Třetí

kapitola11.png

3red.png


DŘÍVE

— - —

hospital2.png

Dveře ošetřovny se rozrazili a Aaronova ochranka vtrhla do haly. Za nimi běžel samotný člen Rady k jediné osvětlené místnosti na konci podlaží. Jeho stráže obestoupili dveře a on vešel dovnitř, kde se zastavil, aby se nadechl.

V místnosti stáli další dva lidé a jedna osoba ležela na posteli připojená k přístrojům. Kos a Zelená stáli vedle postele, kde ležela Sophia, Nazaren. Když jí Aaron uviděl, došel k její posteli. Položil jí dlaň na čelo. Dýchala mělce.

"Co se stalo?" Zeptal se trhaným hlasem. "Co se jí stalo?"

Kosův obličej byl zasmušilý, ale Zelená vypadala otráveně. "Ty víš, co se jí stalo, Aarone," řekla. "Pověsili jí za hedvábné hřeby. Je prokletá. Tohle se děje lidem, co jsou prokletí."

Aaron zatřásl hlavou. Věděl, že co říkala, byla pravda, ale nevěřil, že to přijde tak brzy. Pamatoval si první noc, kterou spolu strávili, když mu řekla, co dokázala. Tančení skrz čas, tomu říkala. Zasmál se nad tím. Ale jednoho dne zmizela a když se vrátila, její zápěstí byla proražena železnými hřeby a měla probodnutý bok. Potom už se nesmál.

Ale ty hřeby. Felix věděl, o co šlo. Něco starého a nebezpečného. Varoval je před nimi, varoval je ohledně toho, co se stane s její krví. Fontána je mohla ochránit před její nemocí, ale-

Prokletí? řekl tehdy. Ne, bohužel ne. Prokletí nejsou přirozená věc. Je to rána, kterou nemohu vyčistit.

Ale ona vydržela. Její práce pokračovala a jejím projektům se dařilo, ale občasně měla záchvaty bolesti a slabosti, které trvaly celé dny potom týdny. Její poslední záchvat se protáhl na tři měsíce. Felix se o ní staral pomocí léků, které Kos doporučil, ale bylo evidentní, že se její kondice zhoršuje.

"Říkal jsi, že tomu můžeš zabránit," zaútočil Aaron na Kosa. "Tvrdil jsi, že tvoje magie tomu zabrání."

Kos zvedl ruce na obranu. "Nic takového jsem ne slíbil. Řekl jsem, že můžu oddálit nevyhnutelné, ale tohle je ta nevyhnutelnost, pane Siegele. Má štěstí, že vydržela takhle dlouho. Ty hřebíky nebyly navrženy tak, aby někdo přežil ukřižování."

Aaron se k ní obrátil. Cítil, jak se mu krev hrne do obličeje q něco ostrého a zlomeného uvnitř sebe. Sophiina kůže začala černat, nejdříve na rukou a postupně to stoupalo k hrudi. Flekatá černá a šedá kůže jako omrzliny. Zabalili je do obvazů, ale ty se vždy rychle zakalily.

"Jak dlouho ještě?" Zeptal se.

Kos si povzdechl. "Dny, možná. Spíše hodiny."

Aaron nereagoval. Místnost byla těžká a nehybná. Jediný zvuk vydávaly cvakající a pípající stroje, dýchání lidí v místnosti a tikání hodin na zdi.

"Litoval bych toho," začal Kos, "kdybych nepřipomenul jistou smlouvu, o které jsme předtím mluvili a která by tomu mohla zabránit."

Aaron se zarazil. "Kvůli takovým věcem tady nejsme."

Kos pozdvyhl ramena. "Možná ne. Ale podmínky smlouvy jsou jasné. Zadržet ruku smrti. Tohle-" ukázal na Sophiino zchátralé tělo, *-je smrt. Takhle to vypadá."

"Na rozhodnutí nemáš dlouho," řekla Zelená, která neklidně přešlapovala. "Jakmile odejde, už se nevrátí. Zpátky už jí nedostaneme."

Znovu ho polilo horko. Náhle ho napadlo, zda možná nezhoršili její situaci, aby ho dovedli do tohoto momentu - k nucenému rozhodnutí. Když se kontrakt poprvé probíral v Radě, byl téměř jednohlasně odhlasován, především těmi, kteří na tom měli zájem. Zelená, Archivářka, Menší… Ale Sophia byla proti a tak byl proti i Aaron. Naším cílem není žít navždy, řekl tehdy. Naším cílem je starat se o Nadaci.

Starat se je jednodušší , když člověk není časově omezen, odpověděla mu Zelená.

Zhluboka se nadechl a potom znovu. Narovnal se a upravil si kravatu. Zavřel oči a soustředil se. Soustředil se.

"Smrt," promluvil v předem připravené latině, "zjev se ve své podobě. Objev se teď."

