Hry, co hrají ohýbači reality
hodnocení: 0+x
blank.png

Nad jejím nemocničním lůžkem stál starý muž a upřeně na dívku shlížel. Byla dráty připojena k přístrojům všeho druhu, k pípajícím a pískajícím, všechny navrženy tak, aby ji udržely naživu. Žádné z nich nebyly potřeba. S milým úsměvem ve tváři se naklonil nad postel. "Teď můžeš vstát."

Dívka pevně zavře oči těsně k sobě, aniž by se na něj podívala. "Běž někam! Sem v kóma!"

Starší gentleman odsekl nad jejími slovy "Teď můžeš mít tu pozemskou víru, že jsi, ale ty a já to víme nejlépe. Pojď lenošivko, hned vstávej!"

Dívka napůl otevřela jedno víčko a civěla na muže. Vypadal tak rozkošně a kouzelně, jako její dědeček! Ale je na něm něco, něco co by neviděli ti… jak je to nazval, pozemští? Zahalená… zloba? "Já se nechystám opustit postel. Doktoři by se naštvali." Znovu.

"Žádné strachy, má drahá. Dohlédnu na to, že nikdy ani nezaznamenají, že jsi pryč." Učinil rukou nepřítomné gesto a dívka ucítila jak jí zabrněla kůže. Když se posadila, zpozorovala, že v její posteli je nyní další dívka a jsou k ní připojeny všechny přístroje. Vyskočila dychtivě z postele, přičemž tleskala ručkama.

"Jej! Děkuji ti, papá."

"Hmm, ano. Teď ještě, nemůžeme tě nechat jít ven v těch strašných nemocničních šatech, že?" Chvíli uvažoval, snažil se rozhodnout co by bylo nejvhodnější, ale i jak přemýšlí stačí na to, aby malá dívka kývla hlavou a je ustrojena v džínech a tričku s krátkým rukávem. "Páni. Někdo má víc kontroly, než nám bylo dáno si myslet. Pověz mi." Nabídl jí svou ruku. "Ty víš co jsi?"

"Doktoři mě stále nazývají -, uhm, ohýbačka reality? To znamená, že můžu udělat cokoli, je to tak?" Ostražitě ho vzala za ruku.

"Hmm, vyrostla jsi na to připravená. Pojď, něco ti ukážu." A pak se ti dva rozplynuli.


Seděli společně na lavičce, dívali se, jak si kolem plyne svět. Byl to příšerný svět, kde bylo lidstvo omezeno na prvotnější stav. Objímají světlo a děsí se temnoty, protože v té temnotě existují hrůzné věci. Jak seděli na parkové lavičce, starý muž a holčička sledovali jak stvoření z nočních můr číhají ve stínech, čekají až naleznou osamělého člověka a vezmou si jej.

"Kde to jsme?" Zeptala se nevinně. Věděla, že ji tu nic nemůže ublížit, věděla to od srdce, a pak to musela být pravda.

"V nějaké budoucnosti." Nonšalantně odpověděl.

"Myslíš prostě v budoucnosti?" Opravila ho tím všechno vím tónem, jaký malé děti mívají.

"Ne dítě, myslím nějakou budoucnost. Tohle není nutně ta budoucnost, která se stane, je to zkrátka jedna, kterou jsem vybral, že ti ukáži. Mohla stejně tak snadno být tahle." A mávnutím jeho ruky, sedí oba v utopii, sluníčko svítí, lidé se smějí a usmívají, nemají nemoci ani zranění, všechno je… dokonalé.

Dívka ty lidi studuje, pak ke starému muži vzhlédne. "Takže, Ohýbači Reality mohou cestovat do budoucnosti?"

Zašklebil se a trochu smutně potřásl hlavou. "Prosím! Upřednostňujeme termín Tvarovači."

"Ale copak nejsme Ohýbači Reality?"

Odkašlání zakryl rukou. "No, podívej, je to jako rozdíl mezi užíváním slova Afričan místo slova Negr. Zatímco oboje terminologický výraz, jedno je slušnější, a jedno nám nebylo dáno lidmi, kteří nejsou my.“

Koncentrovaně se mračí, pak pomalu přikývne. "Myslím, že to chápu. Jenom, proč Tvarovači?"

Zasmál se. "Tak musíme si nějak říkat, ne? A my věci Tvarujeme jak se nám zamane."

"Ale budoucnost?"

"Je to s tebou jako se psem a kostí. Dobrá dobrá tedy. Ne, my Tvarovači nejsme schopni cestovat časem jako takoví. Můžeme si prohlížet jiné časy a do určité míry je ovlivňovat, ale jsme odpoutáni od toho abychom do nich opravdu cestovali." Zatímco mluvil, lehce potahoval ze své dýmky.

"Takže, myslíš to tak, že, můžeme udělat, aby se tam věci staly, avšak ne si na věci doopravdy sáhnout?" Někdy je obtížné udržet krok, ale pak si zkrátka představila sama sebe, jak to chápe, a opravdu pochopila.

