„Když jsem ho poprvé viděl, byl jsem vyděšený. Stalo se přesně to, co jste říkala: ty zprávy, ty obrázky, to, jak jsem ho potom viděl za každým rohem. Byl jsem tak mladý. Kdo by z toho nezešílel?“ William si oddechl. Už si zvykl na to, že ho to stvoření pronásleduje. Jakkoliv prosil a škemral, nikdy nezmizelo. Věděl, že jeho jediné a zároveň nejlepší řešení bylo zvyknout si na to že tu Capone prostě vždycky bude. Jeho jedinou útěchou bylo vědět, že se nezbláznil.
„Věřte mi, Williame, znám spoustu lidí, kteří reagovali stejně. Strach je přirozenější reakce na neznámo, než si myslíte,“ Dr. Laura Breynzová se ho snažila utěšit. Tyto případy nebyly moc časté, ale byly dobře známé.
„Už se ho ani nebojím. Tedy, ráno, když vstanu, se ho vždycky leknu. Nemyslím si, že na to si někdy zvyknu, prostě působí špatným dojmem,“ řekl William.
„To si dokážu představit, ale ten incident se stal před dvěma lety. Vím, že je to pro vás těžké, obzvláště s tím vaším stínem, ale musíte se přes to přesunout,“ řekla Dr. Brenyzová. William si povzdychl a doktorka pokračovala: „Naše sezení je už skoro u konce. Udělali jsme velký pokrok, Williame. Chtěla bych, abyste pro mě něco udělal, až se vrátíte domů. Máte nějaké domácí úkoly nebo něco podobného?“
„Všechny jsem je udělal o přestávce.“
„Skvěle. Až se vrátíte domů, chtěla bych, abyste si vzpomenul na svoji zkušenost s ním a sepsal všechno o té události, co vám nedělá problém mi říct. Dobře?“
„Dobře. Rád jsem vás viděl.“
Cesta z ordinace domů nebyla dlouhá. Vlakem možná tak pět, deset minut. Když řídil, vždycky to stvoření viděl ve zpětném zrcátku, sedělo na zadním sedadle. Svým vlastním, zvláštním způsobem vypadalo tak nějak nevinně. Zamávalo Williamovi, když ho vidělo.
I přes to všechno na něj William mluvil, podobně, jako když lidé o samotě mluví se svým psem nebo kočkou. Vypadalo, že poslouchá, a William by přísahal, že mu po nějaké době začalo i rozumět. S takovým obličejem to šlo těžko poznat, takže jediný způsob, jak s ním nějak komunikovat, byla různá otáčení a vrtění hlavou. Dokonce ho naučil mávat.
„Alespoň vím, že se o mě zajímáš.“
Zahodit batoh vedle dveří, vyjít na terasu, zamávat Caponovi v zrcadle, lednice, pití, židle, lehnout si. Williamova odpolední rutina byla možná až znepokojivě přesná. Vzpomenul si na svoje sezení s Dr. Brenyzovou: „Chtěla po mě, abych napsal o tom, jak jsem ho poprvé viděl,“ zamumlal William a vzal si pero a pár listů papíru. Kousek po kousku si v hlavě dohromady poskládal události, které ho dostaly až sem.
Měl jsem Capona od svých patnácti let. Pamatuji si na svoji dvacetiletou sestru Sáru. Jednou u večeře mi ukázala aplikaci, kterou si stáhla. Nechápala, jak to funguje, ale myslela si, že to sleduje GPS signál telefonu a posílá vám obrázky s „roztomilou příšerkou“ na místech, kam často chodíte, aby to vypadalo, jakože chodí za vámi.
Nepřišlo mi to tak zvláštní. Věděl jsem, že Google mapy měly kvalitní obrázky spousty míst, k tomu stačí přidat photoshop a máte to. Navíc jsme věděli, že to nemůže být virus. Obchod s aplikacemi všechno kontroluje, než si to někdo může stáhnout. Jediná věc, co mi přišla opravdu zvláštní, byla, že ta aplikace byla bez reklam a zdarma.
Znělo to docela cool, takže jsem ji poprosil, aby mi to pomohla stáhnout na můj telefon. Můj starý, použitý telefon měl *něco*, co vypadalo jako obchod s aplikacemi, ale nemyslel jsem si, že by se tam dalo stáhnout MalO. Stejně to zkoušela.
Sára byla dobrá sestra. Mohla mi prostě říct, abych ji přestal otravovat, ale vždycky si na mě udělala čas, uvařila mi oběd do školy, hrála si se mnou, brala mě na 18+ filmy, na které jsem rozhodně nebyl dost starý. Měl jsem štěstí, že když naši rodiče odešli, dostala mě do péče.
