možná ti bůh odpustí, když budeme oba prosit
hodnocení: 0+x

V tomto světě nemohou následky mít na svědomí katastrofu. Chyby nejsou tak přísně trestány. Hvězdy padají noční oblohou a občas plní přání těm pod ní. Je to lepší místo.



Nadace nemusela trpět chybami v úsudku tolik, jako v jiných světech. Zaměstnanci pracovali v relativním klidu a někdy si dokonce našli čas na něco hezkého.

Když Nadace poprvé zažádala Kaina, aby se setkal se svým bratrem, trvalo mu tři dny se rozhodnout. Třetího dne souhlasil pod podmínkou, že bude jediným, kdo bude moct setkání ukončit. Nadaci trvalo tři dny dojít k rozhodnutí. Souhlasila.

Kain se usadil před rakví, v jejíž bílé místnosti byl jeho bratr. Nevěděl, zda jej Ábel uvnitř slyší. Možná spal. Trochu se usmál nad tou představou. Alespoň to, že jeho bratr si přispává, se nezměnilo. Nehledě na to, vyslovil svou omluvu v jazyce, jehož jediní přeživší byli oni dva.

"Dobré jitro, bratře. Neměl by ses starat o své stádo? Jsou všude po skalách, rozptýleni. Jejich děti utekly z našich zemí a zaplnily hory, jako kamzíci a pouště a savany, jako velbloudi, přímorožci a antilopy. Dobré, dobré jitro bratříčku."

O tři minuty později vystoupil Ábel z rakve, vytáhl meč a pokusil se svému bratru uříznout hlavu. Kain se nepokusil uhnout. Všechny jeho rány se vždy otočí na útočníka. Ábelova hlava dopadla na zem a rozpadla se v hromádku prachu. Rakev se znovu zavřela.

Kain si odkašlal, přejel rukama po svém vlastním krku a ucukl. "Také tě rád vidím."

Každé dva dny vyšel Ábel ze své rakve a pokusil se zabít svého bratra. Kain k rakvi občas promlouval. Po dobu dvou měsíců byl tento zbytečný pokus o diskuzi vše, co měli.

Nakonec se Ábelův hněv zklidnil natolik, aby dovolil jeho rtům vyslovit otázku. "Proč, Kaine? Proč jsi tady?"

"Přišel jsem zažádat o-"

Ábel nedovolil konverzaci pokračovat. Tak to šlo po celý další měsíc. Znovu a znovu se ptal na ty stejné otázky a nedovolil si vyslechnout odpověď.

Když byl Ábel ještě dítě, často trpěl bolestmi břicha. Jediné, co jej dokázalo uklidnit byly matčiny ukolébavky. Kain je tedy Ábelovi zpíval. Oddychoval jemnou, strašlivou melodii, která slibovala lepší časy.

Později vystoupil potetovaný muž znovu z rakve do běloby místnosti. Jeho bosé nohy dělaly tiché kroky, když přistupoval ke svému staršímu bratru a sledoval jej s trpělivým pohledem farmáře čekajícího na to, až mu dozraje úroda. "Proč? Proč jsi to udělal? Proč jsi tu, teď, potom, co jsi mě zabil a opustil?" Napřáhl ruce a natlačil je na Kainovu čistou pleť. "Nechal jsi mě s těmi lidmi, s jejich značkami, tolika značkami!" Pověz mi to!!"

"Byl jsem mladý a žárlivý. Teď jsem starší. Čas do mě vyryl svou moudrost. Jsem zde protože… protože tě pořád miluju. Prosím odpusť mi, Ábele. Všichni, koho jsme jako děti znali, odešli do Božské zahrady." Starší bratr se naklonil a zatáhl svého sourozence do obětí.

"Bratříčku můj, zbyli jsme jen my dva," dostal ze sebe.

Ábel vytasil meč. Sevřel jeho rukojeť a poté jí pustil. Vrhl se do těsného obětí. "Není to fér. Není to fér. Jsi tak nedotčený. Nedokáži na tobě zanechat ani jizvu." Promluvil hlasem jemným, jako měsíční světlo. "A podívej se přitom na mě. Podívej na to všechno, co mi provedli. Bývals mým hrdinou, ale ty… ty jsi dovolil, aby se mi tohle stalo."

"Vidím to, Ábele. Vidím, co jsem způsobil. Beru na sebe plnou zodpovědnost. Získám ten titul zpět, pokud o to budeš stát. To přísahám na vše, co mám." Kain kolébal svého bratra ve svých pažích, tam a zpět. Hladil ho po vlasech.

Ábel svíral Kainovu košili, tělo se mu třáslo a… brečel. Jeho prsty začaly slábnout a měnily se v prach. Jeho bratr jím dál kolébal, zatímco se také rozpadal na prach. Když jejich slzy dopadly na zem, pouze navlhčily prach, který po nich zbyl.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License