Místnost se ochladila a ztuhla. Zvuky ustaly, dokud nezbylo jenom ticho. V rohu stála temná postava, fantom za nímž už byla jenom nicota. Aaron uviděl, jak se Kos roztřásl a Zelená pevně svírala zábradlí Sophiina nemocničního lůžka.

"Aaron Siegel," zašeptal hlas, který sotva nebyl slyšet. "Řekla bych, že mě to překvapuje, ale lidé už zahodili svoje zásady i za méně." Postava se prázdně zahleděla na postel. "Čeká tě hrozné rozhodnutí, nemýlím se?"

"Ukaž mi kontrakt," přikázal. Jeho hlas byl prázdný.

Místností projel nápor vzduchu, který následovalo něco, jako rozklepaný smích. Duch sáhl do svých potrhaných rób a vytáhl dlouhý černý brk. Ve vzduchu před ním se objevila lesklá červená linka, která syčela, hořela a kouřila. Pod ní stála slova JAMES AARON SIEGEL, O5-1. Aaron se natáhl a sebral ze stínu brk, jehož ostrým hrotem si přejel po dlani. Z ruky mu vytekl pramínek krve. Aaron tlačil na brk, dokud nezbarvil jeho hrot. Potom, rychlým pohybem ruky, zapsal svoje jméno na linku. Inkoust syčel a pálil necelou sekundu a osvětloval celou místnost, dokud nezmizel.

"Ještě jeden," řekl hlas a ukázal k Sophii. Bledý obličej ve stínu se usmál. "Třináct jmen."

Stejně jako s jeho jménem, i tentokrát se objevila linka se slovy JESU SOPHIA LIGHT, O5-2. Aaron se natáhl a zabodl brk do Sophiina těla těsně nad prsy, kam se nákaza ještě nedostala. Její krví nasáklý brk uchopil její rukou a pomohl jí napsat jméno do vzduchu. Inkoust chvíli tančil v temnotě a poté rovněž zmizel.

Byly tam všechny. Dlouhý sloupec jmen a podpisů.

signatures.png

Místností se prohnal další nápor vzduchu doprovázený výsměchem, nebo tak to Aaronovi alespoň připadalo, a světla se znovu rozsvítila. Postava v rohu zmizela, stejně jako brk. Podíval se na svou dlaň, kde se bodl a neviděl nic. Když vzhlédl, Kos a Zelená na něj oba nevěřícně hleděli a poté de všichni otočili k posteli, když se Sophia rozkašlala. Rukou si protřela oči a zastínila si obličej před světlem. Podívala se na Zelenou a Kosa a poté na Aarona. Když ho uviděla, její obličej se změnil.

"Aarone," zašeptala hrubě. "Tos neudělal."


TEĎ

— - —

reservoir.png

Calvin se topil. Plul na moři bez hladiny, nebo dna a všude kolem byla jenom temná šeď prázdnoty. Voda mu zaplnila plíce, hrudník, i oči. Zalapal po dechu a sápal se po krku, zoufalý po alespoň jediném nádechu. Tiše křičel a poté se utopil.

Vzbudil se s trhnutím a rychle se posadil, přičemž se rukou zachytil za okraj plošiny na které ležel, aby se zapřel. Když nabyl vědomí, protřel si rukou obličej. Kapala na něj voda z rozbité trubky nad ním. Několikrát se zhluboka nadechl a jeho srdce se zklidnilo. Znovu se nadechl a rozhlédl se kolem.

Seděl na vycpané plošině několik stop ve vzduchu. Místnost byla malá s jedněmi dveřmi a ventilací na stropě. Vzduch, který dovnitř pronikal byl studený, až se Calvin lehce třásl. Sáhl po zbrani, ale zjistil, že jí nemá, ale všechny jeho další věci byly vyskládané na malém stole vedle plošinky. Přešel k nim a sebral je.

Jediná další věc v místnosti, které si všiml, byla malá obrazovka vedle dveří propojená s reproduktorem. Přišel k ní, aby si jí lépe prohlédl. Obrazovka byla tmavá, kromě otáčejícího se šedého kruhu se třemi šipkami, Nadačního loga, se zářícím červeným bodem ve středu. Když přišel blíž, červený bod zapulzoval. Přes reproduktor se ozval hlas. Byl to dětský hlas, ale intonace byla špatně, jako kdyby se někdo snažil napodobit, jak má dítě znít.

"Jsi vzhůru," řekl hlas. "Spal jsi velmi dlouho."

Calvin si odkašlal. "Kde jsem? Co je tohle za místo?"

"Tady žiju," odpověděl hlas. "Moji přátelé tě sem přivedli. Přivedli i tvé přátele."

"Moje-" Calvinův hlas se mu zadrhl v krku. Vzpomněl si na výbuch a letadlo padající z oblohy. "Kde jsou? Co jsi s nimi udělal?"

"Jsou tady. Všichni jste tady. Nezabil jsem tvé přátele." Stěnami místnosti se ozval nízký basový zvuk. "Narozdíl od tebe. Ty jsi zabil mé přátele."