Když se to stalo, byl jsem moc mladý, abych to dokázal pochopit. Máma a táta zemřeli v čelní srážce s opilým řidičem. Sára se o mě starala jako můj zákonný zástupce, než jsem se odstěhoval na vysokou školu. Bůh ví, co by se se mnou stalo, kdyby tu nebyla. Po nějaké době se jí podařilo najít tu aplikaci pro můj mobil, oba nás to docela překvapilo, protože můj mobil rozhodně neměl nic jako GPS. Ale o tom nás ani nenapadlo přemýšlet, dokud nebylo pozdě. Brzy mi přišel první obrázek.
Nikdy nepochopím, jak se Sára dívala na svět, jestli jí tohle připadalo „roztomilé“. Byla to fotka ze zahrady v mojí škole. Na lavičce tam sedělo to stvoření, kterému jsem později začal říkat Capone. Nebyl moc vidět, ale byl tam. Měl tu svoji černou srst, ostré, dlouhé drápy, prázdné, úplně bílé oči a jeho hlava byla jen lebka nějakého velkého zvířete. A koukal se přímo na nás tím svým vlčím úšklebkem.
Vrátil jsem mobil Sáře a řekl jí, jak děsivé to je, a že už ty zprávy nechci. Z legrace mě strčila do ramene a řekla „Ale notak, nebuď jak malej, podívej, jak na tebe roztomile kouká! Rád tě vidí!“ Znova jsem se na něj podíval, hlavně na jeho obličej. Přiznám se, že jsem se trochu zasmál už jen tomu, jak absurdní věc Sára řekla.
„Určitě si na něj zvykneš… Víš co? Když to na týden zkusíš, půjdeme spolu na ten film, co jsi chtěl vidět. Jestli tě bude pořád děsit, tak to smažeme, jestli ne, tak se tomu pak můžeme společně zasmát. Co ty na to?“ Znova jsem se podíval na ten obrázek, vypadalo to, že kromě té fotky, co mi občas přijde ta aplikace, nic jiného nedělá, a jak o tom tak přemýšlím, nechal bych si ji už jen, protože mě o to Sára poprosila. Takže jsem souhlasil.
Sára z toho byla šťastná a ujišťovala mě, že nebudu litovat. Ukázala mi svoje fotky, zatím měla tři: jednu v její kanceláří, jednu v parku a jednu v naší ulici, na všech z nich byla ta věc jasně vidět. Asi jsem vypadal nervózně nebo něco, protože mi navrhla, abych mu dal jméno, její se jmenoval „Cassandra.“ Tak jsem o tom popřemýšlel.
Jen si nejdříve chci něco ujasnit, protože vždycky, když o tom mluvím, se na tohle nějak dostane řeč.
Nepojmenoval jsem svého MalO „Capone“ kvůli té nehodě s rodiči, ani jsem v té době nevěděl, že za to mohl alkohol. Pojmenoval jsem ho tak kvůli jedné hodině ve škole, která mi přišla zábavná, kde lidi přemohl jejich strach, a jak řekl náš učitel, to udělalo více zla než dobra. Mělo mi to připomínat, abych neudělal tu stejnou chybu.
Potom, co jsem mu dal to jméno, mě napadlo, že to možná nakonec nebude zas tak špatné. Šel jsem spát a můj život potom ještě nějakou dobu normálně pokračoval.
Dál jsem dostával obrázky Capona, jak mě sleduje cestou do školy, na zastávce autobusu, na naší ulici, víceméně všude, kam jsem chodil. Asi tři nebo čtyři dny potom mě ve škole zavolali do kanceláře. Myslel jsem, že mám kvůli něčemu problém, i když mě nenapadlo, co jsem mohl udělat. Ale ten pocit mě přešel, jakmile jsem uviděl Sáru. Vypadala ustaraně, jakmile mě uviděla, tak mě chytla za ruku a vzala mě do auta.
Nevypadala vůbec dobře, pořád se ptala na otázky o Caponovi, jako třeba jestli jsem ho viděl, nebo jestli jsem dostal nějaké obrázky, kde jsem na fotce. Ten den jsem se na žádnou nedíval, ale když jsem zapnul telefon, byly tam dvě. Přesně jsem si pamatoval, kdy mi přišly.
Sára věděla, že nás něco pronásleduje. Asi neměla ponětí, kdo jsou, a jak to dělají, ale věděla, že ví, kde bydlíme. Zkoušela všechno, ale ta aplikace nešla smazat, ani ji v telefonu nemohla najít.
