Rozhovor-051-1
hodnocení: +1+x

Rozhovor 051-1

Vyslýchaný: Dr. David Ehrenfeld

Tazatel: Agent ███████

Předmluva: Dr. Ehrenfeld byl ošetřujícím lékařem v případě smrti Marthy R███ v muzeu ███████████ 2. ledna 1942. Tento rozhovor byl proveden mimo oblasti ovládané Nadací, protože Dr. Ehrenfeld byl toho času chovancem pečovatelského ústavu ███ █████. V době provedení rozhovoru mu bylo 95 let a trpěl tělesnou slabostí, ale zachovával si mentální zdraví. Po rozhovoru byla subjektu podána amnestika třídy A.

<Začátek záznamu, ██. říjen 20██>

Tazatel: Díky za váš čas, pane doktore.

Dr. Ehrenfeld: Potěšení je na mé straně. Přežil jsem všechny, které moje povídačky zajímají. Stejně by si mysleli že jim lžu, nebo že propadám demenci. Můžete si to myslet taky, ale při mém věku je mi to už jedno. [tichý smích]

Tazatel: Můžete mi povědět, co si pamatujete z událostí druhého ledna 1942?

Dr. Ehrenfeld: Byl to… škaredý den. Studený a škaredý. ██████ je občas velmi pěkné město, ale zima je ošklivá. Byl pozdní večer, když mi domovnice sdělila, že mi volali z pohotovosti. Byl jsem utahaný, ale… porod je pokaždé náramná krása. Myslel jsem, že mě to rozveselí. [kašel, zvuk srkání]

Míval jsem zdravotní sestřičku, ale ta dívka se už u mě od té noci neukázala.

Od mého domu k muzeu to taxíku trvalo asi čtvrt hodiny, ale nejsem si úplně jistý. Vrátný už na mě čekal. Dovedl mě do místnosti, kde už chudák paní R███ ležela na nízkém stolku přikrytá… jakýmisi plátěnými podložkami nebo něčím podobným, aby měla větší pohodlí.

Tazatel: V jakém byla stavu, když jste dorazil?

Dr. Ehrenfeld: Když o tom teď přemýšlím, měl jsem si uvědomit, jak špatně na tom byla. Ale já byl mladý a neměl jsem zkušenosti. Byla potichu, jen při každém stahu zaúpěla. Nereagovala, když jsem kontroloval životní funkce nebo na ni mluvil. Ani se na mě nepodívala. Bylo tam docela dost krve, nějakou jsem měl i na rukou, když jsem se sehnul, abych jí pomohl s porodem. Podlaha pod ní byla kluzká krví. A hlavička dítěte se stále neobjevovala. Děložní hrdlo bylo správně roztažené a stahy šly za sebou rychle, což mi vnuklo obavu, že mám co dělat s porodem koncem pánevním. Tvářil jsem se však klidně. Nechtěl jsem, aby sestřička nebo výzkumník doktor Merrill, který stál poblíž, zpanikařili. Doktor Merrill byl učený starý muž, a myslím, že jsem ho chtěl ohromit.

[Pauza, zvuky dýchání a srkání]

Tazatel: A pak, pane doktore?

Dr. Ehrenfeld: Kvůli té všudypřítomné krvi jsem se bál, že je její život v ohrožení. Řekl jsem jí, ať zatlačí, ona tlačila a sestřička jí pomáhala tlakem na oblast břicha, zatímco já se snažil ručně usnadnit dítěti cestu. Ušetřím vás podrobností o porodu koncem pánevním, najdete to v každé porodnické příručce té doby.

Sáhl jsem naslepo a nahmatal jsem… snad pupeční šňůru, možná omotanou okolo krku dítěte. Skoro jsem přestal s porodem, poněvadž jsem si myslel, že bude třeba přestřihnout hráz, ale pupeční šňůra se přetrhla dříve, než jsem tak stačil udělat. Mohl jsem pokračovat. Vyteklo ještě více krve a dítě jíž bylo tlačeno do mých rukou.

[pauza]

Za celý zbytek svého života jsem nic takového neviděl. Vy jste výzkumník, předpokládám že něco víte o běžných vrozených vadách hlavy? Tohle bylo podivné. Byl jsem si jistý, že to dítě musí být mrtvé. Jeho kůže byla šedá – ne kvůli mázku, ale zkažená a bez života. Páchla rozkladem…

Lekl jsem se a nebohá matka s křikem naposledy zatlačila a dítě mi s výstřikem krve vletělo do rukou. To znetvoření bylo… nepopsatelné. Hrudní dutina zela zcela otevřená, končetiny….

Tazatel: Ale dítě nebylo mrtvé.

Dr. Ehrenfeld: Dívalo se to na mě. Slyšel jsem nad sebou sestřičku, jak se snaží matku oživit… pak jsem uslyšel, jak se zajíkla a zalapala po dechu, když uviděla co jsem držel. Dusivý smrad zaplnil místnost. Pokusil jsem se stvoření pustit, ale drželo se mě. Cítil jsem, jak mi kůže praská a tvoří se puchýře.

Je divné, jak zřetelně si to pamatuji. Ve svém věku si občas nepamatuji, co jsem měl k večeři. Ta potvora byla skoro dvakrát tak dlouhá jako běžný osmiměsíční kojenec. Spodní část jeho těla…článkovaná…

[kašel, téměř dušení, dvouminutová pauza, při které vyslýchající pomáhá Dr. Ehrenfeldovi blízkou kyslíkovou maskou.]

Tazatel: Co jste pak dělal?

Dr. Ehrenfeld: Začalo se to smát… a já to zabil. [pauza] Dívalo se to na mě, když jsem tomu lámal vaz.

Tazatel: Ptal se někdo na něco?

Dr. Ehrenfeld: [tichý smích] V roce 1942, se zemí ve válce a výpovědí dvou profesionálů? Ne. V muzeu měli pec. Sám jsem se zbavil dětského těla. Zapsali jsme to jako nějakou normální vadu, která stála život matku i dítě. Manžel byl ožrala a staral se jen o životní pojištění. Myslím, že byl krátce na to odveden a zemřel někde ve Francii. A já téměř okamžitě s porodnictvím praštil. Už nikdy po tom jsem nerodil dítě.

<Konec záznamu>

Závěrečná poznámka: Dr. Ehrenfeld zemřel o čtyři měsíce později na zápal plic.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License