Jdu mimo záznam
hodnocení: 0+x
blank.png

"Děláš si srandu," řekla Alison směrem k oplácané bezpohlavní panence usazené uprostřed kruhu ze soli a kovových plomb. Její plastový obličej byl zaseknutý v neustálém úsměvu.

"Děláš si srandu," zopakovala. "Řekni, že si děláš srandu." Mluvila hlasitěji, než byla zvyklá, aby přehlušila slabé zvuky dopadajících kapek na kovovou střechu.

"Já nežertuji, černovlásko," odpověděla panenka. Její hlas byl mastný a hustý, jako starý olej do motoru. Když promlouvala, aniž by otevírala ústa, z očí jí vytékala viskózní černá látka. "Především pak, když jsem svázaný do takovéhle podoby."

Panenka zdvyhla jednu z plastových ručiček a rozehnala se po vnitřku kruhu. Celé její tělo se protočilo. Dvě kapky černé látky se srazily s neviditelnou bariérou nad kruhem a zasyčely ve vzduchu. Alison mluvila dál.

Ucítila ostré bodnutí iritace. Nic neřekla a zamyslela se. Když začala mluvit, činila tak pomalu a rozvážně si vybírala slova. "Diligeme, duchu pěti pustin, svázala jsem tě a nyní ti nařizuji mluvit pravdu. Kde je nejbližší Průchod do Jediné Pravé Knihovny, který mohu použít?"

"Jak už jsem říkal… Za popelnicí u zadního vchodu do restaurace Denny's ve městě Pollensbee, v Ohiu." Látka se začala stékat do větších kapek na bradě panenky. Alison si adresu zapsala a nespouštěla z panenky oči.

"Stráží někdo ten Průchod? Je nějaký způsob, jak ho aktivovat? Co pro to musím udělat?"

"Ne a znovu ne. Poslední užití toho Průchodu bylo roku 1987. Žádný aktuálně živý člověk v tomto světě o jeho existenci neví. Pro vstup stačí vypustit straku z klece na místě, kde se světy spojují." Kapky se zvětšovaly a připravovaly se spadnout.

"Dobrá tedy, duchu. Diligeme, duchu pěti pustin, propouštím tě z tvých okovů." Alison přejela prstem přes čáru ze soli a železa, čímž přerušila kruh. Panenka bez dalšího slova přepadla a látka z jejích očí okamžitě ztvrdla a začala praskat.

Alison si oddechla a založila si své věci zpět do batohu. Sáček soli a železa. Kabát, který předešlou noc použila jako polštář. Malý plynový vařič a cínový hrnec. Poloautomatickou pistoli. Hromadu ústřižků o tornádech v Utahu a spatřeních Bigfoota.

Poslední, co Alison sebrala, byla manilová obálka plná papírů. Zblízka si prohlédla kontury a záhyby obálky, jako snad už tisíckrát před tím. Zarazila se, potom jí otevřela a vytáhla vybledlou fotku. Byla na ní černovlasá dívka sedící ve stínu vrby.

Dívka na sobě měla šaty s motivem květin a široce se usmívala. Seděla na koleni ženy s vyčerpaným, ale spokojeným úsměvem. V jejích očích se zračil náznak smutku.

Vedle ženy seděl muž s řídnoucími vlasy v oranžovo modré havajské košili. Pravou ruku měl položenou na koleni ženy a vypadal, jako kdyby ztuhnul uprostřed smíchu.

Alison otočila fotografii. I když už si před dávnou dobou zapamatovala každý záhyb slov na zadní straně, pořád jí uklidňoval pohled na úhledné písmo jejího otce. "RODINNÝ VÝLET GEARSOVY RODINY, 1991," stálo tam. "GEARSOVY" bylo přeškrtnuté. Pod tím bylo méně úhledným písmem napsáno "CHAO." I to bylo ovšem přeškrtnuto a opraveno stejným písmem na "GEARS."

Alison znovu otočila fotografii v ruce. Přiložila si jí k ústům a políbila podobu muže na fotce. Znovu fotografii založila do obálky a vyrazila k autu.


Alison bylo osm let v létě, kdy její otec zmizel. Jednoho rána vyrazil do své laboratoře a nezvratil se. Stále si pamatovala ty dva dny, kdy se nevracel a pomalu začínalo být jasné, že nemá jenom zpoždění, ani neodjel nikam kvůli práci.

Její matka přes den buď přecházela po domě, nebo se starala o to, jak Alison vypadala. V noci, když si myslela, že Alison spala, obvolávala koho mohla.

Alison seděla v posteli a hleděla z okna, zatímco hlas její matky byl stále hysteričtější. Když se vzbudila, obejmula svojí mámu svýma malýma ručkama.

Jak šel čas, její matka trávila stále více času křičením do telefonu v angličtině a mandarínštině. Někdy se rozbrečela bez důvodu. Nehledě na to, jak moc se jí Alison snažila obejmout, nikdy to nepomohlo.

Po čtyřech týdnech konečně přišli detektivové, aby vyslechli Alison a její matku. Jeden z nich, muž s tmavou pletí, co vtipně šišlal, se jí zeptal na pár otázek. Většina z nich byla o jejím otci, ale jedna z nich byla, jestli si nepamatovala něco zvláštního v domě, než její táta odešel. Alison přemýšlela, proč se zeptal na takovou otázku.

