Osmý

kapitola6.png

8red.png


TENKRÁT

— - —

sanmarco.png

Telefon zvonil.

Aaron Siegel stál před kostelem. Jeho zdi byly polorozpadlé ve snaze udržet starou střechu nad nimi. Jedno z vrat dveří viselo na jediném pantu a lehce se pohupovalo ve větru. Okna byla dávno zbavena skel a hrála ve větru přízračnou píseň. Celá struktura si zoufala.

Telefon zvonil.

Aaron se podíval za sebe, kde uviděl Arianse vedle jejich auta, jak ho sleduje. Se vším tím prachem kolem a zapadajícícm sluncem, vypadal skoro jako fata morgána. Byl moc daleko a Aaron si nevšímal jeho výrazu. Viděl jenom kabát vě větru a tmavé brýle na obličeji svého přítele.

Telefon zvonil.

Aaron se podíval do dálky a uviděl oheň. Slyšel kňučení a křik kovu o kov a uviděl, jak se nad horami zvedá kouř. Občasně uslyšel hromovou kakofonii explozí nad pouští a uviděl záblesky světel na obzoru. Pouze občasně zahlédl horu z ozubených kol osvětlenou ohněm. Nízko na obloze visela temná hvězda.

Telefon zvonil.

Aaron slyšel hlasy. Devět hlasů, jak k němu volalo ze země. Věděly to. Věděly, že on má spoušť a chtěly být vypuštěny. Volaly k němu a prosily o propuštění ze svého utrpění. Neslyšely se navzájem, ale slyšely jeho. Každý jeho krok je přiměl zachvět se v jejich betonových hrobkách s nataženýma rukama k bohu, kterého nemohly vidět. "Vrať se," volaly. "Udělej nás znovu jedním."

Telefon zvonil.

Aaron přistoupil ke kostelu s nejistým krokem. Uvnitř kostela našl pravdu. Obloha zahořela jasným světlem zapuzeného boha. Hrůza se plazila půdou a obtáčela své malé prsty kolem jeho kotníků. Pomalu se blížil ke kostelu. Slunce zapadlo za hory a on uviděl RudouPravou Ruku na nebi. Vítr do široka rozrazil dveře kostela a uvnitř jeho rozbitých zdí uslyšel smích muže.

Uvnitř kostela, zvonil telefon.


TEĎ

— - —

mountains.png

"To je ono?" zeptala se Olivia.

Calvin se díval do deníku. Lokace byla správná, aspoň pokud věděl, ale kouřící ruiny, které našli, neodpovídaly pevnosti, která bylapopsána v textu. Rukou si zakryl oči a pokusil se rozpoznat nějaký rys, který autor deníku popisoval, ale nic neviděl. Celkově to byl nerozpoznatelný chaos.

"Jo," řekl Calvin, "tohle je ono."

Adam mžoural přes kouř, který k nim zamířil. "Myslíte, že se sem někdo dostal před námi?"

Anthony zamumlal. "Nejspíš ne. Nemyslím si, že Rada O5 veřejně přiznala, že jejich kontrakt byl zrušen."

"Takže to byl někdo od nás?" zeptal se mladý muž.

Calvin zatřásl hlavou. "Delta byla specifická. Nikdo kromě nás o tom neví."

"No, tak uvidíme," řekla Olivia a vydala se směrem ke skalnatému kopci. "Podíváme se."

Všichni čtyři následovali cestu k vrátnici, která byla skoro půl míle od zničené pevnosti na hoře. Kromě kouře nebylo v okolí vidět žádný jiný pohyb. Brána bylaotevřená a tak prošli dovnitř. Ve vrátnici nikdo nebyl.

"Není to trochu moc?" řekl Adam a prohlížel si strukturu, ke které přicházeli. "Šéf zlé organizace ve svojí zlé pevnosti v horách?"

Anthony se zasmál. "Tak tos nikdy nepotkal Barona Hoadleyho."

"Barona Hoadleyho?" zeptala se Olivia.

"O5-8," řekl Anthony. "Tuhle pevnost nepostavil proto, aby na lidi udělal dojem. Postavil jí proto, že to byl zbabělec."

