Ve Spárech Života
hodnocení: +1+x

heart2.gif

Žena sledovala, jak se její otec zvedá z postele, a následně klesá do křesla vedle nemocničního lůžka. Monitor srdečního rytmu zapípal na čas přesně s písničkou, která hrála v jejích sluchátkách. Doufala že bude moct strávit její poslední návštěvu povídáním, ale to je obtížné udělat s někým, kdo je v bezvědomí. Mimo to, skončila vždy dokola opakováním toho samého představování po posledních dvacet návštěv. To dokola celé:

"Ahoj."

"A-ahoj, známe se?"

"Ano, jsem, uh… jsem tvoje dcera."

"To nemůže být pravda, vždyť mám dva syny!"

Počká chvíli.

"No, ano, měl jsi také dva syny. Ale měl si také i mě."

"Kde jsou?"

"Erik je momentálně na bojišti, takže nemůže přijít. A no… no Tony už s námi není. Ale pořád jsem tady já."

"Erik a Tony? Myslel jsem že moji chlapci jsem pojmenoval Andrej a Josef."

"Ne, ale— radši nic."

"Nemohla by jste mi zavolat sestru? Myslím že moje postel potřebuje uslat."

"Jasně, tati."

Vstane a odchází.

"Počkej, jakže bylo tvoje jméno?"

"Joyce. Pojmenoval jsi mě Joyce."

A poté šla pro sestru. Joyce tímhle procházela pokaždé, když tu byla. S vyjímkou této poslední návštěvy. Po každé z těhto dvaceti tří návštěv, cítila Joyce jakoby jí něco bodalo do srdce, a přála jsi, aby její otec šel znovu spát. Ale nyní, se Joyce přání splnilo, a uvědomila si, že číslo dvacet čtyři by bylo mnohem hezčí než dvacet tři. Škoda, že propásli tu šanci.


Deset zkušených vojáků došlo k zaprašenému skladu nedaleko přístaviště. Rány od vln které hustě zužovalo kamenné pobřeží, zákrývalo jakýkoliv hluk udělaný MTF Iota-10. Tým se seřadil hned vedle zadního vchodu do skladu.

Kapitán Erik Michaels zvedl dva prsty a palec. Instrukci. Tři

Založil palec, nechávajíc, už jen dva prsty viditelné. Dva

Jedna.

Michaels vykopnul dveře a Marquez hodil oslepující granát. Tým si zakryl uši a otočil se zády ke dveřím akorát na dobu, aby granát explodoval —PRÁSK!— poté vtrhnuli po explozi dovnitř. Zbraně připravené. Náboje vystřelené.

Někteří hlídači dopadli na zem. Jiní se krčili za tmavé bedny, označené Marshall, Carter a Dark. Zbytek vedl tým k bednám.


Jak Joycina písnička skončila, vstala ze svého křesla. Podívala se na sestřičku, lehce opírající o rám dveří. Joyce si nemohla vůbec vzpomenout na to, jak dlouho tam sestřička stojí. Mohly to být minuty, mohly to být i hodiny

"Nadešel čas."

"Jo.. já vím," Joyce odvětila. Podívala se znovu na svého otce. Držel jeden ze svých polštářu tak blízko, jako dítě svého oblíbeného plyšáka.

"Dobře. Už jdu," řekla sama sobě.

"Řekneme ti, až bude po všem." zavolala sestra po Joyce, která napůl vyběhla z místnosti. Joyce odmítla plakat, ale to jí nezastavilo aby se nepřestala třepat. Posadila se do čekárny a jen se houpala sem a tam, a snažila se uklidnit. Ve své každodenní práci se zhoršila. Už předtím ztratila životy. Do pekla, ztratila předtím svou vlastní rodinu. Ikdyž to jde cítít jak je to méně reálné, když jsou roztrháni eldritovými ohavnostmi nebo podlehnou memetickým rizikům.

"Proč tohle musí být tak…" Reálné? Betonové? Hmatatelné? Skutečné?


Michaels vyskočil zpoza vysokozdvižného vozíku a vystřelil několik nábojů na muže naproti němu. MC&D musela zdvojnásobit své zabezpečení od posledního nájezdu. Už mu došla munice a jeho tým na tom nebyl také nejlíp. Rychlé skenování spočítalo asi dvanáct zbylých nepřátel. Michaels se otočil k vojínovy vedle sebe.

