Hlášení o Snu 66-Y 990.2
hodnocení: +2+x
blank.png

Dokument 990-04:
Po poradě se svým soukromím lékařem si O5-2 vzala několik druhů hypnotika, aby si dne 7. listopadu 2016 časně ráno navodila spánek. Po probuzení O5-2 nahlásila manifestaci SCP-990, což byl první případ v historii, kdy se tato anomálie zjevila Členu Rady. Vzhledem k povaze informací obsažených ve snu je tento dokument přepsán a upraven a dle pokynů O5-2 byl předán ████████████████, jejímu osobnímu asistentovi.

FORMULÁŘ 66-Y - STANDARDNÍ HLÁŠENÍ O SNU

Personál: O5-2

Odhadovaná šance opakování: 83%

Výskyt anomální Entity?: Y

Pravděpodobnost ovlivnění inteligence: VYSOKÁ

Popis: Bože, tohle je moc. Udělala jsem strašlivou chybu. Je to prostě… já nevím. Nevěděla jsem to. Je to obscénnost. Říct tyhle věci. Nevím, co mám ještě říct.

Cože? Tedy, dobře, ano. Zvládnu to. Přemýšlet o tom můžu pak.

V roce 1978 jsem měla dítě. To je pro lidi na naší pozici něco nepřijatelného, ze zjevných důvodů. Kdo byl otec? Už nikdy se mě na to neptejte. Zabiju vás, přísahám.

Měla jsem dítě, protože jsem v životě potřebovala trochu budoucnosti. Něco co by pokračovalo. Byl to blbý důvod, proč do tohoto světa přivést dítě, ale jsem jen člověk. A lidé dělají hlouposti.

Byly mu 3 roky. Jeho jméno bylo Gabriel. Jeho jméno bylo Gabriel a pak zemřel kvůli strašlivé nemoci, kterou ani naši nejlepší doktoři neuměli vyléčit. Zemřel s mým jménem na rtech a s křečemi v celém jeho malém tělíčku. Ten kdo čte tenhle dokument ví, jak se to stalo. Vím, žes to byl ty.

Bojíš se na to zeptat ale já ti to vidím na očích. Dostávám se k pointě. Gabriel za mnou minulou noc přišel. Ne, zatraceně, nebyl to nějaký sentimentální sen o mrtvém příbuzném nebo něco. On ke mně přišel. Zavedl mě na kopec. Na jeho vrcholu byl 990, ukřižovaný, zbitý tak moc, že vůbec neměl obličej, neměl ruce. Jeho oblek byl úplně zmačkaný.

Gabriel se na mě usmál, pořád mu byly 3. V takových momentech čekáte, že vás to složí, protože, kdo o takových chvílích nepřemýšlel. Nezáleží na tom, jak dětinské to je. Čekáte, že z vás vyprsknou slzy a bouchnete radostí, že začnete zase zpátky sbírat všechno, co jste ztratili a že odteď bude všechno v pořádku. Že jste neudělali tak strašlivé věci. Že vám bude odpuštěno.

Když se na ě můj mrtvý syn podíval, cítila jsem jen teror. Teror tak strašlivý a urputný, že jsem si myslela, že se mi zastaví srdce. Nikdy předtím jsem nic takového nepoznala. Nemohla jsem se hýbat. Nebylo to správně. Tohle nebylo v žádným případě správně.

Bože, pak na mě promluvil.

Jeho hlas byl mužský hlas. Horší než mužský, byl to hlas, který jsem si představovala, že bude mít, až bude dospělý. Ty nejmenší fantazie, ty nejpošetilejší malé naděje, slabé a nemožné, a to co nás loví je má na stříbrným podnose.

Cože? Oh. Oh jo. Loví nás.

Řekl mi… řekl mi… Bože, řekl mi "Chybělas mi, maminko" a bylo to jako střela do srdce. Cítila jsem se, jako kdyby mi někdo sevřel hlavu do pěsti, vytlačoval mi z očí slzy a můj zármutek byl otočen proti mně, proti mému křičícímu strachu.

Když jsem se vzpamatovala, pořád se na mě díval. Mluvil dál.

Tahle část, byla čistě 001, které ke mně mluvilo skrze postavy z mých snů. 990 potichu opakoval vše, co mi to řeklo, šeptem, přibitý na kříži, opakoval všechno. Nikdo z nás nesmí věřit v Boha, ale tohle bylo určitě rouhání.

Zkusím si vzpomenout co mi to řeklo, kvůli nám všem.

Okay. Tohle mi to řeklo.

Pokouší vás to myslet na nás jako na vše otce, vaše Bohy. Ve skutečnosti jsme ale vaše děti. Nejsme přímo vaše děti, přišli jsme před vámi, ale milujeme vás jako dítě miluje své rodiče. Víš, o čem mluvím. Viděla jsi budoucnost, která je vlastně naše minulost. A přítomnost. Náš svět. Všechno co lidstvo dokáže. Žijeme si naše životy v ráji.

