Lekce o moci
hodnocení: +1+x
blank.png

Se svou pravou rukou na chladné ocelové stěnně se Dr. Kowalski pohybovala temnotou. Kupředu se váhavě sunula krok za krokem. Její oči zakrývala oční maska, ale čím dál tím víc si přála, aby si byla vzala plynovou masku. Nikdo jí neřekl, že ta věc tak zapáchala. Na druhou stranu nebyl nikdo, kdo by se dostal takhle blízko a přežil.

Když byla Danielle Kowalski ještě dítě, bála se jít do moře. Její matka jí řekla o rejnocích a ona se tak bála, že na nějakého šlápne, že se několik let úplně vyhýbala vodě. Ale její otec věřil, že lidé by měli svým strachům čelit. Naučil jí jak správně šoupat nohami. "Rejnoci pak budou vědět, že k nim jdeš a odplavou pryč." Teď uvažovala nad tím, zda by její otec litoval toho, že jí učil statečnosti, kdyby věděl, na jakou kariéru ji její statečnost dovedla. Nadace z ní vyhnala poslední stopy po tom bojácném dítěti, kterým kdysi bývala.

Zaslechla jeho těžké dýchání, které znělo jako směsice náříkání a smrtelných křečí. Doufala, že se toho nedotkne. Další krok kupředu. Buď byla Dr. Kowalski dostatečně blízko na to, aby cítila teplo jeho dechu, nebo se jí z nervozity začala vařit krev. Instantní fotoaparát v její levé ruce byl neskladný. Doufala, že jí nespadne, protože neměla dost odvahy na to, aby jej zkusila zvednout. Cvak. Ale žádný záblesk. Kdyby viděla záblesk, byla by v nebezpečí. Tenhle rejnok nikam neodplave.

Byl to bolestivě pomalý proces. Krok dopředu, krok zpátky. Vyfotit snímek a po něm další. Jednu po druhé si fotografie zasouvala do kapsy. Kdyby si mohla sundat masku a podívat se na hodinky, zjistila by, že mezi tím, kdy vstoupila do zadržovací komory a tím, kdy jí došel film, uplynulo čtyřicet osm minut. Statisticky vzato by stačila jedna jediná fotografie, ale Dr. Kowalski neměla žádný bezpečný způsob, jak to ověřit.

Její kolegové by si mysleli, že zešílela, kdyby věděli, co dělá. Naštěstí měli zrovna plné ruce práce. Toho dne měla oblast svou první oficiální návštěvu z Federálního úřadu pro vyšetřování. Po Severní Koreji, po tom debaklu v Tokyu, poté co Nadace vyplula na světlo všech žurnalistů po celém světě - svět se měl změnit. Všichni teď potřebujeme nějakou ochranu, pomyslela si. A protože nemá něco tak užitečného, jako je amulet Dr. Brighta, tyhle fotografie jí budou muset stačit.

O 15 měsíců později

"Už jste promarnila hodinu mého času, Dr. Kowalski. Při vašem povolání jsem si jistý, že víte, která část výslechu bude následovat. Takže podle mě, je ve vašem nejlepším zájmu, aby jste přestala předstírat ignoranci a řekla mi, kde jsou ty vzorky SCP-610. Přeci jenom jste byla starší výzkumnicí na tom projektu, no ne?"

Nezvaný host, který k ní v jejím apartmá mluvil, už během výslechu vykouřil tři cigarety. Ano, její život byl v ohrožení, ale nemohla si pomoct. Nelíbila se jí představa, že se zápach kouře nasákne do nábytku a koberce. Po většinu času měla oči sklopené k zemi, ne kvůli tomu, že by se nemohla tomu muži podívat do očí a lhát, v tom byla dobrá. Ale nemyslela si, že jí za to stál.

Tenhle muž, který se představil jako Agent O'Brien se rád usmíval. Choval se jako bojem zocelený generál a dokonce tak vypadal. Měl krátké šedivé vlasy, hranatou bradu, byl docela vysoký a začínala mu docházet jeho trpělivost s bývalou Nadační výzkumnicí. Dva maskovaní pohůnci, které si přivedl sebou, stáli bez hnutí jako sochy, jenom je pozorovali a vyčkávali.

"Mám na vás otázku, Agente O'Briene," začala Kowalski, stále zírající do podlahy. "Byl jste tak zaneprázdněný snahou o to mě najít, že jste nečetl noviny? Říká vám něco 'Berlínská dohoda o zákazu zbrojení anomálií', vy jeden parchante?" S mladistvým odporem se mu u posledního slova věty podívala do očí.

O'Brien se díval skrz její brýle, skrz její ledově modré oči a přímo skrz ní.

"Podržte jí ruku," oslovil jednoho ze svých poskoků. Muž v masce přistoupil blíž a uchopil bývalou doktorku za zápěstí. O'Brien chytil prostředníček na její pravé ruce a zarazil tenoučký nůž pod její nalakovaný nehet. Kowalski se začala zmítat ve snaze nekřičet. Ale nakonec vykřikla a její srdce zrychlilo pulz s představou, že výslech ještě zdaleka není u konce.

