Jako mlha
hodnocení: +4+x
blank.png

Dlouho se nic neodehrálo. Všichni zaměstnanci konali své povinnosti bez sebemenšího zaváhání či problémů. Byl tu takový klid, že jsem se z toho necítil dobře. Možná pochůzka by napomohla rozproudit aspoň zbytečný problém nebo konflikt. Aby se tu něco dělo… Nebo aby se něco dělo mě. Je únavné dělat něco, co nepřináší ani radost ani starost.

Nuda. Obří nekončící nuda.

Prošel jsem všechny stanoviště, ve kterých se mohlo něco dít. I jednoduché pozorování by bylo pro můj už tak volný program přínosné. Nebo si vyslechnout průměrnou konverzaci s příměsí vědy. Aspoň bych se pobavil nad jejich jednoduchostí.

Nic.

Nikde nikdo.

To je nějaká hromadná porada a mě nikdo neposlal pozvánku? Rada nařídila okamžitou evakuaci? Světla, sirény, zámky…všechno v normálu.

Poslední možnost…společensko-odpočinková místnost. A kdyby nic, automat na sušenky by mohl zaměstnat aspoň část mého mozku.

Místnost velká jako běžný byt pro tři osoby, vybaven vším, čím by mohl každý výzkumník ztrácet svůj čas. Společenské hry, knihovna plná zbytečné literatury podporující pouze představivost a prohlubující emoční nestabilitu… Bývala tu i krabice s magazíny… Kam ta se poděla? Pár postarších křesel, gauč, který již dávno ztratil svou barvu i funkčnost a…pár automatů, které obsahovaly víc stimulantů mozku, než plnohodnotné zasycení žaludku.

Je tu ještě… No jistě. Pod knihovnou jsem si během prvních dní schoval tenisák… Nejlepší léta též pryč. No nic, co se dá dělat. Představím si, že jsem extrémně vytížený pracovník a potřebuju navodit lehkou atmosféru jak svému tělu, tak mozku.

Sebral jsem tenisák a dokonce se i odvážil si zvolit napodobeninu irské kávy z automatu. Vybral jsem si křeslo, které ještě vypadalo, že by mohlo vydržet mou váhu. Přesně naproti prázdné zdi, zády ke vstupním dveřím. Ve vedlejší místnosti bylo skladiště, údery tenisáku by neměly nikoho znepokojit. Možná mi k tomu všemu chyběl snad jen výhled ven. Jak život proudil vně těchto zdí. Skoro rok jsem nevyšel na otevřené slunce. Pravděpodobnost, že by má zranění urychlila svou sebe regeneraci? Ne příliš vysoká, ale přesto nějaká.

S každou myšlenkou jsem hodil tenisákem o zem na zeď, abych vytvořil perfektní návratovou trasu. Po čtyřech hodech jsem držel pravidelný rytmus, skoro se nedívající na tenisák, nýbrž do samotné zdi. Pozoroval jsem, zda se určitá špína nebo síla úderů neobjeví na zdi.

Myšlenky se hromadily a odpovědi na ně nebo prostá řešení se rozplývala jak pára. Změnil jsem postup, nechal jsem je plout časem… Až jsem nemyslel na nic.

Jenom já…údery tenisáku…vůně horkého nápoje…

Já sám…

Bylo to uklidňující. Neřešit vůbec nic. Připadal jsem si jako obyčejný pracující, který po osmi hodinách opustí své pracovní místo a zbylých několik hodin věnuje sebevzdělání, zábavě, rodině…nebo další práci.

Zvuky úderů splynuly. Objalo mě zvláštní ticho. Slyšel jsem sotva své vlastní dýchání. Byla to vůbec realita? Byl jsem vůbec vzhůru? Pracují mé smysly aspoň z poloviny?

Možná kdybych zavřel oči…jenom na chvíli…

„A věděl jsi, že mšice požírá nejenom slunéčko sedmitečné, ale třeba i zlatoočka obecná?" Mladý mužský hlas. Zněl vesele.

„Jak bych to mohl vědět? Nejsem entomolog fanatik." Druhý mužský hlas. Starší, ale ne o dost.

„Tomu se říká zájmová činnost!" Odvětil mladší muž. Následovaly dva páry různých úderů bot. Mladší měl zřejmě ač pevnou, tak sportovní obuv. Ten druhý…boty s vyvýšeným podpatkem.

A najednou to jde… Když člověk začíná usínat, hluk se dostaví. Těm dvěma hlasům jsem nevěnoval pohled. Zapojil jsem paměť a pokusil se jejich hlasy přiřadit k některému obličeji.

„Škoda, že nemáme víc entomologické literatury, rád bych si něco nového přečetl." Ten mladší hlas mi byl povědomý. Slýchával jsem jej ve výslechových místnostech během…během…

„To si to bereš pořád dokola?" Něco šustělo. Papíry…

„A co ty a ty magazíny? To už jsi musel vyplnit všechny tajenky…"

„To ani ne, ale- jehe. Ty jsi tu taky?" Nyní starší hlas zněl poněkud nevinně. To jsem zřejmě vyprovokoval já svou…decentní přítomností.

