A pak se stalo co?
hodnocení: +1+x

Agent Tangerine seděl a zaujatě poslouchal, co mu Agent Green vyprávěl.

“A pak se stalo co?”

“No, podle všeho chodila s Duchampem do školy.”

“To jako fakt?”

“Jop. Obrovská shoda náhod. Chlapi jí ještě trochu pomohli a vypadá to, že je to pravda.”

“Hm.”

Tangerine popíjel svůj mangový džus. Jeho havajské tričko a sandály ladily s jeho červenými vlasy a dodávaly mu vzhled živoucí exploze. Agent Green měl svůj klasický oblek s černou kravatou. Přestože ani jeden z nich by v rušném městě neměl poutat pozornost, když seděli oba u jednoho stolu, přitahovali pozornost více lidí, než by Greenovi bylo po chuti.

“Tak jak to jde na tvojí straně?”

“No, mám plné ruce práce s přípravami na tu páteční výstavu.”

“Zkus něco menšího, než minule.”

“Samo sebou. Většina lidí to tentokrát dělá menší, aspoň pokud vím. Doba výbuchů a ohňostrojů je pryč. ‘Nahlas a do očí bijící’ už je stokrát ohraný.”

“Stejně si myslím, že to někdo zkusí.”

K jejich stolu přistoupila servírka a položila na něj tác s objednaným čajem. Green si přitáhnul konvici a nalil horkou vodu do svého hrnečku.

“Musím uznat, že mě vlastně docela baví předstírat, že jsem umělec. Celej den se flákám a dostávám za to zaplaceno. Mnohem lepší, než bojovat s obřími monstry, co ti chtějí sežrat mozek, jsem rád že jsem odtamtud vypadnul.”

“Tak na to se napijeme.”

Oba pozvedli své nápoje, Tangerine dopil svůj džus a Green se napil ze svého horkého čaje s mlékem.

“Takže, co jste potom s tou holkou udělali?”

“Dostala plnou dávku amnestik, uvedli jí do komatu a teď je v nemocnici. Měla by být ze hry alespoň na měsíc, nebo dva a nikdo netuší, že v tom máme prsty. K ničemu by nám nebyla a postarali jsme se o jednu z Kritikova klubu.”

“Jo. To samozřejmě komplikuje věci pro nás.”

“Hm?”

“Ta páteční výstava byla její věc. Ať už měla naplánovaný cokoliv, hodně lidí se těšilo. Jestli je ze hry, pak na výstavě nebude nic od Kritikovejch lidí.”

“Ale to je pro nás dobrý, ne?”

“Ne. Rozhodně ne. Víš, chtěl jsem se podívat na to taneční číslo, nebo co chtěla Režisérka udělat, ale oni to nezruší. To by vypadalo hloupě, jako kdyby měli jenom jeden nápad, vypadali by nekreativně. Oni místo toho vymyslí něco jinýho a ať už to bude cokoliv, bude to větší.”

“Sakra. Kontrolování takových událostí je už tak dost těžká záležitost.”

“Přesně. Ještě že to není můj problém.”

“Je nějaká šance, že bychom to mohli zrušit?”

“Když to uděláme moc brzo, tak to přesunou a jakmile už budou připravený, nic s tím nezmůžeme.”

“Kolik lidí tam má být?”

“Nemám páru.”

“Zkus to odhadnout.”

“Pfffff… tak tisíc? Možná dva?”

“Sakra. Tolik lidí nezadržíme bez dalších komplikací.”

“Možná budeme mít štěstí a nebude to tak hrozný.”

Green dopil zbytek svého čaje.

“Mohli bychom zkusit rozdělit skupinu? Udělat další výstavu ve stejný čas?”

“Kdyby ses mě zeptal před týdnem. Podle mě je jediná možnost tomu nechat volný průběh. Sežeň několik lidí ať tam jdou v civilu, kdyby se náhodou něco zvrtlo.”

“A jak velká je šance, že se něco zvrtne?”

“Řekl bych tak pade na pade, ale nikdo z těch, koho znám, nebude nic zkoušet. Samý jednoduchý kousky. Jediný o kom nic nevím, je Kritikova skupina, ale ti většinou nenechávají nic válet kolem. Neměly by nastat žádný potíže, nedělej si s tím hlavu. Jestli to přežijeme, úklid bude hračka.”

“To je velký 'jestli'.”

“Nestresuj se, ne vážně. Nikdo si nic nezkusí uprostřed takhle velký výstavy.”

Oba se zvedli a po cestě ven vhodili dýško do skleničky na pultu.

“Snad máš pravdu, Tane. Hodně štěstí.”