"Tys ho znal?" zeptal se Adam.

Anthony na chvíli zaváhal. "Věděl jsem, co se říká. Nikdy jsem se s ním nesetkal. Ale reputace tě předchází, nehledě na to, v jakých kruzích se pohybuješ."

Pokračovali dál, ale Olivia se na Anthonyho se zájmem dívala.

— - —

Poškození vnějšku horské pevnosti nebylo nic proti tomu, jak vypadala zkáza unvitř. Schodiště byla zlomená a neprostupná, podlaha pod nimi křupala a prohýbala se a v některých místech úplně ustoupila sazím a popelu. Dlouhé ocelové nosníky na stropě byly prohnuté korhem a celé sídlo páchlo po ohni a masu. Občasně našli zuhelnatělou a znetvořenou mrtvolu nějakého muže, nejspíše osobního stráže člena Rady. Někteří z nich byli za zamčenými dveřmi. Víc jich leželo na zemi, jako kdyby utíkali před něčím v zadní části budovy.

Sestoupili o pár pater, dokud neobjevili velkou místnost, které chyběly zdi. Střecha nad ní se také propadla a kouř stoupal k noční obloze. V této místnosti byli také stráže, ovšem z většiny z nich zbyly pouze obtisky na okolních stěnách. Překročili místnost a opatrně se přitom vyhýbali mrtvolám, až došli k bodu, ze kterého se zkáza zdánlivě šířila.

Byla to mrtvola muže se zčernalou kůží a roztrhaným tělem. Něco tupého a kovového bylo připevněno k jeho odhalené páteři a když přišli blíž, slyšeli jemné otáčení ozubených kol. Ze vnitřku jeho hrudi stoupala masivní ohořelá věž obalená masem, která se rozvětvovala do všech směrů ke stropu. Velké kusy masa byly všude po místnosti. Anthony se k tělu sehnul, aby si ho lépe prohlédl.

"Jo," zkonstatoval, "to je rozhodně člen Rady."

"Co se tu sakra stalo?" zeptal se nevěřícně Adam

"Kdybych si měl tipnout," řekl Anthony a postavil se, "řekl bych, že tady Walter měl v těle nějaké… augmentace, nebo magická vylepšení… zkrátka něco nepřirozeného, co bylo drženo tím, že nemohl umřít." Rozhlédl se po místnosti. "Podle toho, kam až vedou stopy po ohni, bych řekl, že před pár týdny zjistil, že je najednou velmi smrtelný a jeho vylepšení se spolu nesnesly." Strčil do otáčejícího se ozubeného mechanizmu nohou a roztočil ho rychleji. "Jo, určitě se nesnesly."

Olivia se podívala na mrtvolu. "Takže co dál? Máme dalšího z krku?"

Calvin přikývnul a podíval se kolem. "Vypadá to, že je to tu víceméně zadržené. Asi… jo, asi jsme tady skončili." Podíval se na hodinky. "Brzy bude pozdě. Najdeme si nějaké místo na utáboření a zítra ráno půjdeme dál."


"Takže jsme stáli na pláži a naše evakuační loď měla přijet až za pět minut," řekl Calvin a jeho hlas se ztišil, když ukazoval rukama letící helikoptéru. "Na jedné straně kopce byli Mírotvorci a na pláž se hrnuli naštvaní okultisti. Tři míle od pláže, kde jsme ho skoro neviděli, byl Nadační torpédoborec, ale věděli jsme, že může kdykoliv spustit palbu a rozmetat nás na tom písku."

Adam se nakládněl dopředu a dozadu napětím. "A co jste udělali?"

Calvin udělal další gesto. "Co bys řekl? Vytáhl jsem svojí pušku a rozstřílel jsem je do jednoho! Oheň, rozpálený olovo létalo všude kolem, dokud nebyla pláž čistá a nepřiplula naše loď."

Oči mladého muže zářily dostatečně jasně, aby oslnily tmavou místnost. "Páni kámo. Proč jsi mi o tomhle nikdy předtím neřekl?"

