Pátý

kapitola9.png

5red.png


DŘÍVE

— - —

motel2.png

Byli nacpaní v malém levném motelu. Adam seděl v rohu a tiše si na svém laptopu četl anarchoblog, Olivia si na posteli sušila vlasy, zatímco Calvin vyhlížel z okna projíždějící auta po temné ulici a Anthony odpočíval na druhé posteli a ukusoval sendvič. Televize byla zapnutá, ale nikdo z nich jí nevěnoval pozornost. Jednou za čas vždy zaslechli kroky na chodbě a všichni utichli, dokud kroky neutichly za rohem. Bylo to během jedné takové pauzy, kdy Adam přerušil ticho.

"Anthony," oslovil ho, zavřel svůj laptop a vyskočil na nohy, "ty jsi už byl naživu během schizma, že jo?"

Anthony přikývl.

"Okej, zaprvé, to mi pořád připadá šílené. Zadruhé, proč že tenkrát vlastně ke schizmatu došlo?"

Starší muž dožvýkal sousto a polknul. "Kvůli ideologickým blbostem."

Calvin obrátil oči v sloup, ale Adam se nenechal. "Ne, vážně," řekl. "Nepřišlo mi, že by tenkrát Nadace existovala dlouho. Co se mohlo stát tak krátce po jejím vzniku, co způsobilo takový konflikt?"

Anthony odložil zbytek svého sendviče na noční stolek. "Od začátku existovaly neshody ohledně toho, co mohla Nadace nabídnout. Tenkrát jsme měli nepřátele, říkali jsme jim Abbadon. Bylo nám řečeno, že Abbadon byla skupina zoufalých nepřátelských ohýbačů reality, kteří napadali naše oblasti a kradli nám anomálie. Hrozba toho, že se jednoho dne Abbadon objeví i u našich dveří, nás přiměla nejen pokračovat ve výzkumu a zadržování, ale náhle jsme se museli zaměřit i na obranu. Museli jsme mimo náš obor."

Krátce přerušil svůj příběh, aby se napil z plechovky na stole. "Spustili jsme takový projekt superzbraně, se kterou bychom mohl Abbadon jednou pro vždy zničit. Felix Carter, třináctý člen Rady O5, byl v čele okultního výzkumu rituálů, kterými jsme spoutali nezměrnou sílu k jednomu slovu. Slovu, které jsme mohli použít k okamžitému vymázání čehokoliv ve vesmíru pouhou myšlenkou. Něco-"

Zarazil se, jak za dveřmi znovu prošly kroky a pokračoval až dozněly.

"Něco jsme udělali," pokračoval, "během vývoje té zbraně, a bylo to strašné. Jsem přesvědčený, že neexistuje horší hřích, než to, co jsme udělali, abychom tu perfektní zbraň vytvořili, a také si myslím, že Rada O5 podepsala tu smlouvu se Smrtí hlavně proto, aby se vyhnula pekelným plamenům, kam všichni patříme."

Znovu se odmlčel, aby se mohl napít. "Každopádně, jsme všichni byli oklamáni. Abbadon byl jenom záminka, kterou Administrátor využil k tomu, abychom poprvè v historii, vytvořili anomálii. Měli jsme dát formu něčemu, co nikdy předtím neexistovalo. Uspěli jsme, ale za strašlivou cenu. To schizma bylo výsledkem konfliktu mezi dvěmi vzniklými frakcemi. Těmi, co věřili, že sestrojení té zbraně bylo dobré a těmi, co věřili, že to bylo špatné. Ti, co zůstali si mysleli, že účel světí prostředky a že vytvoření té zbraně povede k bezpečnějšímu světu. Já a mnoho jiných jsme věřili, že jsme udělali něco nevyslovitelného a že Nadace nemohla dál existovat. Že byla zkažená už od základů."

Adam nad tím chvíli přemýšlel. "Co se stalo s tou zbraní?"

"Zakopali jí," řekl bez zaváhání. "Mohla být aktivována jenom pomocí speciálního slova a jediný, kdo to slovo znal, přeběhl s námi. Aaron Siegel, Inženýr, muž který je aktuálně na pozici prvního členem Rady O5. Když jim došlo, že už jí nemohli použít, rozdělili její komponenty, aby nemohla být aktivována a on jí nemohl použít. Slovem, ani jinak."

"Proč tedy přeběhl?" Zeptala se Olivia, která di utírala obličej ručníkem. "Proč se k nim Aaron Siegel vrátil?"

"Mohla za to jeho arogance a chtíč," řekl Anthony znechuceně. "Zavolali mu s lepší nabídkou a on zvedl telefon." Opřel se o několik malých polštářků. "Když jsme přeběhli, Aaron Siegel zabil Administrátora, protože si myslel, že tím zničí Nadaci. Ale Administrátor byl jenom jeden muž a Nadace tenkrát bývala mnohem více decentralizovaná, než dnes. Rozdíl mezi dnes a tehdy je ve velikosti. Nadace je dnes dospělá a její jádro už není ve spojení několika tepen, ale spíše její bijící srdce. Ředitelé oblastí mají moc, ano, ale skutečnou autoritu má Rada O5. Až zmizí, Nadace bude jako had bez hlavy."

Vytáhl a zapálil si cigaretu. Calvin na to otevřel víc okno a zpražil Anthonyho pohledem.

"A více než to," pokračoval, "možná jste slyšeli o tom, že všechny Nadační oblasti a skladiště, stojí nad nukleárními hlavicemi, jako poslední záruka, kdyby se něco zvrtlo. Nejsou pod každou oblastí, ale pod hodně z nich. V Oblasti-01 je systém, který se aktivuje, když je naživu jenom jeden člen Rady. Je to příkaz, který může aktivovat všechny ty bomby. Když se tam dostaneme a zabijeme Aarona Siegela, můžeme ten systém aktivovat a zničit všechno. Oblasti, anomálie, úplně všechno. Pořád budeme mít co dělat, ale vyhrajeme."

Calvin k němu promluvil, aniž by se přestal dívat z okna. "Jak víš, že tohle existuje?"

