Velebení pro ty Živé

Poznámka: Tohle je Část 22 z 23 příběhu Cool War. Čtení této části jako první je velmi špatný nápad.


hodnocení: +1+x

"Ruiz Duchamp."

Ruiz se probral a se zívnutím si promnul oči. Pokusil se protáhnout, ale zjistil, že jeho ruce jsou připoutány kovovými pouty ke stolu. Vzhlédl a zjistil, že před ním stojí Agent Green.

"A kurva."

Agent Green počítal se vším. Zbytek MTF Ypsilon-18 čekal před zadržovací místností. Když se na to podíval zpětně, poslední únik byl možný jenom proto, že byl sám. Místnost byla vákuově uzavřena a nebyl způsob, jak dveře otevřít zevnitř. Kamery pozorovaly každý centimetr cely, dokonce i mimo viditelné spektrum. Green otevřel tlustou manilovou obálku a vyložil na stůl fotografie a záznamy o incidentech.

"Získal jste naši pozornost, pane Duchampe. Sedmdesát tři anomálií za posledních šest měsíců. Všechny na sobě mají vaše jméno."

Ruiz se natáhl tak daleko na stůl, jak mu to pouta dovolovala a prohlédl si několik fotografií, než si znovu sedl a usmál se.

"Pár vám jich chybí."

Green pozvedl svou pravou ruku a vrazil Duchampovi do čelisti. Ruiz sebou trhnul v želízkách a poté si promnul bradu. Green se k němu přiblížil a zadíval se Duchampovi do očí tak vážně, jak to dovedl.

"Nebudete mluvit, pokud se vás nezeptám na otázku. Je vám to jasné?"

Duchamp zůstal zticha. Green se posadil a upravil si kravatu.

"Jsem rád, že to můžeme vzít po dobrém, pane Duchampe."

Green se probral fotografiemi a jednu náhodně vybral.

"Podíváme se na tuhle, ano? 'Zvony a Píšťaly'. Dělalo to hluk. Škodilo to veřejnosti. Víte, co jsme s tím udělali, pane Duchampe?"

"Ne."

"Zničili jsme to. Strčili jsme to do drtiče na smetí a mačkali jsme to, dokud to nezmlklo."

Green vzal ze stolu další dvě fotografie. Na jedné byl krásně vyrobený zlatý čtyřnožec, který vyfukoval páru z trubek na zádech. Na druhé bylo lesklé težítko.

"Před a potom. Pane Duchampe, tohle není umění. Není to vtipné. Nevyvstávají z toho otázky. Není to 'cool'. Je to jenom otravné. Podíváme se na další. Ach ano, tohle si pamatuju. 'Já Vím, Že To Všechno Zkurvíte, Vy Zmrdi, Proč Se Prostě Nemůžete Naučit, Že Některý Věci Se Klidně Můžou Nechat Tak Jak Jsou…' a tak dále. A ano, zkurvili jsme to. Teď je z toho jenom hromada střepů. Vlastně mám malý střep na stole, abych si mohl připomenout, jak se to rozbilo na tisíce kousků. Co bylo účelem tohoto díla, pane Duchampe?"

"Abyste ho rozbili."

"No, jsem rád, že jsme vám nahráli do karet. Jaká úžasná myšlenka! Jaké revoluční mistrovské dílo. Tohle je sarkasmus, pane Duchampe, pokud jste si nevšimnul. Je očividné, že nemáte cit pro jemnost."

Ruiz začal ťukat prsty o sebe. Ne proto, že by ho začaly štvát pouta, nebo Greenova kritika jeho díla. Bylo to kvůli nedostatku zábavy. Začal protáčet stěny imaginární rubikovy kostky a přemýšlel nad zvukem, který kostka dělá. Green se na něj zahleděl.

"Dávejte pozor, pane Duchampe. Teď se dostáváme k té důležité části. 'Tragédie o Oběšeném Králi'."

Ruiz vzhlédnul.

"To jsem já neb-"

Green vrazil levačkou do Ruizovy lícní kosti se zuřivostí vzteklého psa.

"TO NEBYLA OTÁZKA, PANE DUCHAMPE."

Ruiz si sáhnul na modřinu a naštvaně si Agenta Greena prohlížel.

"'Tragédie o Oběšeném Králi'… nebo jak jí říkáme my, SCP-701. Víte, to co jste udělal považujeme za vážné prolomení zadržovacích procedur, pane Duchampe a to nebereme na lehkou váhu. Jasně, hloupé kusy umění, ty tu máme každou chvíli. Uklidíme po vás, to nás netrápí. Ale tohle? Tohle představení je únik ze zadržení. To trochu mění naší operační proceduru."

