Incident Nula - Část 4
hodnocení: 0+x


A zatímco se tohle dělo, v jiné oblasti zalapala žena po dechu a padla k zemi. Její končetiny se rychle změnily v nicotu a její kůže v kámen. I přes její zoufalý pláč nemohli její společníci dělat nic jiného, než sledovat v hrůze, jak její tělo zkamenělo... a potom začali křičet i oni...


"Adriane?"

"Hm?" Andrews odvrátil zrak od podivného stvoření, které běželo k nim. Z části beran, z části šnek a z části květinová zahrada. Tvor pohyboval hlavou ze strany na stranu, zatímco klouzal s podivnou lehkostí skrz polorozbité chodby. Tři nahé ženy tančily v pomalých kruzích kolem rohatého tvora, oblečené pouze v měděných přilbicích s třásněmi, jež se chvěly ve větru.

Beatrix si povzdychla. "Řekni mi to na rovinu. Myslíš si, že máme šanci tohle přežít?"

Adrian se podíval po Kainovi, který šel dvacet kroků před nimi, jenom kousek za tím podivným průvodem. Jedna z nahých postav se k muži s olivovou pletí přiblížila a její pohyby slibovaly sladké prožitky. Kain se jenom usmál a přikývnul, že jí rozumí a postava opět odešla se skloněnou hlavou a rukama složenýma na prsou. "Jestli to nepřežijeme," řekl nakonec, "Byla by škoda připravovat se na něco takového. Takže řekněme, že ano a půjdeme dál."

Beatrix pomalu přikývla, jakoby to byla ta odpověď, kterou očekávala. "V takovém případě… Pamatuješ na tu konverzaci, co jsme měli včera v noci? O třech měsících v Evropě proti deseti minutám na Měsíci?"

"Pamatuji."

"Po tomhle si asi budeme moct znovu vybrat dovolenou," řekla Beatrix a opatrně vstoupila na koberec z lístků růží, který za sebou nechával ten podivný tvor. "Tři měsíce v Evropě nezní tak špatně. Nechceš jet taky?"

"Jo," souhlasil Adrian.

"Na líbánky?"

Adrian těžce polknul. "Jasně," řekl. "To zní moc hezky." Jeho ruka našla její a pevně jí stiskla.

Před nimi se podivná karavana zastavila na rozcestí, zahnula doprava a pokračovala v tanci, nikdy nevynechala jediný krok. Adrian, Beatrix a Kain pokračovali rovně. Do temnoty.


a někde jinde se muž skulil vedle zeleného vejce, které si držel blízko u hrudi. "Fa la ninna, fa la nanna," pozpěvoval si a jemně hladil jeho studenou, zelenou skořápku…


Netrvalo dlouho, než došli k vysokým, ocelovým dveřím se symbolem tří šipek směřujících dovnitř ve dvou kruzích. Kain přešel k bezpečnostní konzoli vedle dveří a přiložil svou dlaň na skener. Ozvalo se hlasité kliknutí a zamykací mechanizmy na dveřích se začaly uvolňovat. "Odsud," promluvil Kain, "vás budu následovat. Je důležité, abyste vy dva vešli dovnitř jako první."

"To je nějaké proroctví?" zeptal se Adrian.

"Nevyhnutelnost," odpověděl Kain.

Beatrix přikývla. "Tak ať už to máme z krku," řekla přísně. Přešla ke dveřím, položila ruce na madla a zatlačila.

Ozvalo se hlasité cvaknutí.

Vysoký točivý zvuk, jako zubařská vrtačka.

Dvě paže vyrobené z oceli a drátů prorazily ze dveří, chytily Beatrix Maddoxovou za hlavu a tvrdě zatočily.

To, co následovalo, byl odporný praskot kostí.


a někde jinde ležel muž na řeznickém stole a tiše skuhral. Jeho trýznitel beze slova rozříznul jeho břicho, vyndal ven orgány a pokračoval v řezání. Zatímco se muž usmíval v deliriu, vložil mu řezník do rukou malý balíček zabalený v papíru...


"Beatrix…"

Adrian uzamknul svůj výkřik do té části své mysli, která stále truchlila, když rozříznul břicho žijící kočky. Zbytek jeho já pozdvyhnul pušku a vystřelil do železné panny, která právě upustila na zem Beatrixino zlomené tělo.

Bylo to dobré, čisté, solidní dávka do centrální masy. Kulky narážely do břicha ocelové panny a s cinkáním dopadaly na zem. Vysoký zvuk rostl na intenzitě, jako motor tryskového letounu.