Calvin odstoupil od obrazovky. "Kdo jsi?"

Zvuk přicházející z reproduktorů se náhle změnil a teď přehrával hudbu, nebo spíše překroucený souhrn různých písniček dohromady, který zněl jako zvuky z reklamy. Na konci uslyšel Calvin další hlas. Svůj vlastní hlas z konverzace, kterou měl s Anthonym o několik měsíců dřív, když se snažili najít Účetního.

"Poslední tři budou problém," slyšel svůj vlastní hlas říct. "Zakladatel a Nazaren jsou v Oblasti-01, ale třetí člen Rady, Děcko… no, autor deníku o něm vůbec nic neví."

"Děcko. Ty jsi třetí člen Rady?" Zeptal se Calvin.

Točící se logo se roztočilo rychleji. "Vím, co chceš udělat," řekl hlas. "Jsi tady, abys mě zabil. Chceš zabít i mého Otce a mou Matku. To já nechci. Paní Zelená vždycky říká, že lidi, co zabíjí jako ty, jsou zlí."

Reproduktor se odmlčel a logo na obrazovce zmizelo. Slyšel, jak se vedle něj odemykají dveře. Calvin se na ně chvíli díval, a poté je pomalu otevřel a vylezl ven.

Stál v dlouhé, tmavé industriální chodbě, osvětlené slabými světly na stěnách. Viděl jeden konec chodby vedle sebe s páčkami a ocelovou mříží. Na druhém konci se chodba stáčela za roh, kde viděl světlo, tak se rozhodl jít tam. Někde hluboko pod sebou cítil, jak něco velkého hučí.

Hlas z reproduktorů v chodbě promluvil. "Dlouho jsem tě sledoval, Calvine. Vím, kde ses narodil. Vím, kde jsi vyrostl. Vím o tvé matce i o tvém otci a tvých přátelích a o všem. Vím, kolikrát jsi se za celý život nadechl. Vím, kolikrát jsi mrknul."

Calvin pokračoval chodbou a hlas šel s ním. "Než jsem se narodil, existoval jiný O5-3. Jeho jméno bylo Anderson a stavěl nemožné stroje. Stroje, které mohly myslet. Stroje, které mohly milovat. Ale jeho největším úspěchem byl stroj, který viděl do budoucnosti a který můj Otec mohl použít, aby našel tu ideální, kdyby bylo třeba. Ale Anderson ten stroj nemiloval a chtěl pokračovat na svých myslících strojích, tak odešel z Rady a jeho stroj se přestal udržovat."

Hlas pokračoval. "Paní Zelená dala mému Otci nápad. Zeptala se ho, proč by ho ten stroj měl zajímat, když pánové Účetní a Kos viděli obecnou budoucnost? Nadace by spíše než stroj, který vidí do budoucnosti, užila stroj, který vidí všechno. Za pomocí toho, co se dozvěděli z Andersonových deníku a od svých inženýrů, přetvořili onen stroj."

Calvin vyšel z chodby do vysoké, tmavé a úzké místnosti s trubkami na stěnách. Na konci místnosti viděl výtah. Udělal krok dopředu a nad hlavou se mu rozsvítila světla a on uviděl, že stěny jsou obloženy válcovitými nádržemi s hustou zelenou tekutinou. Uvnitř nich byly humanoidní tvary různých velikostí, velké a malé, některé zmrzlé s výrazem bolesti a jiné pověšené za kabely připojené k lebkám. Sledoval je očima a došlo mu, že jsou jich stovky, ne-li tisíce táhnoucích se kam až dohlédl.

"Zátěž takového stroje se ukázala jako příliš i pro tolik lidí. Vnímání zakaluje smysly hlukem. Potřebovali čistou mysl, aby řídila stroj. Mysl, která by nebyla ničím rozptylována. Něco perfektního a čirého. Proto Matka s Otcem probudili mě. Mě nic nerozptylovalo. Byl jsem předurčen jako oběť pro boha ze Saturnu, ale oni mě zachránili. Přestřihli mojí míchu a dali mi nový zrak díky Vševědoucímu Oku. Dali mi nový život. Od té doby sleduji."

Calvin prošel místností s nádržemi do výtahu, který se sám začal spouštět dolů. Slabá výtahová hudba se rozezněla kolem.

"Vím o tobě všechno, co se vědět dá, Calvine. Vím, že tě Povstání zrekrutovalo jenom proto, že tě armáda propustila, když jsi svým autem zabil tu ženu. Vím i to, že jsi tu noc řídil opilý. Sledoval jsem, jak se to stalo, Calvine. Mohl bych ti to teď ukázat, kdybys to chtěl vidět."

"Proč mi tohle všechno říkáš?" Zeptal se Calvin, kterému po zádech stékal tenký pramínek potu.