"Protože je to blbost," řekla Olivia, která do místnosti vešla s trochou jídla, které našla v kuchyni rozpadlé pevnosti. "Co náš slavný velitel zapomněl zmínit je, že svojí zbraň ztratil ještě než doběhl na tu pláž. Upustil jí, když po něm jedno z tamních dětí hodilo kámen po hlavní cestě o tři města dál. A namísto té přestřelky z Ramba," řekla a usmála se na Calvina přes místnost, "jsem nám vyčarovala velkou želvu, pod kterou jsme se ukryli dokud se Mírotvorci nepřesunuli a okultisty to nepřestalo bavit. Potom jsme doplavali na písečný ostrůvek, kde na nás čekala naše rybářská loď." Šťouchla směrem ke Calvinovi prstem. "A nenazývala bych tu bárku Nadačním torpédoborcem. Byla to sotva hlídkovací loď."

"Víš," řekl pobaveně, "říká se, že vítěz píše historii."

"Já vím," řekla a hloupě se usmála. "Právě jsem jí přepsala."

Adam se zasmál. "Nedošlo mi, že se vy dva znáte už tak dlouho. Jak dlouho že už spolu pracujete?"

"Dlouho!" vyštěkla Olivia. "Jak si myslíš, že jsem stará?"

Adam nevěděl co říct, ale Olivia se zasmála. "Ano," řekla, "už je to chvíle. Poprvé jsme se potkali… kdy? V Budapešti? To bude tak 1994?"

"Už je to dlouho," odpověděl Calvin a napil se z kovové polní lahve. "Známe se od doby, co jsem zachránil její zadek z ulice, když se tahala se skupinou těch uměleckých opic."

"No promiň," začala a praštila ho přes ruku dřevěnou lžící. "Ty 'umělecký opice' byly moje vstupenka sem. Velký Calvin Lucien by se o mě nezajímal, kdybych neuměla magii."

"Teď už se o tebe vůbec nezajímám," řekl a vysloužil si další ránu.

"Počkat, magii? Ty jsi čarodějka?" zeptal se Adam s obnoveným údivem. "Jaktože to nevím?"

"Protože o tom nemulvím na veřejnosti," řekla Olivia a dojedla svou polévku, "ale ano. Kdysi jsem bývala Úchvatná Ivory, známá anartistka. Pracovala jsem na pár představeních v Paříží a Mnichově, než naší buňku napadla Nadace. Rozdělili jsme se a Povstání přišlo na pomoc." Podívala se na Calvina. "V Budapešti."

Pozvedl ramena. "Za celý život jsem uklidil spoustu Nadačních nepořádků. Všechno to po nějaké době začne splývat."

Tozbitou chodbou, kde se utábořili, se ozval zvuk několika padajících věcí a do místnosti vstoupil Anthony s hromadou knížek v rukou. Zavrčel a hodil je na zem před skupinu, kde do nich lehce kopnul nohou.

"Fajn, je čas na domácí úkoly."

Olivia se zamračila. "Ještě jsme ani nedojedli večeři. Nemyslíš si, že máme právo na jednu volnou noc? Nezastavili jsme se už celé týdny."

Anthony sebralknížku z vrchu a posadil se do křesla. "Jak myslíš, ale pamatuj si, že Rada O5 si pauzy nedává."

Všichni sebrali jednu z knížek a začali jimi listovat. Po rychlém projetí několika stránek se Adam zarazil.

"Anthony," oslovil ho, "co ty? Ty už jsi u Povstání nějakou dobu, ne?"

Anthony zamumlal odpověď.

“Jak dlouho už vlastně?” zajímalo Adama.

Anthony si povzdechl a položil knížku na stůl vedle sebe. "Mám tu čest být tím nejstarším členem této skupiny a to o hodně. To je všechno, co potřebuješ vědět."

Adam se zamračil. "Ale notak, chlape. Pracujeme spolu už celé měsíce a já mám pořád pocit, že toho o tobě vím hrozně málo."

Calvin zakašlal. "Jenom je naštvanej, protože nechce říct, jak starej doopravdy je." Otočil stránku. "Napovím ti. Je fakt hodně starej."