“Hodně štěstí i tobě, Greene. Přijdeš tam? Podívat se na to, jak se z nemožného dělá skutečné?”

“Samozřejmě. Za nic na světě bych si to nenechal ujít.”

“Fajn, rád tě vidím v civilu. Vždycky vypadáš hrozně nepohodlně.”


Sochař seděl a zaujatě poslouchal, co mu Malíř vyprávěl.

“A pak se stalo co?”

“No, to je to, co nevíme, protože kamery vypadly. Vypadá to, že ta hra samotná byla možná Využití.”

“To jako fakt?”

“Jop. Vytvořená skutečným anartistou v 17. století. Aspoň to je můj odhad.”

“Hm.”

Sochař srkal svůj banánový milkshake. Naneštěstí neměla nemocniční kavárna zrovna velký výběr nápojů a i tak byla banánový chuť jaksi falešná a umělá, příliš sladká na skutečný banán a to ani radši nezmiňovat, že to mléko bylo smetanové. Malíř na chvíli přestal v rozhovoru, aby se napil ze své kapesní placatky s whiskey.

“Takže, co uděláme s tou výstavou?”

“Netuším. V nejhorším případě můžeme zkusit to na čem pracovala.”

“Na čem že to vlastně pracovala?”

“No, byla to docela standardní akrobatická show s využitím, z toho co mi říkala. Však víš, přeskakování vysokých budov jedním skokem, trapézy, salta a podobný hovadiny. Mě osobně to moc nebere, ale dokážu to ocenit.”

“To zní solidně.”

Sochař nadále usrkával. Na Režisérčino tělo v komatu s kyslíkovou maskou nebyl příjemný pohled.

“Takže, Režisérka připravuje svojí hru na které pracovala dva měsíce, mluví s herci a potom se pět minut před začátkem představení objeví tenhle parchant a chce aby to zastavila. Pak se stane tohle. Otázka je, kdo za to vlastně může?”

“Víš stejně dobře jako já, že to byl Duchamp.”

Malíř se nad tím chvíli zamyslel. Napřed tu myšlenku zavrhnul, protože byla příliš očividná a poté jí znovu zvážil, protože mohla taková být schválně.

“No, rozhodně je jediným vodítkem, které máme.”

“Jediným vodítkem, které máme? Je to ten stejnej parchant, co dostal Felixe a ty to víš! Je to ten kretén, co ti poslal obrázek, ze kterýho se zesereš, kterej nám doslova vyhlásil válku. A tohle je jeho varovnej výstře!”

“Možná. Ale nejspíš ne.”

“Hm?”

“Zamysli se nad tím. Všechno, co Duchamp doposud udělal, bylo bezpečný. Jasně, já si kvůli němu musel měnit kalhoty a všem nám poslal různý hovadiny, ale nic z toho nikomu neublížilo. Duchamp je možná arogantní kretén, ale tohle ublížilo divákům. Lidi umřeli. A jestli se nepletu a já myslím, že ne, Duchamp by neublížil mouše. Klidně nás bude otravovat, to jo, ale něco takového by neudělal. Je to moc velká eskalace, nesedí to na to, co dělá. Nemyslím si, že to byl on.”

“Ale to je určitě přesně to, co by chtěl, aby sis myslel.”

“Ne. On chce kulturní změnu a i když se chová jako malý dítě, tak ví, že tohle mu k tomu nepomůže. Proč by to dělal?”

“Aby nás oslabil.”

“Kdyby nás chtěl zabít, udělal by to líp.”

“Ale o to se nesnažil. Chtěl aby to vypadalo, že to Sandy udělala schválně a jediné, čeho to docílí, je, že se nám zhorší reputace. Jestli to takhle půjde dál, Úřady si na nás dosednou. On dráždí klackem jak lva, tak i tygra a chce, aby se porvali na smrt.”

Malíř si to živě představil.

“To je rozhodně zajímavá hypotéza a jestli máš pravdu, je to i chytrá strategie.”

“Mám pravdu. Nikdo od Obleků to nebyl, oni tyhle metody nepoužívají. Až doteď se snažili jenom získat naši pozornost, ale tohle je jeho způsob, jak nám říct, že si jenom nehraje s ohněm. Musíme s tím něco udělat.”

“Co navrhuješ?”

“Zaměřil se na Sandy, protože měla tu páteční výstavu. Je to naše šance jak všem ukázat, že jsme víc cool, než oni. Chtěl nás zlomit, sebrat nám pozornost a zničit nás jako umělce. Já říkám nasrat. V pátek vytáhneme všechny esa.”