Hlas se zasmál. "Protože vím, že si myslíš, že jsi na nějaké misi pro dobro. Abys očistil svět od zla. Vincent Arians tomu také věřil, ale ty i on jste se pletli. Nejste čistí. Nemáte pravdu. Váš hlas není ten, který by měl rozhodnout o osudu světa."

"Udělal jsem chyby, když jsem byl mladsz," řekl Calvin, "chyby, za které jsem zaplatil. Všichni jsme je udělali. Ale ničení struktury vesmíru pro osobní potřebu je-"

"Vedeš ideologickou válku založenou na jedné studii, kterou provedl bývalý Nadační vědec s nejistými výsledky a několika nepropojenými daty z kotev reality z nespolehlivých zdrojů. Opakovaně ti bylo řečeno, že se pleteš a že tvé jednání není založeno na logice, ale na nenávisti a ignoranci. Tohle všechno a ty stále pokračuješ dál. Už jsi dávno za bodem, kdy bys byl považován za naivního, Calvine Luciene. Nemáš morální zásady. Jsi nebezpečný."

Výtah zastavil a otevřel se na plošinu nad ohromnout šachtou, mterá se tyčila do výšky kam nedohlédl. Na zdi stál bilý nápis DEEPWELL-1 a na všech okolních betonových zdech byly trubky a světla, hadičky a tlačítka, blikající a stahující a všechno to bylo propjené s válcovitým strojem ve středu plošiny. Na jeho straně byla obrazovka s Nadačním logem a červeným okem, jako na ostatních, ale když se na něj Calvin podíval, měl pocit, že se monitor díval zpátky. Něco za ním bylo.

"Přivedl jsem tě sem, Calvine, protože je načase, aby tvá pouť skončila. Byl jsem obdarován perfektním rozumem, perfektním zrakem a perfektním pochopením. Vševědoucí Oko posoudilo tvé pohnutky a shledává je nedostatečnými. Za to a tvé zločiny, musí následovat trest smrti."

Nad sebou Calvin uslyšel zvuky sjíždějící platformy, která se chvíli na to spustila vedle něj. Byli na ní Olivia a Adam, oba spoutaní, ale jinak nezranění a pokoušející se vymanit z okovů. Calvin k nim přistoupil a zastavil se, když uslyšel zvuk odjištění zbraně. Otočil se a uviděl čtyři útočníky z letiště. Nejmenší z nich si odjistila pušku a zamířila na Calvina.

"Olivio Torresová, Adame Ivanove," řekl hlas, "za své činy zbytečného násilí vůči Nadaci a za vraždu mnoha nevinných i vy zemřete."

Calvin se na ně podíval, poté po ženě s puškou a nakonec na válec ve středu místnosti. Došly mu možnosti.

"Irantu," promluvil hlas. "Poprav je."

Největší ze čtyřky vyrazil směrem ke Calvinovi a prohlížel si ho bez mrkání. Calvin udělal krok dozadu a poté další. A potom si všiml něčeho zvláštního. Mezi nimi ve vzduchu se táhla bílá, lesknoucí čára. Zaváhal a uviděl, jak se Irantu zastavuje a dělá to samé. Čara tančila a vlnila se a potom se jí objevilo víc odnikud. Potom se objevil naviják a potom i celý prut. Potom ruka a nakonec i obličej.

"Říkala jsem si, že by se ti tohle mohlo hodit," řekla Alison s mrknutím. "Hodně štěstí."

Calvin po prutu sáhl a uchopil ho. Irantu udělal krok dopředu, aby mu ho vzal, ale než to stihl, Calvin už se napřáhl a nahodil ho do vzduchu. Když zabral, zatáhl.

Něco kolem nich se zlomilo. Trhavý zvuk něčeho mokrého se odrážel od stěn šachty a intenzivní žár zaplnil místnost. Tam, kam ve vzduchu dopadl háček, se otevřela tenká průrva v prostoru, za níž byl cítit silný chlad. Led a sníh se začaly hrnout dovnitř a Irantu učinil krok zpátky. Žena s puškou vystřelila, ale minula. Její další kulka byla zastavena velkou bílou rukou.

Ruka se protáhla skrz prasklinu a chytila kulku. Držela kulku v dlani, která se poté roztřásla a bulku vypařila. Ruka se zapřela za okraj průrvy a potom se objevila další ruka. A po ní další. A potom desítky dalších. Z díry v prostoru se objevilo něco strašného, zdánlivě humanoidního se spoustou paží a příliš mnoho nohami a rukami. Hrudník té věci byl kostnatý a na krku a zádech pokrytý černými tetováními. Na místě, kde měla být hlava, byl pouze kamenný disk s hořícími glyfy, které pulzovaly, když se entita pohybovala. A když se pohybovala, bylo to nepřirozené, trhala sebou a svíjela se kupředu. Když se protáhla trhlinou, Calvin měl pocit, že slyší zvuk bubnů, ale bylo to bijící srdce té entity. Všude kolem ní se ozýval chorál nízkých šeptajících hlasů. Jakmile stvoření uvidělo čtveřici Nadačních agentů, tlukot srdce zrychlil.

