O Třipadem
hodnocení: +5+x
blank.png

Víš, když lidi přemýšlejí o oceánu, soustředí se většinou jenom na jeho hladinu. Však víš, průzračně modrá voda plná ryb a porostu. Hledá se Nemo a takové hovadiny. Je to tajemné, to jo, ale není v tom žádný adrenalin. Potopíš se a víš, že se vynoříš; tak to prostě je.

Nikdy ale nepomyslí na místa, na která mířím já: přímo na dno. Samozřejmě, jsem v malé vzduchotěsné kapsli, nejlepší, jakou Nadace dokáže sehnat, ale to ti nepomůže zapomenout na to, že jsi 2500 metrů pod hladinou a stále jdeš dolů. A věř mi, když ti řeknu, že když jsi hodiny cesty od nejbližšího pobřeží a potápíš se sám na samotné dno oceánu pro vysoce nebezpečnou relikvii sám a sám, neuklidní tě ani ujištění těch nejjasnějších agentů Nadace. Ani v nejmenším.

Přisahám, že vlastnoručně zabiju toho, kdo má tohle na svědomí. Kdyby 173 neuteklo ze své zatracené cely, nemuseli bychom tohle dělat. Ale ne, uteklo, zabilo spoustu lidí, zmizelo z radaru a bylo naposledy viděno jedním z našich kontaktů, jak bylo z jakési lodi uprostřed moře vrženo do moře. Ty parchanty, kteří to hodili přes palubu, bychom za to jednoduše zatkli, kdyby za tím hned nenaskákali do vody a nevynořili se o dvacet minut do jednoho mrtví. Každopádně máme SCP uvězněné na dně ocenánu, a já se pro ně musím dojít.

Už se proto sami párkrát zkoušeli potopit. Bylo by hezký, kdyby si dali tu práci a nechali dovézt něco dost silného na to, aby to 173 dokázalo vytáhnout z toho bahna, ve kterém je zaklíněné až po pás. Ale ne, jen mi řekli, kde to je, abych se pro to já musel potápět a vytáhnout to z hlubin, aby to mohli mít příští úterý zase bezpečně pod zámkem, kdy si tím vším, a tím jsem si jistý, budeme muset projít znovu. Přísahám, že nebýt zdravotního pojištění, v pondělí bych už nepřišel do práce.

Bože, je tam taková tma. Stejně si myslím, že jsem venku viděl něco se pohnout, ale nemám v plánu rozsvítit reflektory a přilákat to k sobě. Vím jen, že je všude kolem mě voda, prakticky žádné světlo a přede mnou kurevsky dlouhá cesta dolů v případě, že se něco rozhodne do mě narazit. Zajímá mě, jaký tu asi může být tlak. Nejspíš se blíží hodnotě zatraceně vysoký. Přesný opak toho, co se dá říct o teplo…

Proč mi signály z panelu říkají, že mě cosi táhne směrem na západ? Poblíž nejsou žádné proudy, takže to to být nemůže. Věc, která by mohla vyvinout takový tlak, by musela být obrovská, asi jako zasraně velká opdadní trubka, nebo.. možná… Otočím ponorku, abych měl o něco lepší výhled. Prosím, ať to není to, co si myslím, prosím, Bože, ode dneška budu zbožný člověk, pokud to není to, co si myslím, prosím, krucinál, prosím… Hajzle jeden.

Přede mnou je obrovská zeď z masa, vyplňuje mi celé zorné pole. Vypadá jako jakási monstrózní ryba, hlavně kvůli mílovým žábrám, které mě pomalu nasávají dovnitř.

Gratuluju! Výborně, děkuju, že jste mi neřekli, že mě spouštíte vedle přímo žaber největšího zkurveného tvora na planetě. Co jste si mysleli? Že to právě teď přestane dýchat? Znáte dýchací cyklus té věci nazpaměť a nenapadlo vás, že naplánovat můj ponor ve chvíli, kdy to do sebe nasává vodu, není dobrý nápad? Děkuju vám, z celého srdce vám děkuju, vy bando kreténů.

Uklidni se, kurva, uklidni se. Chceš se odtud dostat živý, tak zkrátka naváděj ponorku správným směrem. Který směr je ale ten správný? Nemám páru, ale nejspíš to bude zahrnovat něco ve stylu urychleného přesunu pryč od těch obrovských smrtících chlopní. Zvol si dobrý úhel, vytoč motory, co to dá a postupuj mezi dvěma žábrami. Ve středu by ten tah neměl být tak silný. Vydrž, vydrž, to je ono, hezky pomalu, přest při plné rychlosti, jakoby na tom záležel tvůj život, jelikož tak trochu záleží. To je ono… To je ono…

Díky bohu, myslím, že jsem to dokázal. Stále jsem příliš blízko té rybí příšery, teď ale můžu klesat beze strachu, že mě ta věc do sebe nasaje. Proč že jsem se to vlastně připojil k Hlubokomořské Specializované Divizi? Odpověď, mám titul v oblasti oceánologie a myslel jsem si, že je to životní příležitost, za kterou mi navíc dobře zaplatí.