Green se posadil a poškrábal se na bradě, zatímco se Duchamp vrtěl na židli.

"Nedáváte nám na vybranou, pane Duchampe, budeme vás muset terminovat."

Ruiz ucítil, jak se mu zastavilo srdce. Konverzace se najednou stala příliš… reálnou. Zvedl ruku jak jen mu to jeho pouta dovolovala.

"Ano?"

"Já to neudělal."

"Máme zdroje, které tvrdí něco jiného. Máte nějaký důkaz?"

"Sandra Paulsonová je imunní vůči hypnotikům… a já také, mimochodem. Chce se mi z toho jenom spát."

Agent Green si Duchampa prohlížel a pozoroval, jak se škrábe tam, kde do nějvstříkli injekci plnou skopolaminu. Chvíli nad tím uvažoval a poté pokračoval.

"Víte, kdo dal Sandře Paulsonové ten dokument?"

"Jo,vím. Sochař."

Agent Green pozvedl obočí.

"Víte kde se Sochař nachází?"

"Toho skutečného už jsem nesledoval celé dny. Stupidní klony."

"Jste si vědom incidentu se Sochařem z dnešního rána?

"Ou, jo. Chvíli jste po mě stříleli."

Green se zamračil a přitáhnul si židli.

"Vy jste byl na 16 Hartford Street?"

"Jop. Dostal jsem se tam chvíli před vámi."

"Proč?"

"Soukromý problém. Rodinná záležitost."

"Nechtějte mi dát záminku k tomu, abych vás znovu praštil, pane Duchampe. Lidem s rozbitou hubou je špatně rozumět."

"Byl jsem tam kvůli svému bratrovi."

"Vašemu bratrovi?"

"Pico Wilson. Střihač."

Green se zamračil a pokusil se zamaskovat své zmatení.

"Rozdílná příjmení?"

"Změnil jsem si příjmení před pěti lety. Nikdy ne formálně. Nikde nejsem uvedený jako Duchamp."

"Chápu. Jste si vědom toho, že váš bratr jednal podobně jako vy, v přímém rozporu s naší organizací?"

"Tak trochu."

"Podobně jako vy, byl zapleten do úniku ze zadržení. A to mnohem vážnějšího."

"Já jsem-"

Green pozvednul pěst a Duchamp skončil uprostřed věty, aby nemusel znovu dostat ránu.

"Pouze, když se zeptám na otázku. Pane Duchampe, pokud je to, co říkáte, pravda vy a slečna Paulsonová jste imunní vůči hypnotickým látkám, potom nic z toho, co říkáte, nemá žádnou váhu. Vaše slova a její, neznamenají nic. Její slovo proti vašemu a ani jedno se nedá ověřit. Ale, vzhledem k tomu, jak otevřeně jste odpovídal na otázky, nemám důvod vám nevěřit."

Green přešel ke dveřím a stisknul tlačítko interkomu.

"Alcorne, vyhledejte v záznamech osobu jménem 'Pico Wilson'… a když už jste u toho, najděte taky 'Ruiz Wilson'."

"Rozumím."

Green se otočil a znovu se posadil ke stolu.

"Pane… Wilsone."

Ruiz se zachvěl při zaslechnutí svého rodného jména.

"Nemám důkaz o vašem spojení s únikem SCP-701. Vy nemáte důkaz o opaku. Většinou bych se přiklonil k mírnější variantě, ale vzhledem k vaší složce, nemám zrovna štědrou náladu. Víte, pane Wilsone, v téhle místnosti, jsem váš soudce. Jsem vaše porota. A ano, pokud vás shledám vinným, budu i váš popravčí."

Green vytáhnul svou pistoli a zamířil s ním přímo na Ruizovu hlavu.

"Pokud se Agent Alcorn vrátí a cokoliv z toho, co jste řekl, nebude pravda, zastřelím vás."

Ruiz hleděl do hlavně a cítil jak mu po obličeji pomalu stéká kapička potu. Green zavřel levé oko a zamířil.

"Bojíte se, pane Wilsone? Pokud jste říkal pravdu, nemáte se čeho bát."

Oba tam seděli v tichosti celou minutu a potom další. Dveře zabraňovaly průchodu jakýchkoliv zvuků. Ruiz v uších cítil svůj tep. Najednou zahučel interkom.

"Našel jsem vaše složky, Greene."