Áh… Ne, že bych se chtěl schovávat, ale všímat jste si mě nemuseli. Pomyslel jsem si a schoval tenisák do kapsy u pláště.

„Počkej, kdo? Ajeje… Zase nějaký problém, Blaku?"

„Dosud spolu nemáme přátelsky navozený vztah, abyste mě mohl oslovovat jménem, doktore Choroši." Jako s nikým tady. Přátelství jde stranou, pokud chceme výsledky. City a emoce jenom brzdí.

„Tsk… A kdo by chtěl. S vámi?" Ten druhý hlas mi stále nepřipomínal nikoho povědomého. A přeci se s doktorem Chorošem znají. Kdo by byl schopen poslouchat stále dokola jeho entomologické zajímavosti?

Čí to byl hlas? Kdo se tahá s Chorošem a zároveň bere roky staré magazíny? Stále jsem neměl dost sil na to otočit hlavou, abych si zaznamenal onen nový hlas a k němu rovnou i tvář. Lenost mě doběhla… Mrcha jedna.

„Já jo! Čau, já jsem Steve."

Tvář vzhůru nohama se nade mnou zhoupla. Zpoza brýlí měl barevné oči, nešlo rozpoznat jednoduché zbarvení. Buď jsem za těch pár minut zlenivěl tak moc, že jsem nebyl schopen rozeznat barvy nebo…

„Já vím, kdo jsi. A tvůj doprovod?" Chtěl jsem hlasitě zívnout, ale to by bylo poněkud drzé.

„Nikdo, kdo by stál o tvůj zájem…" Odpověděl doprovod.

Takže my už si tykáme? Zajímavé.

„To je Atlas. Doktor, výzkumník, něco takového." Odpověděl Steve. To jsem v sobě našel sílu a zvedl se z křesla. Steve ode mě odstoupil a zadíval se na svůj doprovod. „Bylo by fajn, kdybychom se všichni znali. Aspoň bychom si ušetřili to trapné ticho ve výtazích."

„Zajistím, abych se s ním nestřetl v jednom výtahu."

Osoba jménem Atlas mě zřejmě moc nemusela. Těžkou hlavu jsem si z toho nedělal. Naopak Steve se tvářil…tak všelijak. Bylo těžké vyčíst, co si právě myslí. Aha… Tak to byl tenhle, co zabavil tu ohyzdnou krabici s ještě ohyzdnějšími magazíny.

„Na co tak čumíš?" Zasyčel Atlas, když jsem mu věnoval pár dlouhých vteřin svého prázdného pohledu. Bylo třeba si tě zapamatovat. Ti, jenž vyvolávají konflikty se pamatují velmi snadno…

„Ty poznáš, kam kouká?" Steve zněl pobaveně. Zatím jsem jej neslyšel znít jinak.

„Na tebe. Nikdy jsem tě tady neviděl. Jak dlouho už jsi součástí?" Odpověděl jsem mu na jeho na cti trhajíc otázku. Atlas očima přebíhal z místa na místo, jen aby mi nevěnoval pohled. Já nebo maska. Co ho asi víc zneklidňovalo…

„Mou povinností není ti odpovídat. Odcházím." Šach mat, Atlasi. Příště měj připravený tah.

„Tvou povinností není mi hlásit svůj příchod nebo odchod. Nejsi můj podřízený." Na můj názor nereagoval. Asi zrudl v obličeji, když opouštěl místnost. Steve jej následoval, ale ve dveřích se zastavil.

„Takže je…pravda, co se o tobě říká." Steve se na mě otočil. Lehký úsměv mu však na tváři zůstal.

Takových věcí se říká. Lži či pravda. Jaká je tvá myšlenka? Názory ostatních mi nikdy k srdci nedošly. Jenom v paměti zůstaly. Názory je třeba si vyslechnout. Není třeba je však brát vážně.

„Vyvoláváš v každém z nás cosi negativního. Čím to je? Neřekl jsi nic divnýho… Slyšel jsem horší. Někomu stačí pohled a už odvrací zrak Nněkdy jenom pár slov. Máš rád lidi, Blaku?"

Mohl jsem se nad otázkou zamyslet déle, abych v něm vyvolal pocit zájmu. Ale.. Heh. Náš zájem není oboustranný…

„Pokud zájem není oboustranný, nemá cenu namáhat se. Lidé jsou slabí, děsí se neznámého. Tomu čemu nerozumí, se vyhýbají. Sami se staví na vrchol a přesto mlha neznalosti jim stále krouží nad hlavami."

„A ty jsi ta mlha?"

Zajímavá úvaha. Na rozvádění dalších již nezbyl čas, doktor Steve Choroš opustil místnost a já zůstal opět sám.

V mlze se lze snadno ztratit, pokud není již daná cesta. Dokáže zmást a nesprávně nasměrovat… Jedinec je tou nejjednodušší kořistí…

Ale my nejsme jenom mlha.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License