První

+ Show theme code
kapitola13.png

1red.png


TEĎ

— - —
spear.png

Meč se v Aaronově ruce zableskl a s tupým zvukem vyrazil přes místnost proti Calvinovi. Ten uskočil dozadu a meč odrazil tupým koncem kopí, přičemž po zemi rozprášil jiskry. Aaron meč zvedl a do všech stran z něj vyšlehly plameny, což Calvina přinutilo k protočení, aby se jim vyhnul. Chytil konec kopí a švihnul s ním přes hlavu, přičemž jeho koncem málem zasáhl Aarona, který těsně unikl dlouhé zbrani.

Calvin udeřil ze spoda a ostří jeho kopí jenom těsně minulo Aaronovo levé stehno, ale pohyblivostí se posunul lehce dopředu. Vyvedený z rovnováhy zahlédl do ruda rozžhavenou ocel zaraženou do země, přičemž se překulil, aby se vyhnul náporu ohně z Aaronova meče. Aaron bez problému vytáhl meč a znovu a znovu a znovu s ním bodl do země a přiměl tím Calvina, aby se vyhnul plamenům. Ten uviděl příležitost a rychle se vyškrábal na nohy. Napřáhl se, než Aaron znovu bodl mečem a hodil kopí.

Vzduch v místnosti se náhle stáhl a ozval se nízký, tupý zvuk, který do sebe pohltil všechno ostatní. O chvíli později se ozvala rána a kopí se zabodlo do vzdálené zdi s dlouhou klikatou prasklinou v kameni. Aaron shlédl na svou ruku a uviděl krev a popel, jak ho kopí za letu řízlo. Podíval se po Calvinovi, který rovněž sledoval jeho ruku. Bez zaváhání sekl mečem doleva a oheň vyšlehl z ostří kolem Calvinova těla. Uskočil do strany a vyhnul se, ale Aaron po něm znovu skočil připravený na konečný zásah. Ze zoufalosti Calvin natáhl ruku, aby zastavil meč a-

-potom měl v ruce znovu kopí a zadržel ohnivý meč, který na něj padnul. Překvapený Aaron zaváhal a nestáhl se. Calvin zatlačil oběma rukama na kopí a strčil Aarona zpátky a rozmáchl se kopím ze strany. Aaron se skrčil a při druhém Calvinově výpadu kopí zarazil mečem a do všech stran odskočily jiskry.

Člen Rady O5 přešel znovu do ofenzíva a sekal po Calvinovi, který se vyhýbal a uskakoval před plameny. Calvin přeběhl kolem dlouhého stolu se třinácti židlemi, zatímco plameny olizovaly zeď s obrazovkami, které se horkem roztékaly. Když se otočil, Aaron byl znovu u něj, ale tentokrát jeho zlatý meč přišel ze spoda, nikoliv ze shora a řízl Calvina do boku. Ten vykřikl a odskočil, přičemž svým dlouhým kopím přinutil Aarona udělat to samé. Cítil, jak mu horká krev barví košili. Zatímco popadal dech, Aaron se zastavil a sklonil meč.

Na moment oba stáli a těžce oddechovali. Prohlíželi si jeden druhého z opačných konců místnosti.

"Jsi neuvěřitelný důkaz vůle Povstání," promluvil Aaron aniž by spustil z Calvina oči. "Mé mladší já by ti závidělo."

Calvin si otřel krev ze rtů rubem dlaně. "Co máš ty komu závidět?"

Aaron se skrčil do podřepu. "Když jsem byl mladší, udělal jsem chyby, drahé chyby. Vždycky jsem si myslel, že to bylo tím, že jsem nebyl dost odhodlaný. Ale teď přede mnou stojíš ty a tvé odhodlání je stejně silné, jako bývalo to moje, ne-li silnější a stejně děláš ty úplně stejné chyby."

"Vůbec nejsem jako ty," zabručel Calvin. "Vím, kdo jsi. Zrádce. Byl jsi Inženýrem Povstání a zradil jsi nás kvůli moci, kterou ti nabídli. Zradil si své ideály kvůli zlatému trůnu a věčnému životu."

Aaron vzhlédl. V jeho očích byl smutek. "Já nejsem Inženýr, Calvine. Nikdy jsem jím nebyl. Vince Arians vyl Inženýr. Postavili jsme to spolu, ale velel tomu on. On sepsal Summa Modus Operandi a navrhnul Povstání jako šach proti nám, proti mě."