"Navrhoval jsem to," řekl Anthony. "Tenkrát jsme neměli nukleární zbraně, ale ten koncept je pořád stejný. Dokonce by to mělo jít udělat i z jeho stolu. Jedno tlačítko a bum. Všechno zmizí." Znovu uchopil svůj sedvič a přikývl. "Tak na to uděláme."


TEĎ

— - —

mountains3.png

Calvin už byl dva kroky z auta s nataženou zbraní. Olivia byla těsně za ním, ale muž uprostřed cesty se nepohnul. Zvedl obě ruce nad hlavu a jemně jim zamával.

"Vidíte?" Ukázal jim své dlaně. "Nemám zbraň. Nejsem tady kvůli násilí."

"Kdo jste?" Zeptal se ho Calvin.

Muž se zhluboka uklonil. Hrbil se a když se předklonil, uviděli jeho zkřivenou páteř.

"Moje jméno je J. Denning Von Kronecker," promluvil a znovu se narovnal. "Jsem váš další člen Rady. Číslo pět, víte." Usmál se na ně. "Všiml jsem si, že na to jdete sestupně, což sice není nejoriginálnější, ale je pravda, že je to aspoň narativně konzistentní."

Olivia nadzvedla obočí. "Vy jste Kos?"

Muž nad tím mávnul rukou. "Ale prosím, Kos je moje pracovní jméno. Očividně tady nejsem za prací, i když-" podíval se po nich obou, "-vypadá to že vy ano."

Calvin pozvedl zbraň, aby mohl vystřelit, ale zaváhal. "Co tu děláte?"

"Já?" Mortimer ukázal prstem na sebe. "Jsem tady, abych se s vámi setkal! Viděl jsem spoustu úžasných věcí, opravdu mnoho, pokud věříte aspoň polovině toho, co se o mě povídá, ale nikdy jsem se nesetkal s někým, kdo dokázal zabít osm členů Rady O5." Zkřížil ruce na prsou a přikývl. "To je působivé. Nikdo to před vámi nedokázal, dokonce ani jiní členové Rady!"

"Když víte, proč jsme tady, proč jste nás vyhledal?" Zeptala se Olivia. "Víte, že chceme zabít i vás."

Muž se zasmál. "Ano, samozřejmě, to jsem věděl. Ale bohužel pro všechny zůčastněné, zabít mě je tak trochu nemožné, dokonce i po tom tvém triku s Felixem ve věži." Ukázal na Calvina. "Víte co, ukážu vám to. Pomůže to s vysvětlováním. Střelte mě." Ukázal na svoje čelo. "Přímo sem, hezky mezi oči, pokud možno."

Calvin namířil zbraň, ale zastavil se. Podíval se po Olivii, která si ho neurčitě prohlížela. Mortimer obrátil oči v sloup a vytáhl z rukávu nůž.

"Dobrá, dobrá," řekl, "takhle to taky půjde."

Nůž svíral v levé ruce a pravicí si ho zarazil ho hlavy přes krk. Krev vystříkla všude kolem a muž se okamžitě zhroutil k zemi, zatímco mu z úst unikal poslední výdech. Znovu zatlačil pravou rukou na nůž, který byl zaražený hluboko v jeho lebce. Zavrávoral a poté se už nehnul.

Všichni tři v šoku hleděli na mrtvého muže před sebou.

"Co to sakra mělo znamenat?" Ozval se Adam, který mezitím vystoupil z auta.

Potom náhle cestu ozářilo tmavě fialové světlo, dvakrát zapulzovalo a jako lusknutím prstů, se před nimi znovu objevil nijak nezraněný Kos, doprovázený pachem ozónu. Roztáhl ruce, jako kdyby předváděl kouzelnický trik a poté ukázal na mrtvolu na zemi.

"Vidíte?" Zeptal se. "Voila, jsem jako nový."

"Jste anomální," řekla Olivia nahlas to, co všichni už věděli.

Mortimer přikývl. "Upřímně, kdo dneska není?" Dal si ruku pod bradu a zamyšleně se zahleděl do dálky. "Vlastně, když nad tím přemýšlím, řekl bych, že Zelená nebyla. To jí asi vždycky štvalo nejvíc, víte? Měla všechny svoje plány-" zagestikuloval, "-které by byly o tolik jednodušší zrealizovat, kdyby uměla to, co dovedu já."

"A co přesně dovedete?" Zeptal se Calvin a sklonil zbraň.

Člen Rady zvedl prst. "Ano, to je dobrá otázka! Ale já mám ještě jednu lepší. Odkud jsem přišel." Otočil se na místě k odchodu a pokynul jim, aby ho následovali. "Pojďte. Věci si můžete nechat tady, nikdo sem pro ně ještě dlouho nepřijde."

Všichni tři se opatrně vydali za ním. Jakmile se rozešli, obloha se začala měnit. Před chvílí byla noc, ale teď obloha zářila tmavou, sytě fialovou barvou, kterou občasně narušovaly vlny v dálce. Okolní krajina se rovněž měnila. Kopce a hory v dálce dočista zmizely, zatímco teď šli po kamenné ulici ve městě, které nepoznávali. Obloha se znovu změnila z fialové do zasmušilé šedi. Padal lehký déšť a vzduch se ochladil.

"Tohle," promluvil Mortimer, když se zastavil a otočil k ostatním, "je můj domov. Odsud pocházím. Narodil jsem se tady, ve městě jménem Londýn. Londýn, se svou populaací dva a půl milionu, je posledním městem na Zemi. To je něco, nemyslíte?"

Rozhlíželi se kolem v úžasu. Něco tmavého nad nimi přeletělo a na chvíli se celá ulice ponořila do tmy.

"Co se tu stalo?" Zeptal se Adam.

Člen Rady pozvedl ramena. "Pamatujete si černou smrt? Určitě jste si o tom četli v učebnici dějepisu, nebo v něčem podobném. Je to tragická událost v historii vašeho světa. No, zkrátka černá smrt zasáhla tenhle svět hodně špatně. Byl tu jeden chlapík, Tam Venku, který přišel akorát v době, kdy to bylo nejhorší, a všem řekl, že má lék. Dovedete si představit, že ho lidi rádi poslouchali. Jediný problém byl, že to, co chtěl léčit, nebyl tak úplně mor." Svraštil obočí. "Jestli mi rozumíte."

