Jako Nový
hodnocení: 0+x

Aaron Howell seděl tiše na své posteli. Normální jedenáctiletý kluk by teď vytvářel epické souboje se svýma hračkama, ale tenhle prostě neměl tu energii. Paprsky odpoledního slunce vykukovali z okna, jak se díval na hračky rozprostřené po podlaze.

Vážně bys to měl uklidit. ozval se hlas jeho matky.

Bez reptání vstal a začal všechny hračky uklízet. Když bylo vše čisté, vzal svoji pravou rukou obrázek z nočního stolku a dobelhal se zpět do postele.

Na obrázku byla jeho matka, otec a on sám, jak stojí u brány zábvního parku. V levé ruce držel pěnový meč a v druhé krabici bonbónů. Jeho otec ho držel na ramenou, měl kapitánskou čepici, pásku přes oko a praštěný úsměv. Jeho matka měla ve svých blond kudrnatých vlasech červený sátek s lebkama a kostma. A úsměv stejně tak praštěný. Aaron obrázek položil. Bylo to už téměř před dvěma měsíci.

Aaron se na sebe podíval v zrcadle na dveřích skříně. Měl krátké hnědé vlasy, normálně naježené, teď spláclé. Velká gáza zakrývala jeho levé oko. Vrstvy obvazů pokrávaly jeho pahýly na konci levého předloktí a kolena.

Došlo k dopravní nehodě. Lékaři mu v nemocnici řekli, že udělali vše pro to, aby ho udrželi v co největším kousku. Řekli mu, že on i jeho táta mají štěstí, že jsou naživu. Jeho otec se z trosek vynořil nezraněný. Jeho matka však štěstí neměla. Aaron vzal obrázek a hodil ho na druhou stranu místnosti. Rám se odrazil od zrcadla s hlasitým řachotem. Zvuk hlasů v nedalekém obývacím pokoji ustal a následoval prudký dusot kroků.

"Kamaráde?" Aaron slyšel svého otce, jak pomalu vstupuje do místnosti. "Co se to tu děje?"

"Běž pryč…" Aaron zamumlal. I přes to vstoupil, zastavil se nad obrázkem na zemi a položil ho zpět na noční stolek. Posadil se na konec postele, Aaron se od něj odtáhl tak daleko, jak jen mohl a schoulil se do klubíčka. Zavřel oči a čekal, až vetřelec odejde.

"Máš tu návštěvu, Aarone," řekl Mr. Howell se vzdychem. "Možná bys ji rád poznal?"

Aaron se podíval na jaho tátu. Koukal do země. Měl červené, opuchlé oči a pod nimi byly velké černé kruhy.

"Dobře…" zašeptal. Jeho otec zakýval a přešel ke dveřím.

"Můžete dovnitř, paní Sakerová."

Aaron sledoval, jak z chodby vstoupila postarší žena nesoucí velký kufr. Měla na sobě tmavě modrý oblek a její šedé vlasy byly svázány do drdolu. Její růžová kůže a jemný úsměv mu připomněly jeho babičku. Poklekla na úroveň jeho očí a kufr položila vedle něj na postel.

"Ahoj Aarone," řekla jemným hlasem. "Jmenuji se paní Sakerová. Moc ráda tě poznávám." Postarší žena napřáhla svojí pravou ruku. Aaron na ní chvíli mlčky zíral. Nakonec se jeho ruka pomalu natáhla a podali si ruce.

"Jste kamarádka mámy?" zeptal se.

Paní Sakerová odpověděla malým úsměvem a zavrtěla halvou.

"Obávám se, že ne." odpověděla. "Pracuji pro pána jménem Anderson. Tvůj strýček najal mého šéfa abych ti připravila jedno velmi speciální překvapení, Aarone. Dnes jsem tu, abych ti ho předala. Chtěl bys ho vidět?"

Aaron se podíval na kufřík. Na okamžik naklonil hlavu do strany a představoval si, co by to mohlo být. Po několika vteřinách přikývl. Paní Sakerová pak přesunula kufr na podlahu. Plynulým pohybem rozepnula všechny spony a otevřela ho. S vřelým úsměvem ho otočila na Aarona. Na pěnovém obložení pouzdra bylo něco, co vypadalo jako ruka, noha a oko.

"Páni…"

Aaronovi spadla čelist a doplazil se na okraj postele, aby se mohl lépe podívat. Zdálo se, že všechny tři předměty byly vyrobeny z nějakého plastu, ruka i noha obsahovala kovové klouby. Byly pokryty nějakým druhem bílé tkaniny. Oko vypadalo dokonale hladce.

Strýček James mi tohle koupil?” Zeptal se Aaron táty.

"Správně, kámo," Mr Howell řekl s malým úsměvem. "Budeš jako nový."