"A kurva," řekla vyšší ze dvou žen.

Bytost se pomalu vznášela kupředu se svými šesti nohami pod sebou a s řetězi připevněnými k zápěstím, které sebou plynule škubaly a cinkaly. Menší z žen vystřelila znovu, ale kulka se roztříštila do vícebarevných kusů ještě před dopadem. Irantu vytáhl dlouhou řeznou zbraň z opasku a sekl s ní po stvoření, které tak řízl do jedné z dlaní. Bubnování zesílilo na intenzitě, jak z rány začala vytékat hustá šedá tekutina. Irantu byl náhle prašten další z rukou pod bradu a odletěl přes celou místnost.

Další tři začali střílet na stvoření a vyhýbat se nahlému výpadu ohně a blesků z konečků jeho prstů. Calvin se ukryl za podpůrný pilíř a doběhl na místo, kde byli Adam s Oliviou svázání. Vytáhl z kapsy nůž, přeřízl jejich pouta a osvobodil je. Oba dva se k němu okamžitě vrhli a objali ho

"Ó můj bože," začala Olivia, "mysleli jsme si, že jsi mrtvý."

"Vážně? Já si myslel, že vy jste mrtví." Řekl Calvin a pevně je oba stiskl. "To letadlo, viděl jsem jak ho sestřelují z oblohy. Jak jste unikli?"

"Vyšli jsme ven, abychom tě našli, když jsme uslyšeli střelbu," řekl Adam. "Mysleli jsme, že budeš někde poblíž, ale našli nás a přemohli."

Oblast poblíž nich byla náhle spálena paprskem světla a v popelu na moment zahlédli zuhelnatělou podobu jednoho ze čtyř útočníků, než se rozpadla na prach. Místnost zahučela a z tekutiny pod nimi vyjela skleněná nádrž, ze které poté vystoupila identická kopie jednoho z humanoidů. Elektřina tančila po místnosti a Irantu byl zasažen do hrudi, načež vzplanul. Další nádrž vyjela z tekutiny a Irantu z ní vylezl. Poté obě nádrže zajely zpátky dolů.

"Potřebujeme nějaký plán, a to rychle," řekla Olivia, zatímco skenovala místnost. "Co je to za věc?"

"Nemám ponětí," odpověděl Calvin, který se rovněž díval na stvoření. "Ta dívka, kterou jsme potkali v jiných světech, Alison, to sem přivedla."

Jedna ruka stvoření se k nim natáhla a zem pod nimi se začala rozpadat a praskat. Uskočili právě včas, než se na tom místě podlaha ohnula a poté propadla do nádrže dole, zatímco vzduch plnilo stále více blesků. Místností se náhle ozvalo hlasité bzučení a z děr ve stěnách vylétly ozbrojené drony, které spustily palbu na stvoření s mnoha končetinami ve středu místnosti. Stvoření na ně začalo útočit nápory vzduchu a jednou rukou uchopilo menší ze dvou žen, kterou zvedlo ke kamennému disku na svém krku. Glyfy jasně zahořely a žena zaječela, jak bylo její maso páleno zaživa. Když ji stvoření pustilo, její tělo dopadlo bezvládně na podlahu a z nádrže vyjel další klon.

"Podivejte," řekl Adam a ukázal na humanoidy, "odlákávají tu věc od středu místnosti. Musí tam být něco důležitého."

"Přiblížíme se," řekl Calvin, ale když se otočil, uviděl za sebou dron, který se zrovna chystal spustit palbu. Ucítil, jak jeho rameno povrchově trefil rozpálený kus kovu a znovu se ukryl za plarformu. "Máte někdo nějaké nápady?"

Adam pozvedl ramena, ale Olivia se už rychle přehrabovala ve svojí tašce. Vytáhla malířský štětec a malý kontejner s hutnou modrou barvou, jehož víko jedním pohybem odšroubovala.

"Pochopíte, doufám, když to odfláknu," poznamenala a namočila štětec do barvy, "ale na detaily není čas."

Rychle se postavila a zamávala štětcem ve vzduchu. Za stoupou štětce se vytvořil modrý oheň v šesti koncentrických prstencích a s dalším mávnutím štětce se rozeběhly vzduchem naproti dronům. Drony, které stály v cestě ohni, okamžitě vzplanuly s výbuchy jisker, které destabilizovaly okolní drony, jež kvůli tomu rovněž havarovaly. Další střelba přišla z druhé strany místnosti, tentokrát od menšího z mužů, načež Olivia mávla štětcem kolem sebe a proti němu. Přímo před ní se zhmotnil velký, blikající namodralý štít a všichni tři se s jeho pomocí rozběhli přes celou místnost k válci v jejím středu, zatímco kolem nich tančily kulky. Bubnování zesílilo a torzo a ruka jednoho z mužů prolétli kolem nich na druhou stranu místnosti, kde narazili do zdi.