Otočil se směrem ke špinavé ulici, na jejímž konci projel vůz tažený velmi vyzáblým koněm.

"Ve vašem světě, v tom, kde jste se narodili, tato entita také existuje. Vlastně jsme ji zadrželi a zavřeli v nějaké cele. Hodně se liší od téhle entity. Pochybuji, že bychom něco dokázali udělat s tímhle chlapíkem." Zarazil se. "Každopádně, města jedno po druhém začaly podléhat. Ale Londýn ne. Naši otcové postavili zdi Londýna silné a opevnili město důkladně. Nějakou dobu jsme měli spojence, Paříž, Mnichov, Řím. Dokonce i několik vzdálenějších. Pomalu ale všichni utichli. Londýn je poslední."

Znovu se rozešel a oni ho následovali. Vedl je ulicí na otevřené prostranství, kde, kromě nich, nikdo jiný nebyl.

"Ale chtěli jste vědět, co 'dovedu'. Určitě už jste alespoň část pochytili. Chodit jak se mi zlíbí mezi realitami je jak užitečné, tak očividné. Ale než někam člověk vejde, musí vidět kam vlastně vstupuje."

Ukázal na oblohu a zavřel oči. "Už jste se potkali s mým dobrým bývalým známým, Účetním. Uměl to vážně dobře s čísly a někteří si dokonce mysleli,žl že viděl do budoucnosti. Neviděl, ne doopravdy, stejně jako já nevidím doopravdy. Ale já umím něco, co on ne. Víte, všichni vám řeknou, že existuje nekonečný počet vesmírů a pro obyčejného lajka je to i pravda. Ale není to tak docela pravda. Existuje limit stvoření. Počet atomů je konečný stejně jako počet jejich interakcí. Může se to zdát jako nekonečno pro náhodného člověka na ulici, ale já vidím všechny ty variace, všechny do jedné. Když je nějakých více, než jiných, poznám z toho, že je daná akce pravděpodobnější v tom vesmíru."

Znovu se zastavil. "Teď si představte, že jste mladý Mortimer J. Denning Von Kronecker a žijete v podělaném městě na umírajícím ostrůvku na konci světa. Obloha je vždycky šedá, vzduch jedovatý a na druhé straně kanálu za zdmi, jsou noční můry, které by dokázaly ukončit váš život v jediném okamžiku. Máte sny o místě jako je toto, ale jiné. Světlejší. Šťastnější. S menší šancí, že zemřete. Vidíte to místo přímo před sebou a jednoho dne uslyšíte, jak na vás z toho jinèho místa volá hlas. A je to váš vlastní hlas. Nejste to vy, ale tem hlas je váš."

Otočil se k nim. "Já uslyšel hlas a učinil jsem první krok na místo, které nebylo mé. Tohle místo, tento Londýn, je součástí umírajícího světa. Pokud přežije dalších šest měsíců, bude to zázrak. Neměl jsem rodinu, ani přátele a nikoho nezajímal sirotek, který slyšel hlasy." Pozdvyhl ramena. "Tak jsem odešel."

"Počkat," zarazila ho Olivia, která si mnula spánky. "Vy vidíte jiné reality?"

Mortimer se zájmem vzhlédl, jako kdyby přemýšlel. "Vlastně… ne. Není to tak, že bych mohl prostě otevřít oči a podívat se na ně, tak to nefunguje. Spíše je… slyším."

Znovu se dal do pohybu. Prošli kolem prázdného řeznictví, prázdné banky a prázdného bloku bytů.

"Pamatujete, jak jsem říkal, že jsem slyšel svůj vlastní hlas?" Zeptal se. "To byla pravda. Když jsem vstoupil do jiného světa, našel jsem další verzi sebe a společně jsme našli další. Naráželi jsme do dalších, dokud jsme nenašli všechny verze mě samého a potom jsme se… spojili. Sjednotili, pokud chcete. Pořád je ve mě mnoho jiných já," poklepal si na hlavu, "ale všichni teď víceméně mluvíme jedním jazykem. Funguje to skvěle, protože kdykoliv zemřu, ostatní můžou prostě oddělit to jedno já a zůstaneme celí. Dává to smysl? Je to jako cibule. Odloupnete jednu vrstvu a pod ní je další." Podrbal se na bradě. "Myslím, že to je reference na něco."

"Pořád tomu nerozumím," řekla Olivia, "pokud jste teď všichni na jednom místě, jakto že slyšíte ty ostatní dimenze?"

"Reality," opravil jí se vztyčeným prstem. "Dimenze jsou jiná věc, ve které se neangažuji. To je ta složitější část, ale občas věci prostě vyjdou. Při svých cestách jsem narazil na někoho jako jsem já, kdo sice nebyl tak organizovaný, jako já, ale pořád slyšel sama sebe. Její jméno je Alison a je to dcera jednoho staršího Nadačního zaměstnance. Ona a její… sestry? To není správně. Spolu s ní a jejími dalšími já jsme došli k domluvě. Já se ukážu kdykoliv ona potřebuje s něčím pomoct a ona mi na oplátku dodává informace o všem, co se kde děje… no všude. Chápete mě?"

Calvin se zastavil. "Takže proč jste nás sem přivedl? Co po nás chcete?"

Mortimer se zastavil a otočil se k nim. Stále se usmíval, ale teď to bylo více pochmurné.

"Vím, o co se snažíte," začal, "a sympatizuji s vámi, věřte mi. Vím, že jste pevně rozhodnuti a že nic, co řeknu, to nedokáže změnit. A to je fér. Ale věc se má tak, že nevím jestli máte pravdu, nebo jestli vaše křížová výprava vůbec něco změní. Mám pár nápadů, ale nejsem si jistý. Čistě pro jistotu tomu chci zabránit, protože jestli z nějakého důvodu uspějete a já ztratím kontakt se všemi svými , no…" Zarazil se. "Vlastně ani nevím co by se stalo, ale nemyslím si, že by to bylo dobré."

"Takže jsem se rozhodl vám něco nabídnout!" Jeho úsměv zeslábl, když uviděl jak nedůvěřivě se všichni tři tváří. "Ae ne, tohle není jako ty další nabídky, které vám ostatní určitě dali. Hlavně jestli to byli kdo, Valerie a Rufus? Ty dva jsou opravdu špatní." Zakroutil hlavou. "Jsem si jistý, že se uchýlili ke strašným věcem, aby vás porazili a podívejte, kam je to dovedlo! Ale já, já do svedu lépe."