Aaron vrátil svůj pohled na objekty před ním. Jeho pusa zůstala ještě chvíli otevřená, než se mu podařilo vypísknout, "Hustý…"

"Můžeme je nandat teď, jestli chceš, Aarone." řekla paní Sakerová. "Chceš?"

Aaron se podíval na svého otce, který na něj krátce kývnul.

"Ano, prosím!"

"Tak tedy," usmála se paní Sakerová, "Můžeme začít."

Paní Sakerová nechala Aarona se natáhnout na posteli a opatrně odstranila obvazy z jeho paže, oka a nohy. Položila každý z plastových kusů na postel a postříkala každou oblast těla něčím, co pálilo.

"Tohle bude na začátku hodně, hodně bolet, Aarone." varovala ho paní Sakerová. "Obávám se, že jinak to nejde. Ale bude to trvat jen pár minut. Mezitím chci, abys myslel na něco, co tě dělá hodně, hodně šťastným, můžeš to pro mě udělat?"

Aaron kývnul. Své pravé oko držel tak pevně zavřené, jak jen mohl.

Sedí tátovi na ramenou, pěnový meč v jedné ruce a v druhé balení bonbónů. Jeho táta má kapitánskou čepici a pásku přes oko. Jeho máma žije, její vlasy jsou zamotané v červeném šátku s lebkama a kostma.

"Integrovat!" řekla paní Sakerová ostře. Hned jak to řekla, cítil tisíce malých, rudě horkých úponků, jak se plazí jeho rukou, nohou a okem. Jak se hrabali hlouběji a hlouběji, vydal ohlušující řev. Cítil, jak si skrz něj šlehají cestu, každou sekundou bolestivěji než poslední. Nakonec se všechny zastavily. Všechny úponky se začaly zahřívat tak moc, že si Aaron myslel že shoří.

"Zastavte to!" svíjel se na posteli a křičel. "Zastevte to! Zastavte to" Zastavte to! ZASTAVTE TO!"

Nakonec jeho hlas vydal a Aaron upadl v bezvědomí.


"Bude trvat pár týdnů, než si jeho tělo na nové části zvykne," říkala tvrdě paní Sakerová Aaronovu otci. "Bílý materiál na jeho noze a ruce je speciálně ošetřen, za přibližně měsíc by mu přes ni měla kopletně přerůst kůže. Do té doby by se také duhovka měla přizpůsobit přírodní barvě jeho očí. Váš švagr konkrétně požadoval, aby měl Aaron po přijetí protetik co nejpřirozenější život, takže jsou naprogramovány tak, aby odpovídaly síle jeho přirozených končetin. Žádná super síla, žádné rentgenové vidění."

Paní Sakerová se podívala na Aarona. Tvrdě spal a těžce oddechoval.

"Jsem ohromena, že to šlo tak dobře," pokračovala paní Sakerová. "Anderson obvykle své systémy neintegruje s biologickým materiálem. Jak bylo řečeno, nejsme mimo oblast vedlejších účinků…"

"Děkuji vám mnohokrát," přerušil ji pan Howell a nadšeně ji potřásl rukou. "Ani nevíte, co to pro něj bude znamenat."

"Ah, myslím že vím, pane Howell," řekla paní Sakerová a rychle odtáhla ruku. "Ale pokud si někdo zaslouží vaše díky, byl by to váš švagr. Z toho, co jsem pochopila, celé ho to stálo slušné jmění."

Pan Howell zakýval. Paní Sakerová mu podala velký štos papírů.

"Prosím, pročtěte si tyto dokumenty pozorně." řekla. "Pokud budete mí nějaké otázky, jsou tam instrukce jak nás kontaktovat. Nepokoušejte se nás najít, funguje to líp, když my přijdeme za vámi."

Bez dalšího slova paní Sakerová odešla do noci.

Pan Howell se posadil zpět na Aaronovu postel a tišše sledoval, jak se jeho synovi zvedá a klesá hruď. Po několika minutách tiše zevřel jeho novou ruku.

"Jako nový."


Čtyři měsíce po integraci se Aaron ocitl sám ve tmě u kuchyňského stolu, oblečený v pyžamu. Z jeho pravého oka stékal neustálý proud slz. Pevně sevřel krvavý steakový nůž v pravé ruce a snažil se odříznou si levý loket.

"Pojď dolů…" řekl Aaron mezi vzlyky bolesti "Slez…"

S každým odstraněným kusem těla, bílá tkanina protézy rychle vyplnila mezeru. To způsobilo, že se Aaron snažil řezat rychleji. Bílá tkanina mu ale zaplňovala paži stejným tempem.

"Co to sakra…" Aaron z chodby uslyšel unavený hlas pana Howella. Světla do kuchyně zablikala. Aaron sledoval, jak jeho otec otřel spánek z očí. Pan Howell si všiml steakového nože. Jeho ústa se otevřela a z jeho tváře zmizela barva.

