K Obrazu Svému: Část 6
hodnocení: +2+x

27. listopadu, 1998:

In%20His%20Own%20Image%20-%20Part%206.jpg

Všechno to bylo jen v jeho hlavě.

Lament seděl na podlaze lékařského střediska, opíral se o zeď. Na chvíli si škrábal ruce, dokud mu nedošlo co dělá a nepřestal. Byl to divný pocit, když se podíval kolem viděl opravdu zraněné lidi a poté mu došlo, že nemá právo tu být. A ještě se všemi těmi doktory pobíhajícími kolem spálenin, řezných ran a různých případů…

Zvedl se a odešel z místnosti jak jenom mohl na chodbu, prošel kolem zraněných na postelích a konečně se procpal ven. Nebyl si jistý kde je, ale hodně částí Oblasti-19 vypadalo stejně. Prostě si vybral směr a šel.

V jednu chvíli si byl jistý, že uslyšel jak se 106 směje, ale když se podíval na zeď, byla nedotčená.

Všechny důkazy co zajišťovací skupina, která našla Sandlemyera, ukazovaly na to, že 106 se zachytilo v 015, zapletlo se v těch trubkách, naštvané. Zadrželo by to tu věc. Uzamklo. Možná jí to snědlo, jako jiné lidi. A on by o tom napsal složku. Dal ji Gearsovi a odešel od toho. Odešel od toho pekla, ve kterém se nachází. A z nějakého důvodu, to že věděl jak tu věc konečně zadržet ho těšilo víc, než cokoliv jiného.

Znovu se podíval na zeď, když si myslel že znovu slyší smích. Přišel blíž a přejel po zdi prstem, poté poodstoupil.

V hlavě. Všechno to bylo jen v jeho hlavě.


29. listopadu, 1998:

"Co myslíte tím, že si to hrálo?"

Gearsův bezvýrazný obličej neukazoval ani lítost, ani starost. "Hrálo si to s námi, agente. Kočka a myš."

Lament polkl. "Takže… 015…?"

"Rada O5 by tomu programu nedovolila dlouhodobě fungovat, agente Lamente, i kdyby to fungovalo," pokračoval Gears. "Muži, kteří sestavovali další úroveň zařízení byli na místě napadeni a použiti SCP-106 s-"

"Použiti?" Lament se zasmál. Jediné co teď mohl dělat bylo smát se. Byl jenom krůček od hysterie. Ten hlas z minulé noci. Ten zesměšňující hlas v chodbě… To bylo ono? To si s ním zase jenom 'hrál'? 'Používal ho.' Jedlo to. Požíralo.

A očividně si to hrálo.

Gears trpělivě čekal až přestane. "Muži, kteří sestavovali další úroveň zařízení byli na místě napadeni a použiti SCP-106. Tři muži mrtví na místě. Čtyři další zemřeli do týdne následky zranění. Dalších dva-"

"Prosím přestaňte," řekl Lament, zavřel oči. Opřel se o stůl, pevně se ho držel rukama, nechtěl se ho pustit.

Byl kousek od sesypání, když ucítil Gearsovu ruku na rameni. "Dr. Glass mě informoval, že jste se nedostavil na své čtvrtroční psychologické hodnocení."

Lament vzhlédl. Gears měl pravdu. Lament tam nebyl. Bylo to naplánované na odpoledne dvacátého sedmého a on měl ten den na mysli jiné věci. Tohle byl Nadační soucit?

"Ne, pane, nedostavil," odpověděl.

"Naplánoval jsem vám schůzku na dnešní ráno." řekl Gears prázdně.

Lamentovy prsty bubnovaly na desce stolu a i když se mu nechtělo jít, nenapadl jej lepší způsob jak se to ráno dostat od Gearse. A dostat se pryč od Gearse bylo přesně to, co teď potřeboval.


"Je to normální reakce," zkonstatoval Glass. "Každý se občas bojí. Takhle Nadace pomáhá lidem vypořádávat se se strachem."

"Já si je nevezmu," řekl Lament, hleděl přímo na doktora. Setkal se s Glassem už několikrát v minulosti. Čtvrtroční psychologické hodnocení, dobrovolná sezení.

"Lamente, nemůžete to jenom tak… ignorovat," pokračoval Glass. "Tenhle systém a praktiky byly vytvořeny lidmi zkušenějšími, než kdokoliv z nás. Občas prostě… potřebujete zapomenout."

"Nechci zapomenout." Kolikrát už tento doktor slyšel tuhle stejnou větu?

"Proč byste nechtěl zapomenout jak vašeho přítele požírá nadpřirozená… věc?" zeptal se ho Glass. "Viděl jste ho, když ho dostali ven. Víte, že byl naživu ještě několik hodin poté, Lamente. Proč byste si chtěl pamatovat něco takového?"

"Protože to byl můj přítel." Kolik lidí přede mnou už k tomu přiměl?

"Nemusíte ho zapomenout. Desítky lidí 'přeloží' na poslední chvíli, Lamente. Vezměte si Třídu-B. Zapomeňte posledních pár dní. Když se toho budete držet moc dlouho, až se toho konečně budete chtít zbavit, budete ho muset vymazat kompletně."

Dní? Lament se zamračil. Na chvíli zamířil v mysli nazpět, snažil se vzpomenout si na něco… Slepě nahmátl do šedi. "Doktore… Smím se na něco zeptat? Něco ohledně těch prášků?"

Glass přikývl. "Samozřejmě."

"Kterej jsem si si bral, když jsem přišel?" zeptal se. "Když jste mi vymazali mojí rodinu."

Glassova ruka se napjala v židli a poté se uvolnila. Lament zjistil, že toho muže obdivuje, když začal mluvil naprosto klidně. Buď to nevěděl, nebo zapomněl.

"Vy jste byl jeden ze zadržených?" zeptal se Glass.

Nevěděl to?

"Ano," potvrdil Lament.

Chvíle ticha. "Tak to byla Třída-A," řekl Glass.

"A existuje na tohle lék?" zeptal se Lament. Jeho hlas byl stále stejný, ale byla v něm naděje. Naděje pro rodiče, které si nepamatoval a přátele a kolegy, o nichž netušil jestli vůbec existují.

"Občas," řekl Glass. "Občas nezaberou. Něco v mozku to odmítne. Ale to jsou vzácné případy."

A… to. V Lamentově hlase teď byla pouze hořkost. "Ale už nic jakmile je vzpomínka pryč?"

"Ne."

Lament bubnoval prsty o židli. "Potom si je nevezmu."

"Je to vaše volba agente. Ale byl bych rád kdybyste si to ještě promyslel."

"Strčte si je do zadku," řekl Lament. "Uvidíme se za tři měsíce, doktore."


« Vsuvka 5 | HUB | Vsuvka 6 »

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License