Anthony se na něj podíval. "Hele, v mým věku už nepřemýšlíš o věcech, který jsi udělal, ale o tom, cos mohl udělat jinak." Zasyčel. "A je to dlouhej seznam věcí."

"Chci říct, všichni víme čemu jsme se upsali, ne?" řekl Adam mezi sousty svého sandwiche. "Naše životy ve prospěch lepšího světa? Naše životy jako oběť za lepší budoucnost pro zbytek lidstva?" Polkl. "To nezní tak špatně."

Anthony se podíval do své knihy. "To říkáš teď. Jsi mladý. Tvůj cíl není daleko. Až bude po všem, budeš se moct vrátit k tomu, co bylo předtím. Ale pro mě a pár dalších… je tohle všechno, co známe. Já vím, čemu jsem se upsal. A stejně tak všichni. Já se za to nestydím. Jenom je to takový hořkosladký pocit."

Calvin do Adama šťouchnul loktem. "Poslyš, nenech se tím odrovnat. Všichni nejspíš jednou budeme takoví morousové, jako on. Ale musíme pokračovat v Inženýrově odkazu, stát v opozici proti-"

Anthony se zasmál. "Inženýr. To určitě."

Všichni se zarazili a pohlédli na starého muže, který kroutil hlavou. "Říkejte si tomu jak chcete, ale neříkejte tomu pokračování Inženýrova odkazu."

Calvin zvedl jedno obočí. "Máš lepší způsob jak říct, že neseme dál plamen našeho zakladatele?"

Anthony knihu znovu položil a zavřel oči. "Inženýr je jenom lež, kterou Delta vykládá členům Povstání, aby je udržela pod kontrolou. 'Udělejte to pro jeho odkaz,' říkají. Ne. Udělejte to pro svoje přátele a rodinu. Udělejte to protože je to správná věc. Ale nedělejte to, abyste si mysleli, že pokračujete v něčím odkazu."

"O čemto mluvíš?" zeptala se Olivia.

Anthony se opřel do židle. "Napovídají vám toho hodně o Inženýrovi. Něco z toho bude i pravda. Opravdu postavil Povstání skoro z ničeho. Vytvořil spoustu jeho pilířů. Ale stal se z něj zrádce jakmile měl šanci získat moc."

Adam vyskočil a Calvin na starého muže zíral. "O čem to vůbec mluvíš?" vyštěkl. "Mluvíš, jako kdybys ho znal."

Zarazil se. "Znal jsem ho," zavrčel Anthony. "Následoval jsem ho během Oddělení. Nesl jsem tíhu mladého Povstání hned vedle něj a musel jsem jí nést sám, když nás bodl do zad a utekl k Nadaci, jakmile dostal lepší nabídku. A oni z něj udělali člena Rady."

"To není možné," řekl Adam pomalu. "Kdybys znal Inženýra, muselo by ti být… bože, více než sto let. Vlastně víc než to."

Anthony se nepohnul. "Ano," řekl slabě. "Víc než to."

Calvin se posměšně zasmál. "To jsou mi věci. Bojovat proti nadpřirozenu a přitom pít ze stejného pramene, aby sis prodloužil život."

Anthony si ho prohléžel. "Byl jsem dítě. Nic jsem nevěděl. Vyrostl jsem, ale tohle tě jen tak neopustí."

"Kdo o tom ví?" zeptala se tiše Olivia.

"Nikdo." Anthony si dlaní promnul spánky. "Nikdo to nepotřebuje vědět. Pokaždé, když to začalo být podezřelé, na nějakou dobu jsem zmizel a pak jsem se vrátil s jiným jménem. A i tak, když jsem byl pryč, nikdy jsem nebyl daleko. Akorát tak daleko, aby si nikdo nevšimnul a přitom jsem pořád dělal všechno proto, abych ochránil naše cíle."

