti přihlížejícího strážníka. Vybavoval si každý detail i každou vrásku, kterou za sebou nechal její věčně přítomný úsměv. Bolel ho pohled na její ruku, ze které se pomalu prořezávaly ostré konce kostí, jež praskly pod tlakem útoku té kreatury. I přes její zoufalý, panický křik, který se míchal se skřeky toho stvoření, slyšel úderné, vlhké zakřupání její stehenní kosti, jež nevydržela nápor chapadla, které ji objímalo. S posledním agonickým výkřikem se objem lebky té ženy rozprskl po místnosti, čímž konečně donutil policistu k pohybu.

Chuť ranního kafe smíchaného se žaludečními šťávami se rozprostřela po jeho jazyku. Nezastavitelné zvuky zvracení však přitáhly pozornost entity. Ta s nelidským výkřikem zamířila za bezbranným strážníkem. Už jen ta nejkratší chvíle ho dělila od věčnosti. Chapadlo napřahující se s úmyslem udělit smrtelnou ránu se však s hlasitým zvukem zastavilo. Než se ta svíjející hora masa před ním stihla vzpamatovat, ozvala se další salva ohlušujících ran. Nenávisti plné stvoření se svíjelo v neutichajících bolestech a vydalo se směrem k původci jeho utrpení.

Jedenáct mužů stálo nalevo od strážníka, který byl až příliš zaneprázdněný, než aby si všiml jedinečného, bílého znaku, jež měl každý z nich vyšit na hrudi. Jak se k nim entita blížila, skupina tajemných zachránců do ní vyprázdnila několik zásobníku. To ji zpomalilo dost na to, aby se stihl objevit i dvanáctý člen týmu, který ohromným žárem poslal entitu zpět do pekel, odkud přišla.

Když se Kimbl konečně vzpamatoval, všiml si skupiny vojáků, která si prohlížela ohořelé cáry masa před sebou. Jakmile byli s tím, co viděli, spokojeni, začali si všímat ruchu kolem. Obzvláště pak zděšený policista cítil pohled několika párů očí, které za sebou skrývaly pro něj nepochopitelné úmysly. Pozoroval ruku jednoho z vojáku, který sahal po malém, šedivém kontejneru s černým pruhem, jež měl připevněný na opasku. Sledoval pojistku dopadat na zem, zatímco se voják odhodlával k hodu, který měl zbavit pochůzkáře utrpení, jež si právě prožil. Šedý kouř náhle zaplnil prostor kolem něj a několik dalších lidí kolem se spolu s ním zhroutilo k zemi a upadlo do bezvědomí.


Když se po bezesné noci probudil v nemocnici, okamžitě si povšimnul televize, která ozařovala jeho tvář. Nemusel ani číst popisek zpráv, aby věděl, o čem mluví. To místo moc dobře poznával. Avšak nevzpomínal si, že by se v jeho městě někdy pohybovala jakási tajemná organizace, která přepadávala obchody, jak tvrdili v televizi. Promnul si oči, s čímž přišli i vzpomínky na události včerejšího dne.

Vše začalo jako vždy kávou a pokračovalo cestou na stanici. Tím si byl jist. Avšak dále se vše zdálo jakoby mlhavé. Vzpomněl si, že se pak vydal ke květinářství, ale něco se stalo. Jeho hlava se rozbolela pod náporem snahy najít odpověď, kterou ne a ne najít. Pomyslel na milý úsměv, který ho každý den tím místem doprovázel, a s ním přišla i ona skrytá vzpomínka. Vzpomínka, kterou se před ním mozek marně pokoušel uzamknout.

Celá scenérie se náhle začala v jeho mysli přehrávat jako film. Každý moment, každý zvuk, každý hlas prosící o pomoc, které se mu nikdy nemohlo dostat. Slabé pípání vycházející z monitoru vedle postele nabralo na rychlosti a intenzitě. Hrudník vyděšeného policisty se začal zvedat mnohem rychleji, avšak jeho dech zůstával stále stejně mělký. Náhle do místnosti vběhla sestra a s vyděšeným pohledem si prohlédla ještě vyděšenějšího pacienta.

Pokusila se mu vysvětlit situaci, aby ho uklidnila, ale její slova jakoby narážela do zdi. Odpovědí jí bylo pouze zoufalé popisování brutálních událostí, které by si nikdo nedokázal, a ani nechtěl představit. Šílený příběh o stvoření nepoznané hrůzy, které sebralo život několika nevinným lidem tím nejhorším možným způsobem.

Z jejího výrazu mu bylo jasné, co si myslela. Věděl, že ho měla za blázna a že neuvěřila jedinému slovu, které vypustil z úst. Ale on byl přesvědčen, že někdo musí věřit. Nemohl se přeci zbláznit. Vše se to stalo. Věděl to. Pamatoval si to. Všechno si to pamatoval do posledního detailu. Sžíralo to jeho duši. Když ne ona, třeba uvěří někdo jiný.

Vstal z postele a vytrhl si z ruky kapačku. Vyběhl na chodbu, kde si ihned získal pozornost všech kolemjdoucích. Začal křičet. Vyřvával do utichlé nemocnice nesouvislé útržky z předchozího dne. Naléhal na každého, kdo ho v šoku poslouchal, aby uvěřil jeho pokrouceným slovům. Pokoušel se přesvědčit je o své pravdě, která se zdála až moc šílená na to, aby si ji zdravý člověk byl schopen vymyslet. Cítil na sobě tlak každého nevěřícího pohledu. Hluboko uvnitř věděl, že ho mají všichni za blázna, ale oni museli znát pravdu. Museli, prostě museli vědět, co se toho dne stalo. Museli vědět, jak jeho platonická láska přišla o život. Museli pochopit jeho bolest. Prostě museli. Zoufale všechny prosil, aby přijali nesmyslné báchorky, které vyšly z jeho úst.

Věděl, že je to jeho jediná naděje. Pokud nikdo neuvěří, pak si budou myslet, že je blázen. To nemohl dopustit. Prostě nemohl.

Ale bylo pozdě. Padl na kolena a při dalším zoufalém pokusu dokázat pravdu se jeho hlas zlomil. Utichlou nemocnicí se začal ozývat zdrcený vzlykot. Pláč zlomeného muže, kterému zůstala pouze beznaděj. Už nebyl nikdo, kdo by jeho šíleným nesmyslům věřil. Už neměl nikoho, na koho by se mohl obrátit. Neměl nikoho, kdo by mu pomohl postavit se znovu na nohy. Neměl nikoho.

Byl sám, odsouzený k zatracení. Neměl důvěru. Neměl naději. Měl jen pravdu, které nikdo nevěří. Ale k čemu je pravda, kterou mají všichni za lež? K ničemu. Neměl nic. Vůbec nic.

To byla poslední myšlenka, která se zachytila v slze stékající po jeho tváři, tekoucí až ke krku, kde se vsákla do hrubého provazu. Už to nemělo cenu. Nebylo tu nic, co by ho mohlo zachránit.

Byl před ním jen krok, který ho mohl osvobodit.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License