Zastavili se před vchodem do dalšího prázdného obchodu se třemi dveřmi. Někde v dálce se k nebi vznesla světlice, která vše na krátko ponořila do červeného světla. Když se otočili, u dveří stáli tři muži, všichni stejní.

"Nabízím vám cestu ven," řekli tři Mortimeři jednotně. "Není to cesta ven, která je jenom ve vaší hlavě, jako to dovedl Lhář, ani cesta ven, která je falešná a končí vaší smrtí, jak by chtěl Rufus. Ne, tohle je dokonalá, 100% garantovaná cesta ven. Pokud se po ní dáte, je vaše. Zařídím veškeré papírování a o všechno se postarám, ale stačí jenom vstoupit."

Všichni tři muži uhnuli stranou a odhalili nyní otevřené dveře. Jedny pro každého z nich.

"Takže projdeme skrz," začal Calvin, "a stane se co, umřeme na místě? Má to být vtip?"

Mortimerův obličej zjemněl. Poprvé nevypadal jako naprostý génius, spíše jako kdyby byl velmi unavený.

"Ne, není to vtip ani žádný podfuk. Jenom se snažím najít způsob, jak z toho všichni můžeme těžit."

Podívali se jeden po druhém až po chvíli Olivia pozdvyhla ramena.

"Chci říct, co jiného budeme dělat?" Poznamenala. "Zastřelíme ho?"

Calvin a Adam souhlasně přikývli a všichni tři se vydali do jiných dveří.

— - —

apartment3.png

Adam zjistil, že stojí v jasně ozářené místnosti na chlupatém koberci. Někde na ulici pod ním vyhrával někdo na saxofón. V místnosti byl hořící krb a ve vedlejší místnosti se něco vařilo a vonělo to božsky. Adam obhlédl místnost, aby našel něco, co by poznával, ale nic nenašel.

"Je támhle, jestli ho hledáš," řekl Kos, který se náhle objevil vedle něj. "Támhle v rohu. Tvůj laptop. Ten hledáš, ne? Všiml jsem si, že bez něj nikam nechodíš."

"Co je tohle za místo." Zeptal se zmatený Adam. "Kde jsem?"

"Tohle je Portland v Oregonu, ve Spojených státech. Nepamatuji si přesnou adresu. Už jsi tady jednou byl, když jsi byl mladší. Tvoji rodiče tu hledali azyl."

Adam se znovu podíval po místnosti. "Ano," řekl a přikývl. "Po tomhle jsme se přesunuli do města v horách."

Kos přešel k oknu, aby se podíval na ulici. Adam pokračoval ve skenování místnosti. "Proč jsme tady?"

"Protože v tomhle světě jste tem azyl dostali," řekl Kos, aniž by vzhlédl. "Vyrostl jsi tady s oběma svými rodiči i sourozenci. Všichni jsou pořád naživu. Tvoji rodiče se přestěhovali do Los Angeles, ale tobě se nejvíc líbilo tady. Tohle je tvůj domov."

Adam neodpověděl. Připadalo mu to jako domov. Pamatoval si hustý koberec a zatuchlé závěsy. Dokonce i přihlouplý krb, který se mu tak líbil, když byl malý. Bylo to dokonalé, přesně jak si to pamatoval. Chybělo jenom-

"Adame," zavolal hlas z kuchyně. Byl hrubý, ale povědomý. Adam ucítil, jak se mu zrychlil tep, když udělal pár kroků kolem gauče di středu místnosti. O chvíli později vykoukla z poza rohu kuchyně Calvinova hlava.

"Večeře," řekl, nadzdvyhl obočí a podíval se kolem. "S kým to mluvíš?"

Adam zaváhal a hlas se mu zadrhl v krku. Otočil se na Kosa, jakoby čekal, že odpoví za něj, ale ten na něj jenom bez mrknutí zíral.

"Jsi překvapený?" Zeptal se ho člen Rady. "Přede mnou se neschováš, Adame Ivanove." Poklepal si na stranu hlavy. "Bývaly časy, kdy i já vyhledával jisté komforty. Tělesná potěšení, jak jistě chápeš. Ta dívka, o které jse mluvil, Alison, byla velmi nápomocná, ale uznávám, že tvůj vkus je více naplňulící."

Adam se otočil ke Calvinovi, který se teď nehýbal. Svět kolem se zastavil. Ze své pozice v obýváku, rozklepaný Adam, neschopný zklidnit své srdce, uviděl stříbrný prsten na Calvinově ruce. Ucítil, jak se mu do tváří nahrnula krev.

"Jsou tu nástrahy," řekl Kos, zatímco šel k roztřepeným fialovým dveřím na konci místnosti. "Zažijes tu obtíže, jako každý. Ale je to šance a je to normální. Je to život, který můžeš žít beze strachu. Život, který je tvůj a ničí jiný."

Potom se k němu Calvin rozešel a stuhnul. Calvinův obličej byl nehybný, ale jeho oči prozrazovaly, že si dělá starosti. Natáhl k němu ruku a dal ji Adamovi na týl. Příjemně hřála.

— - —

yacht.png

Olivia prošla dveřmi a byla okamžitě praštěna do obličeje náporem slaného vzduchu. Zavrávorala do strany a otevřela oči, načež jí došlo, že malém málem přepadla přes okraj lodi do moře. Loď asi nebyl ten správný termín. Byla to jachta. Obloha byla krásně modré bez mraků a moře bylo klidné.

Přešla do středu paluby, kde stál malířský stojan s mnoha uměleckými potřebami. Došla k němu a uviděla napůl hotový obraz horizontu před ní. Slunce na obraze bylo nízko na obzoru a pomalu se pohybovalo, dokud nezapadlo. Jakmile se tak stalo, polovina obrazu ztmavla a obloha se změnila na filovomodré noční nebe.

Udělala krok dozadu a všimla si Kosa, který stál na boku lodi a pozoroval blízkou pláž.

"Kde to jsme?" Zeptala se ho.