Postavili se a přešli k výtahu.

“Hádám, že to budeš chtít řídit ty.”

“Nemusíme s něčím takovým zatěžovat Kritika. Nejsme děti, nepotřebujeme aby nám měnil plíny.”

“Já nic neříkám. Stejně jsem pracoval na něčem, co by mělo stačit.”

“Řekneme to ostatním. Uvidíme se v pátek.”


Felix Cori seděl a zaujatě poslouchal, co mu Ruiz Duchamp vyprávěl.

“A pak se stalo co?”

“No, potom, co se mě pokusila bodnout nožem, jsem prostě odešel.”

“To jako fakt?”

“Jop. Věděl jsem, že mě neposlechne. Mám talent na rozpoznávání jemných náznaků, jako je pokus o vraždu. To nejlepší, co jsem mohl udělat, bylo odtamtud odejít.”

“Hm.”

Felix seděl a popíjel svůj zelený čaj. Ruiz zatím připojoval obvodovou desku k nějakým mechatronickým ovladačům a občasně si pohrál s páčkami, aby se ujistil, že všechno funguje. Vytáhnul z pracovního stolu multimetr a otestoval svůj obvod. Spokojen s výsledky se postavil, vzal si krabičku s jablečným džusíkem, vrazil do ní brčko a posadil se vedle Felixe.

“Takže, kdo to podle tebe udělal?”

“No, rozhodně to nebyla nehoda… Vsadil bych se, že v tom mají prsty Obleky. Poslední dobou začali tlačit na pilu.”

“Co tím myslíš?”

“Víš jak vždycky dělávali to, že naběhli do místnosti a začali střílet? Už to nedělají a není to kvůli tomu, že by to 'vzdali'. Podle mě změnili strategii, ale zatím je to jenom spekulace.”

“No, možná. Ale nedovedu si představit, že by tohle použili jako zbraň.”

Ruiz vycucal svůj džusík a začal prázdnou krabičku skládat v ruce. Felix pofoukal svůj čaj a znovu z něj opatrně usrknul.

“No a co ty starče, na čem ty pracuješ? Už jsi sáhnul na důchod?”

“Inu, pořád na něčem pracuju, jenom používám více tradiční materiály. Alespoň chvíli nebudu dělat nic mimo normu. Je načase vyzkoušet obyčejnou existenci.”

“To zní fakt dost nudně.”

Ruiz přeskládal svou krabičku od džusu do podoby malého letadla, které poté hodil napříč místností a které ladně přistálo v odpadkovém koši u dveří.

“Uděláš si v té své obyčejné nudné existenci čas na tu páteční výstavu?”

“Možná, možná. Co pro ní máš připraveného?”

“Ne, já tam nepůjdu. Musím dodělat tohle všechno. Poslední materiály přišli dneska ráno, takže už to dlouho nepotrvá a budu moct poslat pozvánku.”

“No, podle mě o hodně přijdeš..”

“Hm?”

“Sandra měla naplánovanou velkou show. Kluci… no, ti co zbyli… oni to jenom tak nezruší. Musí Oblekům ukázat, že to myslí vážně a že je tohle nezastrašilo. Přijdou s něčím velkým, vytáhnou všechny karty na stůl. Podle mě to bude docela jízda.”

“Vidíš a přesně tenhle typ dětinskosti nic neřeší.”

“Jo… Upřímně, je to jenom banda děcek. Nemám ponětí co mají v plánu.”

Felix vypil poslední kapku svého zeleného čaje a postavil si šálek do klína.

“Jsem rád, že už se s tím nemusím vypořádávat. Což o to, hlavně se nemusím vypořádávat s tebou.”

“Nejsem tak špatnej. Jenom je chci naštvat. Jenom kopu do vosího hnízda, ale vosy jsou umělci a to kopanec je obrázek zadku v dopise. Vtipy o zadcích a o hovnech.”

“Vrchol komedie.”

“Přesně tak. Jen bych chtěl, aby se trochu pobavili, aby to nebrali tak vážně. Nejdou na to správně. Ani tys na to nešel správně. Odstoupit, ble. Pokazils mi plány, jak se opovažuješ být nepředvídatelný!”

Felix se zasmál nad falešným hněvem, sebral svůj šálek a postavil se k odchodu.

“No, v každém případě ti přeju hodně štěstí.”

“Nepotřebuješ štěstí, když máš talent, Felixi.”

“To je pravda. Proto ti přeju hodně štěstí.”

“Haha. Už radši jdi, starče.”

Střih. Střih. Střih
« Ztělesnění Prachu | Hub | Cool Děcka »

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License