Ani nevím, co jsme vlastně chtěli dělat, ale než jsme mohli cokoliv naplánovat, přišla mi další zpráva. Sára ztuhla a podívala se na mě, jakoby chtěla říct „Nedívej se na to.“ Kdybych ji poslechl, mohl jsem teď mít víceméně normální život.
Ale já ji neposlechl, podíval jsem se na telefon. Oba jsme se na ni jen dívali s vyděšeným výrazem ve tváři. Byla to fotka z kufru jedoucího auta, bylo na ní jasně vidět, co sedí za námi. Zabíral většinu zadního sedadla a nakláněl se ke mně. Oba jsme se otáčeli a připravovali se hrůzou křičet, až uvidíme tu stvůru, co sedí za námi. Ale nic tam nebylo, sedadlo bylo prázdné. Nevěděli jsme, co se děje ani co si o tom myslet, jediná věc, co jsme mohli dělat, byla utéct.
Rychle jsme vystoupili z auta, běželi až do bytu, zamknuli se v koupelně a čekali. Zůstali jsme tam, přestože nám občas přišla zpráva od Cassandry nebo Capona. Sára na ně křičela, ptala se, proč nás pronásledují, a prosila je, aby nás nechali na pokoji.
Byli jsme proti nim bezmocní, mohli jsme jen čekat a doufat, že nás nechají na pokoji. Koupelna nám přišla jako jediné bezpečné místo, než… Jsme byli vystaveni moc dlouho. Sára začala panikařit, prý jednoho viděla za sebou, ale já jsem ho tam neviděl. Pokoušel jsem se Sáru uklidnit, přesvědčit ji, že si to jen představuje, a snažit se nevnímat, že jsem viděl Capona v zrcadle.
Podařilo se mi přesvědčit Sáru aby vyšla ven z koupelny, nemohli jsme se v bytě schovávat věčně, a kdyby nám chtěli ublížit, už by to udělali. Zavolali jsme policii a… Dostali jsme se sem.
Snažili se nám oběma pomoci. Každý případ byl jiný, ale já měl vcelku štěstí. Capone byl vždycky vidět jen v zrcadle nebo na lesklých plochách, které pro něj byly dost velké. Byl předpověditelný, a když jsem chtěl, mohl jsem se mu vyhýbat.
Naučil jsem se očekávat, kde se objeví, a časem jsem si na něj zvykl. Vyrobil jsem si takové záclony, co jsem zatáhl přes zrcadla když jsem ho zrovna nechtěl vidět. Postupem času jsem je ale používal čím dál tím méně.
Capone vždycky vypadal, že se se mnou pokouší nějak komunikovat, i když jsem mu nikdy nerozuměl. Začal jsem ho zdravit zamáváním, když jsem procházel kolem zrcadla v obýváku, nakonec mi začal taky mávat. Tak trochu se stal mým společníkem, a já jsem se mu přizpůsobil tak, jako se on přizpůsobil mě.
Sářin případ byl vážnější. Viděla Cassandru všude, kam se podívala, za každým rohem, na kraji svého zorného pole, stála nad ní, když spala. Před dvěma lety si Sára vzala život. Chtěl jsem za to vinit MalO, ale nemůžu. Následovat lidi, co si přečtou jejich zprávy je prostě… jejich život. Pokaždé, když ho vidím, vzpomenu si, co jsem tehdy udělal v tom autě. Věděl jsem, že jsme se na tu zprávu neměli dívat. Kdybych ji neotevřel, Sára by tu byla se mnou.
Už to byly skoro čtyři hodiny, co William začal psát, ale cítil úlevu. Nikdo to nikomu takhle detailně nepopsal, většina toho, co se stalo byla mezi ním a Caponem. William se ohlédl na stvoření v zrcadle na druhém konci místnosti, které mu odpovědělo svým známým zamáváním.
Na minutu ztichl a díval se na Capona, poté sklonil hlavu zpět ke stohu papírů, musel napsat jednu poslední věc.
Jak jsem to ale tehdy měl vědět? Nevím, kdo MalO vytvořil, nebo proč to udělal. Ani nevím, jestli tu aplikaci vůbec někdo vytvořil, spousta takových věcí vznikla sama, nebo získala nějakou anomálii čirou náhodou. Dávalo by to o tolik větší smysl, kdybych měl nějakou fyzickou věc, které bych to mohl dát za vinu, ale žádnou takovou jsem nenašel, nemůžu za to já ani MalO, jen špatná náhoda.