"To je přesně ono!" Komukoli jinému by to znělo jako pochvala. Ale ona v tom slyší tu ostost.

"Proč?"

"Ach, abys tohle pochopila, musíš pochopit Hru. A abys chápala Hru, musíš ji hrát." Starý muž se postavil a napřáhl k ní svou ruku.

"Pojďme, pojď se mnou do Velké Síně."

Dívka se taktéž postavila, ale jeho ruku odmítla. Čím déle byla s tímto mužem, tím méně mu věřila. Je milý, pozorný, otcovský, vždy se usmívá… ale za jeho očima něco je. Něco temnějšího, než může ona zachytit svoji myslí, když ne svými smysly. Někdy, když se na něj nedívá, má skoro takový pocit, jako kdyby si olizoval rty. "Ukaž mi cestu."

"Je to dosti těžká cesta, ale… pokud na tom trváš."


Ta cesta je jedna z dlouhých a je plná mnoha zatáček a obratů. Dívka na jedné zatáčce zastavuje, upřeně se dívá na haly jiné Nadace. Zdi a lidé jsou mlhaví, jako by byli jen taktak naladění. Otočila se na staršího muže a mračila se. "Co je s touhle špatně?"

Žoviálně se směje. "Eh, tato realita je méně pravděpodobná než většina ostatních. Vidíš?" Jedny z dveří se rozrazí, mladý chlapec a starý muž s plnovousem, oba drží hůlky a jsou oblečeni v hábitech, courají se skrz, přičemž ničí agenty Nadace prostým mávnutím svých hůlek. "U téhle je téměř nemožné, aby se opravdu stala, takže nám připadá hrubší."

Vyšel, nevzrušeně, v některých realitách s holí, v jiných pokulhávající, ale ve většině pomalým vycházkovým krokem. Všechno závisí na tom, jak se na něj díváte, opravdu. Ale nicméně opravdu jde, konečný výsledkem je, že opouští tuto rovinu existence a prochází do jiné. Dívka věnuje rozmazané realitě jeden poslední, dlouho trvající pohled, dívá se jak dívka, která vypadá nápadně jako ona běží k mužům ohánějícím se hůlkami. Poté se obrátí a následuje starého muže. Okolo něj je téměř neustálý zvuk rachotících hracích kostek, karet plácnutých na stůl a zvuk figurek, které jsou pohybovány z jednoho políčka na další. Velká Síň je všechno možné, ale tichá tedy není.

Chvíli se rozhlíží kolem po stole Tvarovačů, všichni zabraní do vlastních malých her. Je zde rozhodováno o osudu světů, na základě některých z nejmenších věcí vůbec. Na periferii Tvarovači nižší úrovně ovlivňují pád listu, tok vody po okenní tabulce. Půjdete-li víc dovnitř, najdete ty zkušenější Tvarovače, kteří používají obyčejné lidi jako šachové figury k dosažení svých vlastních cílů. Závěrečný kruh obsahuje ty Tvarovače kteří konají duely s celými národy. Někteří z nich se zdají téměř zamrzlí v čase, během čekání na dlouhotrvající strategie.

A ve středu je jeho stůl, v tuto chvíli o samotě. Zde hraje on, všechny hry, velkolepé a malé, ale jen s jediným záměrem. Pořád je to však nejdůležitější hra, jenž tu je.

Otočí se, když si sem dívka najde cestu, jeho tvář je automaticky rozesmátá a vítá ji. Ona to nikdy nevidí přicházet, když se to děje. Zahraje si s ním, ó ano, a nikdy neví, dokud on nevyhraje. A on vyhraje. Má hromadu trofejí, kterými to potvrzuje.

Strop té velké síně lemují trofeje, humanoidní sochy, kdysi mocní Tvarovači, nyní nic jiného než pozůstatky myšlenek, svázané časem, své síly ztratili u starého muže, udělaly ho ještě mocnějším. Jeho oči se zastavily na prázdném místě a s přimhouřenýma očima zapískal ostrou notu. "Je zas venku, že? Eh tedy, budu ho mít zpátky."

Dívka jeho slova nezaznamenává, příliš soustředěna na studování těch lidí, kolem kterých prochází. Dva asijští chlapci jsou velmi zabráni do dosti rozjeté hry Go. Jak se kouká, vidí jak jsou ty kamínky víc než jenom kamínky, jsou to přírodní síly, a lidé které reprezentují. Něco uvnitř jí říká jak jimi pohybují, jak do sebe zapadají. Nesměle přistoupí k hochovi nalevo a ukáže na místo na hrací desce. "Měl bys kámen umístit sem."

"Sem? Ale tím nic nezískám," zaprotestuje.

"Jen mi věř. Jednoho muže, přímo sem." Kývne na něj. Brblá ohledně té volby, pak přikývne a učiní tak. V obyčejné hře Go, nic by se nevyhrálo. Ale v této hře se půlka plochy změní na jeho stranu tímto jedním kouskem.