"Kdekoliv chceš, řekl bych," odpověděl jí a zabubnoval prsty po zábradlí. "V tomto světě je to tvá loď. Stejně jako to platno a barvy. Nemusíš se o nic starat, kromě malování a moře. Máš všechen čas světa."

Olivia vydechla. "Myslíte si, že mě přesvědčíte hezkou jachtou a novými barvami?"

Kos se na ní usmál. "Ne, to jsem si nemyslel."

Za sebou uslyšela další zvuky. Někdo vycházel po schodech. Otočila se a uviděla muže, který vycházel z podpalubí. Měl tmavou bezchybnou pleť a vlasy v dlouhých zapletených copech. Měl na sobě bílé šortky a jinak nic, díky čemuž byly vidět jeho svaly, které by mohly řezat diamanty. Jakmile ho uviděla, Olivia zalapala po dechu.

"Tevine," oslovila ho nevěřícně. "Já, já to nechápu, jak?"

Svět se zastavil. Kos přešel za ní a chvíli si může prohlížel.

"Uvažoval jsem nad tebou, Olivio. I přes všechnu svou vášeň jdi nikdy moc neukazovala své skutečné emoce. Nic ryzího, ani skutečného." Podívala se na něj a on se usmál. "Ano, sleduji vás všechny už nějakou dobu. Vlastně jsem věděl, že tenhle den jednou přijde, tak trochu, a dávno jsem se rozhodl na dávat pozor na lidi, kteří se do toho mohou zaplést."

Ukázal na muže na schodech. "Tohle mě ale překvapilo. Vážně žasnu nad tím, jak dobře se ti to povedlo utajit, dokonce i před lidmi, kteří tě znají nejlépe. Ale kdo by byla Úžasná Ivory bez svého Skvělého Ebony, že?" Zasmál se. "Už chápu, proč by to jméno nefungovalo. To je v pořádku, taky jsem si prošel podobnými věcmi."

Kos se otočil zpět k moři. "V tomto světě jsou loď i barvy tvé, stejně jako Tevin Laredo. Nestala se žádná Nadační razie na tvou anartní komunitu a ty jsi ho omylem nezměnila na sklo, když jsi na své pronásledovatele sesílala vlnu ohně." Podíval se na ní, když jí zbělel obličej. "Ano, i to vím. Vševidoucímu oku Nadace toho neunikne moc a rozhodně ne tohle. Muselo to být strašné, to chápu. Rozumím tvé bolesti. I já jsem dělal rozhodnutí s nepředvídanými následky se kterými musím žít."

Posadil se na židli a vytáhl si z kabátu lahev, ze které se napil, povzdychl si a opřel se do opěrátka.

"V tomto světě, Olivio, nemusíš udělat tu hroznou volbu. Není žádná nehoda. Můžete spolu zůstat na téhle lodi a odplout kamkoliv budete chtít, vidět cokoliv budete chtít. Není zde žádný limit."

Olivia se pokusila odvrátit zrak, ale slzy jí už tekly po tváři. Kos se znovu napil.

"Nebylo by to krásné?"

— - —

field.png

Calvin vstoupil na travnatou mýtinu uprostřed lesa. Vzduch tu byl studený a na trávě se ve světle vycházejícího slunce leskla vrstva rosy. Udělal pár kroků, aby se podíval po okolí a poté si hlasitě povzdychl. Věděl kde stojí.

Kos se objevil vedle něj a společně shlédli z kopce k malému jezeru na okraji lesa. Oba byli chvíli zticha.

"Zvláštní volba," řekl nakonec Calvin.

Kos se na něj ze strany podíval. "Proč to říkáš?"

Calvin pozvedl ramena. "Už jsem tady byl. Vím, co se stane."

Kos se zasmál. "To není tak úplně pravda. Víš, co se stane z jedné perspektivy, z té, kterou jsi ten den v lese měl-"

Calvin pozvedl obočí.

"-ale tento svět je ten, který jsi vždy chtěl. Svět, ve kterém máš šanci zachránit svou matku."

Sledovali, jak mladý Calvin se svou matkou přicházeli mezi stromy. Jakmile došli k jezeru, z jeho temných hlubin se ve vodě objevilo tělo. Po něm další a další, dokud jich na hladině nebyly stovky. Calvinova matka se zastavila, otočila se na místě a rozešla se k jezeru. Mladý Calvin nehnutě stál a sledoval ji.

"Měl jsi všechen ten čas," pokračoval Kos, "všechen čas, abys ji zastavil. Ale tys to neudělal, protože jsi byl pouhý chlapec a měl jsi strach. Ale teď, máš všechen čas světa, abys-"

Zarazil se. Přímo na ně, do Calvinových očí se teď díval mladý Calvin. V jeho očích bylo vidět poznání a pochopení toho, co se stalo předtím a co se má stát. Mladík se podíval za svou matkou a poté k lesu. Tam, uprostřed keřů a stromů, stála zahalená postava se stříbrným válcem. A Calvin se k ní rozešel.

Kos se při pohledu na to zarazil. "Ty!?" Hlas se mu zlomil a Calvin uslyšel v jeho tónu něco nepřirozeného. "To ty za to můžeš?"

Calvin došel k postavě a vzal si od ní válec. Postava zdvyhla prst a přiložila si ho k ústům.

"Není to to, co si myslíš," řekla postava. "Ber a uvidíš."

Calvin otevřel válec a vytáhl z něj jeho obsah. Byly to tenké brýle se zlatými runami na obroučkách. Na jedné z koncovek stálo černě napsáno jméno. A. Bright. Calvin je pozvedl a brýle zazářily ve světle vycházejícího slunce.

"Co to děláš?!" Zakřičel Kos napříč mýtinu. "Všechny naše snahy jsou mařeny a všichni do jednoho buď jenom panikaříte, nebi neděláte nic. jsem se aspoň snažil to napravit. se snažil pomoct. jsem chtěl, aby byli šťastní, i když u tohohle to nejde."

Calvin promluvil. "Ukázal jsi mi tohle místo, nebo ne? Hádám, že mým přátelům jsi ukázal něco podobného. Jejich ideální svět, nebo tak něco?" Chvíli nad tím uvažoval. "Jestli je tohle můj ideální svět, tak proč v něm nejsem šťastný?"