Calvin vyhodil ruce do vzduchu. "Takže, ty čekáš, že ti uvěříme, že ty, někdo kdo si anomálně prodloužil život a kdo ví co dalšího, čekáš že ti budeme věřit, že víš líp, než Inženýr? Za všechno, co máme, vděčíme Inženýrovi a jeho obětem. Naše celá doktrína je-"

"Jeho oběti?!" Anthony se postavil a obličej mu zrudnul. "Myslíš si, že něco obětoval? Nechal ostatní, aby obětovali za něj. Neztratil nic a získal všechno, co kdy chtěl a všichni jsme mu na to skočili. Skočili jsme na to, protože jsme byli idealisti, Calvine. Věřili jsme, že můžeme stát proti temnotě a že naše akce něco změní. Inženýr vzal naše ideály, použil je protože se mu to hodilo a potom se na nás vykašlal!"

Adam chtěl promluvit, ale Anthony pokračoval. "Postavili jsme Povstání společně a všechno jsme sdíleli. On ty informace dal zpátky Nadaci a použil je, aby nás zničil. Stovky zemřely! Tisíce! Věděl o nás všechno, lokace našich základen, našich táborů, našich skladů. Věděl všechno a všechno to zničil! Byli jsme jim pro smích!"

Znovu se posadil. "Vytvořili jsme Deltu kvůli jeho zradě. Proto nemá Povstání žádný cíl. Summa Modus Operandi je jediný cíl a až doposud byl nedosažitelný. Tak to je. Děláme něco dokud se neobjeví příležitost, nebo bude navždy v naší hlavě, jestli je ještě naživu."

Zarazil se a napil. Jeho výraz změkl. Vypadal unaveně. "Ani Delta to neví. Nezáleželo by na tom. I kdyby to věděli, bylo by lepší držet kult jeho osobnosti. Teď už je z něj maskot, kterého naše organizace zoufale potřebuje."

"Jestli je to, co říkáš pravda," řekl Calvin odměřeně, "proč jsi něco neřekl dřív?"

Anthony pozvedl ramena. "A proč? Kvůli šanci, že mi lidi uvěří a ztratí víru v Povstání, nebo šanci, že mi neuvěří vůbec, tak jako vy teď. Co by to změnilo?" Zarazil se. "Náš cíl je pořád stejně důležitý. Cokoliv, co by násmohlo rozptýlit, je špatné."

"Tak proč nám to říkáš teď?" promluvila Olivia.

Anthony neodpověděl hned. Jedním prstem si promnul spánek, zavřel jedno oko a podíval se někam do dálky. "Říkám vám to, protože mi záleží na tom, abyste to věděli. Bude zázrak, jestli se z tohohle všichni dostaneme živí," znovu se přerušil. "Nepřipadá mi správný nechat někoho umřít, aniž by věděl pravdu o tom, za co bojuje. Děláme to, co děláme, protože přirozený řád věcí vyžaduje, abychom napravili své vlastní chyby, ne protože to nějaký zrádce řekl před sedmdesáti lety."

Postavil se s knihou v ruce a odešel. "Smiřte se s tím, jestli můžete."

— - —

Později, když Olivia a Adam usnuli u hromady hořícího nábytku, Calvin seděl a byl vzhůru. V ruce si převaloval lahvičku tekutiny. Světlo ohně tančilo po jejím povrchu a červená a žlutá se mísila s trochou modré. Byla chladná na dotek, vždycky byla, a když jí držel v ruce, uklidňovalo ho to. Nedokázal to vysvětlit, ale bylo něco uklidňujícího na —

"Kde jsi to sebral, Calvine."

Neznělo to jako otázka. Calvi se rychle otočil k Anthonymu, který stál o kousek za ním a obličej měl pouze částečně osvětlený měsícem. Calvin lahvičku zastrčil do kapsy.

"To není tvoje starost," řekl potichu.

Anthony si odfrkl. "Rozhodně to je moje starost, protože pokud vím, už z toho nic nezbylo." Vyšel z temnoty a posadil se na zem vedle Calvina. Ostřil klacek svým nožem. "Víš vůbec co to je?"

Calvin přikývnul. "Je to voda z Pramene Mládí."

