K Obrazu Svému: Část 1
hodnocení: +1+x

9. září, 2011:

Krev, naštěstí ne jeho, stékala Lamentovi po paži zatímco znovu třásl se ženou, snažil se získat její pozornost. Jak čekal, byl to ztracený případ. Podle jejích očí, jejího výrazu… Těžký šok. A naneštěstí, neměl čas no to ji odnést. S povzdechem se postavil, nechal ji tam a otevřel těžké, kovové dveře. Vykoukl ven, kde slyšel vrzání a sténání prohýbajících se zdí, uskočil.

Teď pomalu pokračoval dál chodbou a občasně se podíval přes rameno, revolver po ruce. Zachmuřil se, kéž by si vzal svou druhou pistoli-tu co měla víc kulek-ale spolehlivost téhle staré zbraně, ten pocit držet jí v rukou, mu dodaly pocit pohodlí a schopnosti jaké by ta druhá zbraň nemohla dosáhnout. Dodridge by na něj za tohle křičel, ale občas je pohodlí a bojeschopnost důležitější, než smrtící síla. Tomu věřil. Až do doby, než uslyšel škrábavý zvuk, následovaný dlouhou, chitinovou končetinou v chodbě před ním, zatímco se stín mrtvoly s osmi nohama pohyboval po rovných kovových stěnách.

Trvalo mu méně než sekundu uvědomit si, co to je, zhruba dvě další obhlédnout kompletně oblast a jenom jednu rozhodnout se pro kancelář po levé ruce. Zkusil dveře, byly zamčené, poodstoupil dozadu, silně kopnul a vešel dovnitř.

Červené, poplašné světlo bylo jediné co mu umožňovalo vidět a s jeho pomocí zarazil stůl před dveře, načež uslyšel škrábání z druhé strany. A chvíli později dotlačil skříň na stůl díky vlně adrenalinu, na které se vezl, a poté přešel k protější stěně a dvakrát zkontroloval svou zbraň. Poté čekal.

Čekal, čekal, čekal.

Oddechl si, když škrábání přestalo, opřel se o zeď, sjel na zem a rozhlédnul se po místnosti. Chvilku mu trvalo, než mu došlo, kde je. Už to byla nějaká doba, co s tím mužem pracoval-povýšení a přemístění jej rozdělilo od něj a Oblasti-19 v roce 2006-ale rozpoznal to tu. Sparťanské prvky byly první indikací, ale ty tři fotky, všechny popadané a nyní na podlaze, byly jediné co potřeboval. Podíval se dolů do obličeje pasivního, plešatého muže a okamžitě zalitoval své volby místa na skrývání.

Gears.


13. září, 1997:

Všechno v Oblasti-19 bylo nové, pomyslel si. Všechno bylo… vzrušující! Bylo tu tolik ruchu a spěchu. Lidi chodili sem a tam, usmívali se, smáli. Někteří vypadali vážně, nebo naštvaně, nebo-v případě těch dalších čtyřech mladších agentů, vedle nichž stál-extrémně nervózní.

Vzhlédli nahoru k muži s brýlemi a odporným havajským tričkem pod laboratorním pláštěm, a Lamenta s hrůzou zajímalo, proč se na ně tak usmíval.

"Ahoj!" Muž mluvil hlasem, jenž Lamentovi okamžitě připomněl profesora, kterého měl na střední. Tenhle muž miloval literaturu a všechno co dělal mělo v sobě tu stejnou krásu, jako psané slovo. Lament se okamžitě rozhodl, že se mu líbí.

In%20His%20Own%20Image%20-%20Part%201.jpg

"Vítejte v Oblasti-19"

"Jmenuji se Dr. Djoric," vysvětlil muž."Vítejte v Oblasti-19! Mám vás provést po okolí a ukázat vám to tady. Naše normální průvodkyně-její jméno je Agáta, brzy jí poznáte-má aktuálně nějaké potíže s těhotenstvím, nebo tak něco. Takže jsem tu místo ní já! Užijeme si spoustu zábavy!"

Lament nebyl přesvědčen, že tohle bude zábava, ale nakonec tomu tak bylo. Potkal spoustu lidí, včetně legendárního Dr. Clefa, který se mu zdál spíše… znuděný. A starší agent Strelnikov jim při obědě povyprávěl několik příběhů, spíš varování, a setkali se s Lombardim, o němž Lament a jeden z těch nových-menší chlapík jménem Sandlemyer-slyšeli, ale nikdo jiný ne. Vlastně se cítil celkem… fascinovaný.

Přeci jenom, když jste u Nadace, ostatní zaměstnanci jsou ti jediní, s kým si můžete doopravdy promluvit. A když má někdo takovou reputaci, každý o něm většinou uslyší. I když je neoprávněná.

Když Djoric přivedl skupinu zpátky k vysokým, bílým obloukům a skla ve vstupní hale, bolela už Lamenta hlava ze všech těch informací, co slyšel. Měl kus papíru se svou ubikací; poznámky o tom, kde všechno bylo, zbrojnice a různé prostory se zásobami; poznámky ohledně volných dnů… Potom se Djoric podíval na své poznámky, poklepal si na bradu a otočil stránku.

"Dobrá tedy. Primární přiřazení. Většina z vás bude pracovat pod někým ze starších zaměstnanců po následujících několik měsíců. Někteří se u nich zaseknou i na několik příštích let. Všechno záleží na tom, jak nezbytní budete si myslíte, že jste," řekl a zasmál se trochu. "Sandlemyere…" podíval se opět do poznámek. "Vy jste byl přiřazen ke mě!" pousmál se. "Takže… těší mě, že vás poznávám… znovu!"

Sandlemyer se lehce pousmál a přikývl. "Laboratoř jedenáct, pane?" zeptal se. Djoric jim svou laboratoř velmi nadšeně ukazoval.

Djoric se usmál a téže přikývl. "Simmonsi, vy jdete ke… Kondrakimu. Bavte se tam," prohlédnul si muže od hlavy k patě. Simmons se nezdál nijak dotčený, pomyslel si Lament, ale na druhou stranu, on měl PhD. Může nejspíše očekávat nějaký ten respekt.

"Jones a Brown. Vy dva budete pracovat se Strelnikovem. Dělejte co vám řekne, přesně co vám řekne a dostanete se z toho živí, no ne?" dopověděl, zasmál se a pokusil se je uklidnit. Moc to nefungovalo. Lament slyšel, že bezpečnostní služba Oblasti-19 měla těžkou práci a soudě podle jejich výrazů, to slyšeli taky.

Djoric se naposledy podíval dolů, zamračil se a opět vzhlédl k Lamentovi. "Vy nemáte žádný doktorát, že ne?" zeptal se.

Lament zatřásl hlavou. "Ne, pane."

Djoric se znovu podíval, poté si povzdechl a donutil se znovu usmát. "Hádám, že je osamělý od té doby, co nás Iceberg opustil," řekl jemně. "Nebo je to chyba. Každopádně… ehm… jste přiřazen ke Gearsovi."

Lament pozvedl jedno obočí, přemýšlel, zda se jedná o vtip. Potom se to druhé přidalo a on přešel z podezření na překvapení. "Myslíte to vážně, pane?"

"Smrtelně vážně." odpověděl mu Djoric, stále úsměvem.

Lament se později ve své místnosti rozhodl, že ten komentář se mu nelíbil.


« | HUB | Vsuvka 1 »

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License