Postavil se a sevřel meč pevně v ruce. "V jednom máš ale pravdu. Zradil jsem vás. Zradil jsem vás všechny, ale nezahodil jsem své ideály. Přišla chvíle, kdy jsem musel postavit ty ideály proti něčemu hroznému a nebyly dost silné na to, aby mě udržely."

Meč opět zahořel a v slabém světle jeskyně plameny začaly tančit v Aaronových očích. "Zabiju tě, Calvine, ale ne proto, že bych tě nenáviděl, nebo proto, že se bojím, že mi sebereš mou moc. Zabiju tě proto, že se obávám, že tvoje vůle teď je silnější, než byla má tehdy. Zabiju tě, protože jestli zabiješ ty mě, budeš stát na tom samém místě, kde jsem před tolika lety stál já a budeš silnější."

Zvedl meč nad hlavu a z jílce vystoupil ohromný zášleh ohně. Vystoupal k výšinám, ošlehl strop jeskyně a spálil světla v místnosti. Plameny ožehly stěny, zalezly do skulin ve skále a spálily vše, na co přišly. Když dorazily k zemi, začaly ve vlnách zvedat oblaka kouře a popela. Celá ohnivá masa se začala točit jak Aaron sekl mečem a celá místnost se proměnila v ohnivý vír.

A potom uviděl Calvina vyskakujícího přes stůl ve středu místnosti s kopím v ruce. Otočil se, aby úder zablokoval a uslyšel zvuk jedoucí lokomotivy, jak se proti němu kopí rozletělo vzduchem. Sekl s mečem proti němu a v momentě nárazu zlatý meč zazářil a poté praskl. Kopí zasáhlo Aarona do hrudi a mrštilo jej přes celou místnost, kde se zabodlo do kamenné zdi za jedou z obrazovek. Zlomené fragmenty meče mu vypadly z ruky a rozprášily se na zemi. V místě, kde kopí zasáhlo zeď, se táhla prasklina až ke stropu. Oheň v místnosti na moment zaplál a poté se rozplynul.

Aaron zalapal po dechu probodnutý kopím. Zvedl ruce k hrudi a ucítil, jak mu mezi prsty teče krev. Jednou rukou slabě zatáhl za kopí, ale neměl sílu na to, aby ho vytáhl. Zakašlal a ucítil, jak se mu do krku řine krev. Své tělo necítil a končetiny mu pomalu začaly chladnout a odumírat. Zrak se mu zastřel a každý nádech byl těžší a kratší, než ten předchozí.

Potom nad ním stál Calvin, který byl rovněž pohmožděný a zkrvavený, ale stále na nohou. Když ho Aaron uviděl, zasmál se. Krev mu protekla mezi zuby.

"Zakřikl jsem to," řekl tiše.

Calvin se k němu sehnul na jedno koleno a zadíval se mu do očí. "Je po všem. Tys byl poslední a teď se svět bude moci znovu začít uzdravovat."

Aaronovi se hlava přetočila stranou a poté vzhůru k němu. Přiměl své oči pohlédnout do Calvinových, který náhle pocítil tu stejnou enormní přítomnost, jako ten den v somálském skladišti s Deltou o několik měsíců dřív. Měl nepříjemný pocit, jakoby celé jeho bytí, jeho mysl, tělo i duše, bylo zkoumáno něčím mnohem větším, než byl on. A po chvíli to zmizelo.

Aaron se lehce zasmál a zakašlal. "Ne, Calvine, ty- ty vážně ne… nerozumíš. Myslel… myslel jsem si to taky, ale… mýlil jsem sem. Spletli jsme se. Arians to neviděl, ale j-já jsem to viděl. On by to nepochopil, nemohl jsem mu to říct a on zemřel s myšlenkou, že jsem ho zradil-" zalapal po dechu, "-miloval jsem ho jako vlastního bratra. Ale on to nevěděl."

Aaronův dech byl mělký. "Není to dost, C-Calvine, není to- nestačí to. Rakovina, ta rakovina… jsme nebyli- nebyli jsme to my a nebyl- nebyl to ani Frederick… Williams… je to Nadace. Vždycky to byla Nadace."

Calvin se postavil. "Dost. Je po všem. Sejdu dolů a dokončím to. Takhle to skončí."

Aaron se ještě párkrát krátce nadechl a řekl. "Ne, neskončí."