"Nádherný tah," ocenil starý muž.

"To bylo jednoduše jasné." Ti dva přešli k dalšímu stolu, kde rudovlasý muž v arabském oděvu sedí vedle muže, který se zdá být obklopen aureolou plamenů. Jejich protivník je… no, mění se to. Minutu je to příšerné monstrum s hlavou prasete, v té příští, je to starý pán s rubínem tam, kde by mělo být srdce. Jejich hra je taková, jakou ještě nikdy neviděla, vypadala jako nějaká forma obrovité struktury, přičemž každý hráč dělal tahy, při kterých hýbal s různými místnostmi ve struktuře a také pohyboval s figurkami uvnitř. Starý muž si odfrkl.

"Tamlin hraje zas sám se sebou. Smutné." Zavedl ji dále, k centrálnímu stolu a pokynul jí směrem ke vzdálenějšímu sedátku. "Tady budeme hrát mi dva."

"Šachy nemám ráda," protestuje dívka, ačkoli už zjistila že se sedí. Zaujmul místo naproti ní, u bílých figur.

"Šachy jsou pouze metafora. Já symbolismus uznávám, protože je to hra pro gentlemany, hra s poměrně velkou dávkou finesy. Jistě, cíl, ke kterému hraním směřujeme je něco dosti odlišného " Přes desku se na ni usmál. "Jednoduchá sázka."

"Já nechci hrát." Pokouší se vstát, ale zjišťuje že to nejde. Starému muži se rozšíří úsměv. Ostatní hráči v místnosti se na ni jízlivě nedívají.

"Nemáš na výběr, moje milá. Přišla jsi sem se mnou, hraješ mou hru. Kdybys sem přišla sama za sebe, možná bys mohla mít nějakou šanci, ale když to je takhle — No, jednoduchá sázka, jak jsem řekl." Krátce sáhl na svého krále. Na chvilku ta figurka vyhlížela jako tři různí muži, tři bratři. "Tvým cílem je dát jednomu z těchto mužů, šťastné zakončení."

Dívka na něj šokovaně třeštila oči. "Chcete abych jim vyhonila?"

Vybuchl smíchem, hlasitým, dunícím, radostným zvukem. "Ach, má milá, strávila jsi příliš času kolem těch zavrženíhodných a přízemních výzkumníků. Ne má milá, já myslím nastavit věci tak aby jejich příběh skončil šťastně." Mávnutím zahnal její pokus o poznámku. "Ne, ne po zbytek jejich životů, jenom tak, že tato kapitola jejich existence nabere dobrý konec. Na všechno přicházíš rychle, jsem si jist že to vyřešíš."

"Já nechci hrát šachy." Nyní špulila pusu, ruce zkřížené na hrudi.

"Na tom nezáleží. Pokud nedokážeš hrát, já v základu vyhrávám a učiním jejich životy ubohé." Posunul svého prvního pěšce dopředu. Na té desce, je to jen pěšec. Ovšem v reálném světě jsou agenti Nadace přesměrováni a v zodpovědnosti za kontejment SCP s myslí dítěte je zde umístěn raději bezcitný muž.

"Já šachy nehraju!" Oznámila empaticky a zlostně si měřila desku. Po jejích rysech se proplížil malý úsměv. "Ale hraju Yu-Gi-Oh." Soustředěně zírala na desku, její tvář se svraštila koncentrací. Na její straně desky se udála pomalá změna, dokud deska nepřipomínala z jedné poloviny šachovnici, z druhé dětskou karetní hru. Vzhlédla k němu od karet v rukou a usmála se. Honem umístila kartu na stůl, obrázek zobrazoval písečnou dunu. "Hraji hladové písky, v obranném modu! A uvrhuji na ně minulou nesmrtelnost" Pustila kartu ze shora na tu první, tato ukazovala amulet s rubínovým drahokamem uprostřed. Kdysi, před mnoha lety, se výzkumník přeměněný v SCP ztratil v poušti. SCP je opět nalezeno, ale až když uplynul měsíc, a jeho mysl je vštípená do skupinového vědomí, které tam žije.

Starý muž se na ni upřeně dívá, a pak se na jeho tváři objeví pro jednou jiná emoce než pobavení. Je šokován. Více než to, poprvé za dlouhou dobu je překvapený. Velká Síň narostla tichem, všechny oči na hru uprostřed. "Na co koukáte?" zeptal se jich, aniž by se rozhlédl. Zvuk se opět rozproudil, jak se ostatní Tvarovači vrátili ke svým hrám.

343 se naklonil kupředu, na jeho tváři se ještě jednou objevil ten úsměv, jak zíral na přeměněnou desku. "Já nevím, jak jsi tohle udělala. Ale tohle je to, díky čemu to bude zajímavé."

239 si nemohla pomoci než úsměv oplatit. "Hrajem."

Další: Unfinished Business A ano, všechno to do sebe zapadá

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License