Kos si oběma prsty přejel od kořene nosu dolů. "Protože oni dva chtějí věci, kterých lze rozumně dosáhnout. Kdežto ty jsi násilná střela, která se poddává svým základním instinktům. Oba dva zažili těžké časy, protože všichni je občas zažívají. Ty a tvoji přátelé jste jenom ukázali prstem na Nadaci, abyste měli na koho mít vztek. Já jim chtěl nabídnout něco lepšího. Ale ty chceš jenom zabíjet a to všechno kvůli tomuhle momentu, teď a tady."

Ukázal směrem k vodě. "Vidíš to? Tvoje vlastní matka za chvíli zemře. Celý tvůj život by se změnil, byl by nekonečněkrát lepší, kdyby ses do tohohle všeho nikdy nezapletl. Máš možnost to změnit a ty si stejně vybereš násilí. Co to z tebe dělá za člověka?"

Calvin se podíval po brýlích a nasadil si je.

"To nevím," řekl. "Podíváme se, kdo jsi doopravdy ty."

Když pohlédl skrz namodralá sklíčka, mýtina, jezero i les tam stále byly. Ale na místo Kosa tam stála vysoká monstrosita, pseudo ptačí stvoření s mrtvýma očima a páchnoucím zkaženým masem. Viděl skrz jeho jemnou vrstvu peří, pod níž se ukrývala hromada ječících a prokletých obličejů namačkaných v jednom těle, jako kdyby mělo každou chvíli prasknout. Když stvoření otevřelo zobák, aby promluvilo, uslyšel Kosův hlas opakovaný dokola napříč jeho nekonečný počet inkarnací. Byla to zlovolná kakofonie trápení a bolesti.

"Nabídl jsem ti život," řeklo stvoření. "Nabídl jsem ti svobodu. Nabídl jsem ti tvou matku."

Calvin zatřásl hlavou. "Ne. To není moje matka." Podíval se na mladého Calvina, který si ho se zájmem prohlížel. "Je jeho. Moje matka zemřela už dávno a to kvůli zrůdám, jako jsi ty."

"Jsi hlupák," zakrákal Kos. "Na tom nesejde. Nemusím tě učinit šťastným. Už jsi tady a já tu s tebou zůstávat nemusím."

Obloha se začala barvit do fialova a Calvin ucítil pach ozonu. Postava za ním mu položila ruku na rameno.

"Otoč s tím válcem znovu," řekla. "Rychle."

Calvin to udělal a zevnitř vytáhl rybářský prut s dlouhým skleněným vláknem. Byl jasně růžový a na dtálo na něm "Interdimenzionální Prut s Návnadou od Dr. Wondertainmenta". Kromě toho ale ještě vytáhl něco dalšího a když to uviděl, musel se usmát. Byla to obyčejná bílá baseballová pálka s ovázanou rukojetí a slovy "ptákomlat od dado" napsanými černým fixem.

Do jedné ruky vzal prut a švihnutím ho nahodil na Kosa. Z jeho konce vyšlehlo jasné bílé lanko, které prolétlo přes mýtinu a zabořilo se do Kosa. Lanko se napřímilo a Calvin se naposledy podíval po chlapci na břehu jezera, než okolní svět zfialověl a chlapec mu před očima zmizel.

Když Calvin otevřel oči, stál na palubě staré ztroskotané lodi. Uprostřed ní zela obrovská díra, jejíž dno neviděl. O chvíli později se z oblohy za ním s mokrým prasknutím zřítil na loď Kos.

"Co-" promluvilo stvoření, zatímco se stavělo na svá křídla a pařáty, "co je to? Kde to jsme? Tady jsme skončit nemě-"

Byl přerušen zvukem otevření kasy, když ho Calvin praštil do znetvořeného obličeje baseballovou pálkou. Z místa nárazu vypadalo několik per a stvoření zavylo a zakřičelo. Pokusilo se kousnout do lanka, které byl zaseknuté v jeho zádech, ale než to mohlo udělat, Calvin ho znovu a znovu praštil pálkou a pokaždé odlétlo několik per a krve a ozval se zvuk otevření kasy.

Kos roztáhl křídla a vzlétl s Calvinem pevně svírajícím prut do fialového nebe. Když se barva vytratila, byli v budově. Byla to Nadační oblast a všude vládl chaos. Alarm zněl všude kolem doprovázený červenými světly, která osvětlovala celou obrovskou místnost, v níž stáli. Z jedné z chodeb vybíhalo mnoho osob v bílých pláštích a za nimi se ozval řev. Kos se tím směrem podíval a poté se mu dokořán rozevřely oči.

"No to mě poser," řekl.

Z chodby vyběhlo plazovité monstrum, které si Calvin pamatoval z Adamovy vesnice, ale bylo menší a opevněné ostrými hroty. Bylo jiné, ale jeho oči byly stejné. Stvoření zařvalo a zasyčelo a když se natočilo, uviděli na jeho zádech muže, který křičel a smál se.

Zatímco Kos váhal, Calvin k němu došel přes místnost a znovu ho praštil pálkou a poté znovu a ještě rychle několikrát. Pokaždé z něj opadlo víc a víc peří a svíjející masa duší zaječela. Jakmile se k nim plaz přiblížil s ostrými řadami zubů, Kos zamával křídly a vzal sebou Calvina pryč

Calvin dopadl na zem a kousek od sebe uslyšel dopadnout Kosa. Postavil se a uviděl, že stojí někde, kde kdysi možná bývala travnatá louka, ale vegetace kolem již dávno uhynula. Vlastně mu došlo nějakým morbidním způsobem, že to nevypadalo, jakoby někde kolem bylo vůbec něco živého, kromě nich dvou. Obloha byla zatažená a v dálce se blížila bouře, ale neslyšel žádné ptáky, ani hmyz, nebo lidi.

Na moment ho rozptýlil dron, který nad nimi přeletěl a svým rotorem vydal jediný jiný zvuk, kromě vanoucího větru. Když se otočil, Kos se na něj řítil a zobákem zuřivě kloval kolem. Uhnul do strany a přitáhl se prutem, načež udeřil pálkou ze strany do Kosova zobáku. Ten praskl a zlomil se, což netvora přimělo zavýt bolestí a útočit ještě zuřivěji, s každým klovnutím blíže Calvinovi.