Oči měl skelné a něco jako jméno mu uniklo ze rtů.

"So- Sophio, So… Sophii, je mi… je mi to… líto-"

Pokusil se zoufale nadechnout z posledních sil, ale už mu došel čas a jeho tělo zůstalo bez pohybu.

Aaron Siegel byl mrtvý.

Calvin ustoupil a bolela ho hlava. Malé potůčky rozžhaveného plastu a kovu občasně spadly ze stropu a pouze lehce osvětlovaly jinak naprosto temnou místnost. Stál v temnotě a popadal dech když náhle ucítil známou přítomnost vedle sebe.

"Je mrtvý," řekl Calvin hlasem, který mu připadal cizí. "Zabil jsem ho."

Účel stál nehybně na konci místnosti. Náhle zatleskal a všude po místnosti vyjely svítící válce z kamenné podlahy. Calvin učinil jeden nejistý krok za druhým a zanechal Aaronovo tělo i s kopím na místě, zatímco přešel zpět ke schodišti vedoucímu do masivní předsíně. Masivní postava tam na něj čekala.

"Účeli," řekl tiše, "v tomto zařízení existuje místnost, kde mohu odstvořit Nadaci, je to tak?"

Účel se nepohnul. "Správně."

Calvin přikývl. "Je dole pod hlavní síní, že?"

"Správně."

"Vezmi mě tam."

Oba dva prošli skrze tunel šepotu mezi předsíní a místností s dlouhým stolem, dokud znovu nestáli v otevřeném prostoru pod vyobrazeními Nadačního odkazu. Masivní kyvadlo se nad nimi lehce a tiše zhouplo a za doprovodu tikání hodinových ručiček někde v dáli a svých vlastních kroků, pokračovali dál.

Tam, ve středu místnosti stál výtah. Účel k němu došel jako první a natáhl ruku ke dveřím, aby je otevřel. Calvin vstoupil dovnitř, ale zaváhal, když mu Účel položil ruku na rameno.

"Jsem vázán přísahou a musím ti říct," začal lehce, přestože se jeho hlas odrážel od stěn síně, "že jakmile nastoupíš do tohoto výtahu, není cesty zpět. Bude následovat pouze jedno rozhodnutí a to se již nedá odčinit."

Calvin přikývl. "Já vím." Ohlédl se k masivním dveřím, které vedly k tělu Aarona Siegela, hluboko pod zemí. "Už je čas."

Účel nastoupil za ním. Dveře za nimi se zavřely a výtah se rozjel dolů.

— - —

Výtah se zastavil a když se dveře otevřely, Calvin musel přivřít oči proti světlu. Vstoupil do místnosti s vysokým stropem a tmavou dřevěnou podlahou. Proti vzdálené zdi místnosti bylo okno, které obráčelo téměř celou místnost a za ním bylo vidět úpatí hory ve světle zapadajícího slunce. Zdi obkládaly police plné starých, ale očividně dobře udržovaných knih.

Na jedné stěně byly další obrazovky, stejně jako v místnosti se dlouhým stolem, ale na těchto byly jiné scény. Jeden z nich ukazoval ženu, která si v dešti rozřízla zápěstí. Na další obrazovce byl muž s kulkou v hlavě, vypadávající z vlaku. Uviděl rozpadlou pevnost v horách, kde přes noc tábořili a hořící město, které Zelená zničila. Uviděl letiště a zlomené tělo atraktivního muže. Uviděl Aarona Siegela s kopím zabodlým v hrudi.

Ve s středu místnosti byl čistý uklizený stůl z drahého dřeva. Stála na něm obrazovka počítače s Nadačním zabezpečeným přístupem. Calvin k němu přešel a když se posadil do opěradla židle, povšimnul si něčeho zvláštního, co sedělo na stole. Byl to černý kovový vytáčecí telefon.

Otočil se k počítači a začal se přihlašovat. Systém po něm chtěl potvrzení a ze stolu vyjel skener oticku prstů a zorniček. Instinktivně se natáhl a zahleděl se do blikajícího červeného světla a poté oba panely opět zajely dovnitř stolu. Obrazovka ukázala úspěšné přihlášení a obrazovky v místnosti se změnily. Každá obrazovka ukazovala jiný pohled, ale všechny měly jedno společného. Byly to Nadační oblasti. Jedna obrazovka měla nápis Oblast-19 a další Oblast-42 a další s nápisem Oblast-77. Zaplnily každý centimetr obrazovek, dokud všechno nebyla Nadační oblast.