Anthony se zahleděl na konec toho klacku. "Ano to je. Dovedu si představit, že jsi už použil jednu lahvičku na to, abys poslal chudáka starýho Dr. Cartera do hrobu." Calvin přikývnul. "A přestu máš ještě jednu. To je zvláštní, nemyslíš?"

Odložil klacek a nůž a opřel se o křeslo. "Když ten pramen vyschl, zbylo akorát dost vody na dvanáct lahviček. Každý z nich už z něj pil a měl zajištěné věčné mládí, ale těch dvanáct lahviček bylo dáno každému z nich, pro jistotu. Z toho, co jsem slyšel, už žádná nezbyla a ty máš přesto hned dvě. Zajímalo by mě, komu patřily." Zarazil se. "Co s tím hodláš dělat?"

"Nic," odpověděl rychle Calvin. "Zničit to, jednou."

Anthony zavřel oči. "Dobře. V té lahvičce není nic, než jed, věř mi. Očistí tě to od ran a navrátí ti to mládí, ale život, který budeš potom žít je mělký a prázdný. Přestaneš cítít jak věci chutnají, barva oblohy zmizí."

"Takže jsi se vážně napil," řekl Calvin, jako kdyby tomu až doposud nevěřil.

Anthony si povzdychl. "Ano. Když jsme přebíhali, vzali jsme si pár lahviček pro sebe. Ne pro všechny, ale pár. Já byl jeden z těch šťastlivců." Zasmál se. "Štěstí. Ne, nebylo to štěstí. Jakmile mi došlo, co to dělá, strávil jsem roky tím, že jsem se to snažil odčinit. Podniknul jsem toho hodně, abych znovu nabyl chuť a rozjasnil oči, ale konečně jsem znovu začal pomalu stárnout. Hodně pomalu."

Calvin znovu vytáhl lahvičku a podívalse nan í. Když se podíval po Anthonym, on se na něj nedíval. "Tam v tom sídle, když Donna Taylorová řekla, že lžeš o tom, že se bojíš smrti… Co myslíš, že tím myslela?" Zeptal se ho Anthony.

Calvin pozvedl ramena. "Nevím. Vážně nevím." Zarazil se. "Nebo— no, nevím. Nebojím se svojí smrti, ale když myslím na to, jak někoho ztrácím, lidi na kterých mi záleží, nebo kteří na mě spoléhají… je mi z té představy špatně."

"Samozřejmě," usmál se Anthony. "Není nic špatného na tom, bát se smrti, Calvine. Je to něco neznámého a strach ze ztráty blízkých už dovedl větší muže k daleko horším věcem. Věř mi, že i já jsem už jednou podlehl strachu." Na chvíli se zarazil a zahleděl se na ostří svého nože. "Rozdíl mezi námi a Nadací je ten, ře mi dokážeme přiznat roli smrti v přirozeném řádu a dokážeme přijmout ten řád jaký je. Nadace zadržuje monstra a zázraky a zkoumá je, aby objevila pravdu, vše pro její Radu O5. Tvrdí, že drží moc bohů mimo špatné ruce, tak jí mají pro sebe. My odmítáme moc bohů." Přejel jazykem po zubech. "Nemělo by to existovat, Calvine. Ne takhle. Náš svět na to není stavěný."

Anthony shlédl na lahvičku. "Rozhodnutí je na tobě, Calvine, ale kdybych byl tebou, zničil bych to a nikdy bych se nad tím nepozastavil, protože já tě to použít nenechám a nechci tě zabít. Nenechám tě udělat tu stejnou chybu, kterou udělal on."

Calvin se na něj nepodíval. "Říkal jsi, že jsi za ta léta měl hodně jmen. Kdo jsi?"

Anthony se usmál. "Pro tebe, právě teď, jsem Anthony Wright. Byl jsem někdo jiný, ale všichni ti lidé zemřeli, když jsem si vzal nové jméno. Muž, který jsem byl, když jsem přeběhl, nebyl naživu už hodně dlouho."

A s tím se Anthony převalil na stranu a za několik chvil už slabě oddechoval. Calvin zůstal vzhůru ještě chvíli, dokud i jeho nepřemohl spánek.




- ZPĚT -


8.png
Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License