Cesta dlážděná krví
hodnocení: +7+x
blank.png

Zdravím, mé jméno je prof. Charlie Henriksdal, Ph.D., D.Sc., Th.D. Jsem součástí Nadace už od jejích prvopočátků. Ano, to znamená, že jsem tu jeden z nejstarších. Přesto tu ale nemám moc respektu ani přátel. Se spoustou zaměstnanců si prostě moc nesednu. Často se potýkám s diskriminací a šikanou, ale za ty roky jsem si už zvykl. Lidi po mně prostě šlapou. Je to trochu osamělý život, ale za nic bych ho nevyměnil. Za celé ty roky jsem pořádně ani jednou nebyl venku mezi obyčejnými lidmi a po tom, co jsem tady viděl, ani nechci. Mám tu všechno, co potřebuju.

Během těch let u Nadace jsem si všiml zajímavého jevu. Skoro vždy, když se objeví někdo nový, nemá nejmenší tušení, jak se sem dostal. Je to něco pro Nadaci tak specifického. Prostě za vámi přijde týpek v obleku a nabídne vám nějakou podivnou práci někde mimo systém. Něco tak tajného, že ani vy sami si to pořádně nesmíte pamatovat. Tohle místo zkrátka nikdo nehledá. Tohle místo si najde vás. No a já nebyl výjimkou. Ve skutečnosti pro mě všechno tohle platí dvojnásob. Venkovní svět jsem předtím nikdy neviděl, takže mi ho ani nemuseli mazat z paměti jako ostatním. No, ne že by to šlo, ale k tomu později. Jednoho dne mě prostě spolu s tisícem takových, jako jsem já, přinesli do jedné z prvních Nadačních oblastí. Tenkrát tam ještě bývávala i laboratoř a v té jsem také skončil.

Byl jsem nedílnou součástí života všech zdejších výzkumníků. Obzvláště pak jednoho mladého ambiciózního Švéda, Ingvara Kamprada. Trávil jsem s ním každý den klidně i několik hodin v kuse. Sice mu v té době bylo teprve něco okolo 19 let, ale doteď ho beru jako vlastního otce. Mé první vzpomínky se točí okolo druhého roku v laboratoři. Ingvar pracoval na látce, o které ani já sám nesmím vědět. Vím jen to, že to byla opravdu unikátní tekutina, se kterou se od té doby už raději pokusy nedělají. Sice si to už úplně přesně nepamatuji, ale Ingvar na mě tu látku neúmyslně aplikoval. Nesměl ji testovat, prostě mu to ujelo. Nevím, jestli úmyslně nebo to byl omyl, ale mně to změnilo život.

Zprvu se na mně žádné účinky neprojevovaly, teda oni si spíš žádných nevšimli, ale uvnitř mojí mysli se daly věci do pohybu. Na skoro celý poslední rok v laborce si už vzpomínám. Hodně jsem se toho dozvěděl. Zjistil jsem, co je Nadace, čím se zabývá a nepřeslechl jsem ani všechna ta špinavá tajemství místních vědců. Všechny ty ohavné věci, co dělaly s Déčky. Naštěstí si za to už všichni odpykávají svůj trest v pekle. Velkou část z nich dohnala jejich temná minulost, za což by mi asi nepoděkovali. Díky bohu se od té doby hodně změnilo a na tyto ohavnosti už máme Etickou Komisi. Ale to zase odbíhám od tématu. Nadace ze mě nevědomě udělala perfektní zbraň proti sobě samé. Všechno, co jim na to stačilo, bylo nechat jeden subjekt rok zavřený v jediné místnosti. Ale to měl být teprve začátek.

Po více jak třech letech mezi těmi prasaty mě přesunuli do nějaké kanceláře. Rád bych vám řekl, komu patřila, ale stejně by to vycenzurovali. Řekněme prostě, že jsem tam potkal pár zajímavých lidí. Byl jsem tam svědkem věcí, na které bych raději zapomněl. Ne, nemyslím "tresty" agentů, co něco podělali, na ty jsem si zvykl. Děly se tam mnohem horší věci. Asi nejvíc se mi do paměti zaryl jeden agent, kterého donutili zabít malou holku. Pozoroval jsem, jak se její zmatený pohled zaryl do očí toho cizího chlapa s pistolí. Očekávala od něj to samé, ale on se do široce otevřených modrých očí své dcery nezvládl podívat ani na jediný moment. Nemohl jsem nic udělat. Je mi to strašně líto. Ještě ten den ze mě utírali zbytky jeho mozku.