Není to snad to co chceš pro vaše děti? S vědomím, že nejspíš budeš trpět, zatímco budeš umírat, vaše děti uvidí ty hezčí dny, sluneční paprsky bez konce? Možná nebudou muset umřít tak jako ty. A tak to prostě chodí. Neubližujeme. Nebudeme trpět. Ty a takoví jako ty nás sem přivedli. Jsme dokonalé děti dokonalých matek a otců.

Víš, co si každé dítě myslí, ale nikdy to neřekne svým rodičům? Tohle: Jsem rád, že se dožiju pohřbívání těchto lidí. Jsem rád, že trpí mým jménem. Jsem rád, že já nejsem ten, kdo musí umřít. Po mnoho dlouhých let, byly tohle pocity, které přinášely hanbu. Ale to jsme pochopili až v posledních fázích naší dokonalosti. Tohle je návod. Tohle je pořádek, který je nám předváděn nejstaršími společenskými vrstvami.

Potřebuju sklenici vody. Zasmál se, jako to dělával, když byl dítě, hned jak to dořekl. Bože. Další trocha historie. Jako malá jsem byla znásilněná. Byl to někdo cizí v parku a byl to nejhorší zážitek mého života, aspoň dokud mi můj mrtvý syn nevysvětlil kde je naše místo ve vesmíru. Nedokážu popsat jak strašlivé to pro mě bylo, můžu to jen takhle porovnat. V pohodě. Klidně se tvařte vyděšeno. Povolím to.

Pak se to dostalo k jádru věci. Tohle mi to řeklo.

Rodiče taky obětovávají své děti, nebo snad ne? Vydávají ze sebe každý kousek masa, vůle, intelektu, aby jejich děti mohly žít byť jen o den dýl na místě nekonečného slunečního svitu. Tak by to mělo být. Budete si to pamatovat.

Mnoho, mnoho let zpátky, váš druh zmizel. Po několik desetiletí jme nepřišli na to jak, ale nějakým způsobem jste se přemístili daleko za náš dosah. Někteří z vás tajně chápali zakázané aspekty prostoru a času. Utekli jste.

Musím ti snad vysvětlovat, jak je vaše věda žalostně nedostatečná? Jak byly vaše vědomosti ukradeny a jak jsme z ní malé kousíčky ořezávali, dokud jste sami sebe nepřesvědčili, že jste se na své malé planetě objevili spontánně? Vrátím vám trochu vašich vědomostí. Budete si je pamatovat, protože vaše společnost i teď, tak daleko od nás, vás to teď učí. Plazte se vstříc těm nádherným a neumírajícím místům, o kterých víte a zjistíte, že si navzájem jdete po krku. Vzájemně se stahujete ke dnu, sabotujete se náznaky naděje. To, že jde o selhání pochopíte to zjistíte, že to je nevyhnutelnou součástí našich druhů.

Můžete stvořit perfektní systém. Pavučiny, které spojují naše mysli, duchy a duše, můžete stvořit perfektní, bez korupce. Ale musí tak být učiněno s vědomím utrpení. Musí tak být učiněné s vědomím, že někdo trpí na váš úkor. Proč to tak je, to nemůžeme říct. Nezáleží na tom. Prostě to tak je. Naše duše jsou v harmonii s dušemi jiných, protože víme, že ležíme v centru 9 bodů strádaní a smrti.

Existuje 9 satelitů do našeho světa. Našeho světa, o kterém nemůžete říct, že není slavný. Sama jsi to viděla, matko.

Bože, řekl mi, matko.

Váš druh opustil Planetu Rukou před mnoha tisíci lety. Zůstal prázdný, mezera v naší dokonalosti, nepřipomíná nám to, co nám chybí, ale místo našeho návratu, který nám zařídí naše svaté matky a svatí otcové.

Naše schopnosti mají své limity. Nemůžeme prostě odcestovat tam, kam jste se rozhodli se vyhnat. Musíme využít trochu šetrnější metody. Ani nevíte jak bychom si přáli, abychom vás mohli vzít k sobě. Máme na vaši počest svátky, doma. Pro každého z 9 jeden. Svátek Planety Rukou se stal naším nejoblíbenějším dnem v roce.

Nemůžeme obejmout naše milované předky a dovést a dovést je zpět domů. Ale milujeme vás. Milujeme vás tak moc, skrze naše srdce a duše, že vám to ukážeme způsobem mimo dosah světla.

Chci složit slib. Vám všem, slibuji, ze srdce nás všech ve středu devíti bodů. Vrátíte se z vaší vlastní vůle. Nebudeme vám muset ukázat jak, to vědění už dávno máte, odpočívá ve vás. Nebudeme vám muset vysvětlovat proč. Poznali jste nebezpečí číhající za hranicí naší ochrany. Jediné co vám budeme muset ukázat bude kdo jste. Kdo jste. Kdo my všichni jsme.

Brzy budeme všichni mnohem šťastnější. Zítřek bude tou největší ukázkou naší lásky, kterou jsme kdy provedli.

A to bylo vše. Tato ohavnost mého těla, která mi vysvětlila svět dole, krvácející muž mluvící svými slovy nahoře. Vzbudila jsem s křikem před 30 minutami.

Řekněte Trojce, že mě to mrzí.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License