Potom se v dálce objevil záblesk světla. Oba se zastavili, aby se podívali a na severu uviděli ohnivý hřib tyčící se k nebesům. Viděli jak stále narůstá a s hrůzou sledovali blížící se stěnu horka a smrti. Kos udělal dva kroky a vyskočil k obloze s Calvinem v závěsu.

Nepřistáli okamžitě. Zatímco se Calvin držel prutu, na kterém závisel jeho holý život, viděl záblesky míst, která míjeli. Viděl temnou budovu, kde na ně zíraly tři dívky se slepýma očima, když se zhmotnili vedle nich a znovu zmizeli. Viděl oblohu se sedmi měsíci a zlatou bránou. Viděl Nadační oblast zahalenou sněhem, kterou nepoznával a ze které se hrnulo mnoho doktorů. Uslyšel pronikavý křik a poté uviděl záblesk modrého světla a oblast byla pryč.

S každou vizí, kterou měl, si začal všímat tváří. Zprvu byly slabé, ale s každým novým světem se zesilovaly. Byly blíž a více ostré. Byla to dívka, pokaždé trochu jiná, ale vždy ta stejná dívka. Sledovali ho se zájmem, pokaždé jako kdyby chtěly promluvit. Potom jedna z nich zdvyhla ruku s pěti prsty. Další ukazovala čtyři. Potom tři. Dva. Jedna.

Poslední dívka natáhla ruku a Calvin po ní sáhl. Dotkly se a okamžitě se fialový opar rozplynul, jak s Kosem narazili do tvrdé betonové podlahy.

První, čeho si Calvin všiml, byl tlak. Něco poblíž na něj tlačilo a musel se snažit, aby se mohl vůbec nadechnout. Když se postavil a podíval kolem, všiml si zdroje. Masivní, komplikovaný stroj složený z několika koncentrických prstenců, mezi nimiž byl tmavý hustý oblak prachu a suti. Vzhlédl a uviděl, že se nacházejí na dně šachty, jejíž strop neviděl. Stěny byly pokryté stroji a panely, hadicemi a kontrolkami, světly, která svítila do výšky.

A poté uviděl Kosa, který se zvedl před jedním ze strojů ve středu místnosti, roztáhl křídla a zaječel. Oči se mu rozjely po místnosti a zastavily se na jediné další postavě v místnosti, hubené dívce s tmavými vlasy a stříbrným pruhem v černé koruně na hlavě. Udělala jeden nervózní krok a stvoření na ní zasyčelo.

"Alison?" Zeptalo se s nenávistí. "Co to děláš? Proč jsi tady?"

"Už toho mám dost, Morte," zakřičela sotva slyšitelně přes hučení stroje před nimi. "Tohle není správné. Nic z toho není správné."

Kos zavrčel a zařval. "Co tím myslíš, 'není správné'?" Jakto, že tomu nikdo z vás nerozumí? Můžu vám nabídnout cokoliv budete chtít. Život, který stojí za to, ho žít. Smrt, pro kterou by jeden zemřel. A cokoliv mezi tím. Mohla bys být bůh, Alison."

Zatřásla hlavou. "Ne. Ne, to není přirozené. Nemůžu to dál dělat."

Kos se před ní ohradil. "Přirozené? Smrt je přirozená. Utrpení je přirozené. Co nabízím, je únik. Existence, která není peklo. Co víc by si kdo mohl přát?"

Neodpověděla. Masivní stvoření zakrákalo a prásklo křídly.

"Je mi to líto Alison," řeklo chladně a prázdně, "ale obávám se, že už nemáš na výběr. Já jsem Černý Král. Nemůžeš mě nijak zastavit."

"Ne, nemůžu," odpověděla a rukou sáhla po panelu vedle sebe. "Ale on ano."

Otočila klíčem a zatáhla za tlustou černou páku, načež se světla v místnosti rozzářila červeně a začala blikat. Za Kosem se masivní stroj začal rozevírat, prstence se stáhly a vystavily místnost masivnímu tlaku uvnitř. Kos se zapřel na místě a rozesmál se.

"Opravdu, Alison? To ses nic nenaučila? Mě je nekonečno a zabití jednoho já nic neudělá."

Calvin se postavil vedle Alison a dvakrát si pálkou poklepal o botu.

"Není to nekonečno," řekl. "Jenom skoro."

Rozběhl se přes místnost, zamířil na střed Kosa a zasáhl ho s prásknutím. Stvoření se nadzvedlo a zasýpalo, načež bylo zataženo do vířícího mraku prachu. Zachytilo se okrajů stroje pařáty a silou začalo prohýbat kov. Země se roztřásla a ocelové stěny šachty začaly skuhrat.

Potom s jemným závanem větru se mrak prachu rozplynul. Na jeho místě byla humanoidní postava, čistě černá a nehybná. Vzduch kolem ní byl silně zakřivený a namísto prachu teď červeně zářila. Zvuky skřípajícího kovu a země kolem opadly a postava uvnitř stroje vzhlédla. Alison chytila Calvina za rameno a zatáhla ho za jednu z plošin.

Místnost zavibrovala a ve zvuku Calvin uslyšel něco jako hlas, kovový a rezonující ve vzduchu kolem nich.

"Člen Rady…" řekl hlas, "ty jsi… člen Rady?"

"Ano!" Zakřičel Kos. "Pusť mě!"

Postava se protáhla a teď visela ve vzduchu ve zpřímené pozici.

"Zločiny… nezměrné zločiny."

"Jaké zločiny?" Zakřičel Kos. "Jediné, co jsem udělal, bylo že jsem nabídnul únik! Cestu ven!"

Postava natáhla otevřenou dlaň.

"Ne," řekla, "tohle je jediná cesta ven.//"

Zavřela pěst a Kos přestal křičet. Místností prošel další nával vzudchu a Calvin ucítil, jak mu dech uniká z plic. Natáhl se kolem plošiny zrovna včas, aby viděl, jak je Kos zmáčknut do jediného bodu a poté vymazán z existence. Místnost se začala násilně klepat a Alison sáhla po páce vedle sebe. Světla znovu zablikala a stroj se znovu dal do pohybu. A chvíli později, zatímco stále ještě seděli za plošinou, se vzduch usadil a zvuky ustaly.