To mě změnilo. Došlo mi, že už nemůžu jenom přihlížet, jak si Nadace pomalu kope hrob a musím přijít na způsob, jak s tím něco udělat. Naštěstí pro mě mi s tím pomohla ta látka, kterou na mě Ingvar v laborce vylil. Uběhl další rok a já začal pozorovat zvláštní jev. Začínal jsem slyšet hlasy, i když nikdo nemluvil. Zprvu bych je ani nerozeznal od okolního šumu, ale časem jsem si to uvědomil. Byl to jen nepatrný šepot, který mě doháněl k šílenství. Trvalo měsíce, než jsem byl schopen rozpoznat první slova. Ale rozpoznat, co znamenají, mi už tak dlouho netrvalo. Na Nadační standardy je to trochu klišé, ale slyšel jsem myšlenky lidí okolo mě. Zní to super co?? Asi by i bylo, ale jak už to tak bývá, když slyším já je, musí slyšet i oni mě. A cizího hlasu ve své hlavě si rychle všimnete. Místo toho, abych se snažil tuhle schopnost rozvíjet, potlačoval jsem ji. Ale už bylo moc pozdě. Můj kancelářský spolubydlící si všiml, že je něco špatně. Zcela z toho zešílel. Obrátil celou kancelář naruby, aby přišel na zdroj toho hlasu. Další den už nepřišel.

Kancelář prozkoumávali výzkumníci, snažili se najít zdroj problému a mě v procesu přesunuli do cely. Sdílel jsem ji s jedním humanoidem. Byl prakticky normální, takže byl můj život vcelku klidný. Měl jsem spoustu času na přemýšlení a objevování tajů mých nových schopností. Naučil jsem se je držet pod pokličkou a používat jenom, když jsem opravdu chtěl. Bylo to jen zřídka, abych na sebe neupozornil, ale stačilo to na to, aby mi došlo, že jsou pořád silnější a silnější. Už to nebyl jenom šepot něčích myšlenek, už na mě mluvily jasně a zřetelně. Měl jsem nutkání odpovídat, napojovat se na jejich mysli častěji a častěji, ale moc dobře jsem věděl, že nesmím. Držel jsem svoje schopnosti pevně zavřené za zámkem, který vydržel asi 5 let. Pak nadešel den "D".

Do cely vešel jeden ze strážníků. Byl to nováček, ale přesto moc dobře věděl, co dělá. Hah, na rozdíl od Nadace, která očividně neměla tušení, koho si to pustila pod kůži. Přišel k mému spolubydlícímu spolu s druhým strážným jako obvykle. Nahnul se k němu a něco řekl. Vtom se subjekt i ten člen ochranky vrhli na strážného, který s ním přišel. Věděl jsem, že teď nadešla chvíle, kdy můžu zasáhnout. Měl jsem pocit, jakoby mé tělo přetékalo adrenalinem. Naštval jsem se, vlezl jsem do mysli všech tří najednou a donutil své myšlenky křičet přímo na ty jejich. Všichni padli k zemi s rukama pevně přitlačenýma k jejich uším. Svíjeli se na zemi v agónii. Křičeli a prosili o milost, kterou jim udělilo až bezvědomí. Když jsem se uklidnil, došlo mi, co jsem udělal a zavázal jsem se, že už nikdy svoje schopnosti nepoužiju ke zlu. Pořád se tuhle přísahu snažím dodržovat, a i když je to někdy opravdu těžké, ještě jsem ji neporušil.