Detektiv jí potom pochválil její růžové botičky a řekl jí, že je moc statečná. Když detektiv odešel za svým parťákem, Alison šla potichu za ním.

Za rohem slyšela, jak se detektivové ptají její matky. Jeden se ptal na jiné ženy. Potom se Alison lekla, když něco spadlo a její matka začala křičet slova, kterým Alison nerozuměla a říkala mužům, aby odešli.

Dva detektivové něco poznamenali, ale vydali se na odchod. Podle zvuků jejich kroků Alison došlo, že jdou směrem k ní. Ukryla se do skříně a počkala, dokud neprošli. Když vylezla, uslyšela svou matku brečet z vedlejší místnosti. Alison se na chvíli zarazila a přemýšlela, než došla ke dveřím a vyšla ven z domu.

Kolem domu byla spousta keřů. Alison se za nimi schovala a začala se plížit k místu, kde stáli detektivové. Když došla na doslech, slyšela je mluvit o divných věcech. Dávala si pozor, aby nevydala žádný zvuk a sehnula se, aby na ně přes keř viděla.

Černý detektiv, který už nešišlal, řekl něco jako "Anna mystika." Ten druhý detektiv, tlustý muž se zarudlou kůží zatřásl hlavou a řekl něco o vymýšlení další ženy. Černoch si povzdechl, oba nasedli do auta a odjeli.

Alison věděla, že zaslechla něco, co neměla, ale nevěděla co to bylo. Jenom pro jistotu v keři zůstala ještě deset minut potom, co muži odjeli. Když vešla zpátky do domu, její matka pořád brečela.


Alison hleděla na mapu, která byla neopatrně rozložená na palubní desce a snažila se najít malé městečko jménem Pollensbee. Před rokem (Sakra, byl to jenom jeden rok?) by zadala informace do GPS. Ale to bylo před tím, než začala zkoumat zmizení svého otce.

Před tím, než slyšela slabé klikání pokaždé, když zvedla telefon… Jakýkoli telefon. Než se vrátila domů a zjistila, že celý její byt někdo prohledal a všechno dal skoro zpátky na správná místa.

Před čtyřmi měsíci zabalila své nejdůležitější věci a vyrazila na cestu. Sledovala poznámky a vodítka napříč celým státem.

Nejdříve prohledávala policejní záznamy a vědecké časopisy, kde její otec publikoval. Potom jí jedno vodítko zavedlo do města Mint Creek v Alabamě, kde potkala paní Sylviu Lowmaxovou. Stará žena jí nabídla výborný šachový koláč a ukázala jí, že magie existuje.

Paní Lowmaxová se proměnila v obřího ptáka a sledovala Alison skleněnýma černýma očima, zatímco k ní mluvila dále svým hlasem. Dále se její výzkum značně proměnil, když se dozvěděla o Knihovně a Průchodech a Žalářnících, kteří uvěznili mysl jejího otce. A o těch, kteří si říkali Hadova Ruka a jejichž cílem bylo osvobodit ty, které Žalářníci uvěznili.

Alison se rychle učila od paní Lowmaxové a jiných. Spoutaní menšího ducha odpadu do panenky bylo jejím prvním testem.

Po celé věčnosti konečně našla Pollensbee, na východ o stejně malého městečka Ponce de Leon. Jela dva dny a zastavovala jenom, když to bylo nutné. Na polích Iowy se jí po několika hodinách snažení podařilo nalákat straku do klece. Na hranici města Pollensbee ucítila, jak se jí sevřel žaludek. Tohle bylo ono. Šla do Knihovny.


Bylo pozdní odpoledne, když Alison konečně dorazila na místo. Pomalu projížděla městem, aby si ho prohlédla a zjistila, kde se co nachází. Většinu města tvořily parkoviště zarostlá plevelem z děr v asfaltu a staré zavřené obchody. Tam, kde stávaly cedule, byly vybledlé skvrny. Všechna auta byla vytvořena před rokem 1990 a byla buď rovnou zrezivělá, nebo byla alespoň ve špatné kondici.

Cítila esenci města a neobjevila ani precizní bezduché bití Žalářníkova srdce, ani bezhlavou nenávist Paliče knih. Duch odpadu mluvil pravdu.

Když zaparkovala dva bloky od restaurace Denny's, začalo se už smrákat. Vzala svůj batoh a klec. Straka uvnitř rozhořčeně krákala. Popelnice za restaurací silně zapáchaly. Alison klec položila na zem a skrčila se, přičemž si dala před pusu a nos ruku.

Volnou rukou otevřela klec. Pták uvnitř nahnul hlavu na stranu a odmítal ji opustit. Alison do klece lehce kopla a vyděsila straku natolik, že se zmateně vypotácela ven a odlétla. Jakmile pták opustil klec, začala se vedle popelnic otevírat díra ve vzduchu. Neměla žádnou barvu, byla zkrátka černá do prázdnoty.

Alison ucítila, jak se jí nepříjemně sevřel žaludek. To bylo ono. Fungovalo to. Dělo se to. Šla do Knihovny. Nohy se jí chvěly, jak se rozešla směrem k Průchodu. Naposledy se nadechla a vstoupila dovnitř.

Uviděla záblesk světla a svět kolem se rozplynul. Okolí se proměnilo v jasnou bílou zář a pomalu to bolelo natolik, že musela zavřít oči.

Na malou chvíli existovala jenom ona v moři světla a nic víc.

Potom světlo zmizelo a ona otevřela oči.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License