Calvin se zhluboka nadechl a zakašlal. "Co… co to bylo?"

Dívka jménem Alison se hravě postavila a podala Calvinovi ruku. Ten udělal to samé.

"Je to bytost, jejíž síle se téměř nic nevyrovná," řekla a podrbala se nervózně na krku. "Trvalo mi dlouho ji najít, ale hledala jsem celé roky. Tohle je jediná realita ve které tato bytost existuje, takže jste museli přijít sem." Zapraskalo jí v krku. "Omlouváme se za nepříjemnosti."

Calvin pomalu přikývl. "A kdo jsi ty?"

Usmála se. "Jmenuji se Alison. Nadace mi říká jinak, nám všem, ale to neplatí ani tady, ani tam. Všimli jsme si toho, co jsi dělal a došlo nám, že je to naše šance napravit to, co on udělal."

Calvin naklonil hlavu na stranu. "Co udělal?"

Promnula si zápěstí. "Když nás Kos našel, mysleli jsme si, že jsme podobní a že spolu máme jakýsi vztah. On-" zaváhala. "Nemyslím si, že byl zlý, ale Mortimerů bylo tolik, že bylo těžké říct s kým člověk občas mluvil. Viděl nespravedlnost, myslím, ale kromě své vlastní moci tomu utéct, ho to nikdy moc nezajímalo, ne dost aby s tím něco udělal. Myslím, že si vlastní existenci trochu moc užíval."

Calvin přikývl a potom se podíval na stroj vedle nich. "Nevím jak se dostat zpátky."

Alison ukázala na prut ležící na zemi. "Když ten prut nahodíš, další Černá Královna tě chytí a přitáhne k sobě."

Zamračil se. "Zmínila jsi Nadaci. Existuje v tomto světě? Víš něco o Radě O5?"

Zasmála se. "Existovala. I Rada O5, ale to už je dávno. Ale tohle-" ukázala na stroj, "-tohle zabilo všechny už před dlouhou dobou. Nikdo tu už nezbyl. Jenom já, abych dohlédla na to, že ten stroj běží."

Calvin přikývl a sebral prut. Otočil se k odchodu, ale potom se zastavil.

"Víš, co ukázal jim?" Zeptal se. "Těm dalším dvěma lidem, co se mnou byli?"

Výtaz na tváři Alison se zkřivil. "Vím."

"Co jim ukázal?"

Zakroutila hlavou. "To ti nemohu říct, jenom to, že brát je z míst, kde teď jsou, by bylo kruté."

Calvin neodpověděl. Místo toho šlehl prutem a nahodil ho do vzduchu. Zachytil se někde nad ním a svět najednou zfialověl

— - —

Stáli na kraji malého letiště, zatímco k nim přijíždělo letadlo. Když zastavilo a vyjely z něj schody, zevnitř vystoupil Sylvester Sloan.

Pořádně si je prohlédl a když usoudil, že je dobře zkouknul, nahlas promluvil.

"Vy tři vypadáte strašně," řekl.

Měl pravdu. Adam stál nepohodlně dál od ostatních. Oči měl skleněné a ramena pokleslá. Klepal se, i když v poušti kolem nich vanul teplý vzduch. Olivia byla bílá jako stěna, byla napjatá a mělce dýchala. Calvin stál před nimi, ruce měl ovázané a na krku a obličeji měl hromadu modřin. V jedné ruce svíral zlomený rybářský prut. Oliviiny oči k němu občas sklouzly a znovu začala dýchat mělce.

Calvin přikývl. Sloan se zamračil a bez dalšího slova těm třem pomohl do letadla. A o chvíli později už byli ve vzduchu.



NĚKDE JINDE

— - —

shaft.png

Aaron Siegel stál ve výtahu, který rychle a tiše sjížděl dolů dlouhou šachtou ke komplexnímu průchodu zavěšenému nad nádrží s červenou tekutinou. Výtah se zastavil a on vykročil na plošinu před sebou. Podíval se na postavy ležící v nádrži a došel ke kontrolnímu panelu.

Zadal do panelu příkaz a červená tekutina začala odtékat. Čtyři postavy, stále zahalené temnotou, byly vytaženy z nádrže dlouhými kovovými pažemi, které tiše operovaly. Přinesly k postavám kovové pláty, dráty a trubice, spolu s hromadou munice. Postavy mezitím ožily světelnými čarami z rozžhaveného kovu. Aaron sledoval celý proces, dokud nebyl dokončen a čtyři postavy nebyly postaveny na plošinu vedle něj.

"Slyšíte mě?" Zeptal se Aaron.

Nejbližší postava, mužský humanoid bez vlasů v pružném brnění, přikývl. "Ano."

"Tři agenti Povstání se dostali k několika mocným a cenným artefaktům," řekl Aaron. "Již zabili sedm členů Rady O5. Já, Nazaren a Dečko jsme chráněni. Ambasádor zmizel a nejspíše bude další na řadě." Něco zadal do kontrolního panelu. "Tohle jsou jeho poslední známé souřadnice."

"Ják je naše mise?" Zeptala se další z postav. Byla to menší a štíhlejší žena s krátkými vlasy.

"Najděte ty tři," odpověděl Aaron, "pokud možno, přiveďte mi je. Pokud budou odporovat, zabijte je. Mají u sebe dva velmi cenné artefakty. Deník a kopí. Přineste mi je."

Otočil se k černé obrazovce za sebou. Byla tmavá s šedým kruhem a třemi šipkami, které se točily kolem jednoho svítícího červenného bodu. Když si jo Aaron všiml, červený bod zasvítil jasněji.

"Ukaž jim," řekl hrubým hlasem. "Ukaž jim, kde je. Najdi ho."

Červené svetélko dvakrát zablikalo a zmizelo. Otočil se zpět k humanoidům.

"Teď jděte, Irantu, Munru, Nanku, Onru," řekl jim. "Najděte ty Povstalce. Přineste mi ty artefakty. Buďte mou Rudou Pravou Rukou."




- ZPĚT -


5.png
Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License