"Kremlin tu dohodu ještě nepotvrdil, takže pochybuju, že by se do toho Senát nějak hrnul," řekl O'Brien s úšklebkem. Její krev mu stékala po černých kožených rukavicích, které si následně otřel o její tvář. "Já vám to vysvětlím. Rusové mají všechno co potřebují k tomu, aby si s tou kožní nemocí u jezera Bajkal pohráli. Nemyslíte si snad, že by bylo rozumné, aby vláda Spojených států porozuměla tomu, co proti nám můžou použít? Nezajímá mě, co si myslíte, že s tím uděláme. Chci ty vzorky."

Když Kowalski konečně popadla dech a překonala potřebu začít křičet bolestí, ukázala svou zdravou rukou k ložnici a řekla "Spodní šuplík nalevo, manilová obálka. Je tam něco, co jsem si nechala od té doby, co jsem odešla od Nadace. Určitě vám to bude připadat zajímavé."

"Najděte to!" přikázal O'Brien svým mužům, kteří za méně než minutu prohledali místnost a vrátili se s manilovou obálkou, přesně jak výzkumnice řekla. O'Brien obálku s výrazem zadostiučinění otevřel, ale úsměv se mu z tváře rychle vytratil.

"Co je k čertu tohle?" dotázal se a začal na zem rozhazovat fotografie. Kowalski se začala dívat do stropu. O'Brien se na chvíli zarazil, než jeden snímek rovněž zahodil, ale byla to dostatečně dlouhá pauza na to, aby si fotografii hezky prohlédl. "Netuším, co má tenhle hnusák s rozmrdanou držkou dělat s tím, na co jsem se vás ptal." V naštvání vzal svou nedopálenou cigaretu a přimáčknul ji ke krku bývalé doktorky, která bolestí zalapala po dechu.

"Povím vám příběh," začal O'Brien. "Protože podle mě, si ta vaše Nadace myslela, jak není mocná, když se skrývala ve stínech. Ale já vám vysvětlím, proč tomu tak není."

Přitáhnul si židli z kuchyně a posadil se naproti ní. Kowalski byla odhodlaná přečkat jakýkoliv příběh, který jí chtěl převyprávět. Teď už jí zbývalo jenom čekat.

"V osmdesátkách, když jsem byl mladší, byl jsem agent DEA v Kolumbii, jako součást týmu, co šel po Pablu Escobarovi. Chytli jsme jednoho z jeho mužů, co odmítal spolupracovat přesně tak, jako teď vy. Pořád opakoval 'Víte s kým si zahráváte?'"

"Myslel si, že jeho kartel byl nejlepší. Pořád nám vykládal, jak jim patří právo v celé Kolumbii, že jim patřil Medellin. Tak jsem se ho zeptal, 'Když vám patří tohle město, tak proč schováváte svoje peníze, proč musíte kokain pašovat? Když jste ve vedení, proč nepřevážíte drogy na veřejnosti, proč zakrýváte zbraně?' Vytáhnul jsem svojí zbraň a střelil jsem ho do kolena. 'To je pravá moc. Já svojí zbraň neskrývám, mám jí tady, aby jí všichni viděli.' To jsem mu říkal, zatímco krvácel na podlaze policejní stanice."

"Vaše Nadace se skrývala ve stínech, doktorko. Ale já vám říkám, že skutečná moc byla vždy v našich rukou. Vaše 'anomálie' patří nám. Váš výzkum patří nám. Váš život patří nám a pokud vím, tak i váš zadek bude patřit mně, než tohle skončím. Takže se zeptám ještě jednou, co jste udělali s těmi vzorky šest set desítky, protože další prst, ke kterýmu přiložím svůj nůž, uříznu celej."

"Pane," promluvil najednou jeden z O'Brienových můžů. "Myslím, že je něco venku."

Kowalski zavřela oči jakmile uviděla dlouhou ruku s mrtvolnou kůží projít zdí, jako kdyby tam žádná zeď nebyla.

Ozvalo se několik krátkých výstřelů. Ucítila zápach střelného prachu, zatímco jí zvonilo v uších a zírala do tmy. Slyšela křik a praskání kostí. Dokonce zaslechla i nechutný mlaskavý zvuk, jehož zdroj nechtěla nikdy vidět, ani kdyby jí to nezabilo. Po několika minutách naprostého pandemonia a agónie, nastalo opět ticho, až na zvuk těžkého dýchání, který si tak dobře pamatovala.

Se zavřenýma očima se pomalu vydala ke dveřím. Její koberec byl tak nasáklý krví, že každý krok byl doprovázen začvachtáním. Zápach toho, co se tu stalo, asi nikdy nepůjde smít.

"Utíkej, nula devadesát šestko," řekla Kowalski svému zachránci. "Na světě jsou mnohem horší stvůry, než jsi ty."

Není-li uvedeno jinak, obsah této stránky je pod licencí Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License