Potom se na obrazovce před ním objevilo vyskakovací okénko.

[TERMINOVAT]

Calvin ucítil dech ve své hrudi. Dal ruku na klávesnici, prsty měl těsně nad ní v momentu konečného vítězství. Nadechl se a-

Zazvonil telefon.

Zaváhal, prst měl těsně nad tlačítkem. Otočil se, aby se ujistil, že telefon opravdu zvoní a on zazvonil znovu. A znovu. A znovu.

Při pátém zazvonění ho automaticky zvedl, jako kdyby ho ruce ani neposlouchaly. Na tom pohybu bylo něco robotického, něco instinktivního, co nedokázal identifikovat, ale co ho stejně přimělo zvednout telefon. Opatrně uchopil sluchátko, jako kdyby to bylo něco živého a přiložil si ho k uchu. Na druhé straně bylo ticho.

"Haló?"

Zevnitř sluchátka přišel hlas. Byl to bezesporu mužský has, ale bylo na něm něco, z čeho se Calvinovi postavily chlupy po celém těle. Měl pocit, jako kdyby slyšel něco z velké dálky a zároveň vedle sebe.

"Gratuluji, pane Luciene," začal hlas zlehka a hladce. "Prokázal jste úžasnou iniciativu. Jsem si jistý, že nám dobře poslouží."

Calvinovi se zrychlil pulz. "Kdo volá?"

"Kdo jsem? Prosím, pane Luciene, to jste již určitě uhodl. Jsem muž, kterého se snažíte zabít."

Calvinovi se na čele objevily kapky potu. "Cože? Co tím myslíte?"

"Já jsem Administrátor, pane Luciene."

Něco dalšího se objevilo v Calvinově duši. Něco jako strach, ale staršího. "To není možné. Administrátor je mrtvý. Aaron Siegel ho zabil."

Hlas slabě zahučel. "Ne, ne, nezabil. Zabil muže jménem Frederick Williams."

"Tomu nerozumím… Frederick Williams byl Administrátor."

Hlas se zasmál. Nebyl to přátelský zvuk. "Znovu, ne tak docela. Víte, pan Williams byl jenom muž tahající za nitku a zvolna tak odhaloval vesmír. Našel vlákno a studoval ho — kategorizoval ho — zkoumal ho a nakonec se jím stal. A tak se zrodila Nadace." Hlas na druhé straně se odmlčel. "Frederick Williams uviděl něco většího, než byl on sám a zasel semínko, které se rozrostlo. Aaron Siegel ho za to zabil, ale část něj je stále tady. Pořád je tady, protože Aaron Siegel zabil muže, als nezabil to semínko. Už to chápete? Nezabil mě."

Calvinovi ruce byly slabé. Ucítil tíhu všeho kolem. "Co jsi?"

"Podpis na dokumentu. Oblek v místnosti. Hlas na druhé straně telefonu. Pan Siegel si uvědomil pravdu příliš pozdě. I když byl Frederick Williams první Nadační Administrátor, nebyl ten Administrátor. Já jsem, pane Luciene. Existuji kvůli Nadaci. A Nadace existuje kvůli mě. Jak to Účel vždycky říká?" Zastavil se na moment hlas. "Znát mou povahu znamená znát povahu Nadace. Něco takového."

Calvin neodpověděl a hlas pokračoval. "Vážně jste si myslel, že se pan Siegel přidal k Nadaci kvůli moci? Že ho Nadace svedla a on nám skočil na naší nabídku?" Hlas se zasmál. "Ne. Došel k závěru a učinil rozhodnutí za cenu svých ideálů. Udělal to ze stejného důvodu, proč tu dnes stojíte vy, protože to chtěl dokončit." Jeho slova náhle zněla nepřátelsky, ale hlas se znovu uklidnil. "Potom jsi přišel ty a, navzdory všem varováním, jsi se stejně rozhodl zabodnout kopí do srdce jediného muže, který stál mezi mnou a celým stvořením."

Hlas se na chvíli zastavil. "A potom? Zvedl jsi telefon."

Calvinovi projel tělem záchvěv odporu. "A co kdybych ho nezvedl?"

Hlas na druhé straně se zasmál hrubým a náhlým zvukem, takovým, který vás vytrhne pokaždé, když ho slyšíte. "Nebuď blázen, Calvine. Někdo vždycky zvedne telefon."