Green se postavil, přešel ke dveřím a stisknul tlačítko. Ruiz vydechnul, aniž by si předtím všimnul, že zadržuje dech.

"Vztah?"

"Bratři."

"Díky, Alcorne. Myslím, že už jsme tady skoro skončili."

Green se přesunul zpátky ke stolu a znovu se posadil. Ruiz se slabě usmíval zbavený napětí.

"Ještě se neradujte, pane Wilsone. Pořád nemáme žádný urgentní důvod, proč vás držet naživu."

Ruizův výraz se okamžitě změnil z potěšení v hrůzu.

"Ale, potřebujeme stále vyzpovídat vašeho bratra. A bohužel se zdá, že jste naše nejlěpší vodítko k němu."

Green se poškrábal na bradě a uvažoval nad tím, co by měl udělat. V ideálním případě by se Ruiz přidal na jejich stranu a dobrovolně by se zhostil role návnady… ale samozřejmě, jeho odolnost vůči hypnotikům znamenala, že se mu nedá věřit. Museli by ho udržet pod kontrolou, pod dohledem, bez toho, že by hrozil jeho útěk. Nesměl by o tom vědět. Muselby být nudný.

A potom, díky jiskře geniality, dostal Green nápad.

"Pane Wilsone, říkáte, že jste odolný vůči hypnotikům. Jak reagujete na amnestika?"

Ruiz cítil, jak se mu z tváře vytratila barva.

"Špatně. Velmi, velmi špatně."

Green se zasmál.

"Pak nevidím žádný problém."


zbytek byl zapomenut
STEJNĚ JAKO CELÝ SVĚT


Ruiz si promnul oči. Usnul uprostřed galerie. Během dne. Na několik hodin. Ve stoje. Znovu.

Ruiz se podíval na své digitální hodinky na pravém zápěstí. Bylo 15:45.

Ruiz se podíval na své ručičkové hodinky na levém zápěstí. Bylo 15:45.

Ruiz se podíval na kapesní hodinky na plátně před sebou. Ty se roztékaly na větvi stromu a nejspíše už nějakou dobu nebyly nataženy. Ruiz věděl, že nemá věřit časovým údajům ze surealistických maleb, ale i tak se podíval. Bylo 15:45.

Přešel přes recepci ven, o tři vchody dál po ulici do své oblíbené kavárny a objednal si extra espresso.

Vzal jej do ruky a otočil se k odchodu. Baristka promluvila, zatímco odcházel.

“Je vám dobře, Ruizi?”

Otočil se ke starostlivé dívce za pultem.

"Yeah, I'm fineJo, jsem v pořádku, díky."

Odešel a po cestě pil své kafe. Jednou se té dívky bude muset zeptat na jméno.


zmatek a přijmutí
UKRADENO


Ruiz se vrátil do ateliéru a zjistil, že je plný různých smrtících pastí. Promnul si spánky a snažil se zahnat bolehlav. Kdy tohle všechno postavil? Prohlédl si plakety na díle a zmateně uvažoval. Zdá se to být hotové, pomyslel si. Klidně by to mohl otevřít pro veřejnost.


a tak přišel začátek
A ZBYTEK BYL KONTEXT


“Tři lidé zemřeli kvůli vaší výstavě.”

“Podepsali papír.”

“Lidi mi kvůli tomu začínají dýchat na krk.”

“Všichni podepsali. Všichni věděli, do čeho jdou, dali mi svolení.”

Nejposlednější výstava Ruize Duchampa byla, jak doufal, jeho mistrovským dílem. Instalace mu trvala pět měsíců na sestavení. Dílo s názvem 'haha di se zabít' byla jeho pocta hlouposti. Musel obskákat tolik kliček, aby se vzdal zodpovědnosti, ale i tak mu Úřady pořád nedaly pokoj. Bylo to otravné.

“Chtějí, abyste se zbavil těch neštovic.”

Jedna z nejoblíbenějších částí 'haha di se zabít' se jmenovala 'pobodej se jehlama'. Byla to pouhá otevřená krabice plná injekčních stříkaček s těmi nejsmrtelnějšími nemocemi a jedy na světě. Tak zemřel jeden z návštěvníků, když si sám vstříknul smrtící dávku všeho. Kdykoliv se někdo zeptal, kde k tomu všemu přišel, jenom pozvedl ramena a řekl, že má své způsoby.

“Neohrozím integritu celého díla jenom kvůli idiotům.”

“Budete muset. A ty břitvy budou muset taky jít.”