Adrianova puška přestala střílet, náboj se zasekl. Pustil jí na zem a vytáhnul z opasku pistoli. Dvakrát znovu vystřelil. Jeho zrak se začínal rozostřovat. Nevěděl proč. Jediné, co věděl, bylo že jeho ruce se hýbaly samy, jako kdyby byl stroj. Jako stvoření, které z něj Ábel chtěl mít. Jako ta věc, kterou z něj chtěli mít jeho nadřízení.

Ocelová panna se zastavila. Její spoje začaly zářit modrou enegrií. Složitá ozubená kola uvnitř jiných ozubených kol se točila a kroutila v záhybech mezi jejími pláty. Natočila hlavu do strany a otevřela ústa plná koleček a drátů.

Adrian uskočil stranou. Za ním explodovalo horko a roztavený kov.

Levou nohou mu projela bolest a náhlé otupění. Pokusil se postavit, ale zjistil, že už nemá dvě nohy, na kterých by mohl.

Ocelová panna se pomalu zvedla z druhého konce místnosti, kam ji výbuch odhodil…


a někde jinde žena křičela, když se jí mocný zobák zabodnul do obličeje a roztrhnul jí tvář a oči. Snažila se osvobodit, ale její útočník neměl slitování a velmi pomalu jí začal odtrhávat ruku od těla...


… a Adrian utekl.

Odplazil se od ocelové panny směrem k muži, který stál nehybně před dveřmi do místnosti a lehce se usmíval. Něco v něm křičelo, že to nebude fungovat, že to nemůže vyjít, ale neměl na výběr…

Otočil se. Uviděl jak se panna znovu žhaví, spoje svítí oslepujícím modrým světlem. Vyběhla proti němu, připravená zničit cokoliv co jí stálo v cestě, jen aby dosáhla toho, co tak moc chce…

Její pěst narazila do Kainova obličeje silou jedoucího vlaku.

Symbol na Kainově čele zazářil modrým, oslepujícím světlem a osvětlil celou chodbu, jako záblesk fotoaparátu…

Následovala exploze. Gynoid se rozpadl na spršku oceli a silikonu. Z rozbité panny odlétnul šrapnel, jako vystřelená kulka…

Poslední co uviděl byl střep ostrý jako žiletka letící vzduchem. Jeho bolestí otupená mysl sledovala kam ten smrtící malý kousek kovu letí až dokud se nezastavil v jeho hlavě.


a někde jinde se skupina několika mužů snažila otevřít dveře, když v tom ucítili lechtavý pocit v nose a krku. Během několika sekund leželi všichni na zemi a naposledy vydechovali se značnou obtíží. Svědkem jejich smrti byla stínová postava, která k umírajícím mužům cítila něco, co připomínalo lítost.


… a někde, Agent Frederickson zakřičel, když se mu čtrnáct palců dlouhá žížala z žiletek hladově zaryla do oka…

… a někde se muž v oranžové kombinéze krčil v chodbě plné plynu a kouře, zatímco kolem procházela postava v kápi s maskou morového doktora a povídala si pro sebe o jakémsi léku…

… a někde se žena otočila a utíkala před prázdnou bílou maskou levitující v temnotě nekonečného schodiště, ale nedokázala uniknout smrti, která následovala…

… a někde uviděl muž sedící před počítačovou obrazovkou s černobílou mapou světa, jak se ikonka nad horou Yellowstone změnila z červené na černou…


… a v té krátké chvíli položil Kain krvácející tělo Adriana Andrewse vedle těla jeho bezvědomé milenky, prošel skrz ocelové dveře a vstoupil do místnosti s Květem.

Čekalo to na něj ve svých nekonečných barvách, duhové lístky natažené napříč dimenzemi, pomalu mizející a opět se objevující, jak se otáčely v prostoru. Kosmická květina v srdci světa. Věc, která dovolovala lidstvu zkoušet znovu a znovu pokaždé, když selhalo. Jablko poznání, odraz věčnosti.

Bylo tomu tak, tak dlouho, co mu naposledy bylo dovoleno vidět jej v celé jeho kráse.

Kain za sebou uslyšel zvíře. Otočil se a již věděl, co uvidí.

Jeho bratr, zabitý vrah, stál ve dveřích. V rukou svíral dva černé meče. Oči měl prázdné. Mrtvé. Bez emocí. Stejně jako tenkrát, když Kainovy staré ruce dokončili svůj nevyslovitelný zločin.

Kainovy nové ruce, ty vyrobené z oceli a ohně, se pevně sevřely. Modrý plamen vyšlehnul ze spojů v jeho umělých pažích. Byly vyrovnány s rudými plameny, které vyšlehly z démonických tetování jeho bratra.

Ábel udělal krok dopředu…


Incident Nula
« Část 1 | Část 2 | Část 3 | Část 4 | Část 5 »

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License