Olivia vytáhla z tašky zbraň a podala jí Calvinovi, který vykoukl zpoza válce a vystřelil po nejbližším humanoidovi. Adam přejel rukou po válci, dokud nenahmatal skrytý panel. Sáhl do svého batohu odkud vytáhl zařízení s malou obrazovkou a několika dráty a dal se do práce s dekódováním panelu. Na chvíli se schoulili za válcem, když ohnivý paprsek z trhliny před nestvůrou přejel po místnosti. Irantu dostal zásah do lebky od Calvina a další nádrž vyjela nahoru a další Irantu z ní vystoupil na plošinu.

"Musíme taky něco vymyslet s nimi," řekl Calvin a ukázal na nádrže pod nimi. "Nějaké nápady?"

Olivia se na sekundu přehrabovala v batohu a v jednu chvíli se skrčila, aby jí nezasáhla sprška kulek z rotačního kulometu. Po chvíli vytáhla další plechovku s barvou a kruhový papírový disk. Položila ho na zem a začala přes něj malovat černé čáry.

"Vlastně ani nevím, co to udělá," řekla obezřetně, ale vyrovnaně, "ale snad je to lepší, než nic."

Komplikovaný obrazec, který vytvořila, byl směsice čar a tvarů, kterou uchopila za roh. Postavil se a jedním plynulým krokem a švihnutím jej hodila jako frisbee. Disk přeletěl přes místnost a přistál v tekutině přímo nad nádrží.

"Počkejte!" Vykřikla Olivia, ale byla slyšet jenom první čas slova než byl vzduch v místnosti náhle vytažen jinam. Ozvalo se ohlušující zařvání a poté nic a ze své pozice si Calvin všiml, že se z disku stal plochý černý kruh, za kterým byly hvězdy. Tekutina pod ním a drony nad ním byly vtahovány dovnitř, stejně jako jeden z humanoidů.

Masivní entita s mnoha končetinami se ke kruhu otočila a i přes ticho vákua Calvin slyšel rychlý tlukot jejího srdce. Všechny jeho ruce se sepjaly dohromady a když se pustily, náhle jich bylo o několik stovek víc, zvláštních a lesknoucích se. Jednotným pohybem se všechny roztančily a začaly mávat. Spektrální ruce se vrátily na místa skutečných, které hořely jasným bílým světlem proti temnotě v místnosti. Stvoření dolétlo k díře v prostoru, zapřelo se o dno nádrže svými šesti nohami, uchopilo okraje díry a zavřelo ji.

Stvoření se na chvíli zarazilo na místě, kde ještě před chvílí byla díra, jako kdyby si poprvé všimlo nádrží kolem. Sehnulo se k nim a zvedlo jednu do vzduchu a poté další. Náhle začaly všechny ruce zuřivě rozebírat celý mechanizmus. Dráty, kusy oceli a hadičky létaly na všechny strany a krev cákala mezi kusy rozbitého stroje.

Tři zbývající postavy se daly na útěk, ale stvoření je brzy dohnalo. Jeho ruce se začaly otáčet plynule dokola a země pod humanoidy se propadla, a oni s ní. Stvoření natočilo dlaně vzhůru a všichni tři se vznesli bez pohybu do vzduchu, kde křičeli a snažili se vymanit. Stvoření sepnulo pěsti a jeden po druhém se všichni zkompresovali do koule masa o velikosti ruky a když pěsti znovu rozevřelo, jejich vnitřnosti se rozprskly po místnosti, jako propíchnutý vodní balónek.

Na chvíli se vše uklidnilo a stvoření se přestalo hýbat. Potom spojilo dvě ruce před sebou, a poté s nimi rychle pohlo a zmizelo. Místnost utichla.

Následně se ozvalo dlouhé, nízké zaúpění, zvuk něčeho, co křičí v agónii a hněvu. Přišlo to ze stěn, skrze podlahu i z temného stropu nad nimi a potom i tento zvuk utichl.

"Dost. Dost. Dost." Řekl hlas, který se odrážel od stěn šachty. "Už mám dost. Žadné další triky. Žádná další monstra. Už nic víc."

Calvin uslyšel jak se něco natahuje a otočil se akorát včas, aby uviděl jak ze zdi vyjíždí hlaveň zbraně namířená na ně. Vytáhl vlastní zbraň a vystřelil po ní, ale z dlouhé kovové komory stihl vyjít jeden výstřel. Měl akorát dost času na to, aby vzhlédl k Olivii, která se tvářila zmateně. Neměla čas se otočit, nebo se alespoň nadechnout, než jí kulka prošla týlem a na druhé straně mezi očima. Její výraz se zjemnil a vypadalo to, že chce něco říct, a poté padla k zemi.