Vyhrabávání soch z hromad bahna a málem se nechat zabít biblickými příšerami. Zkurvená práce snů.

***

Poslední hodina byla nuda. Myslím, že jsem konečně pod tou věcí. Rád bych to nějak ověřil, ale nemyslím, že by reflektory v téhle hloubce dosáhly dál než tři metry přede mě. A pokud je ta věc vážně tak blízko mě, měla by moje jediná starost být, jestli se pomodlit Áve Maria nebo otčenáš.

Podle mapy bych měl už být skoro na dně. Možná bych měl vyzkoušet ty reflektory, jen kdyby náhodou. Zapínám je právě teď… a podívejme se, vidím na pět metrů, to je výborné. Zdá se, že jsem konečně na dně, teď už jen zbývá zjistit, jak daleko je ta zatracená socha. Říkali, že je to v rozmezí deseti metrů, ale neumím určit, jak daleko mě zavlekly ty žábry.

Další půl hodina hledání a stále nic. Vážně si jsou jistí, že se to zaseklo v bahně? Jak vědí, že se to nevyprostilo samo a nevydalo se to na výlet po oceánu… Venku samá černota, Přísahám, že jestli tu ta věc není…

Aha! Tak tady jsi, ty kamenný zmetku! Po hrudník v bahně, právě, jak mi říkali! Bože, vypadáš hrozně. Zdá se, že se tě někdo pokoušel sníst. Dokonce máš v sobě zaseklých i několik zubů - a pěkně velkých, to se musí nechat. A co jsou ty věci, které jsou kolem tebe omotané? Vypadá o jako igelitové sáčky plné masa. Zvláštní. Nevím, kdo by mohl být tak stupidní, aby tě použil jako rybářskou návnadu.

Na tom už ale nezáleží. Já jsem tu, ty jsi tu taky, pojďme se vrátit na povrch, než se něco zase posere. Ano, vidím, jak se snažíš vyprostit, kdykoliv mrknu. To ti moc nepomůže. To bláto je neuvěřitelně tuhé, a tyhle mechanické drapáky jsou ještě silnější. Teď už nikam nepůjdeš. Teď už jen zbývá se vynořit.

Ale, podívejme, rádio je zpátky. Haló, ano, mám to, nebojte se. Je bezpečně posazený v drapáku. Jo, šlo to hladce. Až na jeden malinký detail. Ano, jak se zdá, vy kreténi jste mě spustili přímo vedle žaber 169 právě ve chvíli, kdy nasávalo vodu a já se tak málem stal obětí jakékoliv filtrovací soustavy, kterou ta věc vlastně má. Ale ano, přesně to jste udělali. Za tenhle šolich čekám alespon dvojnásobnou výplatu, až se vrátím na… Počkat, 173 sebou zase hází. Vzdej to, brácho. Dnes už nikam…

Do prdele, myslím, že se uvolnil. Stále ho držím za nohu, ale teď je v dosahu předního skla ponorky. Chlap v rádiu mi říká, že to sklo je naprosto nerozbitné, ale nevěřím mu, když vidím, jak si jím 173 pomalu ale jistě proráží cestu dovnitř. Je těžké udržet oči otevřené, když všude kolem vás blikají varovné kontrolky a jste vyděšení k smrti. Co tím myslíš, že je štěstí, že je ponorka navržená tak, aby se v případě narušení vynořila na hladinu? Stále jsem uvnitř té zkurvené ponorky a stále tu kurva umřu.

Bože, nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Stabilně stoupíme a měli bychom být na hladině za… nevím, jsem příliš vyděšený, abych se podíval na ukazatel. Chce se mi říct půl hodiny, ale to číslo se mi nelíbí. Pět minut. Budeme na hladině za pět minut. Můžu vydržet pět minut nemrkat, správně?

Z nějakého důvodu jsem si nikdy nevšiml písmem na čele té sochy. Nikdy jsem se k ní nepřiblížil dost na to, abych si zapamatoval její tváře, ale přísahal bych, že tam nikdy předtím nebyla. Je to fakt zvláštní. Co se tam vlastně píše? "Majetek S… P…" zbytek nedokážu přečíst.

Tak počkat. Co se to psalo v tom sdělení, které jsme si onehdy předávali? Něco o zadržování nebezpečných objektů a jejich používání k mlácení…

A do prdele.

Potom jsem mrknul, sklo prasklo a dovnitře se nahrnula voda.

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License