Rande
hodnocení: 0+x

Alvarez zaklepal na již otevřené dveře a vstoupil do kanceláře.

"Volal jste, pane?"

Dr. Gears vzhlédl od spisů na svém stole a upřel pohled na mladého člena ochranky.
"Ano, snažil jsem se kontaktovat Dr. Clefa celý večer, ale nezvedá mi telefon. Byl bych rád, kdybyste ho našel, ujistil se, že je v pořádku a sdělil mu, že s ním musím nutně něco projednat."

"Ale pane. Je pátek večer." Alvarez odpověděl a nepohodlně se zavrtěl. "Pokud si vzpomínáte…"

"Oh, jistě. Jeho…"

"…Ano."

"A on nemůže…"

"Zanechal instrukce, kde žádá, aby nebyl vyrušován za žádných okolností. Tak to je, pane."

"No, předpokládám, že to pak může počkat do zítřejšího rána."

"Dobře, pane."

Alvarez opustil kancelář.


Dr. Alto Clef seděl v jídelně svého apartmá na Site-19. Místo bylo podle jakýchkoli norem přepychově vybavené - tapeta se zlatým reliéfem, ozdobný dubový obklad, nábytek z 18. století, stolek s neocenitelným porcelánem a nejkrásnější stříbro. Na starém podstavci stála starožitná váza z dynastie Ming zářící v teplé záři křišťálového lustru; na jedné zdi visel originální Caravaggio, na druhé Vermeer. V pozadí tiše hrála hudba od Berryho Whitea.

"Mmmh!" poznamenal Clef, položil svoji lžíci a otřel si ústa ubrouskem. "Ta fenyklová polévka byla vynikající. D-12130 se dnes opravdu překonal." Pokynul jednomu z několika zaměstnanců třídy D, co stály opodál. "Více vína, D-23897."

"Hned to bude, Dr. Clefe." řekl muž v oranžovém overalu, který nervózně přistoupil ke stolu a doplnil jeho sklenici výjimečně svěžím Chardonnay.

Clef pozvedl sklenku k jeho ústům, trochu upil a spokojeně vydechl. "To je hezké…" řekl a usmál se na svého hosta. "Měli bychom tohle dělat častěji, nemyslíš?"

Naproti němu u stolu stálo SCP-173. Zíralo na něj bez pohybu a naprosto potichu.

Okolo živé sochy bylo umístěno pět pracovníků třídy D, jejich oči se na ni upíraly, chladný pot stékal po jejich tvářích, jak se snažili nemrkat, nepřerušovat oční kontakt ani na vteřinu; šestý muž stál přímo vedle 173, třesoucí se hrůzou, když zvedl lžíci fenyklové polévky k jejímu obličeji a rozmazal obsah tam, kde měla být její ústa.

"Smím podotknout, jak krásně dnes vypadáš, zlato." řekl Clef. Pohledem sjel po černých večerních šatech pevně obepínajících křivky sochy, blonďaté lesklé paruce na její hlavě a růžové tvářence na jejím obličeji… "Chtěl jsem ještě chvíli počkat, ale když tě vidím takto, tak prostě… Já… Heh, podívej se na mě. Kvůli tobě mluvím jako puberťák. Nevím, jak to děláš. Vždycky jsi na mě měla takový efekt."

SCP-173 se na něj podívalo. Její kamenné rysy neurčité, lhostejné.

"Nicméně…" podotkl Clef, "Mám pro tebe něco malého jako důkaz toho, jak moc si cením toho, že tady se mnou dnes večer jsi…" Clef sáhl do kapsy a vytáhl z ní malou placatou krabičku, kterou podal D-23897, jež stál poblíž; muž ji vzal a obešel stůl, jeho srdce neuvěřitelně zrychlilo, jak se přibližoval k 173.

"Otevři to, zlato." Poznamenal Clef. D-23897 otevřel krabičku odkrývaje zlatý náhrdelník s několika malými diamanty. "Měla by to být správná velikost. Nechal jsem to vyrobit jen pro tebe. No tak, nasaď si to." Usmál se doktor. D-23897 vyjmul opatrně náhrdelník z krabičky a ještě opatrněji ho připnul 173 okolo krku. Lehce sebou trhl, když se jeho prsty omylem dotkly chladného tvrdého cementového povrchu. Clef byl beze slov. "Jsi dokonalá." řekl nakonec. "Bože, jsi tak krásná. Cítím se jako, že bych z tebe nikdy nechtěl spustit oči."

V tu chvíli Can’t Get Enough of Your Love, Babe, začala hrát; Clef cítil, jak se jeho srdce chvěje. "To je naše píseň." vydechl. Když místnost zaplnil dunivý hlas Barryho Whitea, Clef si uvědomil, že upřeně hledí do mimozemsky namalovaných očí a ztrácí se v jejich hloubce. "Víš," řekl po chvíli a jeho hlas je nyní jen o trochu víc než chraplavý šepot, "najednou už nemám hlad. Co říkáš na to, že bychom se… Vytratili… Někam na noc?"


Clef ležel ve své královské posteli, 173 po jeho boku, luxusní saténové povlečení rozházené kolem nich. Zaměstnanci třídy D stáli v kruhu kolem postele, deset párů očí, které neopustily sochu za poslední dvě hodiny.

"Nemůžu ti říct, jak moc pro mě tyto malé schůzky znamenají." zamumlal Clef do ‚ucha‘ SCP-173. "Provozování oblasti 19, veškerá ta zodpovědnost, všechny ty životy závislé na mě, je to tak vyčerpávající. Umíš dělat zázraky, opravdu…" Jeho myšlenky byly přerušeny řadou tichých šepotů - zdálo se, že se dva zaměstnanci třídy D dohadovali. Clef si nahlas odkašlal. "Promiňte?"

D-23897 zpozorněl. "Promiňte, pane. D-45931 už několik dnů nespal a začíná pomalu usínat. Řekl jsem mu, že musí nechat oči otevřené."

"Ah tak. No, popravdě to není nutné."

D-23897 se zmatně zamračil. "Ale pane, ta socha."

"Nepopírám, že je divoká, když jí to chytne, ale když jsem tady, tak nic neudělá."

"Takže… Je to bezpečné?" zeptal se D-23897.

"Přesně tak. Nemusíte se bát."

"…"

"Takže, pokud je to všechno," řekl Clef, "Rád bych se vrátil k-"

"Proč tady teda jsme?" vykřikl D-23897 nevěřícně. "Proč jste nás tady donutil být?"

Clef se na muže podivně podíval, náznak úsměvu na jeho tváři.

"Mám rád obecenstvo."

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License