"Turnere, kryj mě!"

"Kam míříte seržante?"

"Vidíš tu bednu tam?"

"No?"

"Kolik vsázíš na to že to je součást dodávky k těm zbraním?"

Turner otevřel svá ústa aby promluvil, ale Michaels zvedl svůj ukazováček na Turnerovi rty.

"To byla řečnická otázka. Nikdy mi neříkej pravděpodobnost toho."

"Prostě bež Solo."

Michaels se usmál jak bežel naproti své odměně, jak Turner vyprázdnil zásobník, aby ho kryl. Silná bolest vystřelila do Michaelsovi nohy. Čistý zásah zkrze lýtko. Adrenalin ho ale přesto donesl až k té bedně. Michaels odřízl popruhy svým taktickým nožem a pak ustřelil zámek na bedně. Bok bedny spadl, už jen od rány do zámku. Michaelsův úškleb se ještě zvětšil.


"Takže, normální?" Joyce zvýšila svůj zrak a uviděla Nikla, "Promiň, myslel jsem že se vyplatí jít dovnitř a kouknout se jestli jsi v cajku, a taky začalo být v autě dusno."

Niklo se posadil vedle Joyce. Dobrovolně se nabídl že jí odveze zpět domů potom, co je potřeba udělat, zvlášť když potom rozhodně nebude v nejlepší náladě, aby dokázala řídit.

"Taky pomáhá že má jméno. Né číslo," Niklo pokračoval.

"Nepomáháš."

"Promiň, myslel jsem že ti pomůžu na to nemyslet."

"Můžeš… můžeš prostě být potichu? Prosím?"

"Jasně, sorry."

Joyce se vrátila k houpání na židly a Niklo jí pozoroval. Nasadila na sebe znovu sluchátka, ale nehrála žádnou muziku. Jenom chtěla aby jí sluchátka dala pocit toho, že je v bezpečí někde daleko, iluzi toho, že není v plné místnosti lidí ale sama.

"Jsi si jistá že tady musíš být pro tohle? Můžeme prostě—"

"Řekla jsem drž hubu! Není to tvůj otec kterýho vypínáš z posranýho přístroje! Prostě drž hubu!" Čekárna náhle utichla. Joyce se podívala okolo, její barva pleti hned zbledla. Jakmile její zrak přistál na vchodu přišla sestřička, taky bledá v obličeji.

"Umm… Paní Michaelsová?

"Ano?"

"Myslím že doktor by vám chtěl, uhm, doktor by vám chtěl něco ukázat."


Michaels sebral jedno ze čtyř zařízení. Po rozmotání drátů, plastového balení a trubek se mu podařilo dostat tomu na zub. Michaels byl sekundy od toho, aby porušil všechna pravidla co mu namlátily do hlavy během tréninku.

Vstal zpoza bedny kde před chvílí klečel, a zmáčknul spoušť. Neudělalo to žádný zpětný ráz, žádný zvuk, nic. Až na obří díru co to otevřelo ve strážném na kterého Michaels míříl.

Nyní, opláchněte a opakujte.

Michaels zamířil aby vystřelil další ránu. Náhle kůlka zasáhla jednu z trubek zařízení. Michaels zkolaboval, začal křičet, a snažil se držet část svého těla které tam už prostě náhle nebylo.


Joyce skoro vhěhla do pokoje. Otevřela doplna dveře.

Jedno, dlouhé pípnutí zaznělo v jejích uších. Srdeční pulz na monitoru zmizel.

Joycin otec se na ní podíval z nemocničního lůžka. Konečně vzhůru.

"Kdo jsi?"


Poté co se uklidnil ohěn, Michaelsův křik byl stále slyšet zkrze celou budovu. I přes všechnu ztrátu krve, křičel. I přes díru kde bývala jeho levá plíce, křičel. Cítil to. Pořád to stále cítil. Svět byl rozmazaný, ale stále to bolelo. Bolelo to tak moc.

A když byl Michaels odvlečen svým týmem, co prostě nevěděl co jiného s mužem dělat, křik a vzdechy ostatních zněly okolo skladu. Všechny s tím olovem v hrudi, hlavě, rukách, nohách, plicích, srdcích, chodidlech, očích. Svíjeli se a křičeli ve Spárech Života.


V ten den,
smrt kosu odložila,
v kápy své se otočila,
rozloučila se všemi se,
mizíc v tiché duši své.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License