Ale takový incident nemohli zaměstnanci nechat bez povšimnutí. Celou noc vyslýchali subjekt i oba strážníky a všichni jim podali naprosto stejnou výpověď. A ta se shodovala i s tou mou. Ano, zjistili, že jsem to způsobil já. No, spíše jsem se jim přiznal. Kdo by přeci podezříval kus nábytku. Celou situaci jsem jim vysvětlil. Hodiny a hodiny jsem jim vyprávěl svůj životní příběh o tom, jak na mě Ingvar tenkrát vylil tu divnou látku a prostě ji z mého sedátka setřel hadrem. Do detailů jsem jim vylíčil všechny ty ohavné "testy" na Déčkách, kterými se místní "Doktoři" tak náramně bavili. Vysvětloval jsem jim, jak celé ty roky jenom přihlížím tomu, jak všichni jen bezduše opakují pořád dokola a dokola ty stejný zasraný chyby, který špinili jméno Nadace, která pod náporem jejich ignorantského chování jenom hnila. Všichni prostě zneužívali svou moci a já musel dlouhých 10 let jenom přihlížet tomu, jak za sebou i ty nejvyšší nechávají krvavou spoušť. Řekl jsem jim, že když budou takhle pokračovat, nedožijí se ani dalšího roku. Ale já byl vychytralý. Věděl jsem, jak s anomáliemi jako jsem já, zachází. Skončil bych někde ve skladu oddělený od zbytku světa několika metry neprodyšného železobetonu. No a to jsem si přece nemohl dovolit. Objevil jsem Achillovu patu Nadace a namířil na ni šíp. S tím ale přišla i nabídka s řešením, která se nedala odmítnout.

V bolestech a křičíc všichni tři na zemi chřadli,

Tucet a jeden posluchač mi ke kolenům padli.

Řekl jsem, že výměnou za svobodu jejich problém vyřeším a oni se nebudou muset o nic starat. Sám jsem si uvědomoval, jak troufale jsem zněl a moc dobře jsem věděl, že by nebyl moc velký problém mě jednoduše hodit do drtičky dřeva, ale očividně jsem odkryl problém, kterému se všichni raději obloukem vyhýbali a nabídl jim řešení. Když za mnou další den přišel Galahad v jeho oranžovém obleku, nemusel mi ani předávat tu zapečetěnou obálku, abych věděl, že jsem vyhrál. Odsouhlasili můj návrh v plném rozsahu a navrch přihodili pár bonusů. Jedním z nich byl i Galahad, který mi posloužil jako perfektní společník. Byl mým hlasem a nosil mě, kam jsem jenom chtěl. Spolu jsme dali dohromady skupinu těch nejobjektivnějších lidí, které jsem za ta léta potkal. Byla to spousta práce, ale po osmi měsících jsme srovnali celou Nadaci do latě. Od té chvíle musely všechny experimenty jít nejdříve přes nás. Dali jsme všemu pevný řád a jeho porušení trestali smrtí. Nikdo nás neměl rád, ani ti nejvyšší, ale všichni moc dobře věděli, že tuhle špinavou práci prostě někdo dělat musí.

Naše malá skupinka rostla s Nadací a já věděl, že mé pevné ruky již není potřeba. Utvořil jsem tedy systém, kterým se komise řídila, aby ní nikdo nemohl manipulovat. Sám jsem pak sesednul z jejího trůnu a stal se pouhým pěšákem. Měl jsem dost času na studium, a tak jsem si obstaral pár titulů, aby moje jméno mělo ten správný šmak. Jsem dost inteligentní, tudíž to pro mě nebyl žádný problém. Moje jméno teď jenom splynulo s ostatními. A stejně tak i moje podoba mi umožnila se skrývat i na těch nejočividnějších místech. Mohl jsem se během pár minut dostat na místa, na která by se člověk vypracovával roky a nemusel jsem se kvůli tomu nijak přetvařovat a získávat něčí důvěru. Prostě mě tam postavili a já poslouchal. Dostával jsem tajné agenty z jiných organizací, likvidoval bordel, který nám zůstával mezi prsty u nohou.

A když žádný další odpor nekladli,

Stal jsem se jen dalším mezi sedadly.

Vždycky jsme vás všechny varovali, aby jste nedělali nic, co jsme neschválili. Říkali jsme vám, že stěny mají uši a bedlivě naslouchají, ale to je přeci blbost. Zdi nemůžou nic slyšet. Spíš byste si měli dávat pozor kam si sedáte. Vaše prdel může totiž být to jediný, co vás dělí od jisté smrti.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License