Nejhlasitější částí haly bylasekces názvem 'strč prst do ostří 1-5' a jednalo se o několik rychle se točících ocelových cirkulárek. Byly namalovány jasnými barvami, ale kromě toho to byly naprosto normální kotoučové pily a dokázaly jednoduše uříznout ruku. Kritici díla už takhle přišly o dvě ruce. Ruiz nesnášel Kritiky, ale nemohl si nějak vzpomenout proč.

“Všude jsou varovné cedule. Celá pointa tohoto díla je dát lidi do smrtelného nebezpečí, kterému se mohou jednoduše vyhnout. Pokud to nebude doopravdy, ztratí to účel.”

“To mi nestačí.”

“Skáčete jak Úřady řeknou.”

“Snažím se zachránit lidské životy.”

“Snažíte se zachránit idioty, kteří strkají prsty do cirkulárek.”

“NÁZEV DÍLA JIM ŘEKL ABY TO UDĚLALI!”

“Ale ne, ještě že jsem nic nepojmenoval 'skoč z mostu'. To by byla naprostá katastrofa.”

Každá část jeho výstavy byla navržena tak, aby zabila, nebo alespoň silně zranila. Jediné, čeho se Ruiz bál bylo, že nějaký idiot použije jehodílo k zabití někoho jiného, což se naštěstí zatím nestalo. Samotná myšlenka zabití jiného člověka se mu protivila.

“Sebrali jsme vaši C4.”

“Co? Nikdo ani nepoužil 'zmáčkni tlačítko na ohňostroj', to jste snad nějaký puritán?”

“Bezpečnost je na prvním místě. Tohle si v mé galerii dovolovat nebudete.”

“Kazíte mou vizi. Dříve jste to chválil.”

“Vaše práce se změnila a tenkrát mi policie nešlapala na paty. Musíte to celé překopat, nebo si to dejte jinam. Lituju toho, vítě že se mi vaše práce líbí, ale lidé jsou na ni prostě příliš hloupí.”

“TO. JE. ÚČEL. CELÉHO. DÍLA. Pokud jste příliš hloupí na to, abyste si nesedli na elektrické křeslo a nezatáhli za páku, je to vaše chyba. Jejich krev je mým plátnem.”

“Já vím a chápu to. Ale tady to vystavovat nemůžete. Omlouvám se.”

Ruiz byl zklamaný. Vešel do své oblíbené místnosti, kolem krabičky kyanidových kapslí s nápisem 'Prosím, vemte si vzorek zdarma'. Prošel kolem automaticky se pohybujících gilotin. Podíval se napříč 'hrajte si s noži'. Schovával si jednu část díla pro případ, že se stane něco zklamávajícího. Zavřel za sebou vzduchotěsné dveře a pomalu se nadechl.

Jsou to idioti.

Nebyl Nikdo, kdo by to chápal.

Nikdo, kdo by to OPRAVDU chápal.

Nikdo?

Nikdo.

nikdo
Nikdo.
Nikdo
NIKDO

Vůbec Nikdo.

tohle není správné

Otočil knoflíkem a tekutý dusík se mu rozlil po těle.

Jeho poslední myšlenka byla, že na tom nezáleželo.

NEZÁLEŽELO?

nezáleží

Jeho Poslední Myšlenka Byla, Že Na Tom Nikdy Nezáleželo.

Alespoň on to chápal.

On to opravdu chápal.

On To Chápal?

ON
TO

CHÁPAL?

on to chápal
On to chápal.
On To Chápal
ON TO CHÁPAL

A to bylo všechno, co potřeboval.

‘osprchujte se a budete cool’
jak debilní jméno


Někdy, Ruizi, se věci prostě… Jak to říct, možná bych měl říkat… 'vrátí'. Někdy se věci vrátí, všimnul sis? Jako kdybys žil na okraji mince. Nebo na ostří nože. Někdy se věci vrátí a svět ti připadá hrozně jiný. Cítíš to? Už jsi to pocítil, že ano?"

Ale s mým mozkem je něco v nepořádku.
Byl překroucen, víte, změněn mužem, který si myslel, že to bude zábava.
A nebo možná ne.
Možná mě nechal stejného a překroutil svět.

Jak bych mohl poznat rozdíl?


následovala smrt


Tímto jste srdečně zváni na pohřeb
RUIZE EDWARDA DAVIDA DUCHAMPA
Umělce


šest z prvních je klid a mír
Šest z druhých je cenzura.
Šest Z Třetích Je Odhalený Začátek
PTÁKOVA KŘÍDLA BYLA STŘIŽENA
« Bratrství | Hub | haha zabil ses »

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License