“Ježiši kriste!” vykřikl jeho otec. Rychle přešel do kuchyně a vytrhl mu nůž z ruky. "Sakra, co to tu kurva děláš??"

Aaron dokázal říct, že jeho táta teprve teď viděl celý rozsah škod. To, co začalo jako prostetická ruka, bylo nyní na u levého lokte. Jeho nová noha byla nyní na půli stehna. Jeho levé oko obklopovala bílá tkanina. Aaron se pokusil odtáhnout, ale jeho otec ho pevně držel za ramena.

"Proč?" Zeptal se pan Howell.

"Nech mě jít!" Zařval Aaron z plých plic. Začal se svíjet a mlátit do otce do hrudi. Ale ten nepustil.

"Aarone," řekl jeho otec mezi ranami. "Nikam nejdeš!"

"Pusť mě!" Aaron znovu zakřičel. Pevně se zakousl do předloktí svého otce. Jeho otec zařcal bolestí a vlepil Aaronovi facku. Místnost se pak naplnila tichem.

"Moc, moc se omlovám, že jsem to udělal, kámo." pan Howell ho svázal v pevném medvědím objetí. "Ale co to sakra děláš? Proč?"

Aaron se nehýbal. tvář měl ponořenou v hrudníku jeho otce. Cítil, jak mu otec hrabe prsty ve vlasech. Potom se nadechl a začal se strašně třást a brečet.

"Já to už nevydržím tati!" řekl Aaron mezi vzlyky. "Prosím sundej je, nejsou já!"

"Co?"

"Nejsou já! Pokaždý, co s nima pohnu, nebo otevřu oko, cítím uvnitř mě ty úhonky. Nejsou jako já! Je to jako slepit pár zobitých hraček, ale nemůžeš je odlepit."

Aaron zvedl svoji levou ruku.

"Řežu, řežu, řežu, ale jsou jenom větší! Tati, prosím, sundej je!"

"Ah, kamaráde," řekl a povdechl si, "Vyřešíme to. Hned zavolám paní Sakerové. Budeš jako nový."


Pan Howell se s mobilem v ruce posadil do jeho oblíbeného křesla a zavolal číslo z dokumentů, které dostal od paní Sakerové. Telefon několikrát zazvonil, poté se přpnul na něco, co znělo jako starý modem. Potom linka stichla.

"Pane Howell?" řekl hlas paní Sakerové z druhé strany. "Jak vám mohu pomoci?"

"Máme tu problém, paní Sakerová" zašeptal pan Howell.

"Ó né… Co se děje?"

"Aaron říká, že v sobě cítí záchyty protéz." odpověděl pan Howell. "Vede ho to k šílenství. Je to tak špatné, že jsem ho přistihl, jak se snaží uříznout si vlastní ruku. Co se mu děje? Co jste mu to sakra udělali?"

Paní Sakerová byla chvíli ticho. Howell slyšel, jak si pod dechem zašeptala "Můj… bože…".

"Co? Co se děje?"

"Omlouvám se, pane Howelle," začala paní Sakerová, "ale vědomí vašeho syna odmítlo protézy"

"A to znamená sakra co?"

"Normálně se po integraci protézy napojí do nervového systému," začala vysvětlovat paní Sakerová. "V tomto okamžiku vědomí subjektu nedokáže odlišit protézu od přirozené končetiny. V Aaronově případě však jeho vědomí aktivně rozpoznává části jako cizí předměty."

"No… a jak to opravíte?"

Paní Sakerová opět stichla.

"Neopravíme. Problém nejsou protézy, problém je Aaron."

"Bože, můžete je alespoň sundat?" prosil pan Howell.

"Obávám se, že ne," vdechla paní Sakerová. "Komponenty jsou teď integrovány do nervového systému. Nelze je sundat bez toho, aniž by byl poškozen zbytek Aarona."

Howell se propadl hlouběji do židle. Držel telefon od sebe, zavřel oči a snažil se nezhroutit. Jak popotáhnul, uslyšel na chodbě kroky. Bez toho, aby se podíval, dokázal říct, že Aaron s největší pravděpodobností nahlédl do místnosti.

"Pane Howelle?" zeptala se paní Sakerová. Její hlas byl chabý.

"Takže to je všechno?" zeptal se pan Howell.

"Ne nutně," odpověděla paní Sakerová. "S dostatkem času si může Aaronovo tělo na komponenty zvyknout, nebo…"

Pan Howell zavěsil a nechal telefon spadnout na zem. Hlavu měl v dlaních.

"Jako nový, tati?"

Pan Howell ucítil na svém rameni ruku. Podíval se nahoru a viděl Aarona, jek ho drží protézou. Strnule kývnul.

"Jo kamaráde," řekl. "Jako nový."


Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License