"Pořád můžu odejít." Slova na Calvinově jazyku neměla váhu. Věděl, co se stane. Bojoval s rostoucí tíhou. Podíval se na obrazovku a na kurzor. Zdál se mu tak vzdálený.

"Ano, to bys mohl. Mohl bys odejít hned teď a nikdo kromě nás dvou by se nedozvěděl, že jsi tu kdy byl. Mohl bys dokonce stisknout to tlačítko a vidět, co to bude pro Nadaci znamenat." Calvin pocítil úsměv na tváři hlasu bez těla. "A potom, za pár minut, by telefon zazvonil znovu a znovu a znovu. A nikdo by neodpověděl. Nikdo by jim neřekl, co mají dělat, pane Luciene. Až by se oblasti zlomily a monstra uvnitř by utekly, zemřely by miliardy lidí a potom víc." Hlas se znovu zasmál. "A já bych tady pořád byl."

Pokračoval. "Sám jsi řekl, že jsem rakovina. Já jsem ta anomálie. Zrodil jsem se, když první muž uviděl první zázrak. Jsem jednotné vědomí celé Nadace. Frederick Williams si neuvědomil, co udělal, ale pan Siegel to později zjistil. Kdo myslíš, že je v nejlepší pozici na to, aby zastavil rakovinu? Rozhodně ne pan Siegel, je připíchnutý ke zdi nahoře. Zabil jsi zbytek jeho ochránců, těch kterým přikázal pokračovat v jeho práci, kdyby on někdy zemřel. Kdo si myslíš, že mě zadrží teď?"

"O-oni," Calvin se slyšel mluvit, ale nevěděl proč, "oni byli zlo."

"Zlo?" Vyštěkl hlas. "Upřímně, Calvine, tohle byl prozatím tvůj největší nedostatek. Věříš v to, že máš nějaké morální právo. Odůvodnil sis své činy, protože jsi konal dobro a nepřítel byl zlo. Nikdy jsi se nezastavil, abys zvážil rozhodnutí, Calvine, a proč je lidi dělají."

Hlas pokračoval. "Účetní? Vybral ho pan Siegel, kvůli tomu jaký vliv měla moje existence na trh. Existoval, aby mě držel v šachu. Nikdy neublížil nikomu, kdo si to nezasloužil a většina jeho Nadačních peněz přišla od šejdířů a podvodníků. Lhář byl dobrý člověk s nešťastnou vlastností, kterému byla dána šance použít své schopnosti, aby se svět neponořil do šílenství. Ciizinka, chudák holka, byla jenom výzkumnice v obtížné pozici, která se raději zabila sama, než aby tě nechala udělat to, co jsi s ní měl v plánu. Zamysli se nad tím."

Hlas se zastavil, jako kdyby přemýšlel. "Byla mezi nimi i zkažená jablka, samozřejmě, většinou ti, kteří měli největší moc. Archivářka, Děcko, Američan. Ale i oni měli své důvody k existenci a byli drženi v šachu ostatními. Než jsi přišel ty, Archivářka byla spokojená se svými knihami a nikdy by nikoho neobtěžovala. Děcko bylo nástroj, Calvine, a to mocný. Ale nemůžeš vinit dítě z toho, že poslouchá příkazy." Znovu se zasekl. "Zelená. Ta byla ze všech asi nejhorší. Ale kromě ní? Byla to skupina lidí, co dělali to nejlepší co mohli v nemožné situaci a některé dohnaly jejich zodpovědnosti k šílenství, zatímco jiní se stali pouhými pěšáky v něčem větším. A pak jsi přišel ty a se svojí pochybnou morálkou jsi tyhle lidi nazval zlem. Tím sis odůvodnil jejich vraždy."

Chvíli bylo ticho a Calvin nedokázal najít slova na odpověď. Když bylo jasné, že nedokázal odpovědět, hlas si povzdechl.

"Ne, Calvine," řekl hlas jemně a konečně. "Není žádné dobro. Není žádné zlo."

Nedokázal se postavit. Calvin zapadl do židle a svíral telefon u ucha. Hlas na druhé straně pokračoval.

"Zjistíš, že tahle práce má jisté… výhody. Kdo ví? Aaron Siegel mě nedokázal zabít, ale možná, že ty na to přijdeš. A občas, když se budeš hodně snažit, budeš mít štěstí a přimhouříš nad tím dostatečně oko, možná se ti dokonce podaří přesvědčit se, že děláš správnou věc.