Calvin výkřikl. Podíval se k Adamovi, který seděl u panelu s prázdným a roztříštěným výrazem, načež sáhl po svém batohu. Vytáhl zdobený kovový válec a z něj Kopí Bezvěrce. Vzal ho oběma rukama a zarazil ho do panelu. S nelidským řevem zatlačil a prorazil kopí přímo skrz druhou stranu stroje. Objevila se další zbraň na jedné ze stěn a Calvin po ní rovněž vystřelil, ale další kulka si to už razila přes místnost, než mohl zbraň zničit. Adam zalapal po dechu a chytl se za záda a poté rovněž padl k zemi.

Calvin uchopil kopí a začal tahat, zatímco mu v hlavě hučel alarm a červená světla ozařovala místnost. Slyšel zvuk tekoucí vody a ruce i nohy se mu zkroutily námahou. Jedním zátahem kopí se ocelová schránka válce začala zvedat Za pomocí obou rukou zatlačil na kopí a schránka válce přepadla na zem.

Pod ní byla skleněná nádrž pokrytá malými elektrickými panely a blikajícími světly. Přes sklo viděl, že v tekutině uvnitř něco plave, něco malého a znetvořeného. Bylo to dítě, lidské dítě, ale svíjející se a pomačkané. Jeho oči byly prázdné důlky bílého hnisu, ústa a uši byly sešité a na čele mělo okultní tetování kruhu se třemi šipkami s červeným bodem uprostřed. Bylo připojeno pomocí kabelů a trubiček ke stroji, který ho obklopoval a jakmile ocelová schránka odpadla, z reproduktorů v místnosti se ozval hlásitý ječivý zvuk. Něco hrozného. Něco zvířecího.

Calvin uchopil kopí znovu a bodl s ním do skla, poté znovu a znovu. Po čtvrté sklo prasklo a rozbilo se a zevnitř se vyvalila hustá žlutá tekutina. Co zbývalo z hrůzné věci, která si říkala Děcko, viselo zavěšené kabely ke stroji, který to udržoval naživu. Calvin začal lámat kusy skla holýma rukama, dokud mezi nimi nic nebylo.

"Ha," zvuk z reproduktorů se změnil. "Ha. Ha. Ha ha ha. Ha ha ha ha ha. Ha. Ha."

Calvin, zaslepený hněvem, se natáhl skrze díru a uchopil pomackané, svíjející dítě do rukou. Zmáčkl ho tak silně, že měl pocit, jako kdyby se mu lámaly kosti v rukou a jako kdyby mu měly oči vypadnout z důlků. Mačkal, dokud mu v rukou nepraskalo a jeho žebra nezaskřípala námahou. Mačkwl, dokud mu mezi prsty netekla krev a kousky masa, dokud nezničil všechno, co se dalo zničit. Mačkal, dokud ozvěna smíchu v místnosti neustala a nenahradil jí zvuk tekoucí vody. Adam zalapal po dechu.

Calvin upustil to, co zbylo z člena Rady O5 do kaluže orgánů a krve na zemi před nádrží a otočil se za sebe k Adamovi, který se svíjel na zemi a držel se za záda.

"Calvine, moje nohy," zaúpěl mezi zuby, "necítím svoje nohy. Necítím nohy, sakra, necítím nohy." Podíval se po Olivii, která ležela bez hnutí na zemi. "Olivia… ne, ne ne, Olivia ne, Calvine, prosím-"

Calvin se sehnul a založil kopí zpátky do válce, který si připnul za opasek. Natáhl se na zem k Adamovu, který bolestí zavyl, a zvedl ho ze země. To stejné udělal s Oliviou a oba si je přehodil přes záda a dokulhal k výtahu. Až uvnitř něj si všimli zdroje zvuku. Voda protékala porušenou strukturou šachty nad nimi. Občasně viděli potůček vody stékající ze stropu. Jakmile se výtah rozjel, zeď se prolomila a voda začala stoupat.

Alarm vyzváněl, zatímco táhnul sebe i ostatní skrz oblast, která byla temná, kromě nouzových světel. Kulhal temnotou a očima se zaměřoval na každé dveře, každou chodbu, každý možný východ. Cítil, jak se oblast kolem nich rozpadá a občasně se musel otočit, když se před nimi rozpadlo křídlo a zmizelo dole v šachtě.

Došel na konec poslední chodby na jejímž konci byly dveře. Z posledních sil do nich zatlačil a vypadl s ostatními na světlo. Upustil Adama i Oliviu a jako poslední věc za sebou zavřel dveře. Leželi na kopci u vodní přehrady a za sebou slyšeli zvuk vody, která zaplavuje šachtu.

Calvin se otočil k Adamovi. Obličej měl bílý a rty fialové. Krev mu zbarvila oblečení do ruda a už neskuhral. Viděl jak se mu oči zatemňují a kůže bledne. Adam pohlédl na Calvina, ale ten si nebyl jistý, jestli ho opravdu vidí. Doplazil se k mladému muži a chytil ho za tvář. Adamův dech byl nepravidelný.