Calvin nic neřekl. Svět kolem byl prázdný. Všechno, co zbývalo, byl telefon a hlas. Ve své mysli uviděl Adama ležícího na zemi, jak křičí jeho jméno a prosí ho, aby se vrátil. Olivia, zlomená s krví vytékající z popraskané kůže na obličeji a skleněnýma mrtvýma očima. A nakonec uviděl Anthonyho na zemi, jak lapá po dechu.

Slyšel jak hodiny v síni nad ním odbíjejí. Pryč. Pryč. Pryč. Pryč. Pryč. Pryč.

"Ale notak, pane Luciene. Naše spolupráce teprve začala."

Hovor skončil. Calvin položil telefon s cvaknutím. Jediným zvukem v místnosti teď bylo bití jeho srdce, které pokračovalo v odbíjení hodin. Pryč. Pryč. Pryč.

Hleděl přes místnost a něco zahlédl. Byl to odraz dnu z dávné, dávné doby. Uviděl Aarona Siegela sedícího za stolem s telefonem v ruce. Chvěl se. Uviděl Sophii Lightovou stojící vedle něj. Tvářila se smutně, ale nebyla překvapená. Potom uviděl svého přítele Anthonyho Wrighta, muže který býval Vincent Arians, stojícího před stolem s vytaženou zbrani. Měl jí namířenou na Aaronovo srdce.

"Polož ten zasranej telefon," slyšel Anthonyho hlas. "Polož ho, Aarone. Jdeme. Vypadneme odsud, notak. Nenechám tě to udělat."

"Musí-" začala Sophia.

"Drž kurva hubu, ty děvko," řekl Anthony a ruka se mu rozklepala. "Přivedla jsi ho sem. Je to tvůj jed, celé jsi to naplánovala. Věděla jsi, co tady na něj čeká." Otočil se k Aaronovi. "Aarone, prosím. Všechno co jsme udělali. Mysli nato, na všechny naše oběti. Musíme to napravit. Musíme jít. Pořád to můžeme udělat. Jen polož ten telefon. Prosím. Polož ten telefon."

Aaronův výraz byl mrtvý a oči měl bez života. Pohlédl do hlavně zbraně jako kdyby to byl přijíždějící vlak, něco těžkého a nevyhnutelného. Anthony zakroutil hlavou.

"Aarone, prosím. Prosím, pojď už. Jdeme. Nech jí tady. Nech jí tu hnít. Nic pro tebe nemá Aarone. Nemá nic. Polož ten telefon." Zvedl zbraň o trochu výš. "Polož ten zasranej telefon sakra, prosím."

Aaronovy oči se ma něj zaměřily. Tělo se mu klepalo.

"Nemůžu, Vinci," řekl tiše. Jeho hlas byl prázdný. "Nemůžu. Já nemůžu."

Anthonymu zrudl obličej, žíly se mu napnuly a oči se mu zatemnily. Zakřičel ze vzteku a frustrace, jež se z něj najednou vyvalily. Potom Calvin uslyšel střelbu a Anthony vyprázdnil zásobník do stropu nad nimi, přičemž na stůl spadaly kusy kamene a omítky. Když skončil, ještě jednou se zhluboka nadechl.

"Fajn," řekl a nevzhlédl k nim. "Fajn. Nemůžu tě zabít, Aarone. Nemám to v sobě. Možná, když budu mít štěstí, tak tě zabijou tvoje vlastní chyby."

Udělal krok dopředu a položil svou zbraň na stůl. Bez dalšího slova se otočil k výtahu a zmizel pryč. Aaron ani Sophia se nepohli.

Vize zmizela a Calvin seděl za stolem sám. Shlédl na zbraň, která stále ležela na stole. Podíval se na strop, kde pořád byly stopy po kulkách.

Potom tu byl telefon, který tiše seděl na stole.

Uběhlo třicet sekund a znovu začal zvonit.


A zvonil.


A zvonil.


A zvonil.


A zvonil.


A zvonil.


Při sedmém zazvonění Calvin zvedl telefon.



- EPILOG -


- ZPĚT -


1.png
fragment
revize stránky: 4, naposledy editováno: 01 Feb 2021 22:54
Editovat Hodnotit (0) Štítky Diskuze (0) Historie Soubory Tisk Nastavení stránky + Možnosti
Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License