"Ne, kluku, ne, notak," Calvin cítil, jak mu po tváři stékají slzy. "Ty ne. Ty už ne."

Hledal ve svých věcech telefón, vysílačku, cokoliv. A potom to nahmatal, něco těžkého ve své kapse. Sáhnul pro to a vytáhl lahvičku modré tekutiny lesknoucí se v záři slunce. Srdce se mu rozbušilo. Podíval se na Adama, který si také prohlížel lahvičku. Adamův zrak se zaměřil na Calvina.

"Ne," zašeptal s pusou plnou krve. "Ne."

Calvin zatřásl hlavou. "Je mi to líto. Omlouvám se. Ale nemůžu ztratit i tebe."

Vytáhl zátku z lahvičky a vylil jí Adamovi do krku. Jakmile dotekla, zaklonil mu hlavu, aby ho přinutil polknout. Výsledky byly okamžité. Jeho kůži se navrátila barva a oči se mu pročistily. Vykašlal krev a o chvíli později začal znovu pravidelně dychatz. Pohly se mu nohy a Adam si vytáhl ze zad kulku. Ležel na zemi a hlásitě oddechoval s očima upřenýma k obloze.

"Proč," zeptal se po chvíli. "Calvine, proč? Proč?"

Calvin se opatrně s námahou postavil. Sáhl do své kapsy, aby se ujistil, že deník je stále tam. Sehnul se k Oliviině batohu, opatrně aby se vyhnul jejím mrtvým očím, a vytáhl vysílač. Stiskl na něm tlačítko a posadil ho vedle Adama.

"Už je skoro po všem," řekl Calvin vybranými slovy, jejichž vyřknutí ho stejně bolelo. "Je načase to ukončit."

Adam se k němu natáhl z místa, kde ležel a chytil Calvina za nohavici. Když se na něj Calvin podíval, Adamovi tekly slzy.

"Calvine, prosím, ne," řekl tiše se zlomeným hlasem. "Nechoď, prosím. Nenechávej mě tady. Nechoď. Prosím, prosím tě, můžeme prostě utéct. Můžeme spolu utéct a nemusíme na to nikdy znovu myslet. Prosím, bože, nechoď pryč. Calvine, prosím. Prosím nechoď."

Calvin se mu vytrhl. "Zůstaň tady, Adame. Zůstaň tady a Povstání pro tebe přijde. Nebudu riskovat i tvůj život. Zůstaň tady. Vrátím se pro tebe."

Adam se pokusil otřít si slzy z očí, ale byl ještě slabý. "Ne, Calvine, prosím. Musím ti něco říct. Prosím, nechoď pryč. Miluju tě, Calvine. Miluju tě. Prosím neopouštěj mě. Prosím nechoď. Nechci být znovu sám."

Calvin se k němu otočil zády. Sebral Oliviino mrtvé tělo a přehodil si ho přes rameno. Naposledy se podíval na Adama, který jej prosil a plazil se k němu. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a vydal se na cestu.

— - —

Calvine, prosím, neopouštěj mě. Nenechávej mě tu. Prosím.

— - —




TEĎ

— - —


Aaron stál u okna a shlížel na úpatí hor, přičemž nervózně přešlapoval. Pršelo a občasně oblohu proťal tichý záblesk světla, který osvětlil jeho vlastní odraz ve skle. Za ním, na monitoru, probíhal přímý přenos z propadlé přehrady, kterou teď obklopovaly Nadační zajišťovací týmy. Ozvalo se zapípání a on se otočil k obrazovce.

"Ano," promluvil tiše. "Co jste našli?"

"Oblast byla kompletně zničena, pane Siegele," promluvil měkký ženský hlas umělé inteligence. "Tělo O5-3 bylo nalezeno. Člen Rady byl zabit."

Aaron chvíli neodpověděl. "A co ta druhá věc, o kterou jsem tě žádal, Helen?" Zeptal se. "Našla jsi něco?"

"Trezor, ve kterém bylo SCP-5935, Bezbožné kopí, byl otevřen neznámou osobou před neznámou dobou. Vzhledem k chování uživatele a schopnosti vymazat veškeré záznamy o události, je pravděpodobné, že tímto uživatelem byla O5-2."

Aaron přestal přešlapovat. "Sophia? Jak je možné, že nám to uniklo?"

"Uživatel měl administrativní pravomoce rovné těm vašim, pane," odpověděl hlas. "Bylo tak učiněno na vaši žádost."

Cítil, jak mu stuhl krk. "Kde byla Sophia naposledy viděna?"

Hlas chvíli nic neříkal. "O5-2 byla naposledy viděna, jak vstupuje do Zahrady, pane."

Aaron sebral svůj kabát ze židle a vydal se ke schodům.

"Připrav moje letadlo, Helen. Je čas vrátit se domů